Tyet komentáře u knih

Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Hluboká, mrazivá, pro mě neobsahuje žádná slabá místa. Konec byl naprosto uchvacující a dokonalý. Hladové hry byly proti téhle knize plytká strašidelná báchorka, zato Ílion je srovnatelně dobrý, možná dokonce i lepší. Rozhodně doporučuji.

6 16.06.2017

Platforma je opět o sexu, jak se dá u Houellebecqa čekat, ale navzdory typicky melancholickému cynismu, který se uplatňuje v počátečních kapitolách, většina knihy vlastně cynická vůbec není, je smutná, beznadějná a zoufalá, ale zdá se, že Houellebecq dokonce ví něco i o lásce. Člověk, který dočte Houellebecqovu knihu, si nakonec ulehčeně oddychne, že snad nepatří do světa, který on popisuje s takovou trpkostí a beznadějí. Rozhodně doporučuju k přečtení.

6 16.06.2017

Joanne Rowlingová, píšící detektivky pod pseudonymem Robert Galbraith, má komerční úspěch i v této oblasti. Je to první detektivka této autorky/autora, kterou jsem četla (mám ji z knihovny). Druhou (Smrtící bílá) jsem dostala jako dárek, tak se na ni chystám posléze.
Pokud to mohu shrnout několika slovy, tak Galbraith nepřináší v žánru nic nového, je to zručně napsaná, naprosto komerční, mainstreamová detektivka. I detektivka se dá napsat výtečně a tak, že daleko přesahuje meze žánru, namátkou musím zmínit třeba Thomase Perryho či Tanu French, a samozřejmě mnoho dalších, skvělých autorů.
Hedvábníka přečtete za dva dny, protože děj pěkně běží a vy jste zvědaví, to Rowlingová dobře umí. Ale za měsíc už si nevzpomenete. Ona vždycky čtivost nemusí být v přímé úměře s kvalitou, ale to víme. Zkrátka ničím nevybočující průměr.

5 02.07.2024

Kniha od Donny Tarttové je hodně tlustá, což je pro mě vždycky radost. Příběh je to dlouhý, dojemný a přesvědčivý. Autorčinou silnou stránkou jsou popisy. Popisy charakterů, tváří, oblečení, gest, popisy krajiny, ulic, obchodů, pokojů a hotelů. Popisy pohnutek a hnutí mysli. Popisy jsou potravou pro naši imaginaci, a imaginace je zase potravou pro naši duši. Já si to užila.

5 06.01.2024

Vpravdě monumentální dílo, ve kterém se prolíná osud jednotlivce s osudem národa.
Přestože Indie není Kolumbie a Bombaj není Macondo, a samozřejmě Rushdie není Marquez, je to výtečná kniha. Na rozdíl od Sta roků samoty postrádá živelnou radost, tepající, životný gejzír prožitků, který je pro legendu magického realismu tak typický. Ale to je možná dáno nejen osobnostmi obou autorů, ale i zeměmi, národy a odlišnou spiritualitou Indie a Kolumbie. Jsem plná dojmů a s radostí se začtu do dalších autorových knih.

5 17.06.2023

Nedočteno, za mě úplně zbytečná, nezajímavá kniha plná jmen, ve kterých aby se prase vyznalo. Na stránce 335 jsem to zaklapla, ztráta času. Pro skalní fandy snad dobrá, ale citelně chybí mapa. Přišlo mi, že autor se sebedestruktivně pokusil o jakýsi Silmarillion. Seriál jsem neviděla, ale četla jsem sérii Hry o trůny.

5 04.01.2023

Moc pěkný kraťoučký příběh, který si s chutí přečtete za jediný večer. Gaiman prostě ví, jak na to :)

