Tyet komentáře u knih

Kniha M. Amose Clifforda patří mezi žánr seberozvojových publikací. Ačkoliv tyhle knihy čtu velice zřídka a byla jsem tudíž dosti skeptická, nakonec oceňuji sbírku prověřených tipů a nápadů, jak si užít pobyt v přírodě, být vnímavější k živému světu okolo sebe i sami k sobě. Některé „pozvánky“ lesa, jak autor nazývá různé způsoby napojení, jsou vyloženě zajímavé a zkusím je použít, až budu sama bloumat lesem.
Pro většinu z nás, kteří se v přírodě pohybujeme vědomě a s plnou pozorností, se nemusí zdát kniha nikterak objevná, ale je třeba si uvědomit, že skutečně existují lidé, pro které je les a příroda obecně pouhými kulisami k jejich aktivitám, a těm z nich, kteří tohle své vnímání a chování chtějí změnit, bude dobrým a užitečným průvodcem.
„Jedním z hesel, která rád předávám lidem praktikujícím lesní terapii je: ´Je to zen, dokud to tak nenazveš.´ Nechme danou techniku být jen tím, čím je, bez konceptů z vnějšku. Ve chvíli, kdy řekneme ´je to meditace´, se vlákno ztrácí. Důvěřujme svým smyslům a lesu, že nás dovedou k tomu, co je opravdové.

20.12.2024

Román skvělého Johna le Carré z roku 2016. Autor je Brit (vlatním jménem David John Moore Cornwell) a byl to bývalý diplomat. Píše výtečné špionážní romány s velkým přesahem, a ačkoliv nejsem příliš velký fanda žánru, jeho knihy si vždy ráda přečtu.
Zde se jedná o britskou tajnou službu a ruskou mafii. A dopadne to jako obvykle. Příběh je velice silný a dlouho jsem ho nemohla dostat z hlavy, jak je u knih le Carrého zvykem. Hlavní hrdina, možná podobně jako leckterý idealistický muž či žena, chápe práci pro tajnou službu jako vyšší poslání ve jménu dobra a nápravy bezpráví. Jak pošetilé! Špičky mafie, vlád, průmyslu, bank a i těch tajných služeb tvoří úzce provázanou mocenskou síť, a tu není možné přemoci. Nu, ten konec těmto ideálům odpovídá.

