Ulice Zlodějů
Mathias Énard
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/350928/bmid_ulice-zlodeju-OvA-350928.jpg
4
65
65
Ulice Zlodějů vypráví o asi osmnáctiletém chlapci Lachdarovi, který se narodil v marockém městě Tangeru. Poté co je načapán nahý se svou sestřenicí, je vyhozen z domova. Chvíli se potlouká po městě, až se přidá ke Sdružení za šíření myšlenek koránu, tedy islamistům, kde je už jeho kamarád Básam, s kterým sedává nad Gibraltarskou úžinou a sní o holkách, svobodě a životě v Evropě. Ve Sdružení prodává islamistické knížky, Korán apod., ale baví ho číst detektivky a klasická arabská literatura. I díky nim utíká z hrozivé reality. Na pozadí všeho probíhají demonstrace v Egyptě, Arabské jaro je v plném proudu. Jednoho dne se Lachdar s Básamem seznámí v Tangeru se dvěma španělskými studentkami. Do jedné z nich se Lachdar zamiluje a ještě víc než předtím se chce dostat do Španělska, do Barcelony, aby mohl být své lásce nablízku. Tím začíná jeho iniciační cesta. Nakonec se mu horko těžko povede (pracuje jako námořník na trajektu do Evropy, potom pomáhá v pohřební službě v Algeciras) dostat do Španělska. Prostřednictvím všemožných profesí, kterými musí hlavní hrdina projít, aby se dostal k vytouženému cíli, sledujeme i politické a sociální okolnosti měst a zemí, v nichž se zrovna nachází. Chudoba, nesvoboda, násilí, touha po normálním životě narážející na příkazy a zákazy víry na marocké straně, deziluze, marnost, nedostatek práce a nenaplněné představy na straně evropské.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Kniha ZlínOriginální název:
Rue des Voleurs, 2012
více info...
Přidat komentář
Na tomto příběhu je ukázáno, jak málo rozumíme muslimům. Marockého chlapce Lachdara mi bylo líto.
Hlavní postava mi nebyla moc sympatická. Takový obyč kluk a ani jeho příběh nebyl moc zajímavý.
Tak to bylo něco z úplně jiného soudku. Maroko - země islámu a muslimů. Platí zde jiná pravidla, předpisy a nařízení. Kniha mě obrovsky překvapila. Jedná se o poutavý příběh marockého chlapce Lachdara, jehož osud je nalajnován tak neuvěřitelně! Celou dobu jsem mu držela palce, ovšem ten konec mě dostal. Já musím dát plný počet.
Mne to rozhodne nepripadalo ťažko čitateľné, zdĺhavé ani nudné. Práve naopak, bolo to veľmi zaujímavé, pútavé a dobre čitateľné. Akési polotemné dobrodružstvá marockého mladíka, odvrhnutého rodinou a hľadajúceho si svoje miesto vo svete a v živote. Jeho zložité putovanie z Maroka do Barcelony, jeho láska, túžby, vášeň k arabskej poézii i k francúzskym detektívkam. Koniec je dosť smutný. Páčilo sa mi to hodne, na plný počet hviezdičiek, rozhodne!!!
Kniha má vážné téma, to určitě ano, ale za srdce Vás moc nechytí(ale jako měla by) Kniha je vlastně o úplně obyčejném klukovi, a tam kde se člověk narodí tak se musí nějak přizpůsobit, ale ten kluk bojuje za svůj lepší život - hrozný je, že čím víc se snaží tím snad mu to jde hůř a hůř....Člověk si nevybere KDE a KOMU se narodí, že?Jen se prostě snaží nějak přizpůsobit .... Knihu jak tu píše někdo níže není moc čtivá, ale přeci jen ji chcete dočíst a zjistit jak to s tím klukem vlastně dopadne.Myslím, že nás se to nedotkne na správném místě tolik, jelkož se nás tato problematika a toto myšlení ,,tolik,, nedotýká ..a navíc ty naše předsudky, že?
