Tyet komentáře u knih

U Lewise jsem už uvykla na to, že píše křesťanské agitky, takže mě to už nepřekvapí. Čtu ho proto, že umí pěkně popsat naše lidská traumátka a umanuté sobectví, kterými trpíme víceméně všichni a krásně se v nich najít (nebo v nich najít svého souseda, to je mnohem zábavnější, ha ha). V době, kdy jeho knihy vznikaly, šlo bezesporu o nový, často možná šokující pohled na dobro a zlo, na hříchy a spasení, ale dnes už to působí trochu starosvětsky a přeslazeně.

4 25.06.2018

Pábení Petra Stančíka je zábavné, na jeho "ukecanost" a fantazírování si brzy zvyknete, protože nejde o mlácení prázdné slámy, děj jde docela bryskně kupředu a nenudíte se. Mě to bavilo.

2 19.06.2018

Můj oblíbený obhroublý romantik Charles Bukowski miluje kočky - a už jenom tím si u mě získal další sympatie. Protože milovat kočky umí jenom chlap, který netouží ovládat druhé a který jim dává prostor, prostě dostatečně sebevědomý a zároveň citlivý muž. Ale zpět ke knize. Jde o vyčerpávající soubor textů o kočkách, počínaje poezií, přes krátké úryvky, drobné noticky až po minipovídky. Všechny sjednocuje obdiv a upřímná láska k těmto krásným tvorům. Já byla dojatá.
"Mít doma hromadu koček je fajn. Když je ti bídně, tak se prostě koukneš na kočky a hned je ti líp, protože kočky ví, že všecko je tak, jak to je. Není proč se vzrušovat. Kočky prostě ví. Jsou to zachránkyně lidskejch životů. Čím víc koček máš, tím dýl žiješ. Když máš sto koček, budeš žít desetkrát dýl, než kdybys jich měl deset. Jednou se na to přijde a pak budou mít lidi doma tisíce koček a budou žít věčně. Je to vážně legrační.
---
Šel jsem k baráku. Okolo se válely kočky, úplně groggy. V příštím životě chci být kočka. Spát dvacet hodin denně a čekat, až mě někdo nakrmí. Válet si šunky a lízat si prdel. Lidi jsou děsně uzoufaní, přednasraní a úzkoprsí."

6 11.06.2018

Malá knížečka, kterou jsem od Kamily Boudové dostala jako dárek při příležitosti našeho rozhovoru: http://rozhovoryvesvatojanu.blogspot.cz/…/kamila-boudova.ht… je stejná jako její autorka. Upřímná, opravdová, upovídaná, trochu praštěná, veselá a nesmírně energická. Je to vyprávění jedné neohrožené dívky, která se rozhodla změnit svět a myšlení milionů lidí tím, že jim ukáže, co je udržitelná móda a přesvědčit je o tom, že je to správná cesta ke zdraví vlastnímu i planetárnímu, ohleduplnosti a šťastnému životu. Za celou dobu čtení téhle roztomilé knížky se nepřestanete usmívat

Velmi zajímavý a čtivý počin Aleše Palána s fotkami Jana Šibíka. Oba se vypravili za lidmi, kteří žijí osamoceně v šumavských kopcích a lesích, s některými se (je to v rozhovorech hodně znát) sblížili víc a s některými méně.
Kniha rozhovorů zavádí čtenáře do zvláštního světa šumavských samotářů, větších či menších podivínů, lidí spíš málomluvných nebo žvanilů, lidí posmutnělých nebo energických. Co vede tyhle lidi k tomu žít v ústraní a nebýt součástí systému? I když je každý z nich jiný, jedno mají společné, chápou své místo uvnitř přírody, vnímají sami sebe jako její součást. Nejracionálnější a nejblíž normě, jak ji chápeme, jsou dvě ženy, které jsou v knize zpovídané. Mně v knížce nejvíc sedli dvojčata Klišíkové, jejich povídání se mnou opravdu rezonovalo, především pro jejich smysl pro humor a energii, která je patrná ze slov i fotek (jeden z bratrů je na obálce). František Klišík třeba říká: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli.
Moc pěkná, povedená knížka, doporučuju k ní ale přistupovat bez předsudků, bez hodnocení těch lidí, bez použití našich vlastních soudů a normování, které nám neustále šeptají, co je správné a co je špatné, bez snahy schválit nebo zavrhnout život těch lidí.

