Tyet komentáře u knih

Mnohomluvný, snad se dá říct i užvaněný román. Romantika, nešťastná láska, voda a sníh, a nabobtnalá přecitlivělost a podivínství hlavního hrdiny. Ale hrdinně jsem to dočetla.
Některé věci byly hezké, třeba:
"...vědět, co se stane, někdy znamená to samý, jako to zavinit."
a taky:
"Matčina kniha Bentleyho sněhových krystalů, každý z nich ležící na temné stránce jako zobrazení jednotlivého života, zrození i smrti. Každý z nich odlišný, ale nakonec všechny stejné."
Takovými nepatrnými záblesky pochopení či skutečného vhledu odhaluje autor prostřednictvím tápajícího Davida Winklera touhu po tom, co je "za" těmi donekonečna se opakujícími prchavými popisy vody, hmyzu, sněhových vloček, oblohy, světla, mraků, stínů a tváří, všeho toho, z čeho je utkána naše realita, a co vnímavému člověku neustále, s nekonečnou trpělivou laskavostí napovídá a pobízí ho k tomu poslednímu krůčku k pochopení.
Ale ani David a (alespoň v této knize) ani sám autor nejsou schopni udělat ten poslední krok do prázdna, a tak se utápí v pouhé poetizaci vědy - biologie, entomologie, hydrologie, což v důsledku působí jako smutné torzo spirituality naší technologicky vyspělé civilizace.
Nakonec, i přes "dobrý konec", zůstává hlavní hrdina David tragickou, ubohou postavou, jež promarnil šanci a mystérium jeho psychospirituální krize zůstalo nenaplněno.

3 09.11.2022

Knihu napsala Karin Boye rok před svou sebevraždou v roce 1941. Po jejím přečtení je nám jasné, proč se tak pravděpodobně stalo. Bezvýchodnost, všudypřítomnou a zdánlivě neporazitelnou mašinérii vojenského státu s celým svým odlidštěním, tupou funkčností a ideologickým terorem odráží živoření lidí v něm přebývajících (životem to nazvat snad ani nelze), s dušemi „scvrklými jak sušené švestky“, až k nesnesení trpících strachem ze svého nitra, z tušených, avšak nežádoucích zbytků lidskosti a rovněž z ostatních lidí.
Kniha připomíná mnohem známější Orwellův román 1984, jenž byl napsán o nějakých 9 let později nebo našeho vzácného a milovaného Karla Čapka. Styl psaní a nakonec i celé poselství je vlastně už zcela „old school“, dnes bychom měli být ostražití před jinými vzorci propagandy. Ale přečíst si knihu doporučuji, už jen z úcty ke autorce.

4 06.11.2022

Tohle postapo od Colsona Whiteheada je jedním slovem výborné. Whitehead píše znamenitě, má vtipné, trefné postřehy a bystrý rozum.
Ačkoliv je hlavním tématem zombie apokalypsa, je to jen jeden z plánů románu, a nakonec vůbec ne ten nejdůležitější. Příběh má mnoho vrstev, které se překrývají a prolínají poměrně prudce, tak čtenář musí být neustále v pohotovosti. Jakmile vám myšlenky ulítnou jinam, už se nechytíte a musíte se o pár odstavců nebo stran vrátit a uvést se do obrazu. Celá kniha obsáhne pouhé tři dny v Manhattanu obleženém skely (tj. masožravými mrtvými), ale mnoho odboček ve formě vzpomínek zahrnuje mnoho let.

„Jestli ty bytosti, které sundali, byly jejich vlastním výtvorem, a nikoliv rozkládající se pozůstatky lidí uvedených na řidičácích těch věcí, budiž. Stejně nikdy nevidíme jiné lidi, jen monstra, která z nich děláme.“
V posledních týdnech jsem se pustila do čtení různých dystopických románů (ani jeden mě zatím nezklamal) a ostře si uvědomuji, jak je skořápka civilizace křehká a tenoučká.

2 05.11.2022

Druhý díl rozhovorů se samotáři, samorosty a podivíny v podání Aleše Palána. Je to opravdu moc zajímavé, poučné a zábavné čtení, zrovna tak jako první díl. V knize mluví lidé, kteří vám sednou více a také ti, se kterými až tak nesouzníte, ale to je v pořádku a díky tomu je svět tak krásně pestrý. Mně se nejvíce líbil hned ten první a pak úplně poslední rozhovor.
Fotek se tentokrát zhostila Johana Pošová a za mě jsou fotky působivější než od Jana Šibíka v knize první. Je v nich více emocí, citu, ale i klidu a míru, nálady. Opravdu moc povedené dílo, po všech stranách.
Všem samotářům držím palce, aby jim dali úřady pokoj, měli dostatek jídla a tepla a mohli žít jak si přejí.