5 13.12.2022

Tohle je v pořadí pouze druhá kniha lékaře, psychoterapeuta a spisovatele českého původu Stanislava Grofa, kterou jsem četla (mám ještě v knihovně Psychologii budoucnosti, na kterou se chystám).
Když před několika lety natočil Viliam Poltikovič seriál pro ČT věnovaný smrti, tato problematika mě tehdy zcela míjela, byla zkrátka mimo oblast mých tehdejších osobních témat. Ale čas nazrál a patrně vzhledem k přibývajícímu věku se smrt dostala konečně do mého zorného pole jako něco, čemu je třeba věnovat plnou pozornost a myšlenky. Pro nemocné a velmi staré lidi je přítomna takříkajíc hned za rohem, ovšem tato bezprostřednost je pouze kvantitativního rázu. Všichni se k ní blížíme, nikdo z nás neunikne. A protože synchronicita pracuje spolehlivě, kniha Stana Gofa přišla jako na zavolanou.
Musíme žasnout nad otevřenou myslí a šíří záběru tohoto nonkonformního a novátorského vědce, ať už je náš postoj k jeho terapeutickým metodám jakýkoliv. Toto dílo upřímně doporučuji všem, kterým se kmotra s kosou cpe z nevědomí do vědomí, komu ztěžka dýchá do levého ucha a kdo se na ni necítí ještě zcela připraven.
Vybrala jsem několik citátů, jež ve mně zanechaly silný dojem, jej jich hodně moc, ale koho to zajímá, prokouše se tím. Komu se to i přes zájem číst nechce, nechť si raději přečte rovnou celou knihu, neboť je nabitá informacemi celá a to vrchovatě.
Odborníci na duševní zdraví, kteří vyvinuli specifické metody psychologické podpory a poradenství při různých druzích emočních krizí, stále ještě nedokážou účinně pomoci umírajícím při jejich přechodu. V důsledku toho se nedostane účinné pomoci těm, kteří čelí té nejhlubší ze všech krizí, jakou si lze jen představit a která zasahuje zároveň biologickou, emoční, mezilidskou, společenskou, filozofickou i duchovní stránku člověka.
Toto vše probíhá v mnohem širším kontextu kolektivního popírání pomíjivosti a smrtelnosti, pro západní průmyslovou civilizaci tak charakteristického.
(…) Filmy a televizní pořady smrt ještě více trivializují, na násilí vydělávají. Ustavičné umírání, zabíjení a vraždění předvádějí jako součást zábavných žánrů, a divák se postupně stává imunním vůči citovému působení smrti. Je zcela zjevné, že životní podmínky v moderních technologicky pokročilých zemích neskýtají lidem stojícím na prahu smrti žádnou ideovou ani psychologickou podporu.
---
Moderní výzkum vědomí ukázal, že nejvýznamnější faktor, jímž se liší tyto kulturní postoje, není nadřazenost materialistické vědy nad primitivní pověrčivostí, nýbrž hluboká neznalost, pokud jde o holotropní stavy vědomí. Jediným způsobem, jak lze monistický materialistický světonázor západní vědy udržet, je potlačování a mylná interpretace ohromného množství pozorování nashromážděných výzkumem lidského vědomí, ať už je zdrojem těchto informací historie, antropologie, komparativní religionistika či různé oblasti moderního výzkumu, jako je například parapsychologie, thanatologie, psychedelická terapie, smyslová deprivace, prožitková psychoterapie či práce s jedinci procházejícími psychospirituální krizí (spiritual emergency).
Systematické prožívání různých druhů holotropních stavů, které jsou základní složkou rituálního a duchovního života starověkých a domorodých kultur, vede nevyhnutelně k takovému chápání povahy reality a vztahů mezi vědomím a hmotou, které se zásadně liší od toho, čemu věří lidé žijící ve společnostech technologických. Ještě jsem nepotkal žádného západního vědce, který absolvoval intenzivní práci s holotropními stavy, a ještě i poté zastával vědecký světonázor, který se v současné době vyučuje na západních univerzitách.
---
Transpersonální prožitky mají mnoho podivných rysů, jež otřásají těmi nejzákladnějšími metafyzickými předpoklady karteziánsko-newtonovského paradigmatu a monistického materialistického světonázoru. Badatelé, kteří tyto úchvatné jevy studovali a/nebo osobně prožili, si uvědomují, že snahy hlavního proudu vědy zavrhnout je jako bezvýznamné výplody lidské fantazie a představivosti či jako halucinace – jako nahodilé produkty patologických mozkových procesů – jsou naivní a nepatřičné. Jakékoliv nestranné studium transpersonální sféry lidské psýché musí dojít k závěru, že její existence zásadně zpochybňuje nejen psychiatrii a psychologii, ale i filozofii západní vědy a všeobecný světonázor průmyslové civilizace.
---
Tradiční akademická věda popisuje lidské bytosti jako vysoce vyvinutá zvířata a myslící biologické stroje. V běžném stavu vědomí se pozorovatelům jevíme jako newtonovské objekty skládající se z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Ale transpersonální zážitky v holotropních stavech jasně ukazují, že každý z nás může prokázat vlastnosti pole vědomí, přesahujícího prostor, čas a lineární příčinné souvislosti. Lidské bytosti tak lze popsat novou definicí, která vzdáleně připomíná částicově-vlnový paradox moderní fyziky. Podle ní jsou lidé paradoxní bytosti skládající se ze dvou vzájemně se doplňujících (komplementárních) rysů: lidé mohou vykazovat vlastnosti newtonovských objektů a zároveň i vlastnosti nekonečných polí vědomí. Přiměřenost každého z těchto popisů záleží a tom stavu vědomí, ve kterém svá pozorování uskutečňujeme. Tělesná smrt, jak se zdá, ukončuje aspekt naší bytosti popsaný jednou polovinou této definice, zatímco ten druhý se naplno projeví."
---
Součástí knihy je i několik kazuistik pacientů v posledním stadiu rakoviny, jimž byla poskytnuta psychedelická terapie s překvapivými, blahodárnými výsledky. Největší pozitivní vliv mělo podání LSD či DPT na prožívání strachu ze smrti, úzkosti, těžkých depresí, pocitů opuštěnosti a bezvýchodnosti, poškozených mezilidských vztahů, ale i tělesných bolestí, které v některých případech zcela vymizely, ačkoliv nereagovaly ani na vysoké dávky silných narkotik.
Mě nejvíce oslovilo svědectví Joan, ženy umírající na rakovinu žaludku. To, co sepsala o svých zážitcích ve změněném (holotropním) stavu vědomí po aplikaci LSD mi je velice blízké. Téměř totožné uvědomění jsem prožila osobně také.

