Tyet komentáře u knih

(SPOILER) Autor se sice velmi snažil, ale není schopen se vymanit z chybného a zúženého úsudku vědců, že veškerá vylepšení se týkají hmotného těla, smyslů a inteligence, maximálně tak těch správných emocí jako je soucit, jak se snaží vše napravit na konci knihy. Ale vůbec mu nedochází, že hmota je produktem vědomí, nikoliv naopak a že pokud by vůbec k nějakému skutečnému vylepšování došlo, bylo by to spíš poznání fraktálního charakteru. Mohli bychom konečně pochopit, že jsme propojeni se všemi a se vším a že cokoliv uděláme, ovlivní celek zcela přímo, nikoliv nějakými materiálními mechanismy jako je znečištění nebo tající ledovce. Ale bylo to docela napínavý :)

29.01.2023

Čekala jsem odlehčené fantasy, něco ve stylu Terryho Pratchetta a jeho Morta. Jenže je to gay love story, kde každá druhá přímá řeč začíná zájmenem Já a třemi tečkami. Nic pro mě, zjevně nejsem cílovka.

Nová divočina od Diane Cook je jedna z těch knih, u kterých je zřejmé její opodstatnění. Mezi záplavou braku, často zábavného, uznávám, se skví jako drahokam. Útěk z hroutící se civilizace do divočiny je častým tématem dystopických románů, ale tohle vyprávění má něco navíc. Autorka bravurně popisuje vznik přirozené magie v přirozených podmínkách. Magie, kterou svou potřebou vyvolal sám život v divočině, tak podobný s životními cykly divokých zvířat. Dítě, Agnes, která přišla do Divočiny jako čtyřletá, zde dorůstá v dospělou, silnou a pozoruhodnou ženu. Velmi divokou a velmi vnímavou. Mimoděk provádí drobné magické úkony vyvěrající z instinktivní potřeby, přímo z hloubi duše. Ale o to v románu vlastně nejde, zmiňuji to jen proto, že mě to zaujalo a potěšilo.
V knize se setkáme s rozdělením, které velmi dobře známe – s rozdělením na Oni a My, na Systém zde představovaný Ústředím a Správci, se svými nesmyslnými nařízeními, šikanováním a v posledku i násilím, a na lidi, na nás ostatní, kteří se nevzdáváme svých snů o svobodě. Z příběhu je zcela jasné jedno: Pokud se změní pouze okolní prostředí a nikoliv my sami, naše nitro, žádné změny k lepšímu se dočkat jako jednotlivci i jako lidstvo nemůžeme. Vše podstatné se odehrává uvnitř, nikoliv vně. Jestliže my lidé zůstaneme stejní, naše neštěstí, byť v různých kulisách, zůstane rovněž stejné.
Na rozdíl od Kurta Faldbakkena, jehož Bídné roky napsané o dvě generace dříve mají s Novou divočinou množství styčných dějových bodů i myšlenek, nám však Diane Cook nenechává na konci vůbec žádnou naději. Téměř v samém závěru říká šéf Správců: „ Výzkum jasně ukázal, že není možné mít Divočinu s lidmi.“
Stojí za to přečíst si i výtečně napsaný doslov Borise Hokra, jehož závěr přikládám: „ Nová divočina je v mnoha ohledech především sledem cynicky podaných osobních selhání, krachujících plánů a zrazených snů. Ostatně, samotný stát Divočina se v závěrečném zvratu ukáže být jen pečlivě opečovávanými parcelami pro vyvolené, k nimž nikdo ze Společenství nikdy nepatřil. Právě proto je možná Nová divočina tak působivá. Napojuje se totiž na čím dál běžnější obavy, že všichni životem jen bloudíme a o naší prohře bylo už dávno rozhodnuto Ústředím, které nemáme šanci ani poznat, ani konfrontovat. Je to jen otázka času, kdy stavební stroje dojedou i k nám na parcelu, kterou jsme považovali za svou… nebo co hůř, navěky svobodnou.“
Kniha mě hodně zasáhla a zasekla drápek hluboko v duši, je výjimečná.

