Tyet komentáře u knih

Tento svérázný cestopis kanadského antropologa a právníka Larryho Frolicka je jedním slovem VÝBORNÝ. Během jednoho léta procestuje Ukrajinu, Rusko, Krym, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Čínu. Svým specifickým, chytrým a vtipným způsobem vypráví o téměř neuvěřitelných setkáních. Ačkoliv jeho cesta nevede vždycky veselou krajinou a nestýká se vždy jen se sympatickými lidmi, téměř nikdy jej neopouští humor a optimismus. Knížku jsem si užila a vychutnala a bez zaváhání ji řadím mezi své oblíbené. Velmi doporučuji!
„Německý kupec a amatérský archeolog před sto lety šokoval svět agresivním odkrytím pohřbených pokladů Tróje; dnes ho oficiální turistické plakety označují za technického břídila a vandala. Co řeknou vědci z naší čím dál dokonalejší budoucnosti o našich primitivních technikách, o ztrátách, které nevyhnutelně působíme? Získal jsem dojem, že úkolem starobylé Asie bylo zůstat tam, kde byla, navždy pohřbená pod pahorky zarostlými býlím. Větry prohánějící se po jejích travnatých stepích budou stále vát; slunce vyjde nad nekonečnou plání zítra i pozítří. Její dějiny nám zvěstují prostou pravdu: že ze všech čtyř živlů – vzduchu, ohně, vody a země – je to právě vítr, který neomezeně vládne. Nic nestojí v jeho cestě dlouho. Všichni se ohýbáme a klesáme jako tráva.“

1 21.10.2017

Nejznámější román Olgy Tokarczuk se skládá z několika příběhů, jejichž fragmenty se během čtení vynořují a opět zanořují do textu. Tyto příběhy mě zajímaly a dojímaly, jak se mi to s Tokarczukovou běžně stává. Naproti tomu drobné eseje, zamyšlení, fejetony, krátké arabesky bez pointy chcete-li, mě často uvrhly v nejistotu, protože představují autorčiny ryze soukromé postřehy, popisují subjektivní hnutí mysli a asociace, se kterými se čtenář může snadno minout. Je to také první dílo této skvělé spisovatelky, kde mi citelně scházel humor a nadhled. Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě, že humor najdeme hned u povrchu a poté opět až hodně, hodně hluboko. Obrovský prostor mezi těmito dvěma oblastmi je vážný.

2 18.10.2017

Od autorky Pauly Hawkins jsem už četla detektivku Dívka ve vlaku a ta mě nijak nenadchla. Po přečtení recenzí na Do vody jsem čekala naprostý propadák, ale přemohla jsem se. Přečetla jsem knížku za dva dny a musím nakonec říct, že se mi líbila. Je to napínavá detektivka, která se dobře čte. Nechápu, že mají někteří čtenáři potíže se zapamatováním si postav a jmen, v knize jich vystupuje jen pár. Macondo na vás :)
Uvědomila jsem si ale, že paní Hawkins opravdu ale opravdu nemá ráda muže. V jejích knihách vystupují pouze tyrani, násilníci, tupci, zabedněnci, úchyláci, slaboši nebo vyšinutci. Normální muže tam nenajdete. Zato mnoho zneužitých, týraných, zajímavých, krásných, tajuplných a silných žen. Tady něco nehraje, žejo? Je stejně zvláštní, jak na sebe člověk prozradí věci, aniž by chtěl.