16 01.11.2022

Ve dvoudílné dystopii (Soumračná země a Sweetwater) norský autor Knut Faldbakken sugestivně popisuje zborcení civilizace, rozklad společnosti a pád člověka do temnot. Velkoměsto Sweetwater na břehu mrtvého, ropou a chemikáliemi znečištěného moře, jako symbol západní společnosti, se propadá, nejprve poznenáhlu, později brutálním volným pádem do špíny, bídy, anarchie a nakonec zániku.
Na příběhu malé skupiny lidí žijící na skládce městského odpadu a parazitující na umírajícím městě pozorujeme děsivé změny v chování, myšlení a morálce lidí vystavených extrémním podmínkám do té míry, že ztrácejí poslední zbytky svého lidství.
Není to veselé čtení, i když samotný závěr nám jakousi naději přece jen dává.
Román byl napsán v 70. letech minulého století a dosud nikdy nebyl aktuálnější než právě teď.
Citace:
„Smiley neustále tvrdil, že bydlet na Smetišti a žít v odpadu a z odpadu lidské společnosti je jediný život, který se dá ideově ospravedlnit, protože člověk je stejně jen parazit a jinou možnost nemá, protože teorie se zhroutily pod tíží faktického úpadku ducha společnosti.
---
´Kromě toho jsou takoví jako ty a já, o ostatních ani nemluvě, neschopní vytvořit jakoukoliv společnost. Nosíme v sobě znamení smrti té společnosti, z které jsme odešli, to si piš. Jsme její představitelé se znamením smrti na čele. Jsme destilát toho, co se ve společnosti zkazilo. Jak bysme teda mohli vytvořit někde jinde něco jinýho?´
Smiley používal své litanie jako obranu před věcmi, které si nechtěl připouštět. Čím víc si maloval chmurné vyhlídky a čím horlivěji líčil hrůzy, které je čekají, až přijde ´apokalypsa´, tím umělečtější, teoretičtější a nevinnější vypadalo to, o čem mluvil. Míval pravdu v jednotlivých věcech, to Allan uznával, předpovědi, které sypal z rukávu, byly podložené inteligentním pozorováním a znalostmi, ale na druhé straně měl sklon všechno snižovat na plytké klábosení. Jeho apokalypsa byl výstavní kousek, takový docela malebný jev, který se dal pozorovat z toho či onoho zorného úhlu. Jeho postoj předpokládal ´něco příštího´, stav, který byl docela podobný tomu, v kterém teď žili, kde se prověří teorie a argumenty. Předpokládal totiž, že se vcelku nic nestane – ne ve skutečnosti. Smileyho cynický pesimismus byl jen zástěrkou povrchnosti, nepochopení toho, co se vlastně děje.
---
´Není v tom vlastně kapka ironie,´ pokračoval Smiley ve svém pobouřeném výkladu, ´že přeměna společnosti, o které nadarmo sní kdejaký extremista a snílek už pár desítek let, si teď přijde sama od sebe, nikdo pro to nemusel ani prstem hnout a všechny politické protiklady se předtím hezky uhladily, když se vůdci pustili do velkolepé akce a chtěli to zabrzdit? Jenže teď to proběhne důkladněji, než si to představovali i ti největší radikálové. Od maloburžoazní ukázkový společnosti rovnou do stadia jeskynních lidí, rovnejma nohama do doupat, to jsme to dopracovali! My už jsme si to tak trochu vyzkoušeli, takže jsme vlastně něco jako předvoj...´
---
Byli to obyčejní lidé, prostě oblečeni, bylo mezi nimi hodně mladých, ale většinou se jednalo o lidi ve středním věku, pro které se perspektiva toho, co se právě dělo, osudně rozplývala, kteří chápali svou životní zkušenost jako to jediné, co může dát těmto událostem správnou hloubku. Představovali obyvatelstvo, které celá léta trpělo pod autoritativním politickým komplotem, takzvanou vládou široké koalice, pod zákony, které je stále víc omezovaly, pod rostoucím dohledem a nedostatečnou, nesystematickou vládní opozicí, protože již před deseti lety se rozpadlo levicové hnutí na frakce, které proti sobě bojovaly a oslabovaly se navzájem, takže se v době zostřených požadavků na demokracii v mezích zákona staly snadnou kořistí bezpečnostních opatření. Reprezentovali obyvatelstvo ochromené bezmocí nad současnými poměry a zmítané narůstajícím strachem z budoucnosti, obyvatelstvo, které se vzdalo svého práva na spolurozhodování a tím i svého životního elánu ve prospěch vládců, jako kdyby se jednalo o uzavření obyčejného obchodu. Když dostanete moc, slibte, že nás zbavíte chaosu. Dáte nám na oplátku stabilitu a zásoby toho nejnutnějšího k životu?
Tomuto obyvatelstvu teď začalo svítat, že jejich obchodní partner, mocipán, svůj díl smlouvy nedodrží.
---
Nejen strach z toho, že podlehnou smrtelné epidemii a zemřou někde zapomenutí a bezmocní v uzavřených obvodech města, ale i první podzimní mrazíky je přiměly, aby všechno sbalili a uprchli. Nedostatek topné nafty dosáhl tak katastrofálního stavu, že se přestaly vytápět celé obvody. Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a řídili se pokyny z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si před pusou a nosem vyvařené roušky, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin, a zima mezitím zalézala do betonových stěn a čím dál víc ztrpčovala život. Elektřinou se šetřilo, benzin nebyl k dostání, protože všechno zabavilo vojsko s posvěcením zákona o výjimečném stavu, a tak obyvatelé města trpěli zimou. Z bytů se staly prochladlé betonové hrobky, ze stěn kapala voda… V přírodě se alespoň dalo sehnat něco hořlavého a rozdělat oheň!“