7 16.01.2023

Vypravěč od Anny Bolavé, od níž jsem četla pěknou knihu Do tmy, mě zklamal. Zaprděné maloměstské reálie s umakartem, turkem ve skle a chudými smutnými domácnostmi se smutnými dětmi se smísily s podivnými hororovými reáliemi. "Správná pětka" vraždí, aby nakrmila nějakého tajuplného červa pod zemí. Je to taková nepovedená směs Kinga a českého románu pro ženy. Co vlastně chtěla autorka nám čtenářům sdělit? Že síla výčitek svědomí zabíjí? Moc to nedává smysl a z celé té nemocné knihy mám silný pocit ošklivosti.

6 10.01.2023

Výtečná kniha do série s Izajášem. Násilí, smrt, svérázná filozofie a sebeironie. Pan Barron rozhodně není prosťáček.

1 08.01.2023

Nedočteno, za mě úplně zbytečná, nezajímavá kniha plná jmen, ve kterých aby se prase vyznalo. Na stránce 335 jsem to zaklapla, ztráta času. Pro skalní fandy snad dobrá, ale citelně chybí mapa. Přišlo mi, že autor se sebedestruktivně pokusil o jakýsi Silmarillion. Seriál jsem neviděla, ale četla jsem sérii Hry o trůny.

5 04.01.2023

Průměrná detektivka, ocenila jsem autenticitu reálií na osmitisícovce, je vidět, že autorka ví, oč jde. O tom, kdo je vrah, jsem měla jasno po pár stránkách, ale nevadí.

1 24.12.2022

Moc pěkný kraťoučký příběh, který si s chutí přečtete za jediný večer. Gaiman prostě ví, jak na to :)

5 13.12.2022

Tato kniha byla ještě PŘED VYDÁNÍM prodána do 40 zemí světa! To je skutečně zcela mimo mé chápání, protože je naprosto blbá. Slátanina stříleček, soft ezoteriky pro masy a jakési pofidérní "historie", kde prastaré tajné texty mají formu i obsah facebookových mouder. Ale lid si to patrně žádá, jiné vysvětlení nemám.

Tohle je zkrátka klasická béčková historická detektivka bez větších ambicí. Nebýt jedné nádherné scény s "chodícími klíči", tak by ani nestála za přečtení. Vlastně ani tak se vůbec nic nestane, pokud ji číst nebudete.

05.12.2022

Moc hezky, střízlivě a chytře napsaná kniha o historii lékařství, chirurgie a ponejvíce porodnictví, která se odehrává na pozadí historie širší - nástupu osvícenství, zpracování Encyklopedie, ideálů občanské rovnosti, svobody, vlády rozumu a humanismu, který vyústí ve Francouzskou revoluci. Ideály brzy vezmou za své, lékaři a vědci newtonovského ražení brzy pochopí, že snili o revoluci příliš naivně a idealisticky. Revoluce jsou vždy stejné, nakonec se zvrhnou ve vládu lůzy, kdy soused udává souseda a popravuje se za triviální "prohřešky" proti revoluci. Stejně jako u nás po osmačtyřicátém nebo po Velkém říjnu v Rusku revoluce požírá vlastní děti a stejně tak tomu je i v této knize.
Je zde moc pěkně vylíčeno, jak jedno paradigma religiozity nahrazuje druhé - to newtonovské, kdy je člověk vnímán jako mechanický stroj, který lze při odpovídajících znalostech a dovednostech snadno opravit. Je to krásná paralela k současné změně paradigmatu, které jsme svědky my. Stejně tak jako kdysi i dnes se za materialistickou newtonovskou vědu srdnatě bijí její stoupenci, aniž by si připustili, že jejich éra končí, vždyť jde o přirozený, cyklický proces, který je zákonitý. Nikdo si nemůže myslet, že pokrok a vývoj se bude už navždy ubírat stejnými cestičkami, jak jsme uvykli.
Knihu doporučuji k přečtení, samozřejmě zdaleka ne pouze "lidem z oboru" :)