1 09.12.2024

Další z knih mého oblíbeného autora, básníka, esejisty, buddhisty, ekologa a beatnika Garyho Snydera je souborem esejů, přednášek, knižních recenzí a zahajovacích řečí z devadesátých let minulého století. Čtenář s úžasem zjišťuje, jak neskutečné, pokrokové vize a naděje v lepší budoucnost Snyder produkuje. Co z jeho krásných idejí, nápadů a úsilí dnes zbylo? V jakém je stavu americká příroda? Jak společně Američané pečují o svou krásnou zemi? Jaký je vlastně hlavní myšlenkový proud v oblasti ekologie a ochrany divočiny v USA? Já nevím, ale ze srdce doufám, že to, co uvedl v život Snyder na svých čtyřiceti hektarech Sierrské divočiny, nějak někde pokračuje a sílí.
Okouzlila mě kupříkladu nádherná Medvědí sútra, ale vzhledem k délce ji sem opisovat nebudu. Knížku si půjčte nebo kupte a přečtete si ji – je na straně 28.
Pár citátů ale přihodím, jak je mým zvykem, opisováním se mi alespoň lépe uchovají v paměti hlavní myšlenky.
„Říše lidí se stává dočasným bitevním polem pro síly z vnějšího vesmíru. Konflikt není mezi prostými silami světla a temnot, ale mezi zástupci nerovnováhy, ve formě nadměrného dychtění a agrese, a integrující, vyvažující silou. Tak nabyl Višnu v Kršnovi lidské formy, aby potlačil tyrana Kansu – ne jako nějaké konečné vítězství nad zlem, ale jako nutné znovunastolení souladu, aby pasáci krav mohli dále bez nepatřičných obtíží pracovat na své karmě.
---
… což nám dává přímou šanci rozluštit některé záhady našeho já i vesmíru, postoupit za ideu lidského přežití či přežití biosféry, a napřít své síly na základě vnitřního pochopení, že v srdci věcí probíhá jakýsi klidný a extatický proces, který leží mimo hodnoty i mimo zrození a smrt.
---
Touha po růstu není špatná. Jádrem problému nyní je, jak přesměrovat, jako v džiu-džitsu, ohromný nárůst energie moderní civilizace na nezištné hledání hlubšího poznání sebe a přírody. Sebe-přírody. Matky přírody. Když si lidé uvědomí, že je mnoho nehmotných, nedestruktivních cest růstu – toho největšího a nejúchvatnějšího řádu -, pomůže to ztlumit obecné obavy z toho, že stabilní stav ekonomiky znamená smrtelnou stagnaci.
---
…měli bychom být vděčni za každý malý projev ahimsy, kdekoliv se na světě objeví… Každý si musíme najít svůj osobní způsob, jak provádět tento předpis v poměrně velké škále možností, a pochopit, že nikdy nedosáhneme dokonalé čistoty, a v žádném případě bychom se neměli oddávat farizejství.
---
Všechny živé bytosti jsou rovnocennými herci v božském dramatu probuzení. Spontánní probuzení soucitu s druhými člověka okamžitě staví na cestu ekologické etiky stejně jako na cestu k osvícení. Tyto dvě cesty se navzájem neliší.
---
Probuzení Soucitné mysli je všeobecně známou lidskou zkušeností a není vytvořeno buddhismem nebo nějakou jinou jednotlivou tradicí. Je bezprostřední zkušeností velkého dosahu a křesťané, židé, muslimové, komunisté i kapitalisté jí velmi často přímo dosahují – přese všechno mlčení jejich náboženství a učení o těchto záležitostech. Tato zkušenost nemusí mít často žádný zjevný etický obsah – je to okamžik odvrácení se od sveřepého ega, zatímco jen tak koukáme, jen tak jsme, sjednoceni s někým jiným.
---
Kojot zvíře, člověk zvíře, medvěd zvíře jsou (jak by řekli Ainuové)prostě hajakpe – brněním či maskou, potravou, která bude předložena, formou a funkcí určenou sloužit Velké Přírodě. Posuňme masku trochu na stranu a spatříme šejdíře Kojotího muže, Medvěda, krále hor, Jelení Matku, královnu soucitu. A vzápětí poznáme, že i tyto duší stvořené, zemí stvořené Archetypální Bytosti jsou také iluzí. Ten Zářící vykoukne zpod balvanu a je pryč – vždycky je tady. Ale celý tenhle archetypální základ není ve skutečnosti naše starost. Naší starostí jsou děti spící v zadním pokoji, sníh na kopcích v dálce, kojot vyjící v pelyňkovém svitu měsíce.
---
Vidět střízlíka v křoví, nazvat jej střízlíkem a pokračovat v chůzi znamená, že jste (s ohledem na sebe) nic neviděli. Vidět ptáčka a zastavit se, pozorovat jej, cítit, zapomenout na chvíli na sebe, být ve stínu křovin, a tak možná pocítit střízlíka – to znamená být na delší okamžik spojen se světem."

1 20.11.2024

Kniha uznávaného tibetského mistra a opata tří klášterů Yongey Mingyura Rinpočhe popisuje prvních několik týdnů jeho odchodu, či lépe řečeno útěku do ústraní, dokonce do bezdomoví. Jedné noci tajně opustil svůj klášter Tergar v severoindické Bódhgaji, jehož byl věhlasným opatem, aniž by komukoliv předem oznámil, že hodlá zmizet na několik let, aby se po vzoru Buddhy Šákjamuni zřekl svého dosavadního života a ověřil si, zda jeho celoživotní výcvik, postoje, návyky a probuzené vědomí obstojí v tvrdých podmínkách indických ulic. Vinou zkaženého jídla, které vyžebral, se ocitl na samotném prahu smrti a z této hraniční zkušenosti si přinesl osvícení.
Ačkoliv mi způsob vyprávění tibetského buddhistického mistra není blízký, o mnoha popisovaných věcech nemám šajnu a něco z buddhistické nauky mi bylo zcela nesrozumitelné (třeba bardo takovosti nebo šamatha), oceňuji autorovu upřímnost, opravdovost, autenticitu a skromnost. Zaujalo mě motto knihy, které zní: NECH TO PROSTĚ JEN TAK BÝT a mnoho dalších myšlenek, z nichž některé vypisuji:

