Tyet komentáře u knih

Pro mne neskutečná nuda. Na knížku jsem se těšila, od autora už mám něco přečteno, ale bylo to velký zklamání. Autor jakoby pro samý vymýšlení vzhledu postav a města ztratil zájem o děj. Nedočetla jsem.

4 24.02.2021

(SPOILER) Špionážní román ŠIBUMI od Rodneyho Whitakera (pseudonym Trevanian) patří mezi ty lepší kousky žánru. Děj s klasickou zápletkou (vlády, ropa, CIA, terorismus, choulostivé informace) je opepřen japonskými reáliemi, včetně luxusních konkubín, a rovněž jeskyňářským prostředím. Hlavní hrdina je nadčlověk, který vás zabije plastovým brčkem nebo kartičkou do knihovny, je nadán kromě ocelových nervů i mimosmyslovým vnímáním a dokonalým sebeovládáním.
Co je vlastně to šibumi? Je to stav, způsob života, filozofie, o kterou Nikolaj Hel celý život usiluje. V knize je šibumi popsáno takto:
"Jak víš, šibumi symbolizuje jemně vybroušenou eleganci pod povrchem běžného vzezření. Je to vyjádření tak správné, že nemusí být smělé, tak pronikavé, že nemusí být hezké, tak pravdivé, že nemusí být skutečné. Šibumi je spíš porozumění než vědění. Výmluvné ticho. V chování je to skromnost bez ostýchavosti. V umění, kde na sebe duch šibumi bere podobu sabi, je to půvabná jednoduchost, srozumitelná stručnost. Ve filozofii, kde se šibumi objevuje jako wabi, je to duchovní mír, který není pasivní; je to bytí bez úzkosti z proměny. A v osobnosti člověka je to... jak jen to říct? Autorita bez nadřazenosti? Něco takového."
Nájemný vrah Nikolaj zabíjí na zakázku pro různé vlády světa, nikomu nestraní. Kdyby to nebyl zabiják, asi bychom s ním mohli sympatizovat. Ze všech národů světa nejvíce miluje Japonce a Basky, většinou ostatních pohrdá. Takto se vyjadřuje o Američanech:
"Američané jako by si pletli životní standardy s kvalitou života, rovné příležitosti s institucionalizovanou průměrností, odvahu se statečností, mužství s mužností, volnost se svobodou, mnohomluvnost s výmluvností, zábavu s potěšením - zkrátka měli všechny mylné představy lidí, kteří se domnívají, že spravedlnost znamená rovnost pro všechny, a ne jen rovnost pro sobě rovné."
Knížku si přečtěte, pokud si chcete odpočinout.

5 16.02.2021

(SPOILER) Ze všech knih, které jsem z produkce nakladatelství GNÓM! četla, se mi tahle knížka od Lucia Sheparda líbila nejvíc. Je zábavná, napínavá, nápaditá, vtipná a především tím správným způsobem obskurní, především závěrečnou třetinu jsem si fakt užila.
Citát zobrazuje scénu, kdy hlavního hrdinu přesvědčuje jím invokovaný Pán osamění, aby spáchal vraždu:
"Mám takovou teorii." Darren se posadil a pistoli si opřel o koleno. "Když se někdo vzdá vlastního života...a teďka mluvím o každým, je jedno, jestli je to žebrák na ulici, kterej má pár zlámanejch grešlí, nebo Bižuterní Ježíš, co má v bance milióny. Když se někdo v klíčovým okamžiku vzdá vlády nad vlastním životem, když tu tíhu svalí na někoho jinýho, tak vo ni přijde až do konce svejch dní. Je pak jako třtina ve větru, je větru vydanej na pospas a kam ho to zavane, tam taky skončí. Některý lidi tvrděj, že taková vláda nad životem je iluze, ale ty a já, my dva víme svý. Teda aspoň já to vím. Ty si to připouštíš jenom vobčas." Natáhl ke mně ruku se zbraní. "Chceš ztratit vládu nad vlastním životem? Možná už se to stalo, ale ještě je šance, že bys ji znova získal. Tohleto je šance."

