Tyet komentáře u knih

Prima recepty, je jich hodně a fotky mi určitě nijak nechybí. Ve všech receptech ale upravuji množství cukru, asi tak o tři čtvrtiny :) Knihu doporučuji, hodně ji využívám.

04.12.2017

Celou knížku jsem měla přečtenou za jediný večer, je krátká, zábavná, a odsejpá. První část knihy Erlenda Loe jsem si vyloženě užívala, říkala jsem si dokonce, že jde o odlehčenou verzi Amisova Šťastného Jima (za což se nyní Amisovi omlouvám). U scény, kdy se na Dopplera a jeho kamaráda, kterým je losí tele Bongo, zřítí stan, jsem se ale zasmála naposledy. Od té doby to šlo s knížkou z kopce a jakkoliv jsem se zpočátku těšila na další pokračování Dopplerových příběhů, tak vím, že už od autora další knihu neotevřu. Z knížky se stalo pouhé přihlouplé žvanění a snaha o vtip za každou cenu, něco jako náš komik Náhlovský. Je to škoda a podle mého názoru promarněný potenciál, kniha má dobře našlápnuto, je vtipná a praštěná tím správným způsobem.

3 29.11.2017

Komorní drama od autora detektivních příběhů Henninga Mankella. Je o stárnoucím chlápkovi s dosti mizerným charakterem, ale čtenář se na něj přesto nemůže zlobit. Možná proto, že něco z něho máme v sobě všichni. Knížka o zbabělosti, lásce, síle a smrti. Od autora jsem začala číst jednu z jeho detektivek a pro nudu ji odložila, tohle se mi líbilo. A možná mi ten příběh vnukl jednu myšlenku: na co čekáš?
Možná je k pochopení knihy třeba trochu zestárnout, jako je tomu u mnoha jiných.

4 28.11.2017

Miroslav Hlouška a Petr Müller sestavili studii o křtu 14 českých knížat, ke kterému došlo v roce 845 v Řezně. Kdo byli tito muži a jaké měli důvody k tomu, aby se vzdali víry svých předků? Byl tajemným, mocným knížetem, který je vedl, Vistrah? A co Bořivoj, je skutečně prvním historicky doloženým českým knížetem? Kdo byl Neklan a proč se tak jmenoval? Kdo se zachoval statečně v bitvě s Franky roku 872 a kdo sklidil naopak pohrdání za zbabělost?
Pro zájemce o prastarou historii našeho národa zajímavá knížečka, doporučuji.

3 27.11.2017

Tuhle knížku od Torstena Krola, kde vypravěčem je šestnáctiletý kluk, jsem přečetla za jediný den, je opravdu tak čtivá a napínavá.
Vdova po hrdinovi Wehrmachtu se dvěma dětmi opustí hned po skončení války zničené Německo a vypraví se za svým švagrem, který jí nabídl sňatek, do Venezuely. Tam, jak věří a doufá, je čeká nový život. Jižní Amerika se, jak víme, stala po válce útočištěm mnoha nacistů a bohužel ani strýček Klaus (takový druhý Mengele) není výjimkou. I když se dějiště románu, džungle povodí Orinoka, stane šíleným a krvavým kabinetem hrůz, přesto má kniha dobrý konec v tom smyslu, jaký je tématem celé knihy. Je to totiž antirasistická agitka, ale velmi pěkně podaná, věřte mi. My lidé jsme opravdu divné plémě. Když se pokusíme na celou historii lidstva podívat trochu z výšky, je to vlastně sled vyhlazovacích válek. Krásné lidské činy, které zastíní tuhle touhu po krvi, aby člověk pohledal. Ale jsou. Jen jsou většinou komorní, velmi osobní a odehrávají se vskrytu.

