Stávat se zvířetem: Pozemská kosmologie přehled

26.09.2024

Můj oblíbený autor, filozof, environmentalista, spisovatel a pedagog mě oblažil dalším nádherným dílem. Četla jsem ho relativně dlouho, protože přes léto, jsou krátké večery, venku je stále co dělat a na čtení nezbývá moc času. Teď s podzimem se to zlepší a já budu zase číst více.
V téhle knize poznává David Abram živý svět celým svým tělem, nejen myslí a uvažuje nad tím, co vlastně mysl je a odkud se bere, jakým způsobem mezi sebou komunikují nejrůznější pozemské entity, jakým způsobem na sebe reagují a ovlivňují se navzájem. Zdůrazňuje nesmírnou důležitost obnovy orální kultury - a s tím můžeme něco udělat úplně každý, kdo nejsme němý.
Přemýšlela jsem, zda vypsat citáty, protože každý citát z knihy je (a v tomto případě obzvláště) vytržený z kontextu. Ale jsou to tak důležité a silné myšlenky, že jsem si dala tu práci a něco přece jen opsala.
“Většina transcendentních technologických vizí dnešní doby je totiž stále motivována strachem z těla a jeho nesčetných slabostí, strachem z naší tělesné zapuštěnosti ve světě, který se ve své podstatě vymyká naší kontrole – hrůzou ze samotné divokosti, která nás živí a udržuje. Rozpoznat tuto výživu, otevřít se trvalému daru této divoké potravy, znamená, že na oplátku nabídneme sami sebe. Znamená to, že přijmeme obtížné tajemství vlastní tělesné smrtelnosti, a připustíme, že jsme tělesná stvoření, která musejí zemřít, aby ostatní mohli rozkvést. Ale to je právě to, co nejsme schopni snést. Příliš se bojíme stínů. Nedokážeme se vyrovnat se svou zranitelností, se svou naprostou závislostí na světě, jenž nás může sežrat. I když má moderní lidstvo nesmírné analytické tvůrčí schopnosti, je ochromeno strachem z vlastní živočišnosti a z živé země, která nás udržuje a živí.
---
Mezi hmatatelnými jevy tohoto světa lze nalézt bezpočet rozdílů, ale každá jednotlivá přítomnost se podílí na společném mysteriu, na nevysvětlitelném vzedmutí samotné existence. Každá věc vyjadřuje toto tajemství svým vlastním způsobem a stylem, a přesto je každá z nich stejně překvapující a výmluvná, hrouda hlíny neméně než řvoucí rozzuřený medvěd – každá si nachází svou vlastní nejistou a improvizovanou cestu světem, každá udává svůj vlastní rytmus záplavě života, který ji obklopuje.
---
Nic z toho, co píšu na těchto stránkách nemá za cíl znevažovat elegantní objevy našich věd, nebo dokonce odtažité stavy mysli, které jsou k získání takových poznatků nezbytné. Chci jen poukázat na to, že onen odtažitý postoj, jenž je vlastní vědě, je sám závislý na hlubší tělesné vzájemnosti mezi lidským organismem a jeho světem.
---
Většina z nás moderních lidí věnuje svým bezprostředním dojmům ze světa jen malou pozornost. Takových vjemů si už stěží povšimneme, nebo tyto kvalitativní vjemy ihned převedeme na kvantitativní svět faktů a informací, který je v naší době hlavním předmětem víry.
Myslím, že tuto víru částečně udržuje při životě naše čím dál intenzivnější soužití s obrazovkami všeho druhu, náš stálý sklon k plochým reprezentacím a pohledům. Víra v naprosto objektivní chápání přírody, ta snaha o jednoznačné a úplné pochopení fungování světa, je právě vírou ve zcela plochý svět, svět viděný shora, svět bez hloubky, v představu přírody, které nejsme součástí, ale na níž se díváme zvenčí – jako netělesná mysl nebo jako člověk, který zírá na počítačový model.
---
Spinoza zpochybnil Descartovo oddělení duchovní substance od substance hmotné, tvrdil, že mysl a hmota nejsou dvě samostatné substance, nýbrž pouze dva různé atributy nebo aspekty jedné a téže látky, které říkal deus sive natura, “bůh neboli příroda. Tato jednotná látka se může jevit buď jako hmota, a nebo jako mysl, a to v závislosti na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Tak jako ona obrovská tvořící síla, kterou Spinozovi současníci nazývali “Bůh, není podle něj nic jiného než kreativní dynamika a inteligence samotné Přírody, tak lidská mysl je jen specifická citlivost a vnímavost té části přírody, kterou rozpoznáváme jako lidské tělo. Doslova každé hmotné těleso nebo věc má podle Spinozy duševní aspekt – všechny věci jsou oduševnělé. Lidské tělo je vnějším, hmotným aspektem lidské mysli, zatímco mysl není nic jiného než vnitřní, pociťovaná zkušenost těla. “Mysl a tělo jsou jedna a táž věc.
---
Jediný Spinoza chápal, že lidskou mysl nikdy nelze uvést do souladu s lidským tělem, pokud nebudeme inteligenci pokládat za atribut přírody v její celistvosti. Každý smysly vnímatelný jev má podle něj svůj mentální aspekt; každé hmatatelné těleso v hmotném světě je současně také myšlenkou existující v rámci širé, všezahrnující inteligence, která je vnitřně (některým jedincům) známa jako Bůh a navenek se (všem) projevuje jako příroda.
---
A právě tehdy mě napadla jednoduchá myšlenka – ne jako blesk z čistého nebe, ale jako něžný deštík, který začal padat všude kolem mě, smáčel mi hlavu a hruď, zvlhčoval hlínu a pozvedal její roztodivné pachy k mému chřípí: Co když mysl není naše, ale patří Zemi? Co když mysl, správně chápána, není výhradním majetkem lidstva, ale spíše vlastnictvím samotné Země? Co když je to síla, v níž jsme tělesně ponořeni?
Co když má mysl v sobě určitou kvalitu niternosti, ale nikoli proto, že se nachází v našem nitru (v těle nebo v mozku), ale proto, že jsme situování tělesně uvnitř ní – protože se naše životy a naše myšlenky odehrávají v hlubinách mysli, která ve skutečnosti není naše, ale patří spíše Zemi? Co když se jako ta sova, co se krčí na větvi, jako ten strom, co se nad ní klene, jako ten brouk, který na této větvi vrávoravě přelézá z jehličky na jehličku, všichni nějak podílíme na široké inteligenci tohoto světa – jelikož všichni svými činy I svými vášněmi materiálně participujeme na velké psýché této planety?"