„Naše problémy nepotřebují k vyřešení nějakou vnější sílu.
---
Když se člověk snaží přivést zpátky svou mysl ztracenou v tenatech smyslových objektů nebo řešení problémů, neznamená to, že by mysl zmizela nebo zemřela. Přesně naopak. Pokud člověk vyvede mysl z jejího zaujetí nekonečnými sériemi různorodých objektů, myšlenek či problémů, tak ji rozšíří: učiní ji nezměrnou, průzračnou a nepředstavitelnou.
---
A tak jsem nakonec objevil jediný spolehlivý zdroj vysvobození z utrpení: člověk se nesmí snažit se jej zbavit. Kritický vhled mi přinesla kontemplace o pomíjivosti.
---
Začalo mi připadat, že problémy, které trápí obyvatele moderního světa na vrcholu jejich rodinných a pracovních životů, jsou vlastně tytéž, které řeší na sklonku života lidé na celém světě: neschopnost přijmout zákon pomíjivosti, lpění na tom, co nemohou mít, a neschopnost nechat věci prostě jen tak být.
---
Neprosazujeme silou svá očekávání, neevokujeme možnosti, co by se mohlo a mělo stát, nejednáme vychytrale a nejsme podezřívaví, neděláme z komárů velbloudy a nepopíráme existenci nepříjemných věcí.
---
Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, a pasivita jsou dva úplně rozdílné stavy mysli. Je důležité chápat rozdíl, zvláště v případech, kdy lidé házejí všechny termíny jako nenásilí, mír pasivní resistence a pasivita do jednoho pytle. Dokonce i někteří buddhisté si myslí, že jediný způsob, jak čelit nebezpečí, je ulehnout na koleje. Skutečná schopnost přijímat věci tak, jak jsou, vyžaduje otevřenou mysl, člověka schopného zkoumat cokoliv, co vyvstává. Není to věc, která by se dala naprogramovat. Přesně naopak, nezbytně totiž vyžaduje, aby člověk přistupoval ke světu svobodně a dokázal si ve všech situacích udržet čerstvou mysl. Vyžaduje se schopnost akceptovat nejistotu. Schopnost přijímat věci tak, jak jsou, způsobuje, že namísto toho, aby naše rozhodování omezovaly mechanické myšlenkové vzorce, vyvstane v naší mysli moudrý a objektivní úsudek.
---
Bdělé vědomí si můžete představit také jako penzion. Projdou jím všechny druhy pocestných – vjemy, emoce, všechno. A všichni jsou vítaní. Bez výjimky. Občas některý pocestný vyvolá problémy, které vyžadují speciální druh pomoci.
---
Pomalu jsem všechny smyslové vjemy ubytoval v penzionu svého bdělého vědomí. Vzdal jsem se jakéhokoliv vzdoru, vzdal jsem se negativity a pokusil jsem se spočinout v pocitu, že jsem nicotný, nemilovaný a k ničemu. A přenesl jsem pocity do mysli – do velké mysli bdělého vědomí, kde se nicotnými staly ony samy. Penzion mé mysli, mého bdělého vědomí do sebe pojal pocity, depresi, bezútěšnost a stal se mnohem větším než všechny vjemy dohromady, umenšoval jejich působení a měnil svůj vztah k nim.
---
Individualizovaný prostor je jako prázdný šálek. Prostor je uvnitř šálku, ale není jeho součástí. Když se šálek rozbije, prostor doposud zadržovaný uvnitř se spojí s neohraničeným prostorem, který není nijak a ničím omezený.
---
Je-li pro mě lepší být nemocný,
kéž mám sílu být nemocný.
Je-li pro mě lepší se uzdravit,
kéž mám sílu se uzdravit.
Je-li pro mě lepší umřít,
kéž mám sílu umřít.
---
Mimo jakoukoliv pochybnost jsem věděl, že zářivá prázdnota je v každém z nás. Nacházíme se v tomto stavu, když mluvíme, kráčíme a myslíme. Ať jsme zdraví, či nemocní, bohatí, nebo chudí. Neumíme rozpoznat vzácný poklad, který máme. Ve skutečnosti umíráme neustále. Naše mysl nám však neumožní to poznat. Nemůžeme se znovuzrodit, pokud si nedovolíme zemřít. Pochopil jsem, že umírání je znovuzrozením. Smrt je život.
---
Všichni společně sníme sen o svém bytí. Umíráme a rodíme se. Vznikáme a vznikáme. Neustále vznikáme.“

2 01.11.2024

To se vážně skoro nedalo dočíst. "Je čas na sklenku šampaňského, drahoušku, není-liž pravda?" Něco tak plytkého a pitomého jsem už dlouho nečetla.

1 13.10.2024

Melancholie plynule přecházející do bezvýchodnosti a trýznivé apatie, ovšem neobyčejně brilantně napsaná! Příběh muže beze jména a bez naděje se odehrává ve fiktivní severoafrické zemi. Čteme o naprosté nesmyslnosti násilí, často “legitimního, ale o to příšernějšího násilí ve jménu dobra, ať už si pod tím představíme cokoliv. Čteme o křehkosti lásky, vlastně spíš o křehkosti důvěry, o lidské touze po bezpečí a blízkosti. O naději, že svět je (nebo by mohl být) dobrý, stejně jako lidé v něm. Je možné, aby člověk, který trpí amnézií, mohl odhodit svou minulost, své hříchy, svůj špatný charakter, svou vinu, celou svou osobnost jako špinavou košili a být čistý jako novorozeně?
Je to bizarní, je to napínavé, je to prostě výborné. Ale doporučuji: čtěte velmi pozorně!