2 30.10.2022

Přečetla jsem všechny čtyři díly této série, ale je zbytečné psát recenze ke každému z nich. Dokonce je zbytečné číst více než dva díly, protože je to vlastně pořád dokola. Navíc úroveň klesá s každým dalším dílem, takže pokud bych tomu prvnímu dala pět hvězd, poslední, čtvrtý by dostal po zásluze jen dvě.
Hlavní hrdina je zamindrákovaný zakrslík, který si své komplexy léčí děvkařením a rvačkami. Ale co, každý jsme nějaký. Ovšem když se z něj stal obyčejný úkladný vrah, říkala jsem si, jakým právem vlastně ještě stíhá své "kolegy". Vývoj postavy veskrze žádný, jediné změny, které ve svém životě udělal, byly koupě nového auta a nového telefonu. Ehm.
Každopádně musím ale pochválit místní nářečí Třinecka a Jablunkovska, pokaždé jsem se těšila na kurzívu v textu a to nádherné nářečí si vychutnávala. "Co je s tum kavum?" u nás zdomácnělo.
Knihy se velice dobře čtou, jsou napínavé, takže každou hravě přečtete za jediný den.

V literatuře existuje široká škála dystopických světů. Od těch nejtemnějších, mezi nimiž vyniká nad jiné Cesta Cormaca McCarthyho, až po ty méně děsivé s jistou kolísavou dávkou naděje. Představitele těch druhých jsem právě dočetla.
Ve světě nepříliš vzdálené budoucnosti v knize Kazua Ishigura se společnost rozdělila na privilegovanou třídu s geneticky vylepšenými dětmi a kariérou, a na ty ostatní, více či méně živořící, žijící v komunitách či jenom na okraji společnosti, jejichž děti nejsou „pozvednuty“.
Školy jako instituce s budovami a žáky neexistují, děti bohatých rodičů se vzdělávají prostřednictvím „obdélníků“ v rukou a stýkají se mezi sebou pouze občas, organizovaně, pod dohledem a s následným vyhodnocením. Aby se stresované, deprivované děti necítily osaměle, rodiče jim kupují nejnovější modely „úpéček“, dětských solárně napájených androidů, kteří jim dělají společnost v jejich osamění. Rodiče pochopitelně celé dny generují prachy v křeččím kolečku.
Klára je jedním z takových biorobotů a jejím posláním a úkolem je být přítelkyní a ochránkyní dospívající Joshii, jež je poškozena prodělanou genetickou manipulací, která s sebou nese značné a onou vyšší třídou akceptované riziko.
Knížka je retrospektivním vyprávěním samotné Kláry vzpomínající na svůj krátký, leč naplněný život, zatímco pomalu vyhasíná na městském sběrném dvoře spolu s ostatními úpéčky.
Klára věří, že Slunce je živá bytost poskytující běžnou a zcela výjimečně i mimořádnou výživu. Svévolně vykoná symbolicko-magický rituál spojený s obětí, aby chřadnoucí Joshii zachránila před smrtí.
Román před nás staví odvěké otázky, kterými se všichni zabýváme – co definuje lidství? Do jaké míry, a zda vůbec, jsme měřítkem všech věcí? Jsme jediní, kdo dokáže vnímat zázrak, když k němu dojde?
Atmosféra knihy by se dala shrnout jedním slovem – dojemná.
V možná až příliš mnohomluvném doslovu překladatelka Alena Dvořáková trefně píše: „Kupodivu nemáme potíž věřit, že existují roboti významně vnímavější a chytřejší, než jsme my sami, a zároveň nepochybovat o tom, že i přesto víme všechno líp než tito roboti.“
A nakonec cituje Simone Weilovou: Je jen jedna vina: neschopnost živit se světlem.
A mě ještě napadá, možná trochu paranoidně – proč vzniká tolik knih stavících umělou inteligenci do tak příznivého světla?

