Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/bmid_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg
4
604
604
Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.... celý text
Přidat komentář
Pěkně nám "zapojeným" nastavují samotáři zrcadlo :-) Všem jsem docela rozuměl, pančelce moc ne :-)
Palánovy rozhovory mi prostě sedí.
Čiší z nich na mě svoboda, klid a odvaha jít svojí cestou.
Po 4 letech jsem se s autorem obrazně řečeno vydal za dalšími samotáři. Tentokrát v knize bylo trochu více civilizace, ale pořád také hodně osobní samoty a přemýšlení.
Čas od času je určitě dobré se zamyslet nad smyslem života a tato kniha k tomu dává dost podnětů. Každý z lidí, kteří s autorem rozmlouvali, je zcela jiný, má jiné zázemí, jiné životní zkušenosti a znalosti. Kniha jako celek ale tvoří zajímavou mozaiku lidských osudů a životních postojů. Aleš Palán vede rozhovory velmi volně a lidé se mu svěřují s mnohým.
Zmínit bych se chtěl i o těch 189 fotografiích od Johany Pošové, z větší části ČB. Začátek a konec knihy je ale vybaven i barevnými fotografiemi. Tyto fotky velmi trefně doplňují text knihy a vytvářejí k němu další rozměr. Toto spojení se mi jeví jako velmi povedené.
Nádherný exkurz do duší lidí, kteří se nebojí být sám sebou a žít sami se sebou.
Opět výborné..usmívala jsem se, měla slzy
v očích, byla překvapená, nucená se zamyslet..a obě knížky bych shrnula jediným slovem SVOBODA..
Krásné čtení. Ne, že bych chtěla se těmito samotáři měnit, ale něco mě při čtení vysloveně lákalo. Ta svoboda s jakou žijí. Každý je trošku jiný, ale přece jsem vnímala, že mají něco společného. Lásku k životu, respekt k přírodě, přijímání života, takového jaký je, nejvíc se mi asi líbí, že nejsou na nikoho a na nic naštvaní. I jsem se kolikrát zasmála, například když jeden ze samotářů říká.. život je spravedlivý, někde sebere a někde přidá .... sebral mi zuby a přidal dioptrie.
Opět velmi zajímavý pohled do života zajímavých lidí. Nemůžu říct, zda se mi víc líbily šumavští samotáři nebo tito. V minulé i této knize je vám někdo sympatický více, někdo méně. Určitě doporučuji obě knihy, obě se mi moc líbily.
Pokračování u mě vyvolalo méně nadšené dojmy než první díl samotářů. Ti „naši“ šumavští mi připadali v lecčem inspirativní, uvědomělí, se spoustou myšlenek, na kterých něco je. Ve druhé knize jde o více náhodnou skupinu, z nichž někteří prostě jen bydlí kus za vesnicí. Třeba ten starý pán, který má dva synovce, na ty přepsal pozemky a teď je vidí jen občas, když mu vozí instantní polívky, který si nemůže udělat v kuchyni, protože od ní nemá klíče. Tenhle příběh mi připadal jako vyprávění opuštěného důchodce a bylo mi ho líto. Pak je tam třeba šlechtitel psů, kterého jak u zvířat, tak u žen zajímají ideální fyzické proporce - o čemž mluví opravdu dlouho -, takže je sám a žádnou ženu nemá. Kdo mě asi nejvíc oslovil, byl ta paní v maringotce, dokud nezačala mluvit jako naprostá ezo žena, měla zajímavé myšlenky třeba o pohybu ve srovnání se sportem nebo postřehy z učitelských let o přístupu k dětem ve třídě. A pak bratr Anděl, to je úžasný člověk. Ryzí, věrný svému tichému životu na Boží cestě, introvertní, ale když je potřeba, dodá si odvahy a jede do Prahy.
"Každá svoboda něco stojí."
Další zajímavé čtení od pana Palána. Ne všechny příběhy mě úplně pohltily, ale to je přirozené, ne s každým se ztotožňujeme.
Každopádně děkuji, že jsem si knihu mohla přečíst.