5 01.09.2017

Filozofický psychothriller Roberta J. Sawyera je založený na teorii, která zní přibližně takto: Lidstvo se dá rozdělit na tři části podle specifického, vrozeného a vlastními silami prakticky nezměnitelného nastavení mozku, tedy postavení tří mikrotubulárních elektronů. Rozložení těchto tří typů je v populaci víceméně rovnoměrné.
Zhruba jednu miliardu celkového počtu obyvatel Země tvoří „vědomí lidé se svědomím“. Jedou takzvaně na všechny válce, jsou to tvůrčí, introspektivně přemýšlivé osobnosti, které vedou neustálý vnitřní monolog, hodnotí své chování, přemýšlí o tom, co udělali špatně, komu ublížili a jak to příště udělat lépe. Nenechají se strhnout davem za žádných okolností, přemýšlejí samostatně a kriticky, vyvíjejí teorie. Záleží jim na ostatních, přemýšlejí o tom, jaké dopady má jejich chování, jsou altruističtí.
Další skupinou je masa dvou miliard lidí s označením Q2. Ti mají sice vnitřní hlas, mají vědomí sebe sama, samostatně přemýšlejí a hodnotí. Ale schází jim empatie a svědomí. Myslí doslova jenom na sebe, na vlastní prospěch. Jsou to promiskuitní, charismatičtí, povrchní manipulátoři a patologičtí lháři schopní navázat intimní kontakt s každým, koho zrovna potřebují. Většina vrcholných politiků, ne-li všichni, jsou Q2. Jsou to v psychologické terminologii psychopati. Psychopat samozřejmě nemusí být zároveň agresor, psychopatem může být i špičkový chirurg nebo průmyslník.
Většina, tedy 4 miliardy lidí, nemá vnitřní hlas, nemá fakticky vědomí, jak jej chápeme. Duševně fungují na minimální úrovni, ačkoliv to nijak nesouvisí s měřitelným IQ. Jsou tedy mezi nimi klidně právníci, ředitelé bank. Tyto lidi nazývá autor označením Q1 nebo též filozofické zombies. Ve škole dosahují často výborných výsledků, protože jim nedělá sebemenší problém přijímat informace a zase je reprodukovat beze změny dál, zkoušky tedy skládají bez potíží Moc jich nenajdeme mezi vědci, kde je vyžadován samostatný výzkum, vyvíjení nových teorií, to znamená samostatné a novátorské myšlení, a ani mezi umělci. Q1 nerozeznáte od dalších dvou typů lidí nijak snadno, neprojevují se zvláštním způsobem. Můžete ale takového člověka potkat nejčastěji v davu, protože se řídí instinktem rybího nebo ptačího hejna. Žije tak, že přejímá myšlenky lidí Q2 a Q3, a napodobuje ostatní Q1. Snadno se přidá k výtržnostem, k fotbalovým fanouškům, k čumilům u havárie. Informace z médií přebírá za své. Vysvětluje to, proč takové množství lidí věří zjevným nesmyslům a lžím. Proč lidé následují evidentní darebáky. Zkušeně, ale nekriticky a bez přemýšlení napodobují a opakují to, co říkají ostatní a co se v danou chvíli běžně říkává. Tito lidé nemají žádnou vědomou obranu proti memům, tedy proti virálnímu šíření myšlenek, jakkoliv stupidním, a snadno se jimi nakazí. Dobrá zpráva je, že tito lidé stejně snadno přejímají i myšlenky dobré od lidí Q3, jenže těch je dvakrát méně než lidí Q2, kteří k tomu všemu ještě touží po ovládání mas a prosazují sobecké zájmy – a to je ta horší zpráva. Davy srocené na stranických shromážděních v Norimberku nebo v Moskvě, to jsou Q1 vedení Q2. Vzpomínáte na fotografii jednoho člověka, který nezvedl pravici v davu? No, zcela jistě to byl Q3.
Tolik teorie, která je samozřejmě fikcí autora (i když čerpá ze skutečných výzkumů a vědeckých prací na téma kvantových procesů v biologických systémech, neurologie a psychologie; seznam doporučené četby najdete na konci knihy), ale jež vysvětluje mnohé. Pokud se na svět podíváte touto optikou, bude vám spousta věcí dávat smysl a mnoho myšlenek na lepší příští zavrhnete jako utopii.
Dějově je tahle kniha spíše průměrným thrillerem, stojí ale za přečtení.