Knihu mám z knihovny, ale uvažuji o jejím zakoupení, je dobrá.

10 22.10.2022

Zpočátku mě tahle kniha zcela okouzlila, má přesné dávkování melancholie a naděje. Říkala jsem si, jak jsou staré sci-fi romány hlubší než ty současné a přemýšlela nad tím, čím to asi je.

"Spatřila ho a tvář se jí zhnuseně zkřivila. Poprvé a naposledy na něj promluvila. "Dej si odchod, robote," zasyčela. "Robote odpornej. Neotravuj tady."
Spofford se otočil a odcházel, ruku přitisknutou na svém vyklonovaném srdci. V téhle chvíli na něj dolehlo, co pak v sobě nosil po celý dlouhý život: vlastně vůbec nechtěl žít. Podvedli ho - strašně ho podvedli - a opravdový, lidský život mu odepřeli. A jeho nitro se bouřilo proti existenci, ke které byl odsouzen."

Posledních zhruba sto stran bych si mileráda odepřela, konec je plytký, nebojím se říct pitomý. Škoda.

6 19.10.2022

Soubor napínavých povídek od všeobecně známého spisovatele provede čtenáře myšlenkovými pochody podivínů, sobců a více či méně skrytých agresivních psychopatů. Dystopie nehraje v této sbírce příliš důležitou roli, jde vlastně pokaždé jen o to, jak důmyslně dokáže "ochcat" jeden člověk druhého.

19.10.2022

Docela pěkná knížka, ale mám takový pocit, že z ní ve mně do měsíce nezbude vůbec nic. Nemohu se ubránit myšlence, že Márquez je jen jeden.

2 14.10.2022

velmi zajímavý námět, zaujal mě, bohužel se to ke konci tak nějak rozplizlo v love story, a to už mě neba

1 09.10.2022

Afričan Malidoma Patrice Somé z kmene Dagarů, jenž se narodil v Burkině Faso vypráví fascinující autobiografický příběh chlapce, který byl jako čtyřletý doslova unesen jezuity a strávil 15 dlouhých, krutých a osamělých let v církevním semináři, kde se francouzští kolonizátoři snažili děti jako byl on zcela odtrhnout od prastarých kmenových tradic, od rodin, tradičního náboženství a vyznávaných hodnot. Malidoma (to jméno předznamenává jeho osud, znamená totiž „Buď přítelem cizinci i nepříteli“) jako jeden z mála neztratil nikdy touhu po domově a tradicích, nenechal svou duši zemřít. Po útěku ze semináře se vrací domů do rodné vesnice a doufá, že už jsou všechna trápení za ním. Jenže ho čeká tvrdé a nebezpečné zasvěcení, bez kterého ho kmen nemůže přijmout zpět.
Příběh je opravdu zajímavý a poučný, tento africký Castaneda (se kterým má velmi mnoho styčných bodů!) popisuje tradice, šamanské rituály a především zasvěcení mladých chlapců do úžasných podrobností. Je to pro nás jako čtenáře o to cennější, že kniha o Afričanech a jejich tradicích je psaná Afričanem, což je samozřejmě unikátní. Vyprávění je nádherným zrcadlem vypjatého individualismu a zbožštění racionálního rozumu naší západní kultury.
Připojuji něco citátů, které mě v knize zaujaly, a vy si tak můžete udělat představu, o čem to asi celé je. Doporučuji si citáty opravdu přečíst všechny, stojí za to (mimo jiné proto, že jsem si s opisování dala takovou práci!):

