Tyet komentáře u knih

Naprostá stupidní slátanina, dočetla jsem to pouze kvůli tomu, že jsem si tuhle blbost koupila, za což si spílám. Strašný, opravdu zoufale špatný, namouduši. Nelogická zápletka, dialogy dutých hlav, nepravděpodobné charaktery, jejichž konání postrádá elementární dějové zákonitosti a jako třešnička na dortu lehkost, s jakou hlavní, "kladné" postavy rozbíjí druhým lidem lebku krumpáčem nebo kladívkem. Jo, půl stránky vám autor popisuje, jak vypadá krumpáč.
Z hlouposti se vám někdy může udělat i fyzicky zle, víte to?

Nemám problém věřit tomu, že meziválečný příběh cestovatele po tehdy téměř hermeticky uzavřené tibetské náhorní planině je pravdivý, alespoň co se týče klíčových událostí. A i kdyby nebyl, nečetla jsem TEMNÝ TIBET jako cestopis, ale jako dílek obrovské skládačky, kterou pro mne představuje svět duchovních nauk. Popravdě řečeno mi závěry Theodora Illiona ohledně dobra a zla, duše a hmoty, individualizace a úniku do "nicoty" dávaly smysl a potvrdily mi mé vlastní závěry v těchto oblastech.
Citáty:
"Jako by měli pocit, že největší duchovní boj se odehrává mezi duchem a hmotou. Zdálo se, že naprosto ignorují zásadní skutečnost, že existují dva odlišné druhy duchovnosti - proudy mířící vzhůru a dolů - a že skutečný duchovní boj je bojem mezi těmito dvěma odlišnými druhy duchovnosti, v němž hmota slouží jako bojiště.
...
Chytří filozofové
Byli jednou jedni chytří filozofové. Nevěřili ve Stvořitele. ´Následujeme své vlastní světlo,´říkali. A ve všech záležitostech se spoléhali pouze na světlo introspekce.
Pak narazili na Ďábla.
´Jaký netvor!´řekl jeden z nich. ´Jak je příjemné vědět, že nic není skutečné a všechno je pouhý odraz nás samých!´
´Máš pravdu,´přisadil si druhý filozof. ´Všechno je subjektivní, nic není objektivní.´
Pak Ďábel otevřel ústa a spolknul je.
Když dorazili do nitra Ďáblova těla, řekli ti chytří filozofové s povýšeným úsměvem:
´Není zřejmé, že jsme měli pravdu? Netvor zmizel.´
...
"Neopodstatněně vysoká dávka egoismu ve skutečnosti označuje nedostatek osobnosti. Zvířata, jejichž veškerá životní energie se soustřeďuje na obranu jejich Já, nemají vůbec žádnou osobnost. Plné vědomí já není nutně brutalita a sobectví. Člověk může být intenzivně osobní a přitom jednat docela neosobně.
...
Neberu žádný zázrak na zemi jako důkaz božské vůle. Stvořitel seslal své moudré zákony ovládající vesmír. Není to On nebo Jeho sluhové, kdo je porušují."

15.06.2021

Dobré připomenutí toho, co je vlastně v životě důležitý. Asi jsem to zrovna teď číst potřebovala.
"Nepřejí si nic, ani dlouhý život nebo zdraví nebo štěstí. Prostě žijí, aniž by omezovali své životy nebo dovolovali druhým, aby je omezovali, což je postoj, k němuž je v tomto světě třeba velké dávky odhodlání. Nepřejí si nic, a přece jim je všechno dáno."

4 13.06.2021

Velice krásná, velice melancholická a křehce temná je tahle zvláštní kniha. Jsem vděčná, že jsem ji přečetla, i když to bolelo. Jsem vděčná, že jsem díky ní mohla přemýšlet nad láskou, vírou, touhou, nad svobodou, nad svazujícími pouty rigidní náboženské společnosti, nad islámem, nad džihádem, nad civilizací a nad smrtí, hlavně nad smrtí. A nad tím, že ačkoliv si to o sobě nemyslíme, všichni jsme obětmi předsudků. Málokdy doopravdy věříme, že na hnoji může rozkvést růže.
Díky za pohled do tohoto nejednoznačného světa, Mathiasi Énarde.