2 05.12.2022

Tohle je v pořadí pouze druhá kniha lékaře, psychoterapeuta a spisovatele českého původu Stanislava Grofa, kterou jsem četla (mám ještě v knihovně Psychologii budoucnosti, na kterou se chystám).
Když před několika lety natočil Viliam Poltikovič seriál pro ČT věnovaný smrti, tato problematika mě tehdy zcela míjela, byla zkrátka mimo oblast mých tehdejších osobních témat. Ale čas nazrál a patrně vzhledem k přibývajícímu věku se smrt dostala konečně do mého zorného pole jako něco, čemu je třeba věnovat plnou pozornost a myšlenky. Pro nemocné a velmi staré lidi je přítomna takříkajíc hned za rohem, ovšem tato bezprostřednost je pouze kvantitativního rázu. Všichni se k ní blížíme, nikdo z nás neunikne. A protože synchronicita pracuje spolehlivě, kniha Stana Gofa přišla jako na zavolanou.
Musíme žasnout nad otevřenou myslí a šíří záběru tohoto nonkonformního a novátorského vědce, ať už je náš postoj k jeho terapeutickým metodám jakýkoliv. Toto dílo upřímně doporučuji všem, kterým se kmotra s kosou cpe z nevědomí do vědomí, komu ztěžka dýchá do levého ucha a kdo se na ni necítí ještě zcela připraven.
Vybrala jsem několik citátů, jež ve mně zanechaly silný dojem, jej jich hodně moc, ale koho to zajímá, prokouše se tím. Komu se to i přes zájem číst nechce, nechť si raději přečte rovnou celou knihu, neboť je nabitá informacemi celá a to vrchovatě.
Odborníci na duševní zdraví, kteří vyvinuli specifické metody psychologické podpory a poradenství při různých druzích emočních krizí, stále ještě nedokážou účinně pomoci umírajícím při jejich přechodu. V důsledku toho se nedostane účinné pomoci těm, kteří čelí té nejhlubší ze všech krizí, jakou si lze jen představit a která zasahuje zároveň biologickou, emoční, mezilidskou, společenskou, filozofickou i duchovní stránku člověka.
Toto vše probíhá v mnohem širším kontextu kolektivního popírání pomíjivosti a smrtelnosti, pro západní průmyslovou civilizaci tak charakteristického.
(…) Filmy a televizní pořady smrt ještě více trivializují, na násilí vydělávají. Ustavičné umírání, zabíjení a vraždění předvádějí jako součást zábavných žánrů, a divák se postupně stává imunním vůči citovému působení smrti. Je zcela zjevné, že životní podmínky v moderních technologicky pokročilých zemích neskýtají lidem stojícím na prahu smrti žádnou ideovou ani psychologickou podporu.
---
Moderní výzkum vědomí ukázal, že nejvýznamnější faktor, jímž se liší tyto kulturní postoje, není nadřazenost materialistické vědy nad primitivní pověrčivostí, nýbrž hluboká neznalost, pokud jde o holotropní stavy vědomí. Jediným způsobem, jak lze monistický materialistický světonázor západní vědy udržet, je potlačování a mylná interpretace ohromného množství pozorování nashromážděných výzkumem lidského vědomí, ať už je zdrojem těchto informací historie, antropologie, komparativní religionistika či různé oblasti moderního výzkumu, jako je například parapsychologie, thanatologie, psychedelická terapie, smyslová deprivace, prožitková psychoterapie či práce s jedinci procházejícími psychospirituální krizí (spiritual emergency).
Systematické prožívání různých druhů holotropních stavů, které jsou základní složkou rituálního a duchovního života starověkých a domorodých kultur, vede nevyhnutelně k takovému chápání povahy reality a vztahů mezi vědomím a hmotou, které se zásadně liší od toho, čemu věří lidé žijící ve společnostech technologických. Ještě jsem nepotkal žádného západního vědce, který absolvoval intenzivní práci s holotropními stavy, a ještě i poté zastával vědecký světonázor, který se v současné době vyučuje na západních univerzitách.
---
Transpersonální prožitky mají mnoho podivných rysů, jež otřásají těmi nejzákladnějšími metafyzickými předpoklady karteziánsko-newtonovského paradigmatu a monistického materialistického světonázoru. Badatelé, kteří tyto úchvatné jevy studovali a/nebo osobně prožili, si uvědomují, že snahy hlavního proudu vědy zavrhnout je jako bezvýznamné výplody lidské fantazie a představivosti či jako halucinace – jako nahodilé produkty patologických mozkových procesů – jsou naivní a nepatřičné. Jakékoliv nestranné studium transpersonální sféry lidské psýché musí dojít k závěru, že její existence zásadně zpochybňuje nejen psychiatrii a psychologii, ale i filozofii západní vědy a všeobecný světonázor průmyslové civilizace.
---
Tradiční akademická věda popisuje lidské bytosti jako vysoce vyvinutá zvířata a myslící biologické stroje. V běžném stavu vědomí se pozorovatelům jevíme jako newtonovské objekty skládající se z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Ale transpersonální zážitky v holotropních stavech jasně ukazují, že každý z nás může prokázat vlastnosti pole vědomí, přesahujícího prostor, čas a lineární příčinné souvislosti. Lidské bytosti tak lze popsat novou definicí, která vzdáleně připomíná částicově-vlnový paradox moderní fyziky. Podle ní jsou lidé paradoxní bytosti skládající se ze dvou vzájemně se doplňujících (komplementárních) rysů: lidé mohou vykazovat vlastnosti newtonovských objektů a zároveň i vlastnosti nekonečných polí vědomí. Přiměřenost každého z těchto popisů záleží a tom stavu vědomí, ve kterém svá pozorování uskutečňujeme. Tělesná smrt, jak se zdá, ukončuje aspekt naší bytosti popsaný jednou polovinou této definice, zatímco ten druhý se naplno projeví."
---
Součástí knihy je i několik kazuistik pacientů v posledním stadiu rakoviny, jimž byla poskytnuta psychedelická terapie s překvapivými, blahodárnými výsledky. Největší pozitivní vliv mělo podání LSD či DPT na prožívání strachu ze smrti, úzkosti, těžkých depresí, pocitů opuštěnosti a bezvýchodnosti, poškozených mezilidských vztahů, ale i tělesných bolestí, které v některých případech zcela vymizely, ačkoliv nereagovaly ani na vysoké dávky silných narkotik.
Mě nejvíce oslovilo svědectví Joan, ženy umírající na rakovinu žaludku. To, co sepsala o svých zážitcích ve změněném (holotropním) stavu vědomí po aplikaci LSD mi je velice blízké. Téměř totožné uvědomění jsem prožila osobně také.

