Dokud nemáme tvář
C. S. Lewis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/62_/62623/dokud-nemame-tvar-62623.jpg
4
75
75
C. S. Lewis, přední znalec mýtopoetického vyprávění, uchopil klasický řecký mýtus lásky mezi Psyché a Kupidem, aby jej zcela nově převyprávěl a tak jej přiblížil modernímu člověku. Mýtus " Dokud nemáme tvář " zachovává vše, co velké mýty obsahují. Navíc je skutečnou oslavou tebe- lásky, která se může zrodit z každé sebe- lásky.... celý text
Literatura světová Romány Duchovní literatura
Vydáno: 2000 , Návrat domůOriginální název:
Till We Have Faces, 1956
více info...
Přidat komentář
Vskutku mistrovsky převyprávěná řecká legenda o Kupidovi a Psyché. Ústředním tématem je zde samozřejmě také láska. Vypadá to, že se Lewis snaží odlišit pravou, bezpodmínečnou lásku od jejích náhražek. Příběh poukazuje prostřednictvím Orual, že lidé sami si často nejsou vědomi, že to, co sami nazývají láskou, může být vlastně jen převlečeným sobectvím.
"Proč by bohové poslouchali ty žvásty, o nichž se domníváme, že je máme na mysli? Jak bychom jim mohli stanout tváří v tvář, dokud nemáme tvář?"
Člověk má opravdu sklon přehlížet svoji vlastní špatnost, a dokonce ji nazývat láskou.
Nejdůležitějším motivem knihy je závist lásky a strach z její ztráty (žárlivost). Je pozoruhodné, že svou vlastní žárlivost si hlavní postava ani neuvědomuje (nebo si ji nechce přiznat). Žárlivost rozhodně není důkaz lásky jako spíše touha vlastnit.
"Psyché patřila mně. (...) Bylo by bývalo lepší, kdyby ji Netvor roztrhal na kousky před mýma očima."
Psyché opravdu patřila Orual. Stejně jako každý člověk patří alespoň z části tomu, koho má rád. To je součástí lásky ke druhému. To, že chceme lásku někoho pořád, jen sami pro sebe,
to už láska není. Radši bychom, aby ta láska už neexistovala, než aby se ji dostávalo někomu jinému. Je toto důkazem lásky?
Myslím si, že "démon" žárlivosti je důležitou hybnou silou lidského konání. Dělat skutky proto, aby nás měl někdo rád a dostávalo se nám lásky je (bohužel) přirozené člověku. A pokud se nám ji nedostává, jak bychom si představovali, pak je nasnadě důležitý boj s žárlivostí, který může být příčinou mnoha zlých skutků.
Za mě je třeba s tím bojovat, a nepoddat se hněvu, nebo dokonce vychytralé lstivosti, a učit se milovat doopravdy.
Pamatuju si, že když jsem se přehoupla přes polovinu knihy a zrovna si ji četla v šalině, přestala jsem zcela vnímat okolí, překvapená, strnulá, tichá a očarovaná tím, co se tam děje. Vůbec jsem netušila, jestli tomu rozumím, tak jak mám, ale vím, že to byla síla! Doporučuju.
Až nyní při čtení Lewisova životopisu jsem se dozvěděla celou historii vzniku knihy a pochopila jsem proč mě kniha tolik oslovila. Navíc jsem ji četla na počátcích svého manželství :) Teď už také lépe chápu proč je tento autor (nejbližší přítel Tolkiena) tak úžasný! kniha určitě není snadným čtením, ale stojí za tu námahu!
Prva z Lewisovych knih, pri ktorej sa neviem rozhodnut ci bola dobra alebo nie. Prva cast knihy bola ok,druha bola trochu matuca. Citala som v ramci Book Clubu,ktory sme zalozili a debata o nej bola zaujimava :) AJ
Popis bohů a lidí mě přesvědčil, že jsou oba tábory stejné. Zatajování, neupřímnost, údajné lásky... A přitom jediná plná absolutní lásky je Psýché. Kupid ani ostatní mě nepřesvědčil. Jak se všichni (kromě Psýché) snažili vystupovat v tom nejhezčím světle, aby o nic nepřišli, co nejvíc urvali... Ne, vlastně Baria byl také fajn, ale jak ho drtila z jedné strany královna a z druhé láska k vyvolené... Opravdu těžké čtení. Musím na to pořád myslet a velmi mě ten příběh tíží. Stále jsem čekala na rozuzlení nebo obrat k lepšímu. Když už jsem si myslela, že znám něčí důvody nebo vidím určité vysvětlení, znovu se to otočilo a vyhodilo mě to s úšklebkem na mráz. Knihu budu určitě číst opakovaně, dokud na to nepřijdu. Anebo je všude samota a beznaděj.
C. S. Lewisem převyprávěný mýtus o lásce Kupida k Psýché je knížka podle mého gusta. Stylem vyprávění, zápletkou, jazykem, tahle kniha zkrátka konvenuje mému vkusu. Je to příběh o lásce, žárlivosti, sobectví a sebelítosti, o tom, co je ukryté hluboko v nás a proč musíme zemřít ještě před smrtí.
