Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech
Mathias Énard
Mathias Enard ve své knize zpřítomnil omamné kouzlo orientální Konstantinopole (dnešního Istanbulu), kam 13. května 1506 dorazil slavný italský sochař Michelangelo, aby se pokusil splnit úkol, v němž předtím neuspěl jeho velký rival Leonardo da Vinci: navrhnout pro Velkého Turka –sultána Bajezida – most přes zátoku Zlatý roh. Michelangelo svým pobytem ve městě pohanů riskuje hněv mocného papeže Julia II., pro kterého vystavěl v Římě velkolepou hrobku, za niž se však papež zdráhal umělci náležitě zaplatit, přijel ze vzdoru a nyní je na pochybách, zda udělal dobře... přesto se pustí do práce, která jej pohltí stejně jako město, k jehož duši pozvolna proniká.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2012 , PlusOriginální název:
Parle-leur de batailles, de rois et d'éléphants, 2010
více info...
Přidat komentář
„Noc se dnem nesouvisí. Shoří v něm. Za úsvitu ji odnášejí na hranici. A s ní i její lid, pijany, básníky, milence."
Mathias Énard vzal několik strohých Michelangelových dopisů a vklínil mezi ně příběh o géniově pobytu v Konstantinopoli. Fabulí pospojoval skutečné události či artefakty, takže vytvořil dílo na rozhraní literatury faktu a fikce. A je to pozoruhodné dílo.
Dýchající exotismem, plné soumraků nad Zlatým rohem a všech vůní Asie, Evropy a Afriky. Pracuje s básnickým potenciálem skutečnosti: „Cippollino, dolerit, serpentin, růžový mramor ze Sarrancolinu, skořicová žula, černý mramor z Dauphiné, porfyr, brokátový mramor, obsidián." I výčty jsou svého druhu verše.
Autor všechny reálie renesančního života dokonale zná: spaní v sedě, vztah k hudbě, výbavu istanbulských hospod, topografii města. A tak čtenář v duchu doprovází Michelangela na každém kroku, byť by to byl všední krok kupcovým domem.
K tomu Énard přidal netradiční postupy, ale ne zase moc: roztříštění časové osy, du-formu, střídání préterita s historickým présentem, autentické Michelangelovy dopisy, básně, kratičké kapitoly jako střípky mozaiky.
Nedá mi to a musím věnovat zvláštní pozornost postavě básníka Mesíhího. Když spisovatelé v některém z hrdinů zhmotňují vlastní romantické touhy, většinou z toho vyleze cosi abnormálně protivného. Ne tak v případě Mesíhího z Prištiny. Možná proto, že je tahle figura v jádře skutečná; nebo proto, že Énardovy ideály jsou sympatické. Každopádně platonické okouzlení, které Mesíhí cítí k Michelangelovi, zůstává decentní, a tak lehce elektrizuje. (Připomíná staré Řeky. A snad Kaváfisovy verše, ty vkusné.) Ač mi většinou leze na nervy, když si spisovatel vynucuje soucit s postavou, tady se to povedlo. Miluji Mesíhího. Lituji Mesíhího. Být tak Michelangelem...
„Nepřestanu toužit, dokud se má touha
neutiší, dokud se ústa nedotknou
rudých rtů mé lásky,
kdy se duše ztratí v něžnosti jejího dechu.
A ty budeš vždycky vzývat jméno Háfiz
ve společnosti smutných a zlomených srdcí."
[Háfiz ze Šírázu]
Tato útlá knížka mě okouzlila. Neznámá epizoda ze života Michelangela, příběh velkých ambicí, lásky a intrik je vyprávěn poetickým jazykem, mnohé je jen lehce naznačeno, přesto mu nechybí působivost. Zajímavý čtenářský zážitek.
Vyprávění mezi poezií a snem - o tom, že nic není, jak se zdá, o díle, jež se rodí těžce a lehce pomíjí, o sochařích a mocných tohoto světa. Neboli Michelangelo v Istanbulu 1506 a most zničený zemětřesením 1509, Mesíhí, jeho láska a verše a Šeherezáda v unikavé podobě. "Nic víc se neví." Čte se skvěle.
naprosto úžasná kniha.
na povrchu jemná a něžná jak arabeska, ale v hloubce zuří vášně a intriky.
Kniha ve Francii získala cenu gymnazistů v rámci prestižního ocenění Prix Goncourt a je pravda, že z autorových románů je zdaleka nejpřístupnější, nejzáživnější. Énard má skvělý vypravěčský talent, umí příběh okořenit humorem a erotickým napětím, umně prokládá fikci historickými dokumenty, epiku střídá s reflexivní lyrikou a díky svému důkladnému vzdělání dává textu i věrný cizokrajný a dobový kolorit. Chuťovka.
Mimořádně minimalistická knížka, psaná útržkovitým, trochu novinářským stylem. Ten kontrastuje s atmosférou tajemného Istanbulu, kterou se autor snaží vykreslit, i složitou osobností Michelangela. Celý děj se v podstatě odehraje na posledních pár stránkách, což je škoda, protože do té doby mě kniha spíš nudila.
Štítky knihy
renesance výtvarné umění francouzská literatura Orient básníci tanec Itálie Michelangelo Buonarroti, 1475-1564 ocenění Istanbul, KonstantinopolAutorovy další knížky
2017 | Ulice Zlodějů |
2019 | Kompas |
2012 | Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech |
Krásné poetické vyprávění o bitvách, králích a slonech, o Michelangelovi, jeho pobytu v Konstantinopoli, práci na návrhu mostu, který zanikl dříve, než byl dokončen, vzpomínkách na Řím a Florencii, o intrikách mocných. Při čtení jsem měla pocit, že cítím sochařovo zoufalství, rozpolcenost, smutek, ale také vůni růží, jasmínu, muškátu, slyším melodické tóny muezzina, vnímám horký vzduch Orientu, barvy zapadajícího slunce, štíhlé siluety minaretů.
"Kolik bude asi potřeba uměleckých děl, aby svět ovládla krása, ..." str. 132