01.10.2024

Můj oblíbený autor, filozof, environmentalista, spisovatel a pedagog mě oblažil dalším nádherným dílem. Četla jsem ho relativně dlouho, protože přes léto, jsou krátké večery, venku je stále co dělat a na čtení nezbývá moc času. Teď s podzimem se to zlepší a já budu zase číst více.
V téhle knize poznává David Abram živý svět celým svým tělem, nejen myslí a uvažuje nad tím, co vlastně mysl je a odkud se bere, jakým způsobem mezi sebou komunikují nejrůznější pozemské entity, jakým způsobem na sebe reagují a ovlivňují se navzájem. Zdůrazňuje nesmírnou důležitost obnovy orální kultury - a s tím můžeme něco udělat úplně každý, kdo nejsme němý.
Přemýšlela jsem, zda vypsat citáty, protože každý citát z knihy je (a v tomto případě obzvláště) vytržený z kontextu. Ale jsou to tak důležité a silné myšlenky, že jsem si dala tu práci a něco přece jen opsala.
“Většina transcendentních technologických vizí dnešní doby je totiž stále motivována strachem z těla a jeho nesčetných slabostí, strachem z naší tělesné zapuštěnosti ve světě, který se ve své podstatě vymyká naší kontrole – hrůzou ze samotné divokosti, která nás živí a udržuje. Rozpoznat tuto výživu, otevřít se trvalému daru této divoké potravy, znamená, že na oplátku nabídneme sami sebe. Znamená to, že přijmeme obtížné tajemství vlastní tělesné smrtelnosti, a připustíme, že jsme tělesná stvoření, která musejí zemřít, aby ostatní mohli rozkvést. Ale to je právě to, co nejsme schopni snést. Příliš se bojíme stínů. Nedokážeme se vyrovnat se svou zranitelností, se svou naprostou závislostí na světě, jenž nás může sežrat. I když má moderní lidstvo nesmírné analytické tvůrčí schopnosti, je ochromeno strachem z vlastní živočišnosti a z živé země, která nás udržuje a živí.
---
Mezi hmatatelnými jevy tohoto světa lze nalézt bezpočet rozdílů, ale každá jednotlivá přítomnost se podílí na společném mysteriu, na nevysvětlitelném vzedmutí samotné existence. Každá věc vyjadřuje toto tajemství svým vlastním způsobem a stylem, a přesto je každá z nich stejně překvapující a výmluvná, hrouda hlíny neméně než řvoucí rozzuřený medvěd – každá si nachází svou vlastní nejistou a improvizovanou cestu světem, každá udává svůj vlastní rytmus záplavě života, který ji obklopuje.
---
Nic z toho, co píšu na těchto stránkách nemá za cíl znevažovat elegantní objevy našich věd, nebo dokonce odtažité stavy mysli, které jsou k získání takových poznatků nezbytné. Chci jen poukázat na to, že onen odtažitý postoj, jenž je vlastní vědě, je sám závislý na hlubší tělesné vzájemnosti mezi lidským organismem a jeho světem.
---
Většina z nás moderních lidí věnuje svým bezprostředním dojmům ze světa jen malou pozornost. Takových vjemů si už stěží povšimneme, nebo tyto kvalitativní vjemy ihned převedeme na kvantitativní svět faktů a informací, který je v naší době hlavním předmětem víry.
Myslím, že tuto víru částečně udržuje při životě naše čím dál intenzivnější soužití s obrazovkami všeho druhu, náš stálý sklon k plochým reprezentacím a pohledům. Víra v naprosto objektivní chápání přírody, ta snaha o jednoznačné a úplné pochopení fungování světa, je právě vírou ve zcela plochý svět, svět viděný shora, svět bez hloubky, v představu přírody, které nejsme součástí, ale na níž se díváme zvenčí – jako netělesná mysl nebo jako člověk, který zírá na počítačový model.
---
Spinoza zpochybnil Descartovo oddělení duchovní substance od substance hmotné, tvrdil, že mysl a hmota nejsou dvě samostatné substance, nýbrž pouze dva různé atributy nebo aspekty jedné a téže látky, které říkal deus sive natura, “bůh neboli příroda. Tato jednotná látka se může jevit buď jako hmota, a nebo jako mysl, a to v závislosti na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Tak jako ona obrovská tvořící síla, kterou Spinozovi současníci nazývali “Bůh, není podle něj nic jiného než kreativní dynamika a inteligence samotné Přírody, tak lidská mysl je jen specifická citlivost a vnímavost té části přírody, kterou rozpoznáváme jako lidské tělo. Doslova každé hmotné těleso nebo věc má podle Spinozy duševní aspekt – všechny věci jsou oduševnělé. Lidské tělo je vnějším, hmotným aspektem lidské mysli, zatímco mysl není nic jiného než vnitřní, pociťovaná zkušenost těla. “Mysl a tělo jsou jedna a táž věc.
---
Jediný Spinoza chápal, že lidskou mysl nikdy nelze uvést do souladu s lidským tělem, pokud nebudeme inteligenci pokládat za atribut přírody v její celistvosti. Každý smysly vnímatelný jev má podle něj svůj mentální aspekt; každé hmatatelné těleso v hmotném světě je současně také myšlenkou existující v rámci širé, všezahrnující inteligence, která je vnitřně (některým jedincům) známa jako Bůh a navenek se (všem) projevuje jako příroda.
---
A právě tehdy mě napadla jednoduchá myšlenka – ne jako blesk z čistého nebe, ale jako něžný deštík, který začal padat všude kolem mě, smáčel mi hlavu a hruď, zvlhčoval hlínu a pozvedal její roztodivné pachy k mému chřípí: Co když mysl není naše, ale patří Zemi? Co když mysl, správně chápána, není výhradním majetkem lidstva, ale spíše vlastnictvím samotné Země? Co když je to síla, v níž jsme tělesně ponořeni?
Co když má mysl v sobě určitou kvalitu niternosti, ale nikoli proto, že se nachází v našem nitru (v těle nebo v mozku), ale proto, že jsme situování tělesně uvnitř ní – protože se naše životy a naše myšlenky odehrávají v hlubinách mysli, která ve skutečnosti není naše, ale patří spíše Zemi? Co když se jako ta sova, co se krčí na větvi, jako ten strom, co se nad ní klene, jako ten brouk, který na této větvi vrávoravě přelézá z jehličky na jehličku, všichni nějak podílíme na široké inteligenci tohoto světa – jelikož všichni svými činy I svými vášněmi materiálně participujeme na velké psýché této planety?"