10 21.05.2018

Kniha světově uznávaného psychiatra českého původu Stanislava Grofa, který od našich slavných Sysifovců obdržel bludný balvan, mapuje jeho více než padesátiletou praxi v oblasti výzkumu změněných stavů vědomí, a to pomocí příběhů.
Doktor Stanislav Grof je zakladatelem a teoretikem transpersonální psychologie, která rozšiřuje a významně doplňuje klasickou jungovskou psychoterapii archetypů. Také celý život zkoumal a terapeuticky experimentoval s psychoaktivními látkami, především s LSD.
Grof na úvod knihy píše:
„Tato kniha je souborem povídek popisujících různé události mého profesionálního i osobního života, které mě přiměly zavrhnout skeptický a materialistický vědecký pohled na život a přijmout duchovní filozofie Dálného východu a mystické pojetí světa. Vyvolaly ve mně i hluboký respekt vůči rituálnímu a duchovnímu životu a léčebným tradicím domorodých kultur, které západní věda přehlíží jako výplody primitivní pověrčivosti.“
Pro mě představuje kniha zajímavý soubor zkušeností a nových informací, ale trochu mě rušil způsob vyprávění a styl, je z něj příliš patrný vliv americké vlny New Age se vším, co k němu patří. Každopádně ale knihu doporučuji k přečtení.

1 10.05.2018

Hlubinného ekologa Davida Abrama mám jako autora velmi ráda, zprostředkoval mi zcela nový náhled na krajinu, živly, rostliny, zvířata i vlastní smysly. Jeho postoje jsou mi velmi blízké a inklinovala jsem k nim ještě před tím, než jsem se o hlubinné ekologii vůbec dozvěděla. Je pro mě osobně zásadní autoritou na mé životní cestě. On sám o svém způsobu vidění světa v knize píše:
„Snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů. Chci si uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živým subjektů.
Je to upamatování na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tělesná fotma, jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou. Je to tělo, se svým nervovým systémem a smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.
Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a uvědomíme-li si, že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, pak jak může naše zkušenost nebýt spojená s fyzickým světem. A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.
Zakoušení, pociťování a vnímavost se nachází v každém kousku okolního světa. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési nevýrazné jednotě, ale probudit se do nesmírné rozmanitosti zkušeností. Existuje tolik rozličných forem zkušenosti, cítění a vnímání.

6 03.05.2018

Půvabná knížečka Hermanna Hesse je sestavena z korespondence, poezie, úvah i povídek, a tyhle literární útvary spojuje zahrada, rostlinný svět, příroda. Řádky jsou klidné pouze zdánlivě, skrývá se za nimi Hesseho vášnivý smysl pro spravedlnost, pro dobro a odpor ke světské moci, nabubřelosti, technologiím ničícím vše živé, zhoubným ideologiím, k válce. Hesse svou zahradu dokonale zná, všímá si i nejmenší rostlinky a veškeré žoužele, která v zahradě žije.

„Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, nebo není nikde.
Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.
Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.
........
V mládí, Hansi, je člověk hodně sám a má pocit, že samota není dobrá, Proto hledá přátele a zamiluje se a objeví rodinu a vlast. To je velice dobré, prospívá to světu. Ale když pak značně zestárne, už to duši nestačí. Přátelství a láska a vlast už jsou zas jen slupka a ta nás dělí od druhých i od celosti. A my chceme dospět k celosti.“

2 01.05.2018

ani jsem to nedočetla, velmi podprůměrný výběr

Kdo čeká něco na způsob Stmívání nebo tak něco, bude nepochybně zklamán. Kniha Guiseppa Maiella, italského historika a slavisty shromažďuje s velkou pečlivostí dobové prameny zabývající se fenoménem vampyrismu. Dozvíte se spoustu velmi zajímavých informací o revenantech, morách, vlkodlacích a upírech, nikoliv ale v populárně bulvárním podání. Autor hledá pravdu mezi dvěma extrémy - racionalistickým, psychologickým až psychiatrickým odmítnutím těchto jevů a vysvětlením magickým a náboženským.
V knize najdete mnoho historických příběhů, které byly dobře zaznamenány tehdejšími duchovními i světskými úřady a autoritami. Součástí knihy je i proslulý spis Magia posthuma Karla Ferdinanda Schertze z roku 1704.
Já jsem například až dosud nevěděla, že zpopelnění mrtvoly bylo kdysi bráno jako vykonání trestu na mrtvém a lidé se ho velmi děsili a rozhodně nechtěli, aby bylo jejich vlastní tělo po smrti spáleno. Je s podivem, jak se náhled veřejnosti během jednoho nebo dvou století na kremaci změnil.
V 18. století dosáhla hysterie okolo upírů takové míry, že docházelo k hromadným exhumacím, hanobením a spalováním pohřbených těl, že musela zakročit Marie Terezie svým dekretem a toto šílenství bylo postupně zcela utlumeno. Dnes už snad nikdo z nás nemá pocit, že za ním v noci chodí zemřelý soused, sedí mu na hrudi a kouše ho do krku.