„Kdybych však žila podle zásad pravé filosofie, jak si to představuje Sokrates, má ohavná duše by se stala krásnou. A tohle, s pomocí bohů, udělám. Pustím se do toho hned.
S pomocí bohů..., ale pomohou mi bohové? Začít jsem nicméně musela. A vypadalo to, že mi bohové pomoci nechtějí. Každé ráno jsem si statečně předsevzala, že budu přemýšlet a jednat spravedlivě, klidně a moudře, ale dříve než mě oblékli, jsem zjistila, že se už zase (a ani nevím, jak dlouho) dusím nějakou svou starou zlostí či záští, že se užírám nějakou představou nebo zahořklou mrzutostí. Nevydržela jsem ani půl hodiny. A do srdce se mi vkrádala děsivá vzpomínka na dny, kdy jsem se pokoušela napravit ošklivost své tváře novými účesy nebo líčením. Mrazilo mě pomyšlení, že se znovu pokouším o totéž, že svou duši nemohu napravit o nic víc než svou tvář. Proč mi bohové nepomohou?
Ano, proč? Jako olbřímí útes přede mnou vyvstávalo hrozné tušení, nekonečně pravděpodobné. Žádný muž, i kdybys za něj položila život, tě nebude milovat, pokud nemáš hezkou tvář. A proto (může to snad být jinak?) tě nebudou milovat ani bohové (jakkoliv se jim snažíš zalíbit, cokoliv pro to vytrpíš), pokud ti chybí ona krása duše.“
Příběh o Kupidovi a Psýché jsem do minulého týdne znala jen zběžně. V pondělí jsem objevila jeho převyprávění, učarovalo mi a použila jsem ho jako základ pro týdenní práci s dětmi. V pátek mi v knihovně padla do ruky nenápadná knížka od C. S. Lewise Dokud nemáme tvář. Nejlepší román o lásce napsaný ve 20. století, zkusím, proč ne? Teprve doma jsem si všimla podtitulu: nové zpracování řeckého mýtu o Kupidovi a Psýché. Tak to nemůže být náhoda. Přečetla jsem za jediný den, naprosto okouzlená. "Tu proměnu zahájilo psaní samo. Ať se o takový úkol nikdo lehkomyslně nehlásí! Jakmile se jednou paměť probudí, stává se tyranem. (...) Minulost, již jsem popisovala, nebyla táž minulost, o níž jsem se domnívala, že si ji (celé ty roky) pamatuji." (s. 231) Hluboké, moudré, vyzývající k tomu, probudit paměť a pochopit věci, které jsou skryté.
Vůbec jsem neznala předlohu, příběh o Kupidovi a Psýché, takže až závěrečná autorova poznámka mi umožnila porozumět mnoha motivům, které se v Lewisově textu (nikoli náhodou) objevují. Jde o skutečně o ten nejlepší román o lásce, který byl ve 20. století napsán? Tak soudí odborníci, jde o subjektivní hodnocení, s nímž lze jistě i polemizovat. Podle mého názoru je Lewisův novodobý mýtus jednou z nejpronikavějších sond do lidského nitra, v němž se (co svět světem stojí) pere dobro se zlem a krása s ošklivostí.
Jsem naprosto uhranutý. Ten vhled do lidí. Práce s mýtem. Ta láska na konci knihy.
C. S. Lewis a jeho Narnie mě okouzlila, četla jsem jí tolikrát a tak ráda, avšak nikdy bych do tohoto anglického autora minulého století neřekla, že dokáže napsat něco takového, i přes krásku, pohádkovost a skvělost Narnie, má tato sága své chyby a nevyhne se srovnání s jinými fantasy knihami, tady si mě ale Lewis opravdu získal. Kniha je nejen skvěle odvyprávěná hlavní hrdinkou Orual, která přiroste k srdci hned každému čtenáři, popisy v ní jsou úžasné, starověká říše Glóme, jako kdybyste se v ní ocitli, cítili ten strach, který cítí hlavní hrdinka, strach, které prožívají další postavy, kterých je v knize docela málo, ale každá do příběhu patří a má tam své místo. První polovina je spíše taková seznamovací, ale od té druhé dostává příběh tak neuvěřitelně silnou atmosféru, která vám nedovolí přestat číst. Proto doporučuji všem, kteří milují tak trochu filosofie v příbězích, ale také neuvěřitelné přátelství mezi postavami, lásku, odvahu a odhodlání, těmito vlastnostmi příběh přímo překypuje...
Autorovy další knížky
| 1991 |  Lev, čarodějnice a skříň |
| 2008 | Rady zkušeného ďábla |
| 1993 |  Čarodějův synovec |
| 1992 | Princ Kaspian |
| 1993 | Poslední bitva |
O tom jak nedokážeme žít a milovat.