26.09.2024

Hloupé, prvoplánové, černobílé charaktery, dětinské dialogy, prostě všechno špatně. Nestojí za to věnovat tomu čas.

31.07.2024

Tuhle knížku od Skota Magnuse MacFarlane-Barrowa jsem dostala jako dárek.
Přiznám se, že o Mary´s Meals jsem nikdy předtím neslyšela ani nečetla. Autor popisuje svou cestu, ke které ho inspirovalo zjevení Panny Marie v Medžugorje, a která díky své čisté, láskyplné vizi dokáže nyní nakrmit téměř dva a půl milionu děti v chudých nebo ohrožených oblastech planety a přivézt je tak do škol, ke vzdělání a tím i k naději na lepší budoucnost.
Pokud vás téma zajímá a chcete se dozvědět více, třeba I to, jak byste se sami mohli zapojit, můžete se kromě knížky podívat I na filmy, které byly o Mary´s Meals natočené. Dojímají více než knížka a shlédnuté je máte za chviličku.
https://www.youtube.com/watch?v=lRwQ7sFlIKo

26.07.2024

Jakmile jsem tuhle knihu od Laponce jménem Juhani Karila otevřela a přečetla první stránky, věděla jsem, že se mi to bude líbit, dokonale jsem se zamilovala. Panebože, tak nádhernou knížku už jsem nečetla roky! A že přečtu spousty, spousty knih za rok. Čistá radost a potěšení z jejího čtení mě neopustila do poslední stránky. Je to dokonalá, báječná, šťavnatá lahůdka!
Pochválit musím i překlad Emy C. Stašové, asi to nebylo jednoduché, díky za to.

19 17.07.2024

Průměrné sci-fi s nezbytnou agitkou, za mě bída

16.07.2024

To se nedá číst. Přišlo mi, že se autorka snaží napodobit styl Petra Stančíka, ale je to zoufale upachtěné a křečovité. Ztráta času.

Joanne Rowlingová, píšící detektivky pod pseudonymem Robert Galbraith, má komerční úspěch i v této oblasti. Je to první detektivka této autorky/autora, kterou jsem četla (mám ji z knihovny). Druhou (Smrtící bílá) jsem dostala jako dárek, tak se na ni chystám posléze.
Pokud to mohu shrnout několika slovy, tak Galbraith nepřináší v žánru nic nového, je to zručně napsaná, naprosto komerční, mainstreamová detektivka. I detektivka se dá napsat výtečně a tak, že daleko přesahuje meze žánru, namátkou musím zmínit třeba Thomase Perryho či Tanu French, a samozřejmě mnoho dalších, skvělých autorů.
Hedvábníka přečtete za dva dny, protože děj pěkně běží a vy jste zvědaví, to Rowlingová dobře umí. Ale za měsíc už si nevzpomenete. Ona vždycky čtivost nemusí být v přímé úměře s kvalitou, ale to víme. Zkrátka ničím nevybočující průměr.