„Problém, který pro nás znamenáš, se netýká jedince, týká se společenství. Musíme se pokusit učit se z minulosti. Trpěli jsme pod bílým mužem, ať ve škole, v kostele či na ulicích, kde jsme pro něj pracovali. Duch, který pohání bílé, je duch krajního rozvratu – a velmi mocný, když musí tuto rozvrácenost obhajovat. Kamkoliv přijde, všude s sebou vnáší nový řád, řád rozvratu. Stále žije v napětí a nepohodě, to je pro něj jediný způsob existence. Naše společenství spotřebovalo dlouho, než jsme to pochopili. Bílý muž není silný – je jen zděšený. Zbledl hrůzou, jinak by nebyl bílý. Jeho hrůza ho stravuje a on s ní bojuje o život. Dokud nebude sám se sebou v míru, nenechá nikoho na světě na pokoji. Stařešinové si nepřejí nic, než aby bílý muž v tvé duši dospěl pokoje. Nevědí ještě jak, ale chtěli by to zkusit.
---
Působil zcela nepozemsky. Jeho duch byl tak nepodoben jeho tělu, že člověk měl dojem, že se v něm sváří dvě bytosti. Odstup, který získal ke svému tělu, byl zjevným důkazem práce ducha v člověku, jenž ví, na čem skutečně záleží. Kyéré nepřikládal sebemenší hodnotu vnější kráse, ale pod povrchem vychrtlého těla žil duch, mnohem krásnější než jakékoliv fyzické ztělesnění božství. Ve srovnání s krásou, integritou, počestností a živostí ducha, jenž v něm přebýval, jsem ošklivost jeho těla pociťoval jako nepodstatnou.
Kněz svatyně Země mi připomínal dědečka, a chápal jsem, proč si mudrc nehledí těla. V jeho světě nepůsobí špína na život negativně, protože špína není nic špatného. Tito pozemšťané žijí jako matka Země. Jejich čistota tkví v duchu. Kladl jsem si otázku, zda lidé, posedlí tím, vypadat pokud možno krásně, nemusejí ve skutečnosti skrývat něco ošklivého hluboko uvnitř. Naše povrchní oceňování vnější krásy by mohlo být neobratnou reakcí na vzpomínku na pravou krásu a mít málo společného s opravdovou krásou. Vnější krása člověka by pak pouze připomínala pravou krásu ducha za zevnějškem. Stařešinové to dávno pochopili a investovali své energie tam, kde to opravdu má smysl – do oblasti duše.
---
Chápal jsem, že lidský zrak si vytváří vlastní meze a přestává skutečně vidět, pokud všeobecná dohoda praví, že by měl. Od prožitku se stromem jsem také pochopil, že nás často z největší blízkosti sledují bytosti, které sami nevidíme. Pokud tato mimosvětská stvoření spatříme, je to často jen díky tomu, že nám dovolila vidět dále – poté, co provedla určitá přizpůsobení, která uchovají jejich nedotčenost. A není také pravda, že v každém a ve všem je nějaké tajemství?
To, co běžně vidíme, není příroda, která by nás klamala, ale příroda šifrující skutečnost tak, abychom si s ní za normálních okolností dokázali poradit. Příroda vypadá tak, jak vypadá, protože jsme takoví, jací jsme. Nemohli bychom žít celý život na extatické úrovni svatého. Naše smysly by se příliš brzy vyčerpaly a my bychom nebyli schopni vykonávat úlohy každodenního života. Nicméně jednou musí přijít čas, aby se člověk jako celistvá osobnost naučil pohybovat se sem a tam mezi oběma způsoby „vidění“ reality.
---
Člověk musí dospět za rub strachu a projít širé pouště hrůzy a paniky, aby nakonec došel ke klidu pociťovanému v nepřítomnosti jakéhokoliv strachu. Může to znít zvláštně, ale člověk nemá mít strach, ačkoliv si to celá bytost doslova žádá. Ale je to jeden ze základních předpokladů pro cestu do jiných světů. K proměně nedojde, dokud je tělo taženo dolů vlastní tíží. Je třeba projít procesem výuky novému, vštípení si těchto lekcí a utvrzení nového vědění. Tento druh výchovy není nic víc a nic méně než návrat k vlastnímu pravému já, to znamená k božskému v nás.
---
Reálné společenství vsi nechává člověk při zasvěcení za sebou. Ten, kdo zdárně přečká zkoušku zasvěcení, má právo být zase přijat za reálného člena společenství. Společenství je organismus, každý jedinec je v něm jedou z buněk. Škodlivá nebo nevhodná buňka v něm zůstat nemůže. Tak či onak bude vyloučena. Každý se musí naučit fungovat jako zdravá buňka a také si zasloužit výhradu zůstat v těle a udržovat je naživu.“

I přes často kostrbatý překlad je to kniha nadmíru zajímavá, rozhodně ji doporučuji k přečtení.

