Andělí vejce
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/308602/mid_andeli-vejce-zUi-308602.jpg
4
235
235
Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.... celý text
Přidat komentář
Sám Stančík má místo hlavy andělí vejce! A tolikerou fantazii! To, co se tady dočteme na dvou stranách, by jinému vystačilo na dalších dvacet knih. To musí bejt hodně moudrej pán.
Nesmírně vtipná, hravá a poetická záležitost.
Petr Stančík se stal rychle mým velmi oblíbeným autorem. Toto je jeho 4. kniha, co jsem četl / poslouchal.
Mám rád jeho češtinu, to je opravdová rozkoš, hravost, smysl pro nad-reálno a obrovský rozhled.
K samotné knize se moc ani vyjadřovat nechci, prostě mi udělala radost a způsobila celkem hluboký zážitek, nechám si ho v sobě uzrát.
Co však zmínit chci: knihu jsem poslouchal načtenou Lukášem Hlavicou - parádně načtenou, LH je opravdový mistr mluveného slova a jako takový ten čtenářsko / posluchačský zážitek ještě umocňuje. To bych si dovolil doporučit.
Petr Stančík mi uhranul svou vytříbenou češtinou, on s ní tak krásně pracuje a mazlí se s každým slovem. A proto se vrhám do jeho knih a pomalu je prozkoumávám. Andělí vejce je mou druhou zkušeností a nemůžu říct, že jsem zklamaná, to vůbec! Jen mě mrzelo, že se válce věnovalo toliko prostoru na úkor jiných, epizodických, ale pro mě rozhodně zajímavějších momentů, které byly rozesety spíš v prvních dvou třetinách knihy. Konec byl jako rána bičem, rychlý, nekompromisní, palčivý. 85%
Ach...jak nemám rád magický realismus...jak ve světové, tak i v české literatuře. Mlýn na mumie byl pro mě dokonalý a čitelný, zde jsem se trápil. 2* za občasný zajímavý nápad, ale celkově mi to přijde nedotažené a zbytečně kouskované, skoro jako psané na objednávku, aby autor něco napsal...
Nádhera. První kniha, kterou jsem od Petra Stančíka četl, a pokud jsou i jeho další díla takto... takto jiná, takto čtivá, takto jedním slovem krásná, určitě nebude poslední (v knihovně už na mě pokukuje Nulorožec, Pravomil a taky Mlýn na mumie). Takto o světových válkách ještě nikdy nikdo nevyprávěl, ten jazyk je tak krásně abstraktní, přesto reálný, ujetý, přesto pevný... Pan Stančík mi zase jednou ukázal, proč mě tak moc baví literatura.
„Ranní mléko nechal být mlékem, ale odpolední nalil do máselnice a utloukl z něj máslo. Obvykle to dělala Apolena, ale teď jí narostlo tak velké břicho, že by nedosáhla na tlouk. Po utlučení hroudu másla proléval vodou a hnětl trdlem, aby ho zbavil posledních zbytků podmáslí. Nakonec dobře vyhnětené máslo zatlačil do ozdobně vyřezávaných dřevěných formiček a uložil do nejstudenějšího konce sklepa. Mozolnaté ruce měl dotykem másla na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou.“
Čtenář, který sáhne po Andělím vejci, očekávaje stejně rozkošně opulentní magořinu, jakou je Mlýn na mumie, bude nutně rozčarován. Což je mimo jiné nejspíš i důvod relativně nízkého hodnocení a zklamaných komentářů. Ale Andělí vejce není horší kniha, je prostě jen jiná. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, napadá mě „něžná“. Samozřejmě, že i tady najdeme typické stančíkovské prvky, jako je nádherně netradiční hra s jazykem, ulítlé vynálezy, fascinace všemi možnými požitky těla i duše, mísení fikce s realitou a v neposlední řadě svérázný humor. Ale celkově je mnohem klidnější a velmi poetická. Kdo se při jejím čtení dokáže oprostit od srovnávání s Mlýnem, bude odměněn pohlazením po duši v takřka svěrákovském duchu.