5 27.11.2022

Epos o Gilgamešovi jistě všichni znáte coby povinnou četbu ze školy. Jenže děti a mladí lidé tohle většinou absolutně neocení a ani netuší, jaký poklad jim byl uložen k četbě. Já se ke Gilgamešovi s Enkiduem vrátila znovu po padesátce, abych mohla žasnout znovu a lépe.
Tisíceletý příběh Gilgameše, vládce Uruku, jenž je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, je velice neobyčejný v tom, že můžeme právem předpokládat jeho pravdivý základ. Gilgameš je pyšný vládce, který dostane od bohů darem přítele Enkidua stvořeného z hlíny na poušti, a s nímž se rozhodne zavraždit Chuvavu, jenž střeží horu porostlou nádherným cedrovým lesem. A víte proč? Aby se o něm vědělo a jeho jméno nebylo zapomenuto. A to se mu vlastně podařilo.
To, co měli na svědomí Anunnaki - tedy sumerští bohové Enlil, Anu, Enki, Ištara, Ereškigal a další, nás přílišnou radostí nenaplňuje. Vrtkaví bohové život tvoří a berou, vyžadují krvavé oběti, jsou zlostní, náladoví, urážliví a málokdy velkomyslní.
Součástí knihy je i příběh sestupu Ištary do podsvětí nebo příběh o potopě světa, kdy Anunnaki způsobené potopy, záplavy bahna, a celkové zkázy lidstva a všeho živého na zemi, kdy země "pukla jako hliněný hrnec" sami vylekali a v pláči se skrývali "na rampě jako psi".
Uta-napištim, což je předobraz starozákonního Noea poslechne varování a doporučení jednoho z Anunnaki, vystaví archu...a dál už to znáte.
Můžeme se zamýšlet nad tím, kdo vlastně byli tito bohové (snad mimozemští genetičtí inženýři?), kdo byl Chuvava (snad nějaký prastarý elf?), kdo byl Enkidu (snad výtvor z laboratorní kádinky?). A jak se tento prastarý příběh transformoval ve Starý zákon, který uctívá a nosí na srdci tolik lidí, i se všemi krutými tresty a krvavými oběťmi.
V tomto eposu není jediná postava, se kterou byste mohli snad cítit sympatie, můžete jen žasnout, jak se svět změnil a lidé zůstali stejní.