"Myslel jsem na Bassáma, ztraceného někde v jeho osobním džihádu, to on možná šavlí zabil studenta v Tangeru, někdy je vysvětlování k ničemu; na násilí není nic srozumitelného, na zvířeckém násilí, násilí bláznů jednajících ve strachu, v nenávisti, ve slepé hlouposti, která vede kluka mého věku, aby osmileté školačce chladnokrevně přiložil hlaveň bouchačky ke spánku, a když se mu zbraň zasekne, v klidu ji vyměnil, a potom s potřebnou rozvahou a odhodláním vystřelil, to všechno jen aby si vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní."

4 09.06.2021

Tuhle knížku od své oblíbené autorky jsem přečetla za jediné odpoledne. Zpočátku jsem byla rozpačitá, ale na straně 34 mě příběh chytl a už nepustil. Jsem naprosto a dokonale okouzlená, krásnější knihu jsem už dlouho nečetla. Je v ní tolik světla a stínů, tolik letmo zahlédnutých obrazů, tolik hloubky, že dostáváte závrať.

Jméno Piranesi dostala hlavní postava jako odkaz na Giovanni Battistu Piranesiho, malíře, grafika, architekta, archeologa a historika umění zabývajícího se především antickým uměním a architekturou. Jeho soubor grafik s názvem Vězení měl bezesporu vliv na to, jak autorka ztvárnila prostředí Jiného světa. Anebo se jí zjevil ve snu.

V tomto fascinujícím díle psychedelie, okultismus a náboženství tvoří hutnou směs, ve které se brodíte jako v mlžném přílivu narážejícím na mramorové schodiště s křičícími racky nad hlavou. Piranesi osaměle, ale šťastně žije v určité odrůdě snu, ve kterém se stává někým jiným a bizarní věci přijímá se samozřejmostí, kterou známe všichni ze svých vlastních snových příběhů.

"Možná takhle vypadá soužití s lidmi. Možná že i lidé, které máte rádi a nesmírně je obdivujete, vám zprostředkují pohledy na Svět, které úplně neoceníte."

13 27.05.2021

Ke knížce jsem přistupovala zpočátku spíš s nedůvěrou, celé to na mě působilo nanejvýš primitivně, dětsky a naivně. Ale řekla jsem si, že se pokusím mít otevřenou mysl oproštěnou od předsudků, a knihu dočíst. Nakonec jsem nic neočekávala a dostalo se mi čistého potěšení z jednoduchého příběhu, vlastně pohádky inspirované mayskou mytologií, konkrétně spisem Popol Vuh. Je to doopravdy krásný, milý příběh, který projasní dny.

3 25.05.2021

(SPOILER) Olga Tokarczuk je sázka na jistotu. Nikdy jsem nelitovala, když jsem trávila čas nad řádky jejích knih, ani při rozvleklé a často nezáživné knize Knihy Jakubovy. Tokarczuková stárne a zraje, její próza je soucitnější, moudřejší, smířenější. A stále stejně precizně míří přímo do srdce.
Tyhle BIZARNÍ POVÍDKY jsou dalším z klenotů, kterými její knihy bezesporu jsou, a za které v roce 2018 oprávněně dostala Nobelovu cenu za literaturu.
Všechny povídky jsou více či méně fantastické, všechny jsou bezesporu vynikající, a některé nezapomenutelné.
Mě dostala do kolen především poslední povídka, která popisuje každoročně se opakující ukamenování a následně oslavované zmrtvýchvstání s navazující špičkovou péčí o zavražděné mimozemské božstvo, kde nábožensky vzedmutí lidé opakují tento tradiční brutální rituál poukazující na ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista s bestiální a zároveň tupou, zmechanizovanou a plytce zpopularizovanou umanutostí podobně, jako to děláme my sami s našimi Vánocemi a Velikonocemi. Na Krista ukazuje i dobrota, laskavost a naprostá odevzdanost této opakovaně umučené bytosti.
Lidstvo v této ani v dalších povídkách není vykresleno zrovna lichotivě, i když na to jsme už u autorky zvyklí. V závěru se ale přece jen zablýskne naděje, kterou nenajdeme nikde jinde než v nás samých.
Já s obdivem tleskám.