2 25.11.2017

Tato kniha má přízvisko „bible všech ekologů“. Je rozdělena na tři části, z nichž první dvě mě poměrně silně otrávily zjevnou radostí ze zabíjení - Aldo byl, alespoň zpočátku svého života, vášnivým lovcem a rybářem. Opravdové potěšení jsem měla až z třetí části knihy s názvem Shrnutí, kde se zamýšlí nad příčinami a důsledky lidských zásahů do divoké přírody. Myslím si, že jakkoliv první části knihy jsou poněkud zastaralé ve svém pohledu na divočinu, tak Shrnutí je naopak velmi pokrokové a inspirativní. Jediné, co mě děsí je, že i když kniha byla napsaná mezi světovými válkami, tak se naprosté většině jejích varování a doporučení nedostalo sluchu. Jinými slovy, stav divoké přírody je rok od roku, desetiletí od desetiletí, stále horší.
Sám Aldo píše:
„Původní etika se zabývala vztahy mezi jednotlivci – hebrejské Desatero je toho příkladem. Pozdější přírůstky se zabývaly vztahem mezi jednotlivcem a společností. Zlaté pravidlo morálky se snaží zapojit jednotlivce do společnosti. Demokracie se snaží zajistit organické propojení společenské organizace a jednotlivce.
Nemáme však ještě etiku zabývající se vztahem člověka k zemi a k rostlinám a živočichům na ní žijícím. Vztah k zemi je přísně ekonomický, přináší vymoženosti, ale ne povinnosti.
Eticky se můžeme chovat jen k něčemu, co můžeme vidět, cítit, milovat, čemu můžeme rozumět či věřit.
Opravdu moderní člověk je oddělen od země mnoha prostředníky a nespočetným množstvím fyzických pomůcek. Nemá k ní žádný zásadní vztah – pro něj je to místo mezi městy, kde roste úroda.
Možná, že naše intimní vnímání může být pravdivější než naše věda a méně zatížené slovy než naše filosofie: Cítíme nedělitelnost Země – jejích půd, horstev, řek, lesů, podnebí, rostlin a živočichů – a kolektivně ji respektujeme nejen jako užitečného služebníka, ale jako živoucí bytost, zřejmě daleko méně živou než my sami, ale daleko přesahující nás samé v času i prostoru – bytost starší než první úsvit našeho života a až poslední z nás odejde za svými předky, stále mladou.
Nedovedu si představit, že by morální vztah k Zemi mohl existovat bez lásky, respektu a obdivu k ní a bez veliké úcty k její hodnotě. Hodnotou samozřejmě míním něco mnohem širšího, než je pouhá ekonomická hodnota; míním hodnotu ve filosofickém smyslu.“

4 22.11.2017

Nenápadná, tenká kniha od Daniela Quinna dostala cenu Teda Turnera za celospolečenský přínos pro řešení globálních problémů ještě předtím, než vyšla.
Dlouho jsem nečetla nic tak depresivního. Knížka vypráví úplně jednoduchou a srozumitelnou formou o tom, kterak moudrá gorila vyučuje otevřeného člověka o světě a ukazuje mu, proč jsou věci tak, jak jsou.
Proč jsme Kainovými potomky a v čem přesně spočíval konflikt mezi ním a Abelem? Proč si Bůh mezi nimi vybral tak, jak si vybral a proč nám ten příběh nedává smysl? Jak máme chápat další prastarý příběh, ten o jablku ze Stromu poznání? Je naše představa Adamovy nevinnosti před jeho pozřením správná? Co přesně znamená poznání dobrého a zlého? Jaký je rozdíl mezi premisou „svět náleží člověku“ a premisou „člověk náleží světu“? A jaká z těchto premis nahrává evoluci, vývoji, a která ho ukončuje?
Jakou má souvislost zákon zemské přitažlivosti a aerodynamiky se zákonem o tom, že žádný druh si nepřivlastní život celého světa a že svět nebyl stvořen pro žádný konkrétní druh samotný? Proč jsme přesvědčeni o tom, že se nás tyto zákony netýkají? Co nutí nás, civilizované lidi, k destrukci ekosystémů a likvidaci ostatních živočišných druhů? Proč ignorujeme skutečnost, že zažíváme volný pád?
Možná jsme první generací lidí, kteří bez jakékoliv náboženské konotace připouštějí reálný konec civilizace. Možná jsme první, kteří si uvědomují, že naše vnoučata se svých vnoučat už dočkat nemusí. Tato představa konce je rozšířená napříč celou společností a více či méně si ji připouštíme všichni. Máme naději? A pokud ano, v čem tato naděje spočívá a co musíme udělat?
Milhaus: Ano, taky si lámu hlavu s tím, co mohu udělat já, a nenapadá mě nic jiného, než vlastní příklad. Snažit se žít tak, aby moje dnešní stopa uzurpátora a ničitele byla menší a neznatelnější, než byla včera. Aby mou vinou neumírala další stvoření, živočichové, rostliny a celé druhy. A takhle pokračovat den za dnem a u toho se starat o to, jak inspirovat ostatní. Bez nucení, bez hysterie, bez nenávisti. Nic lepšího jsem nevymyslela.