5 02.07.2024

Americká žurnalistka Abigail Shrier napsala tuto kontroverzní knihu vyvolávající silné emoce, aby zmapovala historii, příčiny, dopady a realitu transgenderové mánie.
Za posledních několik lety stouply o tisíce procent případy dospívajícíh dívek, kterým byla diagnostikována genderová dysforie, psychická porucha do té doby známá téměř výhradně u úplně malých chlapců před pubertou. Změnil se tak nejen počet případů, ale i věk a pohlaví pacientů.
Autorka na základě obrovského množství rozhovorů s těmito dospívajícími dívkami, s terapeuty, psychiatry, psychology, plastickými chirurgy, endokrinology, ale i s rodiči podrobně mapuje, jakým způsobem a podle jakých metodik se v USA vyučuje genderová ideologie od mateřských školek až po univerzity.
Zatím se zdá, že celá ta věc dokonale plní jediný účel – rozeštvat lidi pro ti sobě, rozdělit je na “my a “oni. Narýsovat a udržovat dělící čáru mezi nebojácnými mladými, kteří vítají různé genderové identity a sexuální orientace, a nedůvěřivými starými, kteří to nadšení nesdílí. Působí to jako známé, osvědčené rozdělení společnosti, které nevede nikam jinam, než k nenávisti, nedůvěře a odcizení mezi lidmi. Šťastný ve výsledku nemá být nikdo.
Autorka zmiňuje i drastické vedlejší účinky užívaných léků a hormonálních přípravků, z nich nejtragičtější je neplodnost, rakovina dělohy a vaječníků, hysterektomie, zvýšené riziko infarktu a zastavení vývoje mozku. Blokátor puberty Lupron shválila americká FDA k použití při chemické kastraci sexhuálních delikventů nebo pro zastavení předčasně nastupující puberty u malých dětí (když např. začne čtyřletá dívka menstuovat, rostou jí prsa a ochlupení). K použití k zastavení normálního průběhu puberty nebyl tento lék nikdy schválen. Pokud přesto terapeuti a lékaři tyto přípravky doporučují a poskytují dospívajícím dívkám, aby změnily svůj vzhled, i když si jsou dobře vědomi nebezpečných vedlejších účinků, nabízí se přirozeně otázka: Jde tady skutečně o blaho a štěstí těch dětí?
Autorka se rovněž s odborníky na duševní zdraví dospívajících ptá na příčiny tohoto stavu. Co způsobuje, že tak obrovské množství dívek propadlo této mánii? Může tou příčinou být vzdor vůči přespříliš pečujícím, chápavým, vstřícným a tolerantním rodičům, především matkám? Možná jde jen o posouvání hranic, které dítě nutně potřebuje, o potřebu vymezení se. A to vše za masivní podpory politiků, škol, lékařů a médií. Jak je v knize několikrát zmíněno z mnoha úst: Nejde o nic jiného než o ideologii se znaky sekty.
Cituji:
“ Nepochybuji o tom, že zákonodárci, kteří přijímají zákony proti šikaně, pedagogové a školské rady, které zavádějí výuku o genderové identitě a sexuální orientaci, jednají na základě upřímného zájmu o blaho studentů identifikujících se jako LGBTQ, což se očekává od každého slušného člověka. Jenže pokud přijatá nápravná opatření přesahují natolik rámec pomoci, je jasné, že prostá náprava nebyl primární záměr těch, co problém řešili.
---
Významný profesor psychiatrie a behaviorálních věd Univerzity Johnse Hopkinse Paul McHugh říká: ´Genderová dysforie je přeceňovaná myšlenka nebo momentálně převažující objekt zájmu. Tuto myšlenku zastává mnoho lidí na světě, ale velice intenzivně se jí drží pacient nebo člověk, který si na ní postaví celý život. Spousta lidí například věří, že je dobré být hubený. Řada dospívajícíh dívek věří, že by bylo lepší být kluk. Jenže anorektičky a dívky, které trpí genderovou dysforií, tyto myšlenky zcela pohltí. Nepochybuji, že ti, které nadhodnocené myšlenky ovlivňují, prožívají skutečné utrpení. Pochybuji ovšem, že správně lokalizovali zdroj svých potíží. Například anorektičku často zcela ovládne představa, že kdyby jednoduše ještě trochu zhubla, bude se svým tělem konečně spokojená. Ve skutečnosti k tomu nikdy nedojde, rozhodně ne tím, že bude hladovět. Žádné množství ztracených kilogramů tělesné váhy nepřinese anorektičce spokojenost se svým tělem, po kterém tak touží, protože tělesná váha nikdy nebyla ten skutečný problém. Politici ani média nijak veřejnosti ani transgenderovým osobám nepomáhají, posuzují-li jejich zmatení jako právo, které musí bránit, a ne jako duševní poruchu, která vyžaduje pochopení, léčbu a prevenci.´ Na základě tohoto prohlášení lze předpokládat, že si Paul McHugh vysloužil vlastní zástup odpůrců.
---
… transgenderová mánie pravděpodobně skončí stejně, jako skončila posedlost diagnózou mnohočetné poruchy osobnosti: u soudu, kde pacienti žalují své lékaře. Podle Paula McHugha se jednou některé z dnešních dospívajícíh dívek probudí, bude jim dvacet tři, dvacet čtyři let a řeknou: ´Tak tady mě máte. Mám na bradě strniště, znetvořené tělo a jsem neplodný, a nejsem tím, kým bych měl být. Jak se to mohlo stát?´
---
Více než stovka univerzit zahrnula transgenderové hormony do svého zdravotního pojištění, včetně všech univerzit spadajících pod Břečťanovou ligu. Nejméně sedmdesát univerzit a vysokých škol hradí operativní změny pohlaví. V rámci studentského zdravotního pojištění na Yale stojí jedno kolo léčby testosteronem pro biologické dívky deset dolarů měsíčně, tedy méně, než stojí lístek do kina.

