TIMONEL komentáře u knih

Myslím si, že se jde o jednu z nejvýznamnějších knih o vyšším duchovnu. Spojuje velký vhled do západní i východní duchovní tradice nenáročným, přitom vyčerpávajícím způsobem. Jazyk je vycizelovaný, precizní a nenásilnou formou sklouzává až na dno duše čtenáře. Překlad je nesmírně citlivý a povedený s důrazem na přesnost detailů, všechna čest Petru Patočkovi. Obsažené rady a cvičení jsou velmi jednoduché a jsou popsané tak, že na cestu duchovního zrání se může dát skutečně každý. Kniha umožňuje ukotvit lidskou existenci ve všech jejích aspektech pevně ve středu duchovního i fyzického přebývání člověka na tomto světě. Největším zázrakem je předávání tajemství existence tady a teď: v tomto životě, v této existenci, v tomto těle a za těchto podmínek. Neklade na čtenáře přehnané požadavky, které by nešlo splnit tady a teď. Jedná se o krystalicky čisté psaní, které plyne lehce a nenuceně jako lesní studánka. Napít se může každý. Text je záměrně koncipován jako vědomá/nevědomá/nadvědomá iniciace ke skutečné duchovní cestě a ke skutečnému duchovnímu zrání. Ke svobodě, k nezávislosti a k pevnému ukotvení a propojení existence v jejích samotných základech a ve všech jejích aspektech.

1 08.10.2021

Proč je Analfabetka půvabná? Protože má charakter bujného a poutavého vyprávění při černé hodince, která musí chtě nechtě trvat o poznání déle. Protože kniha svým stylem připomíná takové domácké psaní na koleně, které není bez půvabu jisté bombastické naivity a nedotaženosti. Nenáročná četba, do očí bijící a za uši tahající témata, která nemají daleko od klišé. Přitom ovšem smysl pro humor sice poněkud obludný, ale stále půvabný spisovatele, který je ve svém psaní spíše novinářem než skutečným literátem. Na jedné straně velký cit pro pointu a pro zkratku, na druhé straně stránky ponechané ladem, jako kdyby člověk četl svůj deník z mládí. Může se někdy soucitně ušklíbnout nad překonaným způsobem psaní, ale spíše se mu tento výlet do nižších pater literatury bude líbit, protože mu bude něčím blízký a sympatický. Nemusí to být vždy nějaké vznešené hodnoty nebo dokonale napsaný text bez turbulencí. Jonasson k nám totiž nehovoří jako velký spisovatel, ale jako ten, který umí vyprávět. Dotýká se nás svou blízkostí, se kterou vypráví, jistou lidovostí a nenáročnou vřelostí či lidskostí, které mnohé o hodně lépe napsané knihy postrádají.

Skutečný básník přesně vystihuje ducha doby, Zeitgeist, pečlivě vnímá a zkoumá jeho tep, velmi často jej přesahuje, vyslovuje svá proroctví viděná na pláních astrálních a na pláních elementálních či v hlubokém ponoru do sebe sama nebo do vyššího duchovna tak, jak nikdo jiný ve své době – ať se vyjadřuje jakýmkoliv jazykem: hudbou, tancem, básní, prózou, orákulem, kázáním, fotografií, filmem, obrazem, skicou. Dosti často až teprve po jeho smrti zjišťujeme pravý dosah a hloubku takových vizí, protože skutečný básník se nebojí jít proti proudu, proti všemu a proti všem, kdy v některých případech riskuje i vlastní život. Pasoliniho životní přítel Giuseppe Zigaina o něm dokonce hovoří jako o věčnost a nesmrtelnost hledajícím alchymistovi, šamanovi; mudrci, který se velmi zajímal o mystiku a duchovní, hermetické a okultní praktiky a též o mýty starověké, křesťanské a pohanské kultury. Je možné říct, že Pasoliniho myšlenkový svět kroužil kolem několika překvapivě nepočetných tematických konstant s komplexním přesahem, jež obměňuje a k nimž se stále vrací.