5 27.11.2022

Mnohomluvný, snad se dá říct i užvaněný román. Romantika, nešťastná láska, voda a sníh, a nabobtnalá přecitlivělost a podivínství hlavního hrdiny. Ale hrdinně jsem to dočetla.
Některé věci byly hezké, třeba:
"...vědět, co se stane, někdy znamená to samý, jako to zavinit."
a taky:
"Matčina kniha Bentleyho sněhových krystalů, každý z nich ležící na temné stránce jako zobrazení jednotlivého života, zrození i smrti. Každý z nich odlišný, ale nakonec všechny stejné."
Takovými nepatrnými záblesky pochopení či skutečného vhledu odhaluje autor prostřednictvím tápajícího Davida Winklera touhu po tom, co je "za" těmi donekonečna se opakujícími prchavými popisy vody, hmyzu, sněhových vloček, oblohy, světla, mraků, stínů a tváří, všeho toho, z čeho je utkána naše realita, a co vnímavému člověku neustále, s nekonečnou trpělivou laskavostí napovídá a pobízí ho k tomu poslednímu krůčku k pochopení.
Ale ani David a (alespoň v této knize) ani sám autor nejsou schopni udělat ten poslední krok do prázdna, a tak se utápí v pouhé poetizaci vědy - biologie, entomologie, hydrologie, což v důsledku působí jako smutné torzo spirituality naší technologicky vyspělé civilizace.
Nakonec, i přes "dobrý konec", zůstává hlavní hrdina David tragickou, ubohou postavou, jež promarnil šanci a mystérium jeho psychospirituální krize zůstalo nenaplněno.

2 09.11.2022

Knihu napsala Karin Boye rok před svou sebevraždou v roce 1941. Po jejím přečtení je nám jasné, proč se tak pravděpodobně stalo. Bezvýchodnost, všudypřítomnou a zdánlivě neporazitelnou mašinérii vojenského státu s celým svým odlidštěním, tupou funkčností a ideologickým terorem odráží živoření lidí v něm přebývajících (životem to nazvat snad ani nelze), s dušemi „scvrklými jak sušené švestky“, až k nesnesení trpících strachem ze svého nitra, z tušených, avšak nežádoucích zbytků lidskosti a rovněž z ostatních lidí.
Kniha připomíná mnohem známější Orwellův román 1984, jenž byl napsán o nějakých 9 let později nebo našeho vzácného a milovaného Karla Čapka. Styl psaní a nakonec i celé poselství je vlastně už zcela „old school“, dnes bychom měli být ostražití před jinými vzorci propagandy. Ale přečíst si knihu doporučuji, už jen z úcty ke autorce.