11 20.05.2021

Půvabné, nenáročné a úsměvné Borgesovo dílko vás pobaví a návdavkem rozpustilou formou poučí a přiměje k úvahám. V závěrečných kapitolkách pod hlavičkou Etcetera se podle mého názoru skrývají nejzářivější perly.

2 13.05.2021

Krásná kniha Paola Sorrentina, jenž byl nejprve spisovatelem, a až poté režisérem. Životní příběh Tonyho Pagody, neapolského zpěváka populární hudby druhé poloviny dvacátého století, se vyznačuje gejzírem slov, obrazů a emocí, jež vyvolávají čiré potěšení, údiv, smích i melancholii. Kniha je doslova přeplněná vším, co od dobrého příběhu očekáváme, potkáte v ní nadprůměrné množství ran přímo na solar. Kromě výše uvedeného kniha poskytuje rovněž silné ztotožnění se, empatii až soucit s hlavním hrdinou.
V tom pojetí divokého honu za klidem, radostí, štěstím a láskou se mi celou dobu neodbytně vnucovalo srovnání s hrdiny Michela Houellebecqa, jen s tím rozdílem, že při čtení Sorrentina se smějete nahlas a tragika a sebeironie je bohatě vyvážená humorem a temperamentní vůlí k životu. Skvělý je i doslov autorky výtečného překladu Alice Flemrové, doporučuji ho nepřeskočit.

A nyní pár citátů, co mě vzaly za srdce:
"A moře není příhodný rozptýlení. Vtáhne nás do myšlenek, před kterejma já musím naopak se systematickou zběsilostí prchat. Potřebuju se jen odreagovat. Najít rozptýlení. Největší vynález lidskejch tvorů, aby mohli jít dál. Abychom mohli předstírat, že jsme to, co nejsme. Vhodný pro tenhle svět.
---
Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.
Když se to tak vezme, život je báječná pruda. Jenže na co se máme soustředit? Na prudu? Nebo na báječnost? Pohodlný jedinci se uveleběj na prudě. Dodává jim pocit jistoty. Jako televizní noviny v osm večer. Ty druhý vídáte, jak v kteroukoliv hodinu vyrážej na ulici, zdolávaj noc, lačný a neurotický, ztracený, ale soustředěný. Hledaj tu báječnost. A nenacházej ji. Protože ji už prožili. Ale předstíraj, že je na programu přídavek. Není to pravda. Jenže to nevíme s jistotou. A tak to zkoušíme dál a dál, bez oddechu, jako narkomani.
---
To je únava, kluci. Únava je nejlepší kamarádka svobody. Člověk celej život věří, že ke svobodě ho můžou přiblížit vůle, píle, neústupná povaha. Leda hovno. Ke svobodě, do tý slavný místnosti bez stěn, vás dovede jedině únava. Jen když jste ze všeho unavený, můžete konečně říct: ne, já nepůjdu. Nezúčastním se. Ne, ne, a ještě jednou ne. Svoboda znamená říkat pořád ne.
---
Všechny peníze, který člověk za život vydělá, bude vracet ve formě utrpení a pronikavý bolesti. Na tohle můžeš vzít jed.
---
Fabio se rozhodl, že svět je jedna velká děvka. A on si chce svět koupit. Kupuje si ho. Jenže svět, tak jako všechno ostatní, pak začne bejt nesnášenlivej. Nesnášenlivej i vůči miliardářskejm bankovním účtům. Tenhle handl netrvá dlouho. Svět nikdy nevymění svobodu za něco jinýho, a tak si zařídí vlastní prostory, vlastní šedou zónu, vlastní parkovací plochy ve jménu naprostý svobody a s Fabiem nakonec vyjebe. Ale ani tohle on neví. I tohle zjistí až po smrti. Protože nikdo, ani já ne, nebude mít nikdy odvahu mu to povědět. A tak miliardáři vždycky marněj čas v nějakým zkostnatělým a iluzorním světě, protože lidi jim nechtěj vykládat, jak se věci ve skutečnosti maj, jednoduše ze strachu, aby nepřišli o nabytý výsady.
---
Myslíte si snad, že když někdo ví, co dělá, tak se vrhne do politiky? Nenechte se vysmát. To je jako říct: dneska jsem šťastný a za chvíli vyskočím z šestého patra.
---
Brečím jako želva, Gegé, protože teprve teďka chápu jednu věc, která mě drásá, ale nezarmucuje, teprve teď pochopím, Gegé, že celej život se skandální a cudnou touhou čekám a že jsem vždycky toužil jen po jedný jediný věci: zestárnout.
---
Byl jsem svědkem opuchlejch tváří a ňader žen, co ve svý omezenosti zoufale doufaly, že si ještě na chviličku udržej mládí. Doprodej krásy. Pořád a pořád se líbit, za každou cenu, to je hnusnej kategorickej imperativ novýho tisíciletí. Líbit se, líbit se a zalíbit se, jsou přešlý mrazem po plastice nosu, držej pohromadě jen díky lepidlu jako čínský hračky z tržnice, se strupama na tvářích a chirurgickejma stehama v dutinách, který člověk kdysi prozkoumával jako nezkušenej skautík, a teď se bojí, že tam najde hnijící mrtvolu mládí.
Pohladíte ňadro a představíte si chirurgův plnovous. Obludnej pech."