2 29.08.2017

Výzkumná práce s podtitulem Lidová magie na Moravských Kopanicích je dílem Dagmar Pintířové Dobšovičové. Zahrnuje rozsáhlé období od let 1990 - 1997, kdy byly výzkumy u Kateřiny Hodulíkové a Irmy Gabrhelové prováděny a byly zpracovány výzkumné zprávy; až do let 2013 a 2014, kdy je práce doplněna o rozhovory s vnučkou Lýdií Gabrhelovou a Václavem Rychlíkem, který byl v dětství „andzelem“. Oba se vyjadřují i ke knize Kateřiny Tučkové, která spustila zájem o tohle téma. Bohyně samy používaly slova „urobic“ a „vyčítat“, „bohyňování“ bylo pejorativní označení. Koho tedy do hloubky a nikoliv bulvárně zajímá, co takové robení a čítání obnášelo, nechť si knihu obstará a přečte :) Já jsem si z ní odnesla ponaučení, že lidé jsou schopni zkazit úplně všechno.

4 28.08.2017

Tuhle útlou knížku jsem přečetla za jediné odpoledne, protože mě příběh prostě nepustil. Atmosféra je naplněná až po okraj suchem, žízní, prachem, špínou, smradem, bolestí, strachem, ale depresivní pocity drží v únosných mezích pokora, soucit, víra a lidskost a díky tomu kniha nepůsobí tragicky, ale pouze melancholicky. Je to příběh bolestného osudu dítěte, které se rozhodne vzepřít a které nalezne lidskost tam, kde by ji člověk nečekal. Kniha vám nedovolí plakat, protože je v ní navzdory všemu naděje.

4 23.08.2017

C. S. Lewisem převyprávěný mýtus o lásce Kupida k Psýché je knížka podle mého gusta. Stylem vyprávění, zápletkou, jazykem, tahle kniha zkrátka konvenuje mému vkusu. Je to příběh o lásce, žárlivosti, sobectví a sebelítosti, o tom, co je ukryté hluboko v nás a proč musíme zemřít ještě před smrtí.
„Kdybych však žila podle zásad pravé filosofie, jak si to představuje Sokrates, má ohavná duše by se stala krásnou. A tohle, s pomocí bohů, udělám. Pustím se do toho hned.
S pomocí bohů..., ale pomohou mi bohové? Začít jsem nicméně musela. A vypadalo to, že mi bohové pomoci nechtějí. Každé ráno jsem si statečně předsevzala, že budu přemýšlet a jednat spravedlivě, klidně a moudře, ale dříve než mě oblékli, jsem zjistila, že se už zase (a ani nevím, jak dlouho) dusím nějakou svou starou zlostí či záští, že se užírám nějakou představou nebo zahořklou mrzutostí. Nevydržela jsem ani půl hodiny. A do srdce se mi vkrádala děsivá vzpomínka na dny, kdy jsem se pokoušela napravit ošklivost své tváře novými účesy nebo líčením. Mrazilo mě pomyšlení, že se znovu pokouším o totéž, že svou duši nemohu napravit o nic víc než svou tvář. Proč mi bohové nepomohou?
Ano, proč? Jako olbřímí útes přede mnou vyvstávalo hrozné tušení, nekonečně pravděpodobné. Žádný muž, i kdybys za něj položila život, tě nebude milovat, pokud nemáš hezkou tvář. A proto (může to snad být jinak?) tě nebudou milovat ani bohové (jakkoliv se jim snažíš zalíbit, cokoliv pro to vytrpíš), pokud ti chybí ona krása duše.“

2 22.08.2017

Poslední díl Husitské trilogie byl asi nejlepší, jako by se Sapkowski v prvním díle rozjel, v druhém poněkud rozpačitě přešlapoval na místě, ale ve třetím se zdá, že měl jasnou představu o směřování a vyústění celého příběhu. Samson nezklamal a Reinmar nakonec také ne. Celá trilogie byla zábavná, bylo to příjemné, odpočinkové počtení.