1 21.03.2018

Volba papeže je politická záležitost, stejně jako třeba volba prezidenta. Ovšem trochu to komplikuje víra, loajalita k církvi a boží znamení. Jinak je to nemlich to samý jak to známe. Autor Robert Harris velmi zajímavě popisuje zákulisí konkláve ve Vatikánu, přesvědčivě vykresluje kardinály a další postavy, které jsou při této události přítomny. Katolická církev je mocná instituce a papež musí být velmi ctižádostivý. Nebo ne?
Od knížky jsem se nemohla odtrhnout, je velice napínavá. Ale když jsem knížku na konci zaklapla, napadlo mě: Tak pěkná, čtivá a zajímavá knížka a tak blbá a zbytečná pointa! Knížku i přesto doporučuji, nehledě na hloupou pointu se mi opravdu líbila.

1 15.03.2018

Tato kniha od skvělého bylináře a především moudrého a laskavého člověka Wolfa Dietera Storla nepřinese jeho skalním čtenářům žádné nové informace, ale tak krásně se čte! Když poznáte, jak obrovskou míru angažovanosti, znalostí, odříkání a skutečné oddanosti po mnoho dlouhých let obnáší stát se opravdovým bylinářem, skoro ztrácíte víru v to, že jednoho dne se tomu alespoň přiblížíte. Ale to nakonec nevadí, každý máme svou cestu a záleží jen na tom, s jak silnou touhou a jasným záměrem po ní kráčíme.
"Nejdůležitější podmínkou je čistá duše, neboť pouze tomu, jehož duševní šat je čistý, bude umožněna komunikace s božskou světelnou bytostí - a dévy jsou takovými bytostmi. K čisté duši patří čisté svědomí, upřímnost, soucit a duchapřítomnost.
Já neumím léčit, to dévy, Bohové - říkají mnozí šamani."

3 22.02.2018

Trhlina je druhou knihou od Jozefa Kariky, kterou jsem četla. První z nich byl Strach, což je čistoktevný horor. O trhlině to říct ale nemohu, z mého pohledu o horor nejde. Autor docela šikovně použil motiv převyprávěných vzpomínek a tím se vyhnul nutnosti složitě spojovat a kombinovat souvislosti, aby dávaly smysl. Veškeré nejasnosti nebo chyby padají na hřbet autora vzpomínek. To mě docela pobavilo, i když nejdřív mi tahle forma šla docela na nervy.
První polovina knížky byla zdlouhavá a nudná, tak tak jsem se jí prokousávala. Když se konečně daly věci do pohybu, bylo to napínavé, nikoliv však děsivé. Bát se nebudete, natož abyste měli strach vydat se sami do lesa. O lese to vůbec není. Jde totiž o kvantovou fyziku, paralalní vesmíry, rotující černé díry a holografické multiverzum. Během čtení jsem si vzpomněla několikrát na „veselé kousky“ dona Genara, které tak děsily Castanedu a taky na slova dona Juana, když říká, že náš konstrukt reality je sice chiméra, přelud, ale velmi pevný a potřebný, který nás chrání před šílenstvím. Zkušení brujos nepotřebují čekat na náhodné trhliny v časoprostoru, aby se dostali do jiné reality, stačí jim třeba herda do zad. A navíc vědí, jak se v ní pohybovat a jak se vrátit zpět. To je ovšem nám, občejným lidem zapovězeno a proto máme z těchto věcí takovou hrůzu.
Karika slovy Igora v knize píše:
„...zkoušet některé věci pochopit rozumově je ten nejhorší možný přístup. Jasně, odmalička jsme programováni k tomu, abychom hledali vysvětlení, tohle nutkání jen tak nevypneš. Ale je třeba se o to pokoušet, zejména v případech, jako jsme zažili my.“
Nakonec to nebyla špatná knížka, i když jsem opravdu čekala skutečný horor. Spíš mě donutila znovu přemýšlet o našich ochranných valech.