6 08.05.2021

Typická severská depka, jen trochu užvaněnější, než je na severu zvykem. Asi protože ji psala žena. Bestie v knížce nehledejte, pokud tam vůbec někdo neobvyklý je, tak se objevuje jen v náznacích a čtenář je spíš nakloněn tomu, aby tyhle potvory umístil do hlav literárních postav než do reálného prostoru.
Slovní obraty jako "Uvnitř si připadal zakalený a pod kůží ho rozechvívalo ticho," nebo "Stál stranou za jeho zády v oslepující černé záři," ve mně vskutku nadšení nevyvolávají. Jsou to manýristická prázdná slova, která mají navodit mylný dojem, že se tam snad děje něco tajemného. Za mě zklamání, je to tlachání vypočítané na efekt, prázdná skořápka.

3 26.04.2021

Tohle je knížka obsahující vše, co mám ráda. Uvěřitelný historický příběh založený na skutečných osobách a událostech, popisující život od dětství po smrt. Klášterní prostředí (jo, asi jsem byla v minulým životě matkou představenou :) ), sympatická hlavní hrdinka.
Autorka popsala život Hildegardy podle té dramatičtější ze dvou verzí jejího osudu, kdy byla od svých osmi roků dlouhých třicet let zazděná zaživa v kobce ve zdi mužského kláštera v Disibodenbergu jako reklúza, což je ženská obdoba anachoréty, spolu s pomatenou "svatou" Juttou. Něco takového si sotvakdo umí představit. Je vůbec možné po tolika letech vyjít ven zdravý na těle i na duchu, postavit se církevní moci, sepsat nejprve tajně a posléze s posvěcením papeže své svaté vidiny, a založit první ženský klášter v německých zemích? Pokud se to tak opravdu stalo, byla Hildegarda ještě pozoruhodnější než jsme si mysleli.

9 26.04.2021

První půlka SVĚDECTVÍ od Margaret Atwoodové má slušně našlápnuto, stejně jako v prvním díle, a stejně jako v prvním díle ve druhé půlce knihy autorka ztratila dech a dopustila se i několika logických kotrmelců. Ze zajímavého, burcujícího díla se opět stala červená knihovna s nevyužitým potenciálem. Škoda.

1 24.04.2021

Kniha sci-fi povídek, která se člověku vryje do mysli díky svému filozofickému přesahu. Především povídka, podle níž je sbírka nazvána, je brilantní. Viděla jsem i film, jenž byl na její motivy natočen, a nestál za nic. Inteligentní, přemýšlivý a skromně vystupující Ted Chiang na mě působí jako zjevení. Velice mě potěšil i doslov, kde rozebírá motivaci, události, podněty a nápady, které ho k napsání jednotlivých povídek vedly. Rozhodně doporučuji k přečtení.