No, každopádně pozoruhodná kniha pro všechny, kterých se téma dotýká nebo kteří o něm v zásadě nic nevědí a chtějí to napravit.

15 29.06.2024

Knihu autorky Lisy See jsem si vypůjčila v knihovně, aniž bych o ní kdy slyšela nebo četla, prostě mi padla do oka. Téma je více než zajímavé a já se přiznám, že jsem se nikdy nezajímala o to, jak to vlastně bylo s rozdělením Korey po válce a co na to říkali samotní Korejci. Sovětský svaz a Spojené státy si tuhle zemi zkrátka rozdělili po vzájemné dohodě, aniž se na to ptali lidí, kteří tam žili. Tak to prostě chodí, válečná kořist. Demarkační čára rozdělila zemi a s ní i rodiny, podobně jako v Německu. Představovalo to neskutečné utrpení nejen pro tu bolševickou část, tedy Severní Koreu, kterou zabrali “zlí Sověti, ale i pro tu jakoby svobodnou, jižní část, kterou okupovali “hodní Američané, kam spadá i ostrov Čedžu, kde se děj knihy odehrává.
Zabíjení je vždycky zabíjení, utrpení je vždy stejné, ať už je teror politicky korektní či vrazi stojí na té špatné straně.
V kulisách této kruté doby se odehrává příběh potápěček, takzvaných henjo, které moře živilo.
Kniha má zajímavý rámec, téma je pozoruhodné, ale je psaná stylem, který mi vůbec nevyhovuje, pro mne byla neskutečně nudná, zdlouhavá, téměř jsem ji nemohla dočíst.
Cituji:
“Byla tato tragédie jen vzpoura, která se vymkla kontrole? Bylo to povstání, občanské nepokoje nebo protiamerický odboj? Nebo řekneme, že to bylo hnutí za demokracii, zápas o svobodu či masové hrdinské povstání…?
Měli bychom dávat vinu Američanům? Jejich plukovníci, kapitáni i generálové tady byli. Jejich vojáci viděli, co se dělo. I kdyby nikoho nezabili vlastní rukou, tisíce vražd se odehrály před jejich očima, ale oni za to nepřevzali zodpovědnost. Ani jednou nezasáhli, aby zabránili krveprolití. Nebo přijmeme vysvětlení, že se snažili vymýtit hrozbu komunismu v počátcích éry, již později nazveme studenou válkou? Byl incident 43 první americký Vietnam? Nebo to byl boj lidí, kteří toužili po sjednocení severu a jihu a chtěli rozhodovat o tom, co se děje v naší zemi, bez vměšování a zásahů cizí velmoci?
Na tři sta vesnic lehlo popelem nebo bylo vyrabováno, čtyřicet tisíc domů bylo zničeno a o život přišlo tolik lidí, že žádná rodina na Čedžu nezůstala ušetřena žalu.