4 06.11.2022

Tohle postapo od Colsona Whiteheada je jedním slovem výborné. Whitehead píše znamenitě, má vtipné, trefné postřehy a bystrý rozum.
Ačkoliv je hlavním tématem zombie apokalypsa, je to jen jeden z plánů románu, a nakonec vůbec ne ten nejdůležitější. Příběh má mnoho vrstev, které se překrývají a prolínají poměrně prudce, tak čtenář musí být neustále v pohotovosti. Jakmile vám myšlenky ulítnou jinam, už se nechytíte a musíte se o pár odstavců nebo stran vrátit a uvést se do obrazu. Celá kniha obsáhne pouhé tři dny v Manhattanu obleženém skely (tj. masožravými mrtvými), ale mnoho odboček ve formě vzpomínek zahrnuje mnoho let.

„Jestli ty bytosti, které sundali, byly jejich vlastním výtvorem, a nikoliv rozkládající se pozůstatky lidí uvedených na řidičácích těch věcí, budiž. Stejně nikdy nevidíme jiné lidi, jen monstra, která z nich děláme.“
V posledních týdnech jsem se pustila do čtení různých dystopických románů (ani jeden mě zatím nezklamal) a ostře si uvědomuji, jak je skořápka civilizace křehká a tenoučká.

2 05.11.2022

Druhý díl rozhovorů se samotáři, samorosty a podivíny v podání Aleše Palána. Je to opravdu moc zajímavé, poučné a zábavné čtení, zrovna tak jako první díl. V knize mluví lidé, kteří vám sednou více a také ti, se kterými až tak nesouzníte, ale to je v pořádku a díky tomu je svět tak krásně pestrý. Mně se nejvíce líbil hned ten první a pak úplně poslední rozhovor.
Fotek se tentokrát zhostila Johana Pošová a za mě jsou fotky působivější než od Jana Šibíka v knize první. Je v nich více emocí, citu, ale i klidu a míru, nálady. Opravdu moc povedené dílo, po všech stranách.
Všem samotářům držím palce, aby jim dali úřady pokoj, měli dostatek jídla a tepla a mohli žít jak si přejí.