3 07.02.2021

V této vyčerpávající monografii o šamanismu, o jeho znacích, historii a vývoji se religionista Mircea Eliade zevrubně pouští do porovnávání a popisu šamanismu sibiřského, asijského, severo a jihoamerického, v menší míře pak afrického, evropského a několika dalších kultur, které své spirituální a náboženské praktiky odvozují od šamanských rituálů a vidění světa.
Knížku doporučuji všem, kteří se o šamanismus zajímají z trochu hlubšího a širšího hlediska v kontextu historie a kultury.
Citace:
"Víme, že šaman rozhodujícím způsobem přispívá k zajištění hojnosti zvěře i úspěšnosti lovu (předpovědi počasí, jeho změny, mystické cesty podnikané k Velké matce Šelem atd.). Nesmíme však zapomínat, že šamanovy vztahy (tak jako vztahy „primitivního člověka“ vůbec) se zvířaty jsou povahy duchovní a vyznačují se mystickou intenzitou, jakou si moderní, nenáboženský člověk jen obtížně dokáže představit. Obléci si kůži uloveného zvířete znamenalo pro „primitivního“ člověka totéž jako tímto zvířetem se stát, pocítit vlastní proměnu ve zvíře. Jak už víme, šamani jsou si dodnes vědomi své schopnosti proměňovat se ve zvířata. Zjištění, že se šamani oblékali do zvířecích kožešin, není příliš důležité. Podstatné je to, co pociťovali, když se za zvířata přestrojovali. Právem se můžeme domnívat, že tato magická proměna vedla k jakémusi „vyjití ze sebe sama“, jež velmi často nabývalo formy extatické zkušenosti.
Když příslušný jedinec napodoboval chůzi zvířete nebo si oblékal jeho kůži, nabýval tím jakési „nadlidské“ formy bytí. Nešlo o pouhou regresi na úroveň „zvířecího života“ – zvíře, s nímž se dotyčná osoba ztotožňovala, už bylo nositelem určité mytologie, bylo vlastně bájným Zvířetem, Předkem či Demiurgem. Když se člověk stával tímto zvířetem, stával se zároveň i něčím mnohem velkolepějším a mocnějším, než byl on sám. Můžeme se domnívat, že tato projekce sebe sama do bájné bytosti, jež byla zároveň středem života i všeobecného obnovování, vyvolávala euforický prožitek, který ještě než vyústil v extázi, dával vzniknout pocitu vlastní síly a vedl k harmonickému splynutí s vesmírným životem.
---
Můžeme si například položit otázku, zdali příčinou atypického charakteru šamanova transu (autor má na mysli použití narkotik, tanec až do vyčerpání, posedlost, atd.) není skutečnost, že šaman se snaží vyzkoušet in concreto symboliku a mytologii, které už pro samotnou jejich povahu v rovině konkrétní nelze zkoušet. Zdali zkrátka touha dosáhnout stůj co stůj a s použitím jakýchkoliv prostředků výstupu in concreto, cesty do nebe, která by byla zároveň mystická i skutečná, nevedl ke vzniku atypických transů, s nimiž jsme se setkali, a zdali konečně takovéto projevy chování nejsou nevyhnutelným důsledkem naléhavé touhy žít, tj. zakoušet na úrovni tělesné to, co je dnešnímu člověku dostupné jen na úrovni „ducha“. Tuto otázku, přesahující rámec historie náboženství a zasahující do oblasti filozofie a teologie, však raději ponecháme otevřenu.“

6 29.01.2021

Možná pro mě bylo někdy obtížnější porozumět slovenskému textu, takže můj dojem z knihy může být částečně zkreslený. Teorie o velkých katastrofách Země, datování pravěku, soužití dinosaurů a lidí, potopách, pyramidách, menhirech a koneckonců i zkrácených dějinách světa byly zajímavé, i když některé indicie, či dokonce důkazy byly mírně řečeno přitažené za vlasy.
Ovšem když jsem se dočetla, že Ježíš byl vlastně slovanský Radomír a Židé si za pogromy mohou sami, stala se tato podivuhodná polévka smíchaná bez ladu a skladu už skutečně zkyslá.

3 24.01.2021

Asi nejlepší z Fandorinské série, četla jsem s mimořádným potěšením. Příběh pěkně odsejpá, je napínavý a chytrý, doporučuji.

