Dokud nemáme tvář přehled

31.07.2021

O tom jak nedokážeme žít a milovat.

03.03.2020

Vskutku mistrovsky převyprávěná řecká legenda o Kupidovi a Psyché. Ústředním tématem je zde samozřejmě také láska. Vypadá to, že se Lewis snaží odlišit pravou, bezpodmínečnou lásku od jejích náhražek. Příběh poukazuje prostřednictvím Orual, že lidé sami si často nejsou vědomi, že to, co sami nazývají láskou, může být vlastně jen převlečeným sobectvím.
"Proč by bohové poslouchali ty žvásty, o nichž se domníváme, že je máme na mysli? Jak bychom jim mohli stanout tváří v tvář, dokud nemáme tvář?"
Člověk má opravdu sklon přehlížet svoji vlastní špatnost, a dokonce ji nazývat láskou.
Nejdůležitějším motivem knihy je závist lásky a strach z její ztráty (žárlivost). Je pozoruhodné, že svou vlastní žárlivost si hlavní postava ani neuvědomuje (nebo si ji nechce přiznat). Žárlivost rozhodně není důkaz lásky jako spíše touha vlastnit.
"Psyché patřila mně. (...) Bylo by bývalo lepší, kdyby ji Netvor roztrhal na kousky před mýma očima."
Psyché opravdu patřila Orual. Stejně jako každý člověk patří alespoň z části tomu, koho má rád. To je součástí lásky ke druhému. To, že chceme lásku někoho pořád, jen sami pro sebe,
to už láska není. Radši bychom, aby ta láska už neexistovala, než aby se ji dostávalo někomu jinému. Je toto důkazem lásky?
Myslím si, že "démon" žárlivosti je důležitou hybnou silou lidského konání. Dělat skutky proto, aby nás měl někdo rád a dostávalo se nám lásky je (bohužel) přirozené člověku. A pokud se nám ji nedostává, jak bychom si představovali, pak je nasnadě důležitý boj s žárlivostí, který může být příčinou mnoha zlých skutků.
Za mě je třeba s tím bojovat, a nepoddat se hněvu, nebo dokonce vychytralé lstivosti, a učit se milovat doopravdy.