5 10.05.2022

Jedna z mých oblíbených knih o bylinách. Často z ní čerpám hlavně historické a tradiční použití bylin v oblasti magického využití. Velice se mi líbí rovněž názor autorek na magické rituály s použitím rostlin, protože s ním ve všem všudy souhlasím a lépe bych to napsat nedokázala. Snad tohle moudré sdělení alespoň někteří pochopíte opravdu do hloubky:
V současné době pochopilo staré učení o rostlinách jen několik západních mágů, a také se jím řídí. Naproti tomu tak zvané "magické bylináře" dávají nejrůznější novodobé návody jak sbírat rostliny: doporučují načrtnout kolem nich magický kruh, odříkat před vlastním sběrem nějaké verše, nebo nechat na místě penízek či špetku tabáku jako náhradu za trauma způsobené rostlinám. Zůstává však záhadou, co dobrého to přinese.
Některé z těchto knih vám poradí, že máte stromy a byliny před sběrem napřed požádat o souhlas - např. třikrát je obejít a poprosit: "mohu si kousek vzít?". Kolik lidí kdy dostalo odpověď? Slyší to vůbec rostlina? Právě tak jste si ji mohli místo toho koupit v obchodě, nebo sebrat uschlé větvičky v lese ze země. Tyto pokyny patří do folkloru nebo k lidovým pověrám, které jen znehodnocují zpola zapomenutou podobu skutečných znalostí.
K rostlinám a stromům musíme pokaždé přistoupit jako k individualitě a respektovat je jako živé cítící organismy. Žádné dva duby totiž nezosobňují úplně totéž, žádné dvě rostliny řebříčku nemají tytéž vlastnosti. A obrazně řečeno: některé rostliny se vám vzdávají ochotně, o jiné se musíte dlouho ucházet, za dalšími se dokonce musíte honit, a o některé se budete téměř rvát. Některé vůbec nikdy nedostanete.
Dnes je snad zřejmé, že stromy, keře a byliny ve skutečnosti vůbec nemohou být kouzelným prostředkem nějaké "magie", i když taková slova v této knize obrazně používáme. Zacházíme-li s rostlinami správně, mohou nám jen poskytnout něco ze své životní síly, ze své "duše". Opravdová bylinářská magie skutečně není zacházení s recepty jako podle nějaké kuchařky - dej špetku toho a špetku onoho. Jediné kouzlo se skrývá uvnitř rostlin, v jejich vlastnostech, a přijmeme-li rostliny za své učitele, získá tím své kouzlo i dlouholeté intimní studium jejich vlastností.

5 20.01.2022

(SPOILER) Špionážní román ŠIBUMI od Rodneyho Whitakera (pseudonym Trevanian) patří mezi ty lepší kousky žánru. Děj s klasickou zápletkou (vlády, ropa, CIA, terorismus, choulostivé informace) je opepřen japonskými reáliemi, včetně luxusních konkubín, a rovněž jeskyňářským prostředím. Hlavní hrdina je nadčlověk, který vás zabije plastovým brčkem nebo kartičkou do knihovny, je nadán kromě ocelových nervů i mimosmyslovým vnímáním a dokonalým sebeovládáním.
Co je vlastně to šibumi? Je to stav, způsob života, filozofie, o kterou Nikolaj Hel celý život usiluje. V knize je šibumi popsáno takto:
"Jak víš, šibumi symbolizuje jemně vybroušenou eleganci pod povrchem běžného vzezření. Je to vyjádření tak správné, že nemusí být smělé, tak pronikavé, že nemusí být hezké, tak pravdivé, že nemusí být skutečné. Šibumi je spíš porozumění než vědění. Výmluvné ticho. V chování je to skromnost bez ostýchavosti. V umění, kde na sebe duch šibumi bere podobu sabi, je to půvabná jednoduchost, srozumitelná stručnost. Ve filozofii, kde se šibumi objevuje jako wabi, je to duchovní mír, který není pasivní; je to bytí bez úzkosti z proměny. A v osobnosti člověka je to... jak jen to říct? Autorita bez nadřazenosti? Něco takového."
Nájemný vrah Nikolaj zabíjí na zakázku pro různé vlády světa, nikomu nestraní. Kdyby to nebyl zabiják, asi bychom s ním mohli sympatizovat. Ze všech národů světa nejvíce miluje Japonce a Basky, většinou ostatních pohrdá. Takto se vyjadřuje o Američanech:
"Američané jako by si pletli životní standardy s kvalitou života, rovné příležitosti s institucionalizovanou průměrností, odvahu se statečností, mužství s mužností, volnost se svobodou, mnohomluvnost s výmluvností, zábavu s potěšením - zkrátka měli všechny mylné představy lidí, kteří se domnívají, že spravedlnost znamená rovnost pro všechny, a ne jen rovnost pro sobě rovné."
Knížku si přečtěte, pokud si chcete odpočinout.