1 23.01.2021

Moje první kniha od autora, nechala jsem se zlákat. Byla to opravdu slabota.

21.01.2021

(SPOILER) Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem v poslední době četla. Je z toho druhu, kdy toužíte, aby vyprávění neskončilo. Jde o příběh bohaté a vzdělané, vlastním otcem zneužívané dívky, která se vzepře jediným způsobem, který zvládne - vyhladoví sama sebe k smrti. Během dnů a týdnů umírání spřádá analogický příběh svého života a tím uniká ze svého vlastního nešťastného osudu. Tak se mytologická dobrodružství bohyně Diany, Perikla, Apollonia a Antiocha prolínají s jejím vlastním životem. Svou myslí tká osudy postav této fantazie a na rozdíl od jejího zničeného a tragického života má ten bájný prastarý příběh šťastný konec.
Jsem ráda, že jsem knížku četla, udělala můj život zas o něco bohatší.

5 08.01.2021

Tato kniha od Alejandra Jodorowského je spíš knihou o tomto excentrickém režisérovi, spisovateli a mágovi. Skládá se ze dvou rozsáhlých rozhovorů s Gillesem Farcetem a Javierem Estebanem a rovněž z takzvaného rychlokurzu kreativity.
Začátek jeho vyprávění o divadle, kde efemérní panika, kterou používá jako sebevyjadřující a osvobozující prostředek, zabrušuje do pro mě nestravitelných podob (týrání a zabíjení zvířat), se mi přímo hnusil a sám o tomto období říká, že bylo nutné tento způsob hledání sebe sama opustit, že cesta násilí nebyla správná. Další části knihy o lucidních snech a léčivých psychomagických aktech jsou násilíprosté a občas opravdu velice inspirující, ačkoliv s autorem v některých ohledech nesouhlasím.
Zde několik citací, které se mnou zarezonovaly:
"Magie funguje jen na základě distance. Hru umožňuje bdělost, se kterou ji pozorujeme; pokud se s něčím identifikujeme, omezujeme tak pole možností. Ve snu vládnou tatáž pravidla jako v denním životě: čím méně se s věcmi identifikuješ, tím více si užíváš samotnou existenci a můžeš ji pojmout jako jedno velké hřiště.
Bůh ví, jak zázračný dovede život být, obzvlášť pokud se trochu otevřeš jeho magii. Platí, že když se otevíráš, pokušení k identifikaci roste, stejně jako nebezpečí pohlcení.
Vždycky se chovám podle toho, co ve mně druzí touží spatřit. Když ženy chtějí filmaře, jsem filmař. Když muži chtějí komiksového scénáristu, stávám se komiksovým scénáristou...Přijímám jakoukoliv roli, vevnitř jsem si však jistý tím, že sám sebe neredukuji na to, co ve mně vidí lidé, na to, čím věří, že jsem.
Požádal jsem toho mladíka, aby vyložil svou existenční situaci, jako by to byl sen plný zašifrovaných symbolů. Protože sami svůj život sníme, můžeme ho vykládat a zjistit tak, co nám chce sdělit, jako bychom ho proměnili v lucidní sen. Jakmile dosáhneme vědomí, můžeme začít s realitou volně zacházet. Pokud se ale oddáme pouze ukájení svých egoistických tužeb, pohltí nás to, ztratíme odstup, kontrolu i možnost skutečně jednat. Abychom prožili zábavný a smysluplný život - v nočním snu stejně jako v denním snění, kterému říkáme život - musíme získávat stále větší a větší distanci. K čemu by byl život ve snech a snaha o lucidní vědomí, kdyby našim cílem nebyla moudrost? Realita je sen, který musíme postupně zpracovávat, abychom přešli od nevědomého snu na pomezí noční můry k moudrému snění.
To mě přivádí ke vzpomínce na jednu zenovou historku. Při procházce zasněženou krajinou žák povídá: Mistře, střechy jsou bílé. Kdy bílé být přestanou? Mistr otálel s odpovědí, soustředil se do svého hara, a pak vážným hlasem řekl: Když jsou střechy bílé, jsou bílé. Když nejsou bílé, nejsou bílé. