Dědictví
Miguel Bonnefoy
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475422/bmid_dedictvi-5mQ-475422.png
4
79
79
Když otec Lonsonier opouští Francii, odváží si jedinou cennost – odnož vinné révy, kterou zachránil před zhoubnou fyloxérou, jež koncem 19. století ničila evropské vinice ve velkém a vyháněla z domovů tisíce lidí. Usadí se v Chile. Po celé století plné svárů a válek zažívá rod Lonsonierů – Lazar, milovnice ptáků Tereza, aviatička Margot, rebel Ilario Da –, rod vykořeněný a přesazený stejně jako jejich vinná réva, chvíle zářné i temné, vzlety plné nadějí i kruté pády. Lonsonierové jako tažní ptáci křižují Atlantik mezi svými dvěma zeměmi, občas je strhne vítr, někdy je uvězní oko uragánu, nakonec z něj však vždycky vylétnou do vysokého nebe, neustále hnáni vpřed tajuplnou rodinnou legendou. Miguel Bonnefoy nevypráví jen fiktivní ságu rodu Lonsonierů, ale také příběh vlastní rodiny, příběh Francouzů, kteří navzdory vzdálenosti v čase i prostoru svůj původní domov vlastně nikdy neopustili. Přesně mířenými slovy, poetickým, magickým i syrovým jazykem vtahuje čtenáře do osudů výjimečných, svobodomyslných a vášnivých mužů a žen, kteří na cestě za svými sny někdy klopýtají, ale nikdy z ní neuhýbají, ani když jim ji zkříží velké Dějiny.... celý text
Přidat komentář
Začalo to dobře, jenže autor stylem i atmosférou tak hrozně vykrádal Márqueze, že se to skoro nedalo dočíst, jediný štěstí, že se jednalo o knihu malého rozsahu. Jo, a taky jsem si myslela, že rodinná sága se nedá napsat na pár stránkách, a fakt, nedá.
S latinskoamerickými autory a příběhy situovanými tamtéž mám takový problém, že povětšinou romány musím odložit. A tady jsem se v úvodu zaradovala, že se konečně prolomí prokletí s autorem, který je jen napůl Jihoameričan a nežil tam celý život. Začátek rodinného příběhu byl skvělý, jenže jak se francouzský předek dostal na lodi do Valparaísa, už to začalo a neskončilo až s poslední stranou: magie profesionální, mystika, šamani, divné nátury a záliby, nemocní na těle i na duši, mrtví žijící spolu s rodinou, dokonce plodící děti... To je na mne moc. Nicméně jsem - sice ztuha, ale poctivě - dočetla, snad jen s vynecháním mučení v "moderní" chilské diktatuře.
Rámec stoletého příběhu rodiny a osudů některých jejích členů, obloukem se navracejících ke kořenům a navíc s nečekanou pointou, byl ale výborný, i poučný až děsivý, dějiny francouzských imigrantů v Chile od 19. století. Rovněž styl vyprávění byl zajímavý, jakoby v tanečním rytmu - dva kroky vpřed, jeden vzad, tedy občas víme, co se stalo, ale musíme se následně k tomu pěkně postupně prokousat.
Nebylo to dlouhé, ale o to hutnější, pro mne rozhodně ne jednohubka, ... ale za to asi může ten magický realizmus.
Vidím, že nejsem sama, kdo nevěřil, že na necelých 150 stranách je možné napsat kvalitní, plnokrevnou rodinnou ságu. Téměř sto let, čtyři generace, dvě světové války a nástup vojenské diktatury v Chile....Sympatickému latino-francouzskému spisovateli Miguelovi Bonnefoy se to podařilo. A ten magický realismus tam prostě patří. Doporučuji.
Autor předvedl, že i na pár stránek se dá sepsat silný příběh.
Kniha se mi moc líbila i přes to, že mi některé pasáže nedělaly dobře.
Trochu jsem se bála, jak půjde dohromady 140 stran a rodinná sága, příběh mě ale naprosto uchvátil.
Autor skvěle navazuje na tradici francouzského románu a s naprostou lehkostí nám předkládá osudy rodiny Lonsonierů. I přes malý počet stran dokážete pochopit každou postavu a její jednání.