Těžko hodnotit.....
Děj dobrý, určitě velmi silný.
Ale určité pasáže byly opravdu hodně zdlouhavé, najednou velký skok v ději. Někdy jsem se musela i vracet, abych pochopila.....
Za čtivou bych knihu určitě neoznačila.
Ale určitě k zamyšlení. Teď v této skvělé době, kdy řešíme věci "strašně důležité" - i když vlastně až tak důležité nejsou.
Myšlení afrických národů je nám na hony vzdálené. Tento smutný příběh je toho dokladem.
Velice krásná, velice melancholická a křehce temná je tahle zvláštní kniha. Jsem vděčná, že jsem ji přečetla, i když to bolelo. Jsem vděčná, že jsem díky ní mohla přemýšlet nad láskou, vírou, touhou, nad svobodou, nad svazujícími pouty rigidní náboženské společnosti, nad islámem, nad džihádem, nad civilizací a nad smrtí, hlavně nad smrtí. A nad tím, že ačkoliv si to o sobě nemyslíme, všichni jsme obětmi předsudků. Málokdy doopravdy věříme, že na hnoji může rozkvést růže.
Díky za pohled do tohoto nejednoznačného světa, Mathiasi Énarde.
"Myslel jsem na Bassáma, ztraceného někde v jeho osobním džihádu, to on možná šavlí zabil studenta v Tangeru, někdy je vysvětlování k ničemu; na násilí není nic srozumitelného, na zvířeckém násilí, násilí bláznů jednajících ve strachu, v nenávisti, ve slepé hlouposti, která vede kluka mého věku, aby osmileté školačce chladnokrevně přiložil hlaveň bouchačky ke spánku, a když se mu zbraň zasekne, v klidu ji vyměnil, a potom s potřebnou rozvahou a odhodláním vystřelil, to všechno jen aby si vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní."
Wow, normálně takovéhle smutné/kruté/drsné knihy nečtu, ale jsem rád, že jsem na Ulici zlodějů narazil.
Nečekejte žádné (rozto)milé počtení. Lachdara mi bylo hrozně líto od začátku až do úplného konce. Jeho život v revolučním období arabského světa je provázen štěstím a zároveň smůlou. Celkem pěkně je tu zobrazeno tvrzení, že vždy může být hůře, ale i lépe. Že by spíše karma než islám?
Líbí se mi, jak zůstal Lachdar věrný knihám a hledal v nich odpovědi na svoje problémy, i když ne vždy se mu to vyplatilo. Na druhou stranu si říkám, jak je možné, že tak bystrý kluk, který se naučí francouzsky a španělsky jen z detektivek, může klouzat z jednoho průšvihu do druhého.
Trochu mě mrzí, jak to dopadlo, ale hold to tak nějak dává smysl.
Až když jsem dočetla do konce, došlo mi, jak dobrá je to kniha a jak moc vypovídá o nás, o světě, o naší době, o lidské existenci. Cesta je cíl.
Lachdar, marocký chlapec, který i přes překážky, které mu osud klade do cesty neztrácí chuť žít, byť marnost je často tak skličující. Láska k Juditě, četba a víra v lepší zítřek ho drží nad vodou. Neuvěřitelně silný příběh, ne nějakou zápletkou, ne napínavým vypávěním, prostě jen tím, jak moc je to ze života a o věcech, které se dějí.
Nádhera! I když od prvních řádek na mne padla beznaděj, tíseň, smutek a až do konce jsem se jich nezbavila. Stejně jsem četla o dospívání marockého muslimského chlapce Lachdara, praktikujícího víru jen vlažně, jedním dechem a držela mu palce, aby pokaždé našel novou a lepší cestu.