6 22.04.2021

Biografická kniha o životě slovutného Josepha Listera si vyžádala zjevně mraky hodin práce při hledání relevantních dobových zápisů, korespondence, záznamů přednášek, deníkových záznamů, závětí, odborných i neodborných článků v dobovém tisku i lékařských knih.
Dílo Lindsey Fitzharrisové nám ukazuje bez veškerých příkras medicínu a především chirurgii druhé poloviny 19. století se všemi omyly, přesvědčeními, pílí, krví, hnisem a smradem. Lister byl bezpochyby obdivuhodná postava, která si zaslouží úctu a obdiv nejen za své znalosti, ale především za svou paličatou umanutost, která ho nutila bez oddechu prosazovat myšlenku antiseptických operací a nově objevených mikrobů jako příčiny obávaných nemocničních nákaz, na které umíralo více pacientů než jak by odpovídalo závažnosti onemocnění či provedených zákroků. Hospitalismus, jak byly souhrnně označovány tyhle metly nemocnic, vnímané jako nezbytné a neměnné zlo, bylo těžší vymýtit z myslí tehdejší lékařské obce, než z budov samotných.
Literárně kniha trochu škobrtá, autorka se snažila do ní zahrnout opravdu vše, co o Listerovi našla, a občas to bylo trochu na sílu.
Části o vivisekci toulavého psa a nespočtu ubohých žab jsem přeskočila.

22.04.2021

Byla jsem nesmírně natěšená díky množství pozitivních recenzí i osobnímu doporučení. Nakonec se z toho vyklubalo úplně průměrné fantasy, které mě nepřekvapilo vůbec ničím a do dalších dílů nemám nejmenší chuť. Sotva jsem to dočetla.

4 10.04.2021

Povedený doplněk k různým středověkým bestiářům nepostrádající vtip. Nenáročná, roztomilá knížečka.

3 07.04.2021

Autorka píše dobře, čtenář se většinou nenudí. Jakmile ale přečtete dvě tři její knihy, další číst nemusíte, je to všechno jak přes kopírák.

2 31.03.2021

Knížku jsem přečetla za jediné odpoledne. Klasický Karika - postupné propadání se do hrůzy a děsu, rozplývání běžné skutečnosti, stupňování napětí. Mile mě překvapil závěr, který dodal jinak vlastně banálnímu příběhu ty správné grády a získal pro mě tu chybějící hvězdičku do plného počtu, bravo.

7 24.03.2021

Slušně podané "dovyprávění" kultovní trilogie. Doporučuji číst vzápětí po ní, protože pak se trochu ztrácíte. Čínská jména tomu chaosu moc nepřidají, zvláště v závěru jsem vůbec netušila, o kom je řeč.

1 24.03.2021

Další z mnoha knih mého oblíbeného autora, kterou jsem si přečetla s velkou chutí. Kniha dává do souvislostí onemocnění srdce jako centra člověka a naši ztrátu spojení s živou přírodou a vesmírem. Objevila jsem v ní rovněž několik zajímavých informací o léčivých rostlinách, které jsem dosud neznala - autor v každé knize překvapí a málokdy se opakuje.
Volně cituji:
Ještě v raném středověku nebyly pojmem "čarodějnice" označovány osvícené a emancipované ženské osobnosti, jaké známe z dnešních feministických hnutí. Nejednalo se o moudré ženy znalé bylin a přírodního léčitelství, které tehdy pronásledovala církev, ani o pohanské kněžky či porodní báby. Jako "čarodějnice" byla tehdy chápána neviditelná astrální těla vyslaná černými mágy a zlovolnými kouzelníky, která měla za úkol uškodit a ublížit vyhlédnuté oběti. Díky této prastaré šamanské dovednosti, kdy je možné během extáze oddělit duši od těla a vyslat ji na cestu, mohly tyto "čarodějnice" vstupovat do těl rozličných zvířat nebo ptáků, nebo se ukrýt pod kůru stromů.

05.03.2021