6 26.06.2024

Špionážní román bývalého britského špióna Johna le Carré (to je pseudonym, autor se ve skutečnosti jmenoval David John Moore Cornwell) je skutečný majstrštyk žánru. Podobně jako Trevanianův román Šibumi nebo Já, poutník Terryho Hayese patří k tomu nejlepšímu, co bylo z prostředí tajných služeb a operací napsáno. Samozřejmě nezapomínám na Fredericka Forsytha, ale toho zná každý a nikdo mu trůn neupírá :)
K téhle knize mě přivedl film The constant gardener, jenž byl na motivy le Carrého románu natočen, a který byl vynikající. Do té doby jsem autora vůbec neznala a teď se chystám nejen shlédnout seriál podle této knihy (snad nebudu příliš zklamaná), ale hlavně si sehnat další autorovy romány. Když čtete knihu, trvá to několik dnů, týdnů a někdy měsíců. Děj a charaktery vstřebáváte postupně, sžíváte se s nimi, ráno s nimi vstáváte a večer usínáte. Přečíst knihu je neporovnatelně intimnější a hlubší zážitek než zhlédnout film, i když tomu se samozřejmě nebráním. Jen říkám, že knihu žádný film nikdy nahradit nemůže, jakkoliv je skvělý. Často se mi stane, že u dobré knihy po přečtení odstavce zaklapnu stránky, zavřu oči a přemýšlím, občas si k tomu něco poznamenám do k tomu určeného sešitu, nebo se k té pasáži opakovaně vracím, listuju tam a zpátky, dlouho mi zůstává v hlavě nějaká formulace nebo myšlenka. To u filmu dost dobře nelze dělat.
No nic, konec agitky, zpět k románu. Hlavní rámec tvoří izraelsko-palestinský konflikt a děj se točí okolo praktik britských a izraelských tajných služeb a palestinského výcviku vojáků z lidu. Mladá britská herečka vnímá svůj život tak plytce, obyčejně a nezajímavě, že přistoupí na nabídku spolupráce s Izraelci. Ovšem na konci by svůj plytký život chtěla zpět, ale to už není možné, duše je navždy těžce poškozená.
Autor je objektivní, žádné z válčících stran nápadně nestraní, ale někde pod povrchem to je. Víte, nebo máte aspoň ten dojem, že víte, kde jsou jeho sympatie.
Začátek má trochu pomalejší rozjezd, chvílemi jsem se i nudila, ale zbylé dvě třetiny knihy vše vynahradí. Rozhodně doporučuji. Je to velmi smutné a velmi silné.

2 15.06.2024

nedá se to číst, po pár stránkách odloženo

Tenhle debut Terryho Milese nazývají “technothrillerem, ale já bych ji označila za sci-fi s fantaskními prvky. Každý, kdo hraje nějaké počítačové hry nebo hry na herních automatech, si určitě přijde na své, a speciálně zapálený herní fanoušek, protože jsou v ní odkazy snad na všechny legendární hry (americké). První půlka mě docela bavila, ačkoliv jsem v životě hrála na počítači tak leda Solitaire a Mahjong. Děj odsejpal a ocenila jsem některé pěkné nápady. Jenže pak už se všechno vlastně opakovalo pořád dokola a nikam se to neposouvalo. Happy end byl vlažný a rozpačitý. Ale byla by to opravdu pěkná a čtivá krátká povídka, kdyby to autor nebo korektor seškrtal na pětinu.

1 04.06.2024

Hutná, těžká, temná kniha od skvělého Johna Fowlese. Rámec děje tvoří thriller, ale vlastně jde o střet dvou světů, dvou duší, dvou myslí, dvou kultur. Unesená dívka, idealistická, otevřená, tvůrčí, moderní, kritická; a únosce, rigidní, zkostnatělý, dokonale tupý, jsou sice oba Angličané a hovoří stejnou řečí, ale jako by pocházeli každý z jiné planety. Je to velice přesvědčivá sociologická a psychologická studie. Moc pěkné, přečtěte si to.

9 29.05.2024

Autobiografická knížka od Raynor Winn mi byla doporučena jako překrásná, nádherná a obohacující. Ze všech sil jsem se snažila ji jako takovou vidět, ale… Celá kniha by se vešla do docela pěkného článku třeba ve 100 + 1, vždyť se tam pořád dokola opakují stejné věci! Zmokli jsme, uschli jsme, foukalo, díváme se na vlny, křičí racci, potkáváme nějaké lidi, kupujeme si instantní nudle, rýži, tuňáka v konzervě, karamelové tyčinky a želatinové bonbóny. Svátečně si dopřáváme masovou taštičku (skutečně se ničím jiným neživili!), vyžebráme horkou vodu v hospodě, hledáme plácek pro stan.
Nedokázala jsem se ubránit dojmu, že nějaká podstatná informace v knize chybí. Padesátiletí lidé nemají ani jediného přítele, který by jim pomohl v těžké chvíli, jakto? Jsem si jistá, že každý máme takové přátele, kteří by nám pomohli v nesnázích, kdyby na to přišlo, stejně jako my jsme připraveni pomoci jim, budou-li to potřebovat. Co za člověka nemá ani jednu živou duši, která by ho nechala pár týdnů či měsíců u sebe bydlet? Proč si paní nemohla najít práci? Třeba za pokladnou nebo jako pomocnice v hospodě? Pochopím, že někdo to nechce, nechce mít práci a být uvázaný na jednom místě, ale pak se nemůže litovat, jaký je chudák, že musí krást jídlo v obchodě.
Nemůžu si prostě pomoct, autorka mi byla vrcholně nesympatická, takže se omlouvám všem, komu se kniha líbí, neberte si moje hodnocení osobně, prosím :)
Dvě hvězdičky dávám za docela pěkné popisy pobřeží.

6 27.05.2024