Když se Muhammad Šukrí setká s Ibn Battútou v Maroku v zimě na přelomu roku 2010 a 2011, vznikne příběh dvacetiletého Lachdara. Énardův román je spirálou bezútěšnosti a zoufalství, které čeká na tolik mladých Arabů, a s nimiž se tak či onak musí vypořádat. Stejně jako tangerský rodák Šukrí, i Lachdar se setkává s životem na ulici, nicméně na rozdíl od ikonického rodáka vlastním přičiněním a jen letmo. Postupně, docela jako další věhlasný Maročan, středověký cestovatel Ibn Battúta, projde několika (symbolickými) zastávkami, aby skončil na opačném břehu, v opačném a přesto nepřevráceném světě. Konec knihy je symbolikou extrémně nabitý, kdy Lachdarova španělská láska, arabistka Judita, onemocní a ztratí zájem nejen o svého milence, ale o vše, co ji do té doby bavilo - tolik se podobá nemocné Evropě, která už nemá sílu a chuť poznávat svět kolem, chce se jen uzavřít ve svém pokoji a skomírat - a jeho přítel, Bassám, jenž představuje natolik velkou nejistotu a potenciální nebezpečí v podobě radikálního islámu a fanatismu sahajícím po násilí, že Lachdar raději, než aby čekal, koná.
Velkým plusem knihy je zdařilý překlad a konečně pořádně přepsaná jména a výrazy.
Mínusem je jistá šablonovitost děje, postav a situací, jimiž si musí projít.
Přesto je to výrazné dílo, které mě rozhodně přiměje, abych si autorovo jméno zapamatovala.
Dramatický příběh, mimořádný obsahem, jazykem, autenticitou hlavního hrdiny i naléhavostí výpovědi; moderní variace na Život před sebou Émila Ajara, zasazená do období arabského jara. Lachdar, marocký mladý muž vytržený ze své rodiny a odsouzený ke svobodě, knihomol a milovník detektivek, pozorovatel psího světa a souputník Smrti na cestě z Tangeru přes Společnost pro šíření myšlenek Koránu, přepisování seznamů mrtvých vojáků z první světové války, přežívání na lodi v exekuci v Algeciras, pohřební ústav pana Cruze tamtéž až po ulici Zlodějů v Barceloně; osamělost, pronikavost v pozorování okolního dění (dlouho bez konkrétního osobního zásahu, byť ne bez vnitřní zaangažovanosti), nejednoznačnost popisovaných událostí a pocit zmatení v současném babylónu, v němž se sice člověk může pohybovat takřka bez omezení, ale před sebou a svým osudem stejně neuteče... Dlouho jsem se nesetkala s románem, který by byl tak čtivý a zároveň nepříjemný (jsou věci, které raději nevědět), který mě tolikrát překvapil (nejen vyústěním příběhu a pointou) a který mě skutečně silně emocionálně zasáhl.
Poutavý příběh mladého Maročana, který vlastně nikdy neměl v plánu emigrovat do Evropy, a přesto se jednoho dne kvůli lásce ocitne v Barceloně, bezprizorní a ztracený... Vysoce aktuální kniha, která krom hlavní osy příběhu vypráví také o islamistech či o tom, jaké to je, když svého nejlepšího kamaráda podezříváte z účasti na teroristickém útoku. Výborná záležitost, ovšem nejsem si jistý, jestli v současné době protiuprchlických nálad Kniha Zlín vsadila na správného koně...
Ulice Zlodějů
"Města se dají ochočit, nebo spíš ochočí ona nás; naučí nás, jak se chovat, díky nim pomalu ztratíme slupku cizince; strhnou z nás kůru křupana, rozpustí nás v sobě, vymodelují nás k obrazu svému - velmi rychle změníme styl chůze, už se nedíváme k nebi, neváháme, když vcházíme do metra, máme přiměřený rytmus, jdeme správným tempem, ať jsme Maročani, Pákistánci, Angličané, Němci, Francouzi, Andalusané, Katalánci nebo Filipínci, nakonec nás Barcelona, Londýn nebo Paříž stejně vydrezíruje jako psy."
Děj jako takový mě až tak neuchvátil, zato styl psaní - a zřejmě i překlad - ano.
Miluju středníky, ale dva v jedné větě jsem ještě nepoužila!