4 22.11.2017

Ačkoliv mám G. K. Chestertona jako autora moc ráda a jeho Ohromné maličkosti patří mezi moje oblíbené knížky, v této úvaze o životě svatého Františka jsem s některými jeho názory a závěry nesouhlasila. To ale nemá žádný vliv na to, jak já sama vnímám tuhle zvláštní a všem ustáleným představám o světci se vymykající postavu. František ve mně vyvolává emoci, kterou snad nejlépe vystihnou slova „tichá radost“. Necítím se být katoličkou, ačkoliv mě jako mimino pokřtili, ale tenhle svatý má v mém srdci opravdu zvláštní (a velmi soukromé) místo.
„Smysl pro humor, který je kořením historek o všech jeho dobrodružstvích, ho sám o sobě chránil, aby nikdy neupadl do škrobené důstojné sektářské nadřazenosti. A něco z toho pocitu nemohoucnosti, jenž tvořil víc než polovinu jeho síly, sestoupí na každého, kdo pochopí, čím tato inspirace v dějinách byla a je, ale může ji zaznamenat pouze řadou nesouvislých a chudých vět. Dozví se něco o tom, co František myslel velikým a dobrým dluhem, který nelze splatit. Pocítí touhu udělat nekonečně víc, a současně marnost jakéhokoliv počínání.“

4 21.11.2017

Sci-fi Temný les Liou Cch'-sina je v mnoha ohledech lepší než první díl trilogie s názvem Problém tří těles. Zpočátku mi trochu vadil přepjatě zářivě futuristicky pojatý popis budoucnosti, připadala jsem si jako v Neználkovi na Měsíci. Postupující děj mě ale vyvedl z omylu a selanka byla ta tam. Jde o to, že chování veškerých vesmírných civilizací funguje na principu Temného lesa – Vzájemně se nevidíme, ale jakmile spatříme světýlko pod stromy (rozuměj lokalizujeme obydlenou planetu ve vesmíru), musíme zabít, nebo budeme sami zabiti. Veškeré alternativy směřují vždy ke shodnému výsledku, jiný scénář není z principu možný. Závěr byl ale přesně takový, jaký mám u dobré a klasické sci-fi ráda. Vlastně to mám ráda třeba i u Predátora se Schwarzeneggerem nebo v knížce Marťan od Andy Weira. Ve všem tom marasmu destrukce a ničení planety Země snad ještě můžeme vykřesat hrdost na lidskou nezdolnost a důvtip. Takže doufám, že to s námi nakonec dobře dopadne a za takovou naději jsem ráda.

11 18.11.2017

Čínská sci-fi? Ano, přesně tak, a jak skvělá! Liou Cch´- Sin stvořil velmi lidské a přitom vysoce vědecky zasvěcené dílo. Musím se přiznat, že mi udělalo radost a vinou své neznalosti jsem byla překvapená, že v Číně existují lidé, kteří přemýšlí tímhle způsobem. Mně samotné pomohla první část téhle trilogie zorientovat se v některých svých dosud plně neujasněných postojích. Má lidstvo navzdory své krvelačnosti, nevymýtitelnými sklony k destrukci a monstróznímu sobectví právo na ochranu? Má dostat šanci k nápravě? Snad ano. Pohyb zpět totiž možný není, naše civilizace a technologický pokrok se může vyvíjet pouze směrem kupředu. Věda není zlo, technologie nemusí být nositelem zkázy. Naděje umírá poslední.
Netrpělivě čekám na pokračování!