Opět zajímavé čtení. Tentokrát na mne samotáři působili tak, že to chtí, ne že jsou sami, protože jsou ztroskotanci.
Další setkání se samotáři, pár jich bylo sympatických , rozuměla jsem všem. Nicméně paní učitelka mi přišla silně přitažená za vlasy ,neosobní, povrchní . Půjčeno z knihovny.
Moc příjemné čtení! Po každé jsem měla pocit, jako bych sama seděla při kafí s těmito lidmi. Každý den jsem se těšila, až děti zaspí a já si zas odskočím někam do Beskyd pohovořit si o smyslu bytí.
Poslouchala jsme jako audioknihu a musím říct, že jsem byla jedno ucho.
Rozhovory s těmito lidmi naprosto vyvrací můj mylný dojem, že tito lidé jsou nepřizpůsobiví a myšlením jednodušší. V mnohém je opak pravdou. Opravdu žijí velmi bohatý duchovní a duševní život, pracují a hlavně mají odvahu jít svou cestou, prošlánout si svůj vlastní chodníček. Našla jsem tam pro sebe dost myšlenek a podmětů k přemýšlení a rozhodně si knihu přečtu/ poslechnu ještě jednou.
Jen tak pro odlehčení: Máš na tu VéeSku technickou? Jasně že mám! Už asi 20 let. :-)
Audio 7:51 hod, interpreti Igor Bareš, Hynek Chmelař, Miroslav Maršálek, Aleš Procházka, Miroslav Táborský, Jan Kolařík, Petra Bučková.
Ťažko sa dianie v tejto knihe popisuje. Až po určitom čase počúvania si človek uvedomí, že tí bezďáci, tí ľudia, ktorí sa dobrovoľne vyčlenili zo spoločnosti a systému, ľudia vzdelaní, a aj zorientovaní a rozhľadení (či práve preto) sú schopní takých intelektuálnych rozhovorov a odpovedí. S pocitom slobody, šťastia z jednoduchej krásy života a prírody okolo nás.
Úryvok:
Za obcí úrodné pole a za ním okrsek divoké přírody, jaký by člověk kousek od Dymokur opravdu nečekal. Kde dřív býval ovocný sad, rostou cizokrajné borovice. Kolem lopuchy, kopřivy, a keře, jako zelená hradba . Ve výbězích chlévech a kotcích tu žijí kone, ovce, kozy, prasata králíci, husy, a hlavně psy. Zejména australští ovčáci. To vše vytvořil a spravuje jediný člověk - Petr Broukal, zvaný Brouk
"Pro mně je to lifestyle. Bál by se o něj přijít. Není to jenom láska ke zvířatům, etologie, je to způsob mého myšlení."
Samotáři rozliční, mnozí potěší, s některými jako bych se znala a další jsou zas úplně, úplně odlišní než v podstatě kdokoli, koho znám. Bylo to fajn, díky.
Láká mě být přítomna těmto rozhovorům, nacítit atmosféru. Kniha je moc hezkým nahlédnutím do nitra samotářů, kteří si zvolili žít "v oku hurikánu", kde je všeobjímající klid a na okraj je posazen městský život s jeho "krysími závody". Při čtení mě napadlo, že lidé často hledají spokojenost. Našla jsem ji v každém z publikovaných příběhů - nelpět, nechtít, neškodit, jen být. Tepat se srdcem přirozeného běhu dní. Při čtení knihy jsem se několikrát od srdce zasmála. Fotografie hezky dokreslily atmosféru rozhovorů. Přimlouvám se za další pokračování.
Pekne cteni..jiný pohled na svet, ale proc ne...taková, rekneme, svoboda bytí se všemi možnými útrapami, které tento život přináší...trochu jim závidím..
(autor): „Obdivujem vás, aký ste veselý.“
(Zdeňa Sátora): „Zariadil som si to tak. Zažil som veľa, narobil som sa dosť a žiadny smútok ma ešte neprekvapil. Iba ak na pohreboch, na chvíľu, ale tá chvíľa prejde.“
(...)