Pro mě rozhodně jedna z nejlepších knih roku
Někdo potřebuje 1000 stran a nakonec nepředá čtenáři nic, někomu stačí 140 a jste toho plní. Každou postavu chápete, s každou cítíte a každou nějakým způsobem litujete. Postavičky hodně připomínají Márqueze, až mě to nutilo se zamyslet nad tím, jestli je to tím, že se autor chtěl podobat, nebo lidé v těchto oblastech prostě jsou takoví.
Že by se příběh čtyř generací jedné rodiny dal vypovědět na pouhých 140 stranách? Miguel Bonnefoy v Dědictví ukazuje nejen to, že to je možné, ale také že to jde vymalovat v sytých barvách (rozuměj poutavým jazykem) a tak, že si jednotlivé členy rodu Lonsonierů dokážete živě představit.
Hlavní postavy příběhu jsou tři a každá z nich je naprosto jedinečná a svým způsobem trochu na hlavu, jenže o to bližší mi jako čtenářce byli. Oblíbila jsem si je, obzvlášť ty dvě ženy – Terezu a Margot, jedna milovnice ptactva (až jsem si vzpomněla na Ptačí domek, i když tam šlo o něco úplně jiného) a druhá vášnivá pilotka. Vlastně by mi vůbec nevadilo strávit s Lonsonierovými mnohem více času. Takové zvláštní a milé postavy by si zasloužily více prostoru, ač i tak to byl celistvý a vrstevnatý příběh.
Vedle odvíjející se historie francouzské rodiny, která na stránkách knihy začíná odjezdem vinaře z rodné země a jeho usídlením se v Chile, sledujeme na pozadí i historii skutečnou – obě světové války, politický vývoj v Jižní Americe. Najdeme tu i řadu odkazů na místní kulturu, z nichž některé věci bylo zajímavé si dohled na webu. To vše je ještě okořeněno špetkou magického realismu, který tu byl prostě perfektní! Je to krásně napsané, ač se tu vyskytlo hned několik situací, při nichž jsem uronila slzu.
Bonnefoyův styl vyprávění mi sedl, takže zvažuji, že si dám na seznam i jeho román Černý cukr.
Dědictví mi tu přitom leželo už od letošního Světa knihy a ani nevím, proč jsem ho doteď odkládala. V podzimních mlhách spojených s dočasným odloučením od mé lásky to ale bylo moc milé čtení, možná to tak tedy mělo být – právě teď na něj nastal ten pravý čas.
Přiznávám, že jsem knihu otevírala trochu skepticky. Na sto padesáti stranách popsat několik generací jedné rodiny a obsáhnout skoro sto let událostí včetně obou světových válek? To mi přišlo jako holá nemožnost. A hele, Bonnefoy to dokázal, a s grácií! Dědictví je román vtipný, svižný, plný jedinečných postav, významných dějinných událostí, kouzelných slovních spojení a nechybí v něm ani špetka magického realismu. Skvěle zachycuje rozpolcenost členů rodiny mezi dvěma kontinenty, dvěma různými domovy, z nichž jeden většina z nich ani nepozná, a přesto jim koluje v žilách. Vykořeněnost a její znovunabytí, zásadní morální dilemata nebo třeba touha po dosažení vytyčeného cíle, to jsou další ze silných atributů knihy. Ačkoliv přiznávám, že s delším odstupem času od dočtení už ve mně román nerezonuje tak silně, pořád zůstává tím typem příběhu, na který si občas vzpomenu a ráda si jej v budoucnu přečtu znovu.
Docela pěkná knížka, ale mám takový pocit, že z ní ve mně do měsíce nezbude vůbec nic. Nemohu se ubránit myšlence, že Márquez je jen jeden.
Na knihu jsem narazil díky recenzi v Hostu; rád objevuji nové autory a tato kniha se jevila jako zajímavá. Rodinná sága na malém rozsahu je zajímavým počinem (něco podobného známe v posledních letech i u nás), přesto mě osudy rodiny (a především hlavního protagonisty) nijak zvlášť nezaujaly.
V souvislejší četbě mi bránil styl autora, jak zde píše jeden čtenář, autor se zabýval spíše sledem události, držel se na povrchu a hloubka zůstala neodkryta.
Světlým momentem celé knihy byl zevrubný popis scén v cele. Často jsem ale ztrácel krok s příběhem, často jsem se nachytal, že čtu a sám nevím co.