10 01.11.2017

Profesor Stanislav Komárek se skvěle čte, jeho smysl pro humor mi vyhovuje. Známé skutečnosti má krásně porovnané a dokáže je skvěle interpretovat, takže si kapitoly i jednotlivé jeho knihy stavíte jako Lego.
Ukázka:
„Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze v jistém smyslu také jsou – praktiky různých farmaceutických firem s korumpováním lékařů rozmanitými dary a výlety jsou známou záležitostí, ale netvoří samo jádro problému, byť občas jistě nabývají skandálních forem.(...) Holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem.
(...)
Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí evropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis. V Turecku, v zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a Turecko přesto vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdy by všechna vydání nad 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoliv.
(...)
Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou: zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů – viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku -, a v podstatě znechucují všechny smyslové radosti. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz – málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí.
(...)
Je také pozoruhodné, jak křivolace, ode zdi ke zdi, jdou zásady, které MPK během svého vývoje v posledních dvou stoletích razil: masturbace, přízrak pubescentů 19. a raného 20. věku, kořen všech tělesných a psychických onemocnění, se v závěru 20. století stává po období velkomyslné tolerance zdrojem všeho zdraví a blaženosti, už nechrání jen před infekcemi, předčasnými graviditami a nezvyšuje plodnost v reprodukčním věku: nedávná příručka britského ministerstva zdravotnictví chlapcům přímo předepisuje alespoň jeden orgasmus denně.(...) Ze slunění jako všespásného zdroje zdraví a vitaminu D (kam nechodí slunce, chodí lékař), se stal přízrak vyvolávající k životu melanomy, dnešním neustálým obsesivním obavám z dehydratace organismu předcházela v první polovině 20. století obava z přílišného pití. Už takovýto stručný přehled radí k jisté opatrnosti se zásadami, které MPK v tom kterém okamžiku nadšeně propaguje. Naopak třeba důvodné podezření, že chronické přejídání živočišnými bílkovinami je zdrojem mnoha civilizačních chorob, je dlouhodobě zametáno pod koberec, protože živočišné proteiny jsou ´dobré´ podle logiky ´čím více tím lépe´. Radikální omezení konzumace masa by bylo ovšem tahem snižujícím průtok peněz společností – kdo nedá utržit ani průmyslu masnému, ani MPK, jako by ani nebyl.
(...)
Takzvané ´doporučené postupy´, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně, a lokální, jakkoliv kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatně myslící jedinci a zbývají ´administrátoři´, ať už zásvětní či časné spásy – systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako ´blbuvzdorný´, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá.
(...)
Nelze než apelovat na pozorovací talent oproti nekritické důvěře, vlastní odpovědnost oproti jejímu delegování na jiné, odvahu oproti malicherným obavám z budoucnosti a kreativní svépomoc tam, kde struktury selhávají. Je třeba začít u sebe a svého okolí, a nečekat spásnou reformu shora, byť občanská neposlušnost je až prostředkem krajním.“

4 30.10.2017

Tenká knížka proslulého C. S. Lewise je souborem dopisů s radami, který píše jeden ze zkušených ďábelských pokušitelů Zmarchrob mladému, začínajícímu podřízenému jménem Tasemník. Rady udělované zkušeným praktikem se týkají „pacienta“, jehož má Tasemník získat pro Peklo. Chvílemi je knížečka na můj vkus příliš prvoplánová a bigotní, ale má i moc pěkná místa, z nichž jsem opsala poměrně aktuální část o zbabělosti a strachu:
„Ale nejlepší je nenávist spojená se strachem. Zbabělost – jakožto jediná ze všech neřestí – je jenom bolestná; je strašná, ať ji člověk cítí, tuší nebo na ni vzpomíná, zato nenávist má i své příjemné stránky. Proto je často tou kompenzací, kterou se člověk odškodňuje za utrpení způsobené strachem. Čím více se bojí, tím více bude nenávidět. A nenávist také skvěle utišuje pocit hanby. Pokud tedy chceš těžce zranit jeho lásku k bližnímu, měl bys nejprve porazit jeho statečnost.“