5 16.02.2021

(SPOILER) Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem v poslední době četla. Je z toho druhu, kdy toužíte, aby vyprávění neskončilo. Jde o příběh bohaté a vzdělané, vlastním otcem zneužívané dívky, která se vzepře jediným způsobem, který zvládne - vyhladoví sama sebe k smrti. Během dnů a týdnů umírání spřádá analogický příběh svého života a tím uniká ze svého vlastního nešťastného osudu. Tak se mytologická dobrodružství bohyně Diany, Perikla, Apollonia a Antiocha prolínají s jejím vlastním životem. Svou myslí tká osudy postav této fantazie a na rozdíl od jejího zničeného a tragického života má ten bájný prastarý příběh šťastný konec.
Jsem ráda, že jsem knížku četla, udělala můj život zas o něco bohatší.

5 08.01.2021

Výtečně napsaná druhá kniha Harariho, kterou jsem četla. Líbila se mi stejně jako ta předchozí. Velmi na autorovi oceňuji nestrannost, se kterou předkládá pravděpodobné vize budoucnosti, informace i svoje úvahy. Čtenář doopravdy váhá, na jakou stranu se vlastně Harari přiklání a jasno dostane až v úplném závěru - v Poděkování.
Tímto i já děkuji autorovi za mimořádný čtenářský zážitek a spoustu podnětů k přemýšlení a ujasnění si vlastních hodnot.

5 06.12.2020

Výborně zpracovaná kniha historických příběhů pod čarou matematika Mariana Kechlibara by mohla ve studentech podnítit zájem o dějiny, kdyby byla zařazena mezi povinnou četbu.
Jsou příběhy velké, které všichni známe a o kterých se učíme ve školách, a na jejich pozadí se odvíjely příběhy menší nebo úplně zapadlé a nemedializované.
Dozvíme se například, jak to bylo s nafouknutou tulipánovou bublinou v Holandsku, co znamená kaučuk pro průmysl a jak byl ukraden Indiánům, jak probíhala anexe Kanárských ostrovů nebo jak se slavily Vánoce v zákopech za první světové války.
Knížka má ještě dvě pokračování, ke kterým se postupně dostanu a těším se na ně.

5 14.06.2020

Tuhle knihu skutečně napsal Dan Simmons? Autor brilantního Terroru, nezapomenutelného Ílionu a promyšleného Hyperionu? Po přečtení téhle slátaniny jsem uvažovala, že si ho snad odeberu z oblíbených autorů. Je to zoufalá směsice americké limonádovité love story, brutálního thrilleru s nechutnými scénami a populárně naučného dílka o kvantové fyzice. Ne, fakt to nečtěte, já to zvládla pouze z úcty k autorovi.

5 18.03.2020

Tahle krásná, něžná a vtipná dětská knížka od Romi Grey vznikla podle skutečných událostí, přečtete si v ní o životě jedné zachráněné slepičky. Navíc má půvabné ilustrace, které mi připomínají Milneho Medvídka Pú. Myslím si, že je to ten pravý vánoční dárek pro děti, kterým připomene, co se děje venku, jak vzniká jídlo a možná i soucit, který je malým dětem většinou vrozený.
„Cítila jsem, že mám domov a k němu patřím. Tak, jako se v životě doplňují motýl a kytka, tak i naše spojení slepice a kocour bylo ozdravné jako kapky vody v poušti. Stejně jako se říká, že slovo dělá charakter, došli jsme s našimi kamarády k názoru, že slovo dělá i hezká těla a naše osobní štěstí dělá šťastné i naše blízké. Já slepičí naháč, co jsem dostala jméno Orel, vím, že si málokdo všiml, že vystoupit ze škatulky ´hospodářské zvíře´ nám s husami, kachnami, ovcemi, kozami, králíky, kravami a prasátky půjde těžko. Přichází nový čas a já sním o životě, kdy lidský hlas řekl: ´Nemůžem ti, Orlíku, ublížit, ublížili bychom i sobě.´ A tak jsme toho dne uzavřeli spojenectví a dotekem navždy stvrdili přátelství mezi slepicí a člověkem.“

5 27.11.2019

Knihu jsem četla jako dítě a pak znovu v rané dospělosti. Patří k základům každé dobré rodinné knihovny. Film jsem neviděla a ani to neplánuji.