16 01.11.2022

Ve dvoudílné dystopii (Soumračná země a Sweetwater) norský autor Knut Faldbakken sugestivně popisuje zborcení civilizace, rozklad společnosti a pád člověka do temnot. Velkoměsto Sweetwater na břehu mrtvého, ropou a chemikáliemi znečištěného moře, jako symbol západní společnosti, se propadá, nejprve poznenáhlu, později brutálním volným pádem do špíny, bídy, anarchie a nakonec zániku.
Na příběhu malé skupiny lidí žijící na skládce městského odpadu a parazitující na umírajícím městě pozorujeme děsivé změny v chování, myšlení a morálce lidí vystavených extrémním podmínkám do té míry, že ztrácejí poslední zbytky svého lidství.
Není to veselé čtení, i když samotný závěr nám jakousi naději přece jen dává.
Román byl napsán v 70. letech minulého století a dosud nikdy nebyl aktuálnější než právě teď.
Citace:
„Smiley neustále tvrdil, že bydlet na Smetišti a žít v odpadu a z odpadu lidské společnosti je jediný život, který se dá ideově ospravedlnit, protože člověk je stejně jen parazit a jinou možnost nemá, protože teorie se zhroutily pod tíží faktického úpadku ducha společnosti.
---
´Kromě toho jsou takoví jako ty a já, o ostatních ani nemluvě, neschopní vytvořit jakoukoliv společnost. Nosíme v sobě znamení smrti té společnosti, z které jsme odešli, to si piš. Jsme její představitelé se znamením smrti na čele. Jsme destilát toho, co se ve společnosti zkazilo. Jak bysme teda mohli vytvořit někde jinde něco jinýho?´
Smiley používal své litanie jako obranu před věcmi, které si nechtěl připouštět. Čím víc si maloval chmurné vyhlídky a čím horlivěji líčil hrůzy, které je čekají, až přijde ´apokalypsa´, tím umělečtější, teoretičtější a nevinnější vypadalo to, o čem mluvil. Míval pravdu v jednotlivých věcech, to Allan uznával, předpovědi, které sypal z rukávu, byly podložené inteligentním pozorováním a znalostmi, ale na druhé straně měl sklon všechno snižovat na plytké klábosení. Jeho apokalypsa byl výstavní kousek, takový docela malebný jev, který se dal pozorovat z toho či onoho zorného úhlu. Jeho postoj předpokládal ´něco příštího´, stav, který byl docela podobný tomu, v kterém teď žili, kde se prověří teorie a argumenty. Předpokládal totiž, že se vcelku nic nestane – ne ve skutečnosti. Smileyho cynický pesimismus byl jen zástěrkou povrchnosti, nepochopení toho, co se vlastně děje.
---
´Není v tom vlastně kapka ironie,´ pokračoval Smiley ve svém pobouřeném výkladu, ´že přeměna společnosti, o které nadarmo sní kdejaký extremista a snílek už pár desítek let, si teď přijde sama od sebe, nikdo pro to nemusel ani prstem hnout a všechny politické protiklady se předtím hezky uhladily, když se vůdci pustili do velkolepé akce a chtěli to zabrzdit? Jenže teď to proběhne důkladněji, než si to představovali i ti největší radikálové. Od maloburžoazní ukázkový společnosti rovnou do stadia jeskynních lidí, rovnejma nohama do doupat, to jsme to dopracovali! My už jsme si to tak trochu vyzkoušeli, takže jsme vlastně něco jako předvoj...´
---
Byli to obyčejní lidé, prostě oblečeni, bylo mezi nimi hodně mladých, ale většinou se jednalo o lidi ve středním věku, pro které se perspektiva toho, co se právě dělo, osudně rozplývala, kteří chápali svou životní zkušenost jako to jediné, co může dát těmto událostem správnou hloubku. Představovali obyvatelstvo, které celá léta trpělo pod autoritativním politickým komplotem, takzvanou vládou široké koalice, pod zákony, které je stále víc omezovaly, pod rostoucím dohledem a nedostatečnou, nesystematickou vládní opozicí, protože již před deseti lety se rozpadlo levicové hnutí na frakce, které proti sobě bojovaly a oslabovaly se navzájem, takže se v době zostřených požadavků na demokracii v mezích zákona staly snadnou kořistí bezpečnostních opatření. Reprezentovali obyvatelstvo ochromené bezmocí nad současnými poměry a zmítané narůstajícím strachem z budoucnosti, obyvatelstvo, které se vzdalo svého práva na spolurozhodování a tím i svého životního elánu ve prospěch vládců, jako kdyby se jednalo o uzavření obyčejného obchodu. Když dostanete moc, slibte, že nás zbavíte chaosu. Dáte nám na oplátku stabilitu a zásoby toho nejnutnějšího k životu?
Tomuto obyvatelstvu teď začalo svítat, že jejich obchodní partner, mocipán, svůj díl smlouvy nedodrží.
---
Nejen strach z toho, že podlehnou smrtelné epidemii a zemřou někde zapomenutí a bezmocní v uzavřených obvodech města, ale i první podzimní mrazíky je přiměly, aby všechno sbalili a uprchli. Nedostatek topné nafty dosáhl tak katastrofálního stavu, že se přestaly vytápět celé obvody. Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a řídili se pokyny z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si před pusou a nosem vyvařené roušky, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin, a zima mezitím zalézala do betonových stěn a čím dál víc ztrpčovala život. Elektřinou se šetřilo, benzin nebyl k dostání, protože všechno zabavilo vojsko s posvěcením zákona o výjimečném stavu, a tak obyvatelé města trpěli zimou. Z bytů se staly prochladlé betonové hrobky, ze stěn kapala voda… V přírodě se alespoň dalo sehnat něco hořlavého a rozdělat oheň!“

2 30.10.2022

Přečetla jsem všechny čtyři díly této série, ale je zbytečné psát recenze ke každému z nich. Dokonce je zbytečné číst více než dva díly, protože je to vlastně pořád dokola. Navíc úroveň klesá s každým dalším dílem, takže pokud bych tomu prvnímu dala pět hvězd, poslední, čtvrtý by dostal po zásluze jen dvě.
Hlavní hrdina je zamindrákovaný zakrslík, který si své komplexy léčí děvkařením a rvačkami. Ale co, každý jsme nějaký. Ovšem když se z něj stal obyčejný úkladný vrah, říkala jsem si, jakým právem vlastně ještě stíhá své "kolegy". Vývoj postavy veskrze žádný, jediné změny, které ve svém životě udělal, byly koupě nového auta a nového telefonu. Ehm.
Každopádně musím ale pochválit místní nářečí Třinecka a Jablunkovska, pokaždé jsem se těšila na kurzívu v textu a to nádherné nářečí si vychutnávala. "Co je s tum kavum?" u nás zdomácnělo.
Knihy se velice dobře čtou, jsou napínavé, takže každou hravě přečtete za jediný den.