5 26.10.2017

Tento svérázný cestopis kanadského antropologa a právníka Larryho Frolicka je jedním slovem VÝBORNÝ. Během jednoho léta procestuje Ukrajinu, Rusko, Krym, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Čínu. Svým specifickým, chytrým a vtipným způsobem vypráví o téměř neuvěřitelných setkáních. Ačkoliv jeho cesta nevede vždycky veselou krajinou a nestýká se vždy jen se sympatickými lidmi, téměř nikdy jej neopouští humor a optimismus. Knížku jsem si užila a vychutnala a bez zaváhání ji řadím mezi své oblíbené. Velmi doporučuji!
„Německý kupec a amatérský archeolog před sto lety šokoval svět agresivním odkrytím pohřbených pokladů Tróje; dnes ho oficiální turistické plakety označují za technického břídila a vandala. Co řeknou vědci z naší čím dál dokonalejší budoucnosti o našich primitivních technikách, o ztrátách, které nevyhnutelně působíme? Získal jsem dojem, že úkolem starobylé Asie bylo zůstat tam, kde byla, navždy pohřbená pod pahorky zarostlými býlím. Větry prohánějící se po jejích travnatých stepích budou stále vát; slunce vyjde nad nekonečnou plání zítra i pozítří. Její dějiny nám zvěstují prostou pravdu: že ze všech čtyř živlů – vzduchu, ohně, vody a země – je to právě vítr, který neomezeně vládne. Nic nestojí v jeho cestě dlouho. Všichni se ohýbáme a klesáme jako tráva.“

1 21.10.2017

Nejznámější román Olgy Tokarczuk se skládá z několika příběhů, jejichž fragmenty se během čtení vynořují a opět zanořují do textu. Tyto příběhy mě zajímaly a dojímaly, jak se mi to s Tokarczukovou běžně stává. Naproti tomu drobné eseje, zamyšlení, fejetony, krátké arabesky bez pointy chcete-li, mě často uvrhly v nejistotu, protože představují autorčiny ryze soukromé postřehy, popisují subjektivní hnutí mysli a asociace, se kterými se čtenář může snadno minout. Je to také první dílo této skvělé spisovatelky, kde mi citelně scházel humor a nadhled. Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě, že humor najdeme hned u povrchu a poté opět až hodně, hodně hluboko. Obrovský prostor mezi těmito dvěma oblastmi je vážný.

2 18.10.2017

Od autorky Pauly Hawkins jsem už četla detektivku Dívka ve vlaku a ta mě nijak nenadchla. Po přečtení recenzí na Do vody jsem čekala naprostý propadák, ale přemohla jsem se. Přečetla jsem knížku za dva dny a musím nakonec říct, že se mi líbila. Je to napínavá detektivka, která se dobře čte. Nechápu, že mají někteří čtenáři potíže se zapamatováním si postav a jmen, v knize jich vystupuje jen pár. Macondo na vás :)
Uvědomila jsem si ale, že paní Hawkins opravdu ale opravdu nemá ráda muže. V jejích knihách vystupují pouze tyrani, násilníci, tupci, zabedněnci, úchyláci, slaboši nebo vyšinutci. Normální muže tam nenajdete. Zato mnoho zneužitých, týraných, zajímavých, krásných, tajuplných a silných žen. Tady něco nehraje, žejo? Je stejně zvláštní, jak na sebe člověk prozradí věci, aniž by chtěl.