Za mě naprosto jedinečný čtenářský zážitek. Nechápu to relativně nízké hodnocení tady na Databázi. Co víc byste chtěli? :D
Krátké, leč v mnoha momentech až nepříjemně intenzivní člověčí osudy... plíživá tíseň jejich jsoucnosti mi pohltila mysl... navíc posloupné představování běhu života jednotlivých členů rodiny chycených leckdy v pasti neúprosných dějin mi udržovalo záložku neustále ve střehu... stejně tak tu a tam poházené indicie věcí budoucích... navíc podruhé... ta všeobjímající chilská magika von čáry je zkrátka boží!
Skvelo napísaný príbeh plný magického realizmu.
Ságu rodiny Lonsonierovcov, zhutnenú do cca 200 strán, som prečítala jedným dychom.
Osudy členov rodiny - francúzskych emigrantov v Čile - sú úzko späté so svetovými dejinami (prvá a druhá svetová vojna, diktatúra v Čile). Sledujeme ich životné vášne, ich cesty na vrchol - vinárstvo, chov vtákov, lietanie, po ktorých nasleduje nevyhnutný pád.
Najdesivejšie boli detailné popisy mučenia Ilaria Da počas čilskej diktatúry. To bolo už pre mňa takmer nestráviteľné.
Záver knižky je však plný nádeje. Autor to mal famózne premyslené a vracia posledného člena rodiny na začiatok. Kruh sa uzavrel.
Určite odporúčam.
A začínam pátrať po Čiernom cukre...
Za ten promyšlený a skvělý konec dávám 5 hvězdiček, kruh se krásně uzavřel. Doporučuji.
*3,5... chtěla jsem dát 3*, možná dokonce méně, ale konec mě tak uspokojil, že nakonec o kousek zvyšuji :)
Přestože mě čtení bavilo, byla jsem po značnou část knihy zklamaná, protože jsem neustále měla pocit, že obsahuje stejná témata jako veledílo Dům duchů. To, že obě knihy popisují životy několika generací jedné rodiny žijící v Chile a tudíž i to, jak je ovlivňují probíhající dějiny, by mi vůbec nevadilo.. Ale obávám se, že autor se nejen inspiroval, ale "trochu" i kopíroval.. (např. témata jako ptáci, duchové, let přes Andy, naturalistické popisování mučení, atd.).
Bylo zajímavé, že autor nám často prozrazuje osud některé osoby nebo předmětu dopředu, aniž by ale vlastně prozradil, co přesně se má stát. Také se mi líbilo, jak důležitou úlohu zahrají zapomenuté předměty po mnoha letech...
Obecně bych knihu doporučila, ale je to opravdu takové letem světem životem... Mnohem více bych doporučila knihu Dům duchů, pokud se nezaleknete délky.
Na málo stranách mnoho postav a osudů lidi z jedné rodiny, nedostaly tedy mnoho prostoru, bylo to ale vydatné čtení, velmi zajímavé téma z míst a doby, která nám jsou neznámá.
Příběh je to spletitý a plný nápadů, zvratů, se špetkou magického realismu a jihoamerických podivností, které mám ráda. Ale styl vyprávění se mi nelíbil, autor nešel do hloubky, spíše ze sebe sypal jednu událost za druhou. Mám raději pozvolnější plynutí s detailnějšími popisy osob i okolí. Takto se jednotlivé osudy ztrácely, vyskakovaly a zapadaly jako bych se divala na "trailer" ke knize.
Mám ráda rodinné ságy a i Dědictví Miguela Bonnefoye mě bavilo. I to, že jsem se podívala zase do jiné oblasti a dozvěděla se něco o francouzské komunitě v Chile. Miguel Bonnefoy píše vcelku úsporně, na nemnoho stran vměstnal sto let. Jeho jazyk není tak barvitý a košatý, ale příběhy, které předkládal, zaujmou. Velké plus má pak za jednotlivé osoby, kterým vtiskl jedinečné vlastnosti a hlavně osudy.
Dědictví
Toto mi veľmi sadlo a potešilo ma. Je neuveriteľné, že na takej malej ploche autor dokázal napísať pútavú rodinnú ságu a vytvoriť veľmi originálne a plnokrvné postavy. Niekto by mohol mať výhrady, že vykráda Marqueza, ale ja som si práve ten fakt, že sa príbeh ponášal tie od Marqueza a Allende veľmi užívala. A napísal to dokonca Francúz, tak to je už čo povedať :)