5 11.02.2018

Kniha Izraelce Yuvala Noaha Harariho má podtitul Od zvířete k božskému jedinci a provází nás vývojem lidského druhu od jeho téměř nelogického vzniku přibližně před sto tisíci lety až po současnost. Autor má dar hovořit stručně, jasně, jednoduše a jeho závěry jsou logické. Knížka rozhodně není nikterak složitá a klidně by jí porozumělo i dítě. Nakonec by se mohla stát školní povinnou četbou, proč ne. Mě zaujalo to, že jsme kdysi dávno obětovali pohodlí a celkem nerušenou existenci vývoji našeho mozku, ačkoliv to tenkrát rozhodně nebylo výhodné. Zaplatili jsme za to nutností více a vydatněji jíst a bolestí páteře. Mohli jsme si spokojeně žít jako většina ostatních zvířat a mohlo to tady vypadat zcela jinak. Prozřetelnost s námi má ale jistě velkolepé plány, když našemu vývoji obětovala doslova celý svět. Tak snad tyto naděje v nás vložené nezklameme.

„Vzhledem k tomu, že se lidská dovednost stále rozvíjí, likviduje bídu i nemoci a naplňuje osobní ambice, převládá představa, že musíme být šťastnější než naši předkové ve středověku, nemluvě o tom, že ti zase museli být mnohem spokojenější než lovci doby kamenné.
Takové vysvětlení se zakládá na víře v pokrok a není přesvědčivé. Nové technické možnosti ani lidská přizpůsobivost nemusí ještě vést k šťastnějšímu životu. Když se lidé během zemědělské revoluce naučili obdělávat půdu, jejich kolektivní síla vzrostla, ale úděl jednotlivců se zhoršil. Zemědělci museli na získání obživy vynaložit větší úsilí než jejich předchůdci a odměnou jim byla méně výživná, jednotvárná strava, více nemocí a vykořisťování.
Kritici pokroku věří, že mezi lidskými možnostmi a štěstím existuje nepřímá úměrnost. Moc korumpuje. Čím více moci lidstvo má, tím usilovněji buduje chladný, mechanický svět, který našim skutečným potřebám nevyhovuje. Evoluce zformovala naši mysl i tělo pro život lovce a sběrače. Přechod k zemědělství a k průmyslu nás odsoudil k nepřirozenému životu, v němž nemůžeme plně projevit své vrozené sklony a instinkty, a proto ani uspokojit své niterné touhy. V pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Každý nový vynález nás vzdaluje od ráje.
Nemůžeme ale za každým vynálezem vidět temný stín, jak je to typické pro romantiky. Bylo by to stejně dogmatické jako víra v nevyhnutelný pokrok. Pravda je někde uprostřed.
Na současné úspěchy moderních Sapiens můžeme být hrdí jen v případě, když zcela odhlédneme od osudu ostatních živočichů. Mnoho z onoho opěvovaného materiálního bohatství, které nás chrání před nemocemi a hladem, jsme nahromadili na úkor laboratorních zvířat, dobytka a drůbeže. Miliardy zvířat prošly továrnami na maso, jejichž krutost nemá v dějinách obdoby. Uznáme-li jen zlomek z protestů obhájců práv zvířat, dojdeme k závěru, že průmyslové zemědělství je největší zločin v dějinách. Máme-li hodnotit globální míru štěstí, nemůžeme se zabývat jen spokojeností vyšší vrstvy Evropanů nebo jen mužů. A možná ani ne štěstím samotného Homo sapiens.“

Kniha Sapiens má pokračování s názvem Homo deus, které jsem hned začala číst.

6 27.01.2018

Někdy je třeba si přiznat, že na knihu nestačíte. Skutečně jsem se snažila, ale velmi mi překážela moje neznalost Kabaly, Tóry a hebrejštiny. Pasáže, kterým jsem rozuměla, byly pro mě ale velmi zajímavé a kdybych měla chuť vzdělávat se v tomto směru, určitě bych se ke knize vrátila.