5 01.09.2017

Filozofický psychothriller Roberta J. Sawyera je založený na teorii, která zní přibližně takto: Lidstvo se dá rozdělit na tři části podle specifického, vrozeného a vlastními silami prakticky nezměnitelného nastavení mozku, tedy postavení tří mikrotubulárních elektronů. Rozložení těchto tří typů je v populaci víceméně rovnoměrné.
Zhruba jednu miliardu celkového počtu obyvatel Země tvoří „vědomí lidé se svědomím“. Jedou takzvaně na všechny válce, jsou to tvůrčí, introspektivně přemýšlivé osobnosti, které vedou neustálý vnitřní monolog, hodnotí své chování, přemýšlí o tom, co udělali špatně, komu ublížili a jak to příště udělat lépe. Nenechají se strhnout davem za žádných okolností, přemýšlejí samostatně a kriticky, vyvíjejí teorie. Záleží jim na ostatních, přemýšlejí o tom, jaké dopady má jejich chování, jsou altruističtí.
Další skupinou je masa dvou miliard lidí s označením Q2. Ti mají sice vnitřní hlas, mají vědomí sebe sama, samostatně přemýšlejí a hodnotí. Ale schází jim empatie a svědomí. Myslí doslova jenom na sebe, na vlastní prospěch. Jsou to promiskuitní, charismatičtí, povrchní manipulátoři a patologičtí lháři schopní navázat intimní kontakt s každým, koho zrovna potřebují. Většina vrcholných politiků, ne-li všichni, jsou Q2. Jsou to v psychologické terminologii psychopati. Psychopat samozřejmě nemusí být zároveň agresor, psychopatem může být i špičkový chirurg nebo průmyslník.
Většina, tedy 4 miliardy lidí, nemá vnitřní hlas, nemá fakticky vědomí, jak jej chápeme. Duševně fungují na minimální úrovni, ačkoliv to nijak nesouvisí s měřitelným IQ. Jsou tedy mezi nimi klidně právníci, ředitelé bank. Tyto lidi nazývá autor označením Q1 nebo též filozofické zombies. Ve škole dosahují často výborných výsledků, protože jim nedělá sebemenší problém přijímat informace a zase je reprodukovat beze změny dál, zkoušky tedy skládají bez potíží Moc jich nenajdeme mezi vědci, kde je vyžadován samostatný výzkum, vyvíjení nových teorií, to znamená samostatné a novátorské myšlení, a ani mezi umělci. Q1 nerozeznáte od dalších dvou typů lidí nijak snadno, neprojevují se zvláštním způsobem. Můžete ale takového člověka potkat nejčastěji v davu, protože se řídí instinktem rybího nebo ptačího hejna. Žije tak, že přejímá myšlenky lidí Q2 a Q3, a napodobuje ostatní Q1. Snadno se přidá k výtržnostem, k fotbalovým fanouškům, k čumilům u havárie. Informace z médií přebírá za své. Vysvětluje to, proč takové množství lidí věří zjevným nesmyslům a lžím. Proč lidé následují evidentní darebáky. Zkušeně, ale nekriticky a bez přemýšlení napodobují a opakují to, co říkají ostatní a co se v danou chvíli běžně říkává. Tito lidé nemají žádnou vědomou obranu proti memům, tedy proti virálnímu šíření myšlenek, jakkoliv stupidním, a snadno se jimi nakazí. Dobrá zpráva je, že tito lidé stejně snadno přejímají i myšlenky dobré od lidí Q3, jenže těch je dvakrát méně než lidí Q2, kteří k tomu všemu ještě touží po ovládání mas a prosazují sobecké zájmy – a to je ta horší zpráva. Davy srocené na stranických shromážděních v Norimberku nebo v Moskvě, to jsou Q1 vedení Q2. Vzpomínáte na fotografii jednoho člověka, který nezvedl pravici v davu? No, zcela jistě to byl Q3.
Tolik teorie, která je samozřejmě fikcí autora (i když čerpá ze skutečných výzkumů a vědeckých prací na téma kvantových procesů v biologických systémech, neurologie a psychologie; seznam doporučené četby najdete na konci knihy), ale jež vysvětluje mnohé. Pokud se na svět podíváte touto optikou, bude vám spousta věcí dávat smysl a mnoho myšlenek na lepší příští zavrhnete jako utopii.
Dějově je tahle kniha spíše průměrným thrillerem, stojí ale za přečtení.