„Středobodem Dřímanova filozofického systému byl enigmatický pojem deodeontogonie čili sebeodstvoření. Bůh se podle něj stvořením vesmíru dopustil fatální chyby, neboť se jakožto všeprostupující esence bytí stal vězněm svého vlastního díla. Jakmile si tento omyl uvědomil, upřel své úsilí na reverzní proces, tedy odstvoření vesmíru. Avšak Bůh se nemůže od vesmíru oddělit, čím více odstvořuje vesmír, tím více odstvořuje i sám sebe, čímž je pro něj toto sebeodstvoření stále obtížnější. Tak původně absolutní bytost zdegenerovala v pouhého člověka, navíc velmi chabé vůle zejména ve vztahu k alkoholu, jehož nadměrné požívání mu vytváří iluzi návratu do ztraceného ráje všemohoucnosti a zároveň dále prohlubuje proces deodeontogonie. Onoho padlého Boha Dříman ztotožňoval sám se sebou, čímž si vysvětloval vlastní bídnou existenci, ruku v ruce jdoucí se všeobecným úpadkem okolního světa.“
Trochu absurdní, trochu vtipné, trochu o ničem a trochu zábavné. Jsem docela ráda, že jsem se nenechala odradit prvním setkáním s autorem (Mlýn na mumie, který jsem nedočetla). Zatím to jen tak zkouším s dalšími jeho knihami. Zatím Pérák - ten se mi hodně líbil, a Andělí vejce má prostě dobrou atmosféru. Jistě zkusím od PS ještě něco dalšího.
Generální zkouška na Pravomila, ve které je místy to samé a někde je až příliš absurdní a tím příběh trochu podtrhne. Jinak hezky a zábavně napsáno, jako vždy.
Ani po druhém přečtení pořád přesně nevím, o čem tahle kniha je, ale její jazyk je tak krásný, že si to určitě ještě minimálně dvakrát přečtu. :)
Knihy Petra Stančíka jsou balzámem na duši. Mám rád, jak používá jazyk, jak si jej přizpůsobuje, jak používá neobvyklá slova a slovní spojení, jak vymýšlí skvělá jména svým postavám, ale i novotvary a slovní hříčky s nečekaným vyzněním. Andělí vejce ale není sbírkou samoúčelných jazykových eskapád.
Jedním z motivů knihy je konec starých časů a příchod nového věku, se stroji, továrnami a odosobněnou masou novodobých otroků. Končí doba, kdy se chodilo pěšky a do města se jelo maximálně courákem, neboť rychlejší pohyb člověku zpřetrhá vlákna spojujícího ho s jeho astrální duší. Končí doba romantických básníků, začíná doba pragmatických myslitelů Masarykova střihu. Končí doba krásných dragounů se šavlemi na koních, vládu přebírá kulomet Maxim. Co zůstává, to je odhodlání velitelů na všech stranách vrhnout zástupy pěšáků na jistou smrt před kanóny nepřítele, pro větší slávu cara, císařepána či libovolného jiného papaláše. Andělí vejce není první knihou, kde Stančík ukazuje nesmyslnost válečného běsnění. Zde jen čeští legionáři projdou se ctí.
Mimoděk se v knize objeví mnoho technických detailů, historických osobností a událostí i zeměpisných pojmů. Reálie jsou střídány fantasmagoriemi, obchodně-technické pasáže se prolínají s hermetickými objevy, nechybí gastronomické požitky a další tělesné rozkoše. A celý ten gejzír nápadů a fantazie překvapivě dobře funguje, baví a rozesmívá.
Nakonec je tady životní láska a rodina, pro kterou by jeden dokázal zabít. Rodný statek, rodná hrouda v doslovném i přeneseném smyslu. Poctivý chleba vlastnoručně upečený z živého kvásku. A to jsou ty důležité věci v životě Augustina Hnáta, toho co má místo hlavy andělí vejce.
Poslouchala jsem jako audioknihu a jsem nesmírně spokojená. Zatím jsem byla vždycky spokojená, protože Stančík je jistota a doufám, že se tato jistota bude, s rostoucí přímou úměrou s počtem přečtených knih od tohoto autora, jen prohlubovat.
Náramně jsem se opět bavila, i když to nebylo jen humorné čtení. Tentokrát se humor nenásilně prolínal s tíhou doby obou světových válek. A ta melancholie a smutek se tam naprosto hodily. Rozhodně jsem audioknihu neposlouchala naposledy.