(ve skvělém překladu Luboše Snížka)
Kdo se zajímá o hlubinnou ekologii nebo má rád Beatniky, není mu určitě jméno Gary Snyder neznámé.
Tento vpravdě polyhistor studoval kromě literatury, antropologie a antropologické lingvistiky i japonštinu, čínštinu a kaligrafii. Hluboce a se zaujetím se věnoval zen buddhismu, šamanismu, geologii, prehistorii, mytologii, surrealismu, asijskému umění a dramatu, vědomému cestování, ale hlavně ochraně životního prostředí. Nejvíc jej ale charakterizuje to, že byl básníkem, a to výtečným! V roce 1967 stál spolu s Timothy Learym, Ginsbergem, Allenem Cohenem a dalšími u zrodu hnutí Hippies v San Francisku.

Sbírka poezie Hory a řeky bez konce je jednou z mnoha, které vydal. Je autorem i dalších literárních děl - esejů, článků a prózy.
Přináším ukázku, abyste si udělali představu a případně se rozhodli, zda číst nebo nečíst :)

"...
Výstup po kluzké skále na Půlnoční horu
a hle, ovčí stezka vede vždycky správně:
sutí těsně u svahu,
dál po ní přes převisy, a tam jsou
jejich skrytá místa na spaní.
Nasládle čpící pach rozbuší srdce,
hroudy a kamínky vymetené,
měkké a příjemné
ovčí místo snění -

Ovčí čas.
Na celém světě.
Odpočinek v ovčím loži
na útesu života a smrti,
nad nekonečnými horami
a potoky, stužkami nebe.

Vzhůru na hřeben ostrý jako nůž,
kde stezka opět klesá a míří dolů k ledovci,
stezky blednou ve sněhu.
Ovce jsou pryč, jen soumračné hory bez konce.
Chvilka oddechu mezi skalami
povstat k sestupu dolů s tím vším

a slyšet kojukonskou hádanku:

Mám hlavu
sněhem obsypanou do dvou stran

kdo jsem?

- dibée

sněžná ovce."

2 11.01.2018

Knížku jsem začala číst a skončila asi po padesáti stránkách, na tohle nemám čas.

Ke knize jsem se dostala až téměř v padesáti letech, to je důsledek toho, když vám nějakou knihu stále dokola lidé doporučují až už máte pocit, že v ní nemůžete objevit něco nového, něco výhradně svého. No, nakonec jsem se odhodlala, abych byla v obraze. Sehnala jsem všech pět dílů v jednom svazku, takže jsem plynule a bez prodlevy přecházela z jednoho do druhého. Musím se přiznat, že mi celou první půlku dost značně nevyhovoval humor, byl na mě příliš urputný a třeskutý, ale pak jsem si zvykla, i když se nikdy nestalo, že bych se zasmála. Vrcholem bylo lehké pobavení. Příběh má několik moc pěkných míst, například setkání s Vládcem vesmíru v chatrči z vlnitého plechu, to jsem v duchu plesala. Líbila se mi Arthurova životní etapa jako sendvičáře a taky děda Melhuba. Spousta zápletek byla jen absurditou až bizarností bez následného rozuzlení, ale občas se vyskytla místa, kde jsem si mohla říct Aha! Popravdě příliš nechápu Stopařův Kult, i když jak píšu, dobrá místa rozhodně má. Pro mě osobně je na knize nejdůležitější lehkost a nadhled v duchu hesla Nepropadejte panice. Několikrát jsem si při čtení vzpomněla na "kontrolované bláznovství" dona Juana.

2 26.12.2017

Alkoholická troska, která je svědkem zločinu. Nikdo jí nevěří, protože je pořád v lihu. Vyhraje nad svou závislostí, aby mohlo být učiněno spravedlnosti zadost? Kde jsem to jenom četla? Jo, už vím, v Dívce ve vlaku. Asi oblíbený námět. Máte to přečtený za den, ale nic vám to nedá, takovej literární fastfood.

2 19.12.2017

Soubor místních pověstí vztahující se k Československu. Pověstí je vlastně jen pár a opakují se na celém území - bílá paní, čert oráč, rytíř, mraky pokladů v jeskyních a podzemních chodbách, ohnivý pes... nakonec ani nemá smysl to celé číst, ale jen si najít místa, která člověk zná. Nic zajímavého nebo dokonce překvapivého jsem v knize nenašla, ale hodnotím mravenčí práci autora.

2 08.12.2017