5 01.09.2019

Moc pěkné, zábavné, dojemné, uklidňující čtení o Smrťovi a jeho učni. Doporučuji číst, když je vám smutno, rozveselí vás. Odpustila jsem Terrymu Pratchetovi i občasně třeskutě humorné pasáže, které byly na mě až moc rozjařené. Ale co, i tak je to sympatická knížka. Pamatuju si pěkný úryvek, volně cituji: Pojďme se rozumně domluvit, budeme předstírat, že jsme se už o to pohádali a já vyhrála. Ušetříme si spoustu času a nervů.

5 27.12.2018

První kniha, kterou jsem od Dominika Dána četla. Je vidět, že autorem je skutečný policista, žádný intelektuál a dialogy tomu odpovídají. Drsné prostředí vyžaduje buranské detektivy, žádné salónní Poiroty. Příliš mi nevyhovuje styl psaní, množství trojteček, nedopovězených vět, ne příliš jasných náznaků, jako by autor sám nevěděl, jakým způsobem vyjádřit to, co chce čtenářům říct. Ale o to je to autentičtější, umím si představit, že takhle se mezi policajty mluví i uvažuje.
Zpočátku jsem byla překvapená autorovým nostalgickým postojem k minulému režimu - stranické průkazy, agenti STB, nechuť ke všemu ze Západu. Ale nakonec jsem si řekla, že je to pochopitelné, u VB nemohli sloužit nestraníci a je vlastně dobře, že se autor nepřetvařuje.
Knížka velmi pěkně odsejpá, měla jsem ji přečtenou za dvě odpoledne. Přečtu ještě jednu, abych si udělala lepší obrázek, ale mezi oblíbené kousky se nezařadí, stejně jako autor.

5 20.07.2018

Trhlina je druhou knihou od Jozefa Kariky, kterou jsem četla. První z nich byl Strach, což je čistoktevný horor. O trhlině to říct ale nemohu, z mého pohledu o horor nejde. Autor docela šikovně použil motiv převyprávěných vzpomínek a tím se vyhnul nutnosti složitě spojovat a kombinovat souvislosti, aby dávaly smysl. Veškeré nejasnosti nebo chyby padají na hřbet autora vzpomínek. To mě docela pobavilo, i když nejdřív mi tahle forma šla docela na nervy.
První polovina knížky byla zdlouhavá a nudná, tak tak jsem se jí prokousávala. Když se konečně daly věci do pohybu, bylo to napínavé, nikoliv však děsivé. Bát se nebudete, natož abyste měli strach vydat se sami do lesa. O lese to vůbec není. Jde totiž o kvantovou fyziku, paralalní vesmíry, rotující černé díry a holografické multiverzum. Během čtení jsem si vzpomněla několikrát na „veselé kousky“ dona Genara, které tak děsily Castanedu a taky na slova dona Juana, když říká, že náš konstrukt reality je sice chiméra, přelud, ale velmi pevný a potřebný, který nás chrání před šílenstvím. Zkušení brujos nepotřebují čekat na náhodné trhliny v časoprostoru, aby se dostali do jiné reality, stačí jim třeba herda do zad. A navíc vědí, jak se v ní pohybovat a jak se vrátit zpět. To je ovšem nám, občejným lidem zapovězeno a proto máme z těchto věcí takovou hrůzu.
Karika slovy Igora v knize píše:
„...zkoušet některé věci pochopit rozumově je ten nejhorší možný přístup. Jasně, odmalička jsme programováni k tomu, abychom hledali vysvětlení, tohle nutkání jen tak nevypneš. Ale je třeba se o to pokoušet, zejména v případech, jako jsme zažili my.“
Nakonec to nebyla špatná knížka, i když jsem opravdu čekala skutečný horor. Spíš mě donutila znovu přemýšlet o našich ochranných valech.

5 11.02.2018