Můj první Stančík a rovnou zásah na komoru. Dlouho jsem kolem něj nerozhodně přešlapoval, protože anotace knih mě spíš odrazovaly, jestli to není až moc velká fantasmagorie (a to přitom mám rád Jiřího Kratochvila). Tahle kniha mě ale úplně strhla svým ohňostrojem fantazie a nápadů, jazykovou a stylovou ekvilibristikou i košatým dějem a navnadila na ostatní autorovy knihy.
Vtipné, příjemné překvapení. Jako fakt jsem se bavila.
Místy měl příběh sice vážnější tvář, ale jako posluchač audia jsem si ji tedy neudržela moc dlouho.
"...i když svatá inkvizice ve vsi upálila polovinu obyvatel, sektu se nikdy nepodařilo úplně vymítit..."
Je to takový hodně potřeštěný Stančík říznutý Cimrmanem. Některé pasáže mi připomněly také Časoskokana (S. Benni), senzační knížku, kterou vřele doporučuji. Andělí vejce je podivuhodná groteska, bláznivá výpověď o ještě bláznivějším světě v průběhu dvou světových válek. Stančíkův text je čtivý a nápaditý.
Pana Stančíka mám ve velké oblibě dík jeho práci se slovy, fantazii, atmosféře. Andělí vejce jsou dobrá kniha, ale přijde mi, že trochu slabší než ostatní - zatímco třeba Mlýn na mumie je jedním slovem fantastická, tohle je klidnější a ne tak intenzivní.
V příběhu se prolínají dvě časové linie, z průběhu první a konce druhé světové války. Zřejmě dík tomu je příběh trochu temnější a ne tak lidsky živelný.
Nepovažujte to prosím za kritiku, kniha je výtečná, leč jiná než jiné knihy tohoto spisovatele (a navíc s trochu jakoby zbytečným koncem, řekl bych).
Pro Stančíkův brilantní sloh a barvitou obrazotvornost mám velkou slabost, stejně tak pro magický realismus. Vůbec mi nevadilo prolínání dvou časových rovin, naopak. Postrádala jsem ale nějaký hlubší smysl příběhu. Nemůžu se samozřejmě ubránit srovnání s Mlýnem na mumie, který se Stančíkovi povedl rozhodně více. Zmínka o genderové korektnosti v doslovu / poděkování autora mi pak přišla úplně zbytečná a lacině populistická.
Andělí vejce 4/5.
Kdybych se nechala unést dojmem z anotace ke knize, asi bych se vůbec do čtení nedala. Popis působí divně a přitom na knize nic tak zvláštního není. Jedná se o docela jednoduchý příběh Augusta, který zažil obě světové války a potkala ho různá drobná dobrodružství nebo náhody. Styl autora je velice čtivý, takže pro mne nebyl problém dočíst až do konce, i když některé pasáže pro mne byly těžké. Nudili mne části z války a bohužel jsem neporozuměla ani autorově poezii. Kvůli tomu nakonec dávám jen čtyři hvězdičky.
I když se z počátku střídání dvou časových linií zdálo chaotické, s přibývajícími stránkami to šlo jako po másle, všechno do sebe začalo krásně zapadat a rozvinul se životní příběh Augustina. Reálný, pragmatický, místy protknutý magičnem. Krásný jazyk a neskutečná něha na mě z příběhu dýchly. Všechno to, co ho naučil dědeček. Bože! Jak jsem viděla to láskyplné starání se o kvásek, o půdu. A cítila tu vůni, s láskou pečeného chleba. Vždyť co je vlastně v našem životě nejdůležitější - kromě lásky. Čtivé, krásné, poetické, laskavé.
Tato kniha mě docela překvapila.... vzal sem ji jen tak s tím, že aspoň zaplácnu černobílý obal v letošní čtenářské výzvě.... a i když ve finále je ten příběh celkem o ničem, tak sem nakonec zjistil, že sem se u toho bavil a po dočtení sem byl donucen k zamyšlení... rozhodně zkusím další knihy autora....
Štítky knihy
Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
(SPOILER) Skvělé čtení, do hloubky. Slzy i smích.