Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/bmid_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg
4
616
616
Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.... celý text
Přidat komentář
Výběr lidí, které autor potkal a představil, mi vyhovoval. Spojovalo je přesně jen to jedno, víceméně samotářský život v některé z jeho podob. Když se to umí, potom nejspíš každý člověk má ostatním co říct. Je to velmi osvěžující alternativa životopisů slavných.
Pro mě asi nejslabší čtenářský zážitek z knížek pana Palána, které jsem dosud četla. Formát rozhovorů byl jako vždy skvělý, ale osobnosti v knížce už byly pro mne až moc podivínské. Z osmi příběhů mne více oslovily pouze dva. Přečtení ale rozhodně nelituji!
V knize se mi moc líbily fotografie. Autorka má šmrnc a umí vystihnout především atmosféru. Co se týče rozhovorů, jsou opět vedeny v pohodové atmosféře. Asi polovinu jsem si přečetl s velkou chutí, mohu konstatovat, že mě obohatily pohledem na svět z jiného úhlu. U posledního rozhovoru s paní učitelkou si myslím, že se autor nechal zaskočit a byl hodně v defenzívě. Tento rozhovor hodnotím jako dost neúplný, plující po povrchu, přišlo mi, že se paní učitelka spíš dost předvádí.
Z nějakého důvodu mi příběhy lidí nepřišly už tak zajímavé jako v prvním díle. Chyběla ostrost Šumavy, více jsem zde viděl cyklení se v pasti vlastniho charakteru, které pro mě nebylo moc přitažlivé. Dojem trochu napravil malíř z ostravska, ale to pro mě nestačilo.
Přijde mi, že tento " 2." díl byl pro mě o trošku zajímavější. A u některých příběhů jsem se i zasmála. Moc se mi líbil rozhovor s paní Provázkovou. Za to poslední s paní učitelkou mi až tak moc neseděl.
Zajímavá knihaa osud, lidí v ní. Někteří si danou cestu zvolili, někteří v ní žijí celý život. A ještě zajímavější jsou pohledy na svět a jejich názory. Nemohu srovnat s prvním dílem, který hsem nečetla. Ale i tato kniha stojí za to.
Tato se mi zdála lepší první knihy rozhovorů ze Šumavy, hlubší příběhy a osudy. I kniha rozhovorů může připoutat čtenáře jako románový bestseler.
Jelikož se mi líbila kniha o šumavských samotářích, tuto jsem si nemohla nechat ujít. Zde jsou rozhovory - nebo i více vyprávění se samotáři z celé republiky. A jejich způsob života, uvažování, myšlení. Jsem moc ráda, že vycházejí i takovéto knihy.
Už mě tak neohromila, jako prvni díl, ale měla jsem pocit většího pochopení, spriznenosti. Nevím přesně proč, snad je méně podivínská. Příběhy některých lidí mi připomínaly Hrabalův titul Perlička na dně. Skromnost, nedravost, ohleduplnost jsou utěšující, i když se o nich jen čte.
Dávám deset hvězdiček z pěti; tato kniha je ještě lepší než Raději zešílet v divočině. Nejvíc mě oslovil rozhovor s Michaelem Stonišem, asi stejná krevní skupina. Děkuji, že vychází i takovéto knihy.
Konečně dočteno, můj dluh z minulého roku. Kniha je trochu "větší" a nehodí se úplně na čtení při cestách do práce. To jí však nijak neubírá na její kvalitě.
Je trošku jiná než ta předchozí, ale opět ji doplňují úžasné fotografie. Obdivuji autora za skvěle vedené rozhovory s neobyčejnými lidmi tentokrát napříč celou republikou.
Pohled pod pokličku života lidí, kteří se sami a dobrovolně rozhodli žít "jinak" - převážně v souladu s přírodou,zvířaty, bez společnosti lidí a vymožeností dnešního světa.Na Palánových knihách mám ráda, že ukazuje právě tuto alternativu - nekonfrontačně, se snahou pochopit, nesoudit, jen ukázat, že život je vždy jedinečný, tak, jako jsou jedineční všichni lidé. Moc mě to bavilo !
Ještěže mezi námi žijí tyto solitéry, ještěže se je podařilo autorovi vyzpovídat a zprostředkovat nám jejich pohled na to, co je pro jejich život důležité. Obohacují společnost tím, že nás nutí se zamyslet nad smyslem a náplní žití.
Knihu jsem si pořizoval ještě pod vlivem nadšení z díla "Raději zešílet v divočině"a nezklamala. Špalíček lidských osobností, kteří rezignovali na konvence a principy obecně sdílené v naší civilizaci, kteří hledají vlastní cestu seberealizace, životního naplnění a štěstí. Palánovy knihy dle mého vyjadřují úctu a naději v člověka. V člověka, kterému třeba nerozumím, ale rád ho poslouchám.
Líbí se mi, že autor nechá lidi především mluvit, nikdy netlačí na pilu. Zajímavé příběhy svérázných lidí, krásné jsou i fotografie.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Druhý díl rozhovorů se samotáři, samorosty a podivíny v podání Aleše Palána. Je to opravdu moc zajímavé, poučné a zábavné čtení, zrovna tak jako první díl. V knize mluví lidé, kteří vám sednou více a také ti, se kterými až tak nesouzníte, ale to je v pořádku a díky tomu je svět tak krásně pestrý. Mně se nejvíce líbil hned ten první a pak úplně poslední rozhovor.
Fotek se tentokrát zhostila Johana Pošová a za mě jsou fotky působivější než od Jana Šibíka v knize první. Je v nich více emocí, citu, ale i klidu a míru, nálady. Opravdu moc povedené dílo, po všech stranách.
Všem samotářům držím palce, aby jim dali úřady pokoj, měli dostatek jídla a tepla a mohli žít jak si přejí.