4 14.08.2017

Jedna z nejnovějších knih Václava Cílka je souborem esejů, které spojují témata krajiny a společnosti. Snad každý si klademe tu otázku, kterou má knížka v názvu a snažíme se na ni nalézt odpovědi na zemi, na nebi i sami v sobě. A Václav Cílek nám v tom hledání může pomoci. Píše o dějinách zahrad a zahrádek, o indiánské péči o půdu, o ledu v Arktidě, o svatyních v Athénách, erozi půdy v Afghánistánu, rozšířené fobii ze zombie, o antropocénu i o migraci. Kromě zajímavých a čtivých teorií a závěrů mě v knize potěšil způsob sestavení pramenů a zdrojů na konci. A nemohu opomenout dechberoucí ilustrace Kateřiny Piňosové, ty jsem si okamžitě zamilovala.
„Civilizace dojde svého konce jen v tom případě, že není schopna další tvořivosti a neumí si nalézt novou podobu. Úplný rozpad není možný ani proto, že společnost nikdy nebyla jednotná a zejména v Evropě existovala v řadě forem od trapistických klášterů až po kluby playboyů. Hlavní část establishmentu, která je provázaná se senzitivním základem smyslové kultury, odejde s ní, ale mnohé alternativní směry zůstanou změnami jen málo dotčené, anebo se dokonce nestíněny silovým vlivem centra dál rozvinou. To, co nepatří k potápějící se lodi, se s ní neutopí. Je nám dopřáno to zvláštní privilegium žít, myslet a konat v jednom z nejzvláštnějších období posledního tisíciletí. Nemůžeme jej zastavit, ale můžeme pochopit a tím zmírnit či rozložit tragické události přechodných období.“
A to je nakonec docela pozitivní zpráva, co říkáte?

6 14.08.2017

Možná jsme v prvním díle trochu stranili husitům, že? Tak ve druhém nás to přejde, všechno je to jedna banda a válka je hnusná z jakéhokoliv pohledu. Nejsou zlí a hodní hrdinové. Možná snad Samson, který je pro mě osobně ta nejsympatičtější postava celé trilogie. Trochu jsem se ztrácela ve jménech, ale nakonec na tom až tak nesešlo, víceméně mi nakonec vždycky docvaklo, o kom že to čtu. Je to dobrý, doporučuju.

6 12.08.2017

Tohle je moje první přečtená kniha od tohoto autora a pokud budou další dva díly trilogie stejně čtivé, vtipné, napínavé a vůbec prima jako Narrenturm, možná si od něj nějaké knihy pořídím. Bavila jsem se od začátku do konce a připomenutí reálií husitských válek jsem uvítala. A magie a byliny je moc chutné ochucovadlo.

6 02.07.2017

Od Simmonse jsem četla první Terror a ten mě naprosto uchvátil a dodnes má místo mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Na Hladové hry jsem se proto velmi těšila. Bohužel to je naprosto průměrný horor, nebylo tam nic, co by mě překvapilo nebo nad čím bych musela přestat číst, položit knížku do klína a přemýšlet. Jediný klad je ten, že děj odsejpá, takže jsem těch 900 stran nebo kolik přečetla za týden. Pro mě dost zklamání, bohužel.

1 21.06.2017

První dva díly tetralogie Eleny Ferrante jsem dostala od kamarádky, a protože mám ráda lidské příběhy pojímající celý život od kolébky do hrobu, s chutí jsem se na ně vrhla. Knížky získaly několik cen a dočtete se o nich pouze pochvalné recenze. Ne, že by byly špatné, to vůbec ne, jenom je autorka (nebo autor, protože jde o pseudonym neznámého autora/autorů) na můj vkus neskutečně žvanivá. Příběh popisuje vztah dvou kamarádek a zároveň rivalek zhruba v polovině minulého století v Neapoli. Vzájemně si závidí krásu, schopnosti, bystrost, chlapce, nezávislost a já nevím co ještě, ale kromě toho se mají rády a rozumí si, možná jsou jedna pro druhou zrcadlem a motivací. Takový nápad, takové vyprávění je bezesporu velmi zajímavé, ale autorka ho natahuje a natahuje a natahuje téměř k nesnesení – a to jsme teprve u prvních dvou dílů. Situace se s drobnými obměnami neustále opakují. Divoká, sebestředná, sobecká a drsná Lina je protiváhou pracovité, houževnaté, opatrné až zbabělé, mírné a nekonfliktní Eleny. Dvě protichůdné povahy, dva rozdílné osudy. Síla Liny a slabost Eleny jsou vskutku jen zdánlivé. Možná je všechno naopak? Kdoví, jak ty holky skončí :)
Tenhle román o několika dílech je z rodu líbivých, čtivých, srozumitelně přemýšlivých děl, které rychle přečtete, ale stejně rychle na ně zapomenete. Ale abych jen neremcala, líbil se mi popis života v chudé části Neapole té doby, to je opravdu zajímavé. Tak jen do toho, je to docela vhodné prázdninové čtení.