2 29.08.2017

Výzkumná práce s podtitulem Lidová magie na Moravských Kopanicích je dílem Dagmar Pintířové Dobšovičové. Zahrnuje rozsáhlé období od let 1990 - 1997, kdy byly výzkumy u Kateřiny Hodulíkové a Irmy Gabrhelové prováděny a byly zpracovány výzkumné zprávy; až do let 2013 a 2014, kdy je práce doplněna o rozhovory s vnučkou Lýdií Gabrhelovou a Václavem Rychlíkem, který byl v dětství „andzelem“. Oba se vyjadřují i ke knize Kateřiny Tučkové, která spustila zájem o tohle téma. Bohyně samy používaly slova „urobic“ a „vyčítat“, „bohyňování“ bylo pejorativní označení. Koho tedy do hloubky a nikoliv bulvárně zajímá, co takové robení a čítání obnášelo, nechť si knihu obstará a přečte :) Já jsem si z ní odnesla ponaučení, že lidé jsou schopni zkazit úplně všechno.

4 28.08.2017

Tuhle útlou knížku jsem přečetla za jediné odpoledne, protože mě příběh prostě nepustil. Atmosféra je naplněná až po okraj suchem, žízní, prachem, špínou, smradem, bolestí, strachem, ale depresivní pocity drží v únosných mezích pokora, soucit, víra a lidskost a díky tomu kniha nepůsobí tragicky, ale pouze melancholicky. Je to příběh bolestného osudu dítěte, které se rozhodne vzepřít a které nalezne lidskost tam, kde by ji člověk nečekal. Kniha vám nedovolí plakat, protože je v ní navzdory všemu naděje.

4 23.08.2017

C. S. Lewisem převyprávěný mýtus o lásce Kupida k Psýché je knížka podle mého gusta. Stylem vyprávění, zápletkou, jazykem, tahle kniha zkrátka konvenuje mému vkusu. Je to příběh o lásce, žárlivosti, sobectví a sebelítosti, o tom, co je ukryté hluboko v nás a proč musíme zemřít ještě před smrtí.
„Kdybych však žila podle zásad pravé filosofie, jak si to představuje Sokrates, má ohavná duše by se stala krásnou. A tohle, s pomocí bohů, udělám. Pustím se do toho hned.
S pomocí bohů..., ale pomohou mi bohové? Začít jsem nicméně musela. A vypadalo to, že mi bohové pomoci nechtějí. Každé ráno jsem si statečně předsevzala, že budu přemýšlet a jednat spravedlivě, klidně a moudře, ale dříve než mě oblékli, jsem zjistila, že se už zase (a ani nevím, jak dlouho) dusím nějakou svou starou zlostí či záští, že se užírám nějakou představou nebo zahořklou mrzutostí. Nevydržela jsem ani půl hodiny. A do srdce se mi vkrádala děsivá vzpomínka na dny, kdy jsem se pokoušela napravit ošklivost své tváře novými účesy nebo líčením. Mrazilo mě pomyšlení, že se znovu pokouším o totéž, že svou duši nemohu napravit o nic víc než svou tvář. Proč mi bohové nepomohou?
Ano, proč? Jako olbřímí útes přede mnou vyvstávalo hrozné tušení, nekonečně pravděpodobné. Žádný muž, i kdybys za něj položila život, tě nebude milovat, pokud nemáš hezkou tvář. A proto (může to snad být jinak?) tě nebudou milovat ani bohové (jakkoliv se jim snažíš zalíbit, cokoliv pro to vytrpíš), pokud ti chybí ona krása duše.“

2 22.08.2017

Poslední díl Husitské trilogie byl asi nejlepší, jako by se Sapkowski v prvním díle rozjel, v druhém poněkud rozpačitě přešlapoval na místě, ale ve třetím se zdá, že měl jasnou představu o směřování a vyústění celého příběhu. Samson nezklamal a Reinmar nakonec také ne. Celá trilogie byla zábavná, bylo to příjemné, odpočinkové počtení.

4 14.08.2017