Tyet komentáře u knih

Toto je skvost naší knihovny. Jde o svérázný cestopis Josefa Váchala doplněný o obrazovou přílohu ilustrací a rukou psaných textů samotného Váchala i jeho ženy Anny (Hanky) Mackové. Oba vykonali tříměsíční pouť po krásách Slovenska se svým psem Tarzanem v roce 1930 a ušli téměř pět set kilometrů.
Tahle knížka působí jako pramen živé vody v té záplavě braku, co se vydává, je typicky váchalovsky vtipná (ano, tento humor mi naprosto vyhovuje), zcela nekorektní, chytrá, smutná i dojemná. Ale dost řečí, zde je ukázka:
„Cesta až ke kapličce, odkud nahoru k Strážovu, vrchu, stoupati počala, byla stále horší a horší; dal jsem se do mocného proklínání lidí obec tvořících a pro vzájemné dobro ničeho nepodnikajících. Byl bych zlořečil ještě dále, potkali jsme však bílého psa, pološpiclíka s nohou přeraženou a pouze na kůži jemu visící; i přestal jsem klíti, neboť v takových chvílích, vida bezmocnost tvora na zemi se pohybujícího a o mnohou radost, jiným popřátou, zkráceného, sevře se nitro mé žalem a již více ani Stvořiteli zlořečiti nemohu a nedovedu; všechny theorie Karmy a znovuzrozování nejsou mi dostatečně silnými, aby podepřely rozum v nějakou spravedlnost a cestu citu dalšímu zabránily; stávám se pouze mlčícím vlkodlakem s nadějí, že jedenkráte účastníkem oné mohutné reformy o bezbolestnost všem tvorům na zemi žijícím usilující se stanu, v životě jiném a silnějším.“

3 16.06.2017