(Zdeňa): „Toľko som sa nachodil, že ani neverím. Ako to človek môže vydržať?“
„Čo?“
„Ten život. Kto by o tom kroniku napísal, ani veriť mu nebudem, že taký človek môže na svete byť. Ani ja tomu už neverím. Ale stalo sa to, stalo. Aj do plaču mi bolo. Ale mne nič nevadilo, veď to utekalo. Krútim nad tým sám hlavou, ako človek to dobré aj zlé prestál. “
K „jednotke“ Raději zešílet v divočině napísal tuto na DK jeden z mojich obľúbených užívateľov mirektrubak aj tieto slová: „Za klad knihy považuji, že jednotlivé postavy se od sebe liší, jako čtenář jsem tak zbaven pokušení vyvozovat zjednodušené závěry a zobecňovat něco, co se zobecnění brání. Každý příběh je něčím unikátní. Přesto bych jednu souvislost viděl: zdálo se mi, že každý z hrdinů knihy je nějak zraněný, nějak vychýlený z rovnováhy. “ Tým presne vystihol moje dojmy z TEJTO knihy.
Namiesto šumavských samotárov sú solitéri z "dvojky" roztrúsení kde-tade po celej Českej republike, to však bude očividne (súdiac podľa viacerých komentárov) jediná väčšia zmena. Inak koncept ostal zachovaný (dokonca aj v počte respondentov a ich mužsko-ženskom zastúpení). Ak mám byť úprimná, väčšinu z nich by som nechcela stretnúť osobne – o to dôležitejšie hádam bolo ich stretnúť v týchto rozhovorov; snažiť sa preniknúť pod ich sebaštylizácie, snažiť sa pochopiť a prekonať vlastné predsudky, spojené so životným štýlom, egom a postojmi viacerých respondentov. Ono to totiž naozaj neboli nejakí (minimálne pre mňa) osvietenci, ktorí v svojich rozmanitých samotách našli niečo, čo nám, ľuďom v panelákoch, bytostne chýba; skôr ma rozhovory s nimi utvrdili, že nezáleží ani tak na tom KDE, ako KTO a AKÝ človek je, aby mohol nájsť vnútorný pokoj a slobodu. O to milšie pre mňa zakaždým bolo, keď som v príbehu jednotlivých respondentov našla niečo, čo ma pozitívne prekvapilo, oslovilo, pohlo. Keď som skrátka objavila, že aj tí, u ktorých to nepredpokladám, mi môžu niečo dôležité pomôcť objaviť.
Čo určite treba vyzdvihnúť je vizuálna krása diela a výrečné fotografie Johany Pošovej. Aj vďaka tomu bolo čítanie tejto knihy spojené i s estetickým zážitkom.
A ešte na margo autorovho štýlu – obyčajne mám rada (minimálne ako čitateľka), keď je pýtajúci sa skôr konfrontačný, u Aleša Palána som mala pocit, že je respondentom viac priateľom ako novinárom, že pritakáva, nadbieha až chlácholí tam, kde by iný možno videl príležitosť zisťovať, spochybňovať; keď som si však už na túto jeho metódu zvykla, vlastne bola pre mňa príjemným osviežením a, ktovie, možno dielu (a respondentom) nakoniec skôr pomohla.
Druhý díl rozhovorů se samotáři, samorosty a podivíny v podání Aleše Palána. Je to opravdu moc zajímavé, poučné a zábavné čtení, zrovna tak jako první díl. V knize mluví lidé, kteří vám sednou více a také ti, se kterými až tak nesouzníte, ale to je v pořádku a díky tomu je svět tak krásně pestrý. Mně se nejvíce líbil hned ten první a pak úplně poslední rozhovor.
Fotek se tentokrát zhostila Johana Pošová a za mě jsou fotky působivější než od Jana Šibíka v knize první. Je v nich více emocí, citu, ale i klidu a míru, nálady. Opravdu moc povedené dílo, po všech stranách.
Všem samotářům držím palce, aby jim dali úřady pokoj, měli dostatek jídla a tepla a mohli žít jak si přejí.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Pábitelé, sympaťáci, někteří nepochopitelní.... některým lze i závidět. Zajímavá "setkání" se zajímavými lidmi. Děkuji.