V literatuře existuje široká škála dystopických světů. Od těch nejtemnějších, mezi nimiž vyniká nad jiné Cesta Cormaca McCarthyho, až po ty méně děsivé s jistou kolísavou dávkou naděje. Představitele těch druhých jsem právě dočetla.
Ve světě nepříliš vzdálené budoucnosti v knize Kazua Ishigura se společnost rozdělila na privilegovanou třídu s geneticky vylepšenými dětmi a kariérou, a na ty ostatní, více či méně živořící, žijící v komunitách či jenom na okraji společnosti, jejichž děti nejsou „pozvednuty“.
Školy jako instituce s budovami a žáky neexistují, děti bohatých rodičů se vzdělávají prostřednictvím „obdélníků“ v rukou a stýkají se mezi sebou pouze občas, organizovaně, pod dohledem a s následným vyhodnocením. Aby se stresované, deprivované děti necítily osaměle, rodiče jim kupují nejnovější modely „úpéček“, dětských solárně napájených androidů, kteří jim dělají společnost v jejich osamění. Rodiče pochopitelně celé dny generují prachy v křeččím kolečku.
Klára je jedním z takových biorobotů a jejím posláním a úkolem je být přítelkyní a ochránkyní dospívající Joshii, jež je poškozena prodělanou genetickou manipulací, která s sebou nese značné a onou vyšší třídou akceptované riziko.
Knížka je retrospektivním vyprávěním samotné Kláry vzpomínající na svůj krátký, leč naplněný život, zatímco pomalu vyhasíná na městském sběrném dvoře spolu s ostatními úpéčky.
Klára věří, že Slunce je živá bytost poskytující běžnou a zcela výjimečně i mimořádnou výživu. Svévolně vykoná symbolicko-magický rituál spojený s obětí, aby chřadnoucí Joshii zachránila před smrtí.
Román před nás staví odvěké otázky, kterými se všichni zabýváme – co definuje lidství? Do jaké míry, a zda vůbec, jsme měřítkem všech věcí? Jsme jediní, kdo dokáže vnímat zázrak, když k němu dojde?
Atmosféra knihy by se dala shrnout jedním slovem – dojemná.
V možná až příliš mnohomluvném doslovu překladatelka Alena Dvořáková trefně píše: „Kupodivu nemáme potíž věřit, že existují roboti významně vnímavější a chytřejší, než jsme my sami, a zároveň nepochybovat o tom, že i přesto víme všechno líp než tito roboti.“
A nakonec cituje Simone Weilovou: Je jen jedna vina: neschopnost živit se světlem.
A mě ještě napadá, možná trochu paranoidně – proč vzniká tolik knih stavících umělou inteligenci do tak příznivého světla?

Knihu mám z knihovny, ale uvažuji o jejím zakoupení, je dobrá.

10 22.10.2022

Zpočátku mě tahle kniha zcela okouzlila, má přesné dávkování melancholie a naděje. Říkala jsem si, jak jsou staré sci-fi romány hlubší než ty současné a přemýšlela nad tím, čím to asi je.

"Spatřila ho a tvář se jí zhnuseně zkřivila. Poprvé a naposledy na něj promluvila. "Dej si odchod, robote," zasyčela. "Robote odpornej. Neotravuj tady."
Spofford se otočil a odcházel, ruku přitisknutou na svém vyklonovaném srdci. V téhle chvíli na něj dolehlo, co pak v sobě nosil po celý dlouhý život: vlastně vůbec nechtěl žít. Podvedli ho - strašně ho podvedli - a opravdový, lidský život mu odepřeli. A jeho nitro se bouřilo proti existenci, ke které byl odsouzen."

Posledních zhruba sto stran bych si mileráda odepřela, konec je plytký, nebojím se říct pitomý. Škoda.

6 19.10.2022