1 08.10.2022

O muži, který šel za sluncem je kniha sebraných legend, mytologických příběhů a pohádek původních obyvatel Severní Ameriky, kteří samozřejmě sami sebe jako Indiány nikdy neoznačovali.
Sbírku shromáždily a podklady přeložily dvě ženy - Markéta Nová a Martina Moravcová.
Tato krásná sbírka je nesmírně pestrá, některé příběhy by si klidně mohly přečíst i děti, jiné jsou poněkud nestydaté, ale nikoliv trapné, i přes svou výraznou sexualitu mají vtip a to se mi líbí. Je vidět, že Indiáni si dovedli užívat života :) Příběhy o stvoření země, lidí, hvězd a nebes se střídají s takovými, které mají reálný základ, například ten popisující masakr několika stovek Lakotů vojáky Spojených Států u Wounded Knee v prosinci 1890 jen proto, že tančili svůj tanec duchů.
https://en.wikipedia.org/wiki/Wounded_Knee_Massacre

Knížka je povedená, grafická úprava nevšední, jak je u Arga zvykem.
Doporučuji k přečtení a přemýšlení.

2 12.09.2022

PTAČÍ DOMEK od Evy Meijerové s velkým citem popisuje život Angličanky Gwendolen Howardové od jejího dětství až do stáří, od začátku 20. století do sedmdesátých let. Příběh této milovnice ptáků, amatérské ornitoložky, která se na ptáky, především sýkorky, začala dívat jinak než vědci i ostatní amatéři té doby, je velmi citlivě a k tomu pečlivě zpracován.
Gwendolen si nastěhovala ptáky, nebo lépe řečeno, nechala je, aby se nastěhovali, do jejího malého domku na anglickém venkově, a tak si s nimi mohla vybudovat blízké vztahy, které popsala v článcích a knihách. Tato klidná, něžná, křehká, samotářská a trochu podivínská uzavřená žena dala přednost společnosti ptáků před lidmi. Nikdy se nevdala, neměla rodinu ani děti, její rodinou a nejbližšími bytostmi byli právě ptáci.
Dodnes je její práce většinově odmítána jako nevědecká a ptáky polidšťující. Zemřela vlastně zapomenutá a sama, její zahradu po její smrti vykáceli navzdory slibům úřadů. To známe. Ptáci zmizeli.
Věřím, že tato vizionářská žena předběhla svou dobu a její způsob pozorování ptáků a vnímání jejich chování ještě přijde. Až pochopíme, že ptáci a ostatní zvířata nejsou objekty, nýbrž subjekty s individuálními povahovými rysy, osobními preferencemi, emocemi, různou inteligencí a temperamentem. A také s různou mírou důvěry k člověku. A že laboratorní zkoumání živých tvorů je velkou chybou.
Jsem moc ráda, že se mi tato vzácná, nádherná kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst, nesmírně mě obohatila.
Citáty z knihy:
„ My se vždycky domníváme, že existuje nějaký cíl, nějaký důvod, že věci nějak dopadnou, že přijde nějaká pointa. Jenže většina životů není nic víc než sbírka náhodných událostí, okamžiků mezi velkými nic.
---
Nesmím se ptát, zda je to, co dělám, nějak k užitku, zda toho dělám dost. Ptáci mi ukazují, že čas není přímka, kterou z něj dělají lidé. Věci nekončí, jenom mění tvar. Z pocitu se stává myšlenka, z myšlenky jednání, z jednání myšlenka, z myšlenky pocit. První myšlenka na chvíli usne, pak se zase objeví. Tak se mísí časy, takhle existujeme v různých okamžicích zároveň.
V posteli mi srdce tluče příliš rychle, alkohol mi kreslí čáry v těle, od rukou do hlavy, k nohám, síť bez struktury, nervy.
Prostěradlo sotva vychladlo. Když přichází spánek, vydávám se na místo, kde zůstávají vzpomínky, když na ně nemyslíme.“

13 05.09.2022

ŠEPOT VČEL od Sofíe Segovie je opravdu moc krásná, melancholická a smutná kniha o dobru a zlu, o dobrých a špatných rozhodnutích, o opravdovosti, a ano, i o pravdě. Z knihy je zřetelně cítit inspirace Garcíou Márquezem, které se autorka zhostila více než důstojně.
Příběh jednoho zvláštního chlapce se odehrává na mexickém venkově na začátku 20. století. Do magického osudu rodiny Moralesových zasahují dějiny - válka, španělská chřipka, politický převrat a znárodňování půdy, ale její osud předurčily do značné míry i včely.
Ďábel může zvítězit vždy pouze dočasně, to je krásné poselství této knihy pro nás.

