Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech přehled

07.09.2024

Krásné poetické vyprávění o bitvách, králích a slonech, o Michelangelovi, jeho pobytu v Konstantinopoli, práci na návrhu mostu, který zanikl dříve, než byl dokončen, vzpomínkách na Řím a Florencii, o intrikách mocných. Při čtení jsem měla pocit, že cítím sochařovo zoufalství, rozpolcenost, smutek, ale také vůni růží, jasmínu, muškátu, slyším melodické tóny muezzina, vnímám horký vzduch Orientu, barvy zapadajícího slunce, štíhlé siluety minaretů.
"Kolik bude asi potřeba uměleckých děl, aby svět ovládla krása, ..." str. 132

28.07.2020

„Noc se dnem nesouvisí. Shoří v něm. Za úsvitu ji odnášejí na hranici. A s ní i její lid, pijany, básníky, milence."

Mathias Énard vzal několik strohých Michelangelových dopisů a vklínil mezi ně příběh o géniově pobytu v Konstantinopoli. Fabulí pospojoval skutečné události či artefakty, takže vytvořil dílo na rozhraní literatury faktu a fikce. A je to pozoruhodné dílo.
Dýchající exotismem, plné soumraků nad Zlatým rohem a všech vůní Asie, Evropy a Afriky. Pracuje s básnickým potenciálem skutečnosti: „Cippollino, dolerit, serpentin, růžový mramor ze Sarrancolinu, skořicová žula, černý mramor z Dauphiné, porfyr, brokátový mramor, obsidián." I výčty jsou svého druhu verše.
Autor všechny reálie renesančního života dokonale zná: spaní v sedě, vztah k hudbě, výbavu istanbulských hospod, topografii města. A tak čtenář v duchu doprovází Michelangela na každém kroku, byť by to byl všední krok kupcovým domem.
K tomu Énard přidal netradiční postupy, ale ne zase moc: roztříštění časové osy, du-formu, střídání préterita s historickým présentem, autentické Michelangelovy dopisy, básně, kratičké kapitoly jako střípky mozaiky.

Nedá mi to a musím věnovat zvláštní pozornost postavě básníka Mesíhího. Když spisovatelé v některém z hrdinů zhmotňují vlastní romantické touhy, většinou z toho vyleze cosi abnormálně protivného. Ne tak v případě Mesíhího z Prištiny. Možná proto, že je tahle figura v jádře skutečná; nebo proto, že Énardovy ideály jsou sympatické. Každopádně platonické okouzlení, které Mesíhí cítí k Michelangelovi, zůstává decentní, a tak lehce elektrizuje. (Připomíná staré Řeky. A snad Kaváfisovy verše, ty vkusné.) Ač mi většinou leze na nervy, když si spisovatel vynucuje soucit s postavou, tady se to povedlo. Miluji Mesíhího. Lituji Mesíhího. Být tak Michelangelem...

„Nepřestanu toužit, dokud se má touha
neutiší, dokud se ústa nedotknou
rudých rtů mé lásky,
kdy se duše ztratí v něžnosti jejího dechu.
A ty budeš vždycky vzývat jméno Háfiz
ve společnosti smutných a zlomených srdcí."
[Háfiz ze Šírázu]