1 19.06.2017

Od téhle knížky jsem asi očekávala víc, než mi mohla dát. Jednotlivé povídky mají rozdílnou kvalitu, Lesní lišky jsem ani nedočetla, Čarodějná kolébka je pro mě blábol o ničem, Gordon ušel a ta o vlkodlakovi se mi jako jediná docela líbila. Jinak průměrný soubor, o kterém za měsíc ani nebudu vědět, že jsem ho četla.

1 19.06.2017

Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Hluboká, mrazivá, pro mě neobsahuje žádná slabá místa. Konec byl naprosto uchvacující a dokonalý. Hladové hry byly proti téhle knize plytká strašidelná báchorka, zato Ílion je srovnatelně dobrý, možná dokonce i lepší. Rozhodně doporučuji.

6 16.06.2017

Nejlepší sci-fi, které jsem kdy četla. Jednoznačně.

2 16.06.2017

Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.

9 16.06.2017

Další z knih mého oblíbeného Wolfa Dietera Storla. Píše se v ní o kořenech, ze kterých čerpalo lidové léčitelství, bylinkaření i čarodějné praktiky našich předků a které jsou už téměř zapomenuté.
„Medicína lesních národů, praktikovaná už v době kamenné, vytvořila mocné morfogenetické pole, které nás uvádí do rezonance s dávnými předky a jejich bohy. Jim známé léčivé byliny stále rostou v našich křovinách, lesích i na loukách, před našimi dveřmi, za zahradními brankami. Kromě nich nás s předky spojují i slova, jiné kořeny, kořeny kulturní.
Tradiční lidová medicína není zastaralá, spíš jde o celostní pojetí, zahrnující tělo, duši, ducha, kulturní tradice, vědomosti předků a přírodu kolem nás. Z velké části sice upadla, změnila se v pověry, ale přesto stále obsahuje pravé, nefalšované jádro. A to můžeme znovu objevit. Co se v léčitelství zachovalo, není pouhá teorie, ale spíš umění, jež vyžaduje intuici a spirituální vizi – a my jsme jeho dědici.“

7 16.06.2017

Nádherně udělaná kniha pověstí z kláštera Šao-lin, které sebral a upravil Chung-Ťun Wang, je opatřená překrásnými ilustracemi Dory Dutkové. Přestože obsah je poněkud nudný, už jen kvůli tomu, jak kniha vypadá, si zaslouží čestné místo v knihovně.

16.06.2017

Arturo Pérez-Reverte je na můj vkus příliš užvaněným autorem, který dvěma odstavci vylíčí scénu, na kterou by stačila věta. Podobné uměle nafouknuté knihy mě vždycky rozčílí, protože mám pocit, že autor pohrdá čtenářovým časem. Ale kdo hledá nekomplikovanou zábavu, přijde si jistě na své.
Pravděpodobně jsem měla ohledně téhle knihy přehnaná očekávání, která se nenaplnila, jak to často bývá. Moje romantická duše ale ocenila zápletku s dívkou/ďáblem a sympatické vykreslení hlavního hrdiny. Jinak mě kniha spíše nudila a závěrečná scéna vyvolávání ďábla byla přímo srandovní. Ale obálka nejnovějšího vydání je parádní, moc se mi líbí.

4 16.06.2017