13 30.08.2022

Tohle je druhá kniha, kterou jsem od autora četla a byla nakonec lepší než Světla, která nevidíme. Moc jsem se na ni těšila, ale během čtení mě bolestně drásal příběh dvou volků Měsíce a Stroma; pasáže s jejich utrpením jsem jen prolétla a o jejich trýznivé smrti jsem nečetla vůbec. Nakonec jsem ale ráda, že jsem vydržela, ač jsem knihu z výše uvedených důvodů chtěla několikrát odložit.
Rozsáhlý román se skládá z několika dějových linek propojených zlomkovitými útržky starobylého textu, který má zásadní význam pro celý děj (nebo děje). Kniha obsáhne dlouhé období bezmála dvou tisíc let, je místy nepříjemně dystopická a v mnohém velice aktuální. Je o naději, umanutosti, síle vůle, myšlení a citu. Je o sovách, je o dětech. Je o smrti a o neustávajícím pohybu Kola osudu. Je o tom, jak naše problematická, slabá a nedokonalá lidskost dokáže a musí dokázat přechytračit rozmáhající se technologie.
Přečtěte si ji.

8 31.07.2022

Pohádky zabalené ve fantasy kabátku. Jistě ne originální nápad, ale je to zábavné, napínavé a vtipné.

10 17.07.2022

velká slabota, u Holdstocka nevídaná

15.07.2022

(SPOILER) Nejprve budu chválit. Za největší přednost knih Žítkovské bohyně a Bílá voda (více jsem od autorky nečetla) považuji přednesení těchto zajímavých témat široké veřejnosti. Odborné publikace sice vycházely a vycházejí, ale čte je zřídkakdy někdo mimo odborníky na danou problematiku. Vždyť kdyby nebylo paní Tučkové, kdo z nás by něco věděl od bohyních na Žítkové či o pronásledování řádů a kongregací v padesátých letech minulého století. To se mi jeví jako záslužná věc.
Druhou věc, kterou musím pochválit a vyzdvihnout, je množství materiálu, které musela autorka vyhledat, shromáždit, nastudovat a vhodně použít, to vyžadovalo jistě velkou píli a trpělivost.
Co se mně osobně nelíbí, je spojovací prvek, tedy příběh alkoholičky Leny, jež se ukrývá v klášteře Bílá Voda. Styl psaní, zápletky, současné reálie, hnutí mysli postav, všechno to, co dělá příběh příběhem, je veskrze plytké, bez hlubší roviny, o ničem. Navíc některá vyústění (nepravděpodobné příbuzenství třech hlavních postav, zázračně vytažené "z klobouku") jsou doslova "vypocená". Sloh snese srovnání s další "dámou" současné literatury pro ženy v ČR, s Michaelou Klevisovou, asi bych dokázala text příběhů a zápletky zaměnit, kdybych neznala autorky.
Ale jak jsem napsala na začátku, velmi oceňuji záměr dostat do povědomí běžných čtenářů (tedy převážně čtenářek) tato témata.

15 15.07.2022

Tato více než sedmisetstránková autobiografie Johanna Wolfganga Goetheho čtenářům pečlivě popisuje dětství a mládí geniálního básníka. Jeho věhlas a úcta k němu jsou zcela opodstatněné, protože jeho přirozené nadání, široké vzdělání a píle spolu s citem pro děj a slovo z něho učinily uctívanou legendu německé i světové literatury.
Podrobný a rozsáhlý popis všech historických dějů, okolností, cest, vztahů a setkání nám přiblíží vše, co ho v mládí inspirovalo a formovalo jeho dílo. Poznáváme mladého muže bystrého, často prostořekého, velice nadaného slovem a pohotovým básnickým umem. Podrobně v knize popisuje samotný impuls ke vzniku i vznik několika svých významných děl. Dozvídáme se, že v žádném případě nešlo o žádného rebela, nýbrž o ukázkového, vzdělaného a spořádaného měšťana. Goethe celým svým srdcem a rozumem ctil šlechtu, byl jí upřímně podporován a jeho vztah ke státníkům, vlivným lidem, literátům, průmyslníkům a bohatým obchodníkům byl uctivý a vřelý. Byl vždy oblíbeným společníkem a vítaným hostem ve všech významných společnostech „High Society“. Fandil průmyslovému pokroku a civilizačnímu rozvoji, investicím do průmyslu, umění i vzdělání.
Goethe byl natolik inteligentní, že jeho ješitnost sotva postřehneme, natolik obratný, že ve své době musel být až nebezpečným manipulátorem.
Od knihy jsem očekávala více niterných svěření, více ducha než rozumu, ale to je vždy chyba očekávajícího, nikoli autora.

Vybrala jsem několik citací, jež mne zaujaly:
„Naše přání jsou předtuchami schopností, které v nás vězí, zvěstovatelé toho, co budeme schopni vykonat. Co dovedeme a chceme, promítá se naší obrazotvornosti mimo nás a do budoucnosti; cítíme touhu po tom, co již v tichosti vlastníme. Tak mění vášnivé předjímání už skutečnou možnost ve vysněnou skutečnost. Pokud pak takové směřování odpovídá naší povaze, plní se s každým krokem našeho vývoje nějaká část prvního přání, za příznivých okolností přímou cestou, za nepříznivých okolností oklikou, z níž stále znovu zahýbáme k oné přímé cestě.
---
...neboť lidské schopnosti vzdělání prospívá i zde velmi světlo přírody, které se vždy snaží objasnit člověku jeho postavení; a vůbec bychom neměli v mnoha mravních případech na cestě za vzděláním brát nedostatky nadmíru vážně a shánět se po příliš závažných, odlehlých prostředcích, protože jisté chyby se dají snadno, ba hravě odstranit. Tak můžeme kupříkladu vyvolat vděčnost sami v sobě pouhým zvykem, udržet ji při životě, ba učinit si z ní potřebu.
---
Člověk na člověka působí vším, čeho je schopen svou osobností, mládí ovlivňuje nejsilněji mládí a tady také vznikají ty nejryzejší dojmy. Ty potom oživují svět a nedají mu zemřít morálně ani fyzicky. Já jsem zdědit po tatínkovi jistou poučnou hovornost, po mamince vesele a výrazně zobrazovat všechno, co dovede fantazie vymyslet, pochopit, známé pohádky osvěžit, jiné vymýšlet a vyprávět, ba při vyprávění je vymýšlet.
---
Spor mezi vědou a vírou ještě nebyl na pořadu dne, ale obě slova a představy, jež se s nimi spojovaly, se také příležitostně vyskytovaly a ti, kdož opravdu pohrdali světem, tvrdili, že jedno je stejně nespolehlivé jako druhé. Proto jsem se rád vyslovoval ve prospěch obou, ale nemohl jsem získat souhlas svých přátel. Říkal jsem, že při víře záleží vše na tom, abychom věřili; je zcela lhostejné, čemu věříme. Víra že je velký pocit jistoty pro přítomnost i budoucnost a tato jistota vyvěrá z důvěry v převelikou, přemocnou a neprozkoumatelnou bytost. Vše že záleží na neotřesitelnosti této důvěry, jak si ale tuto bytost představujeme, to záleží na ostatních našich schopnostech, ba na okolnostech, a je zcela lhostejné. Víra že je jakási posvátná nádoba, do níž je ochoten každý z nás podle svých sil obětovat svůj cit, svůj rozum, svou obrazotvornost. S věděním že se to má právě opačně, vůbec nejde o to, že něco vím, ale co víme, jak dobře a kolik toho víme. Proto je možné se o vědění přít, jelikož se dá opravovat, rozšiřovat a omezovat. Vědění začíná u jednotlivosti, je nekonečné a beztvaré a nemůže být nikdy obsáhnuto, nejvýš jen ve snu, a zůstává tedy víře přímo protichůdné.
---
...kdo se ale nedovede vskrytu těšit ze svých přirozených darů, kdo při jejich uplatnění nepřijímá sám svou odměnu, nýbrž teprve na ni čeká a doufá, že jiní uznají to, co vykonal, a příslušně to ocení, ten se nalézá ve zlém postavení, protože je až příliš dobře známo, že lidé rozdělují uznání velmi skoupě, že snižují chválu, ba že ji zaměňují hanou, je-li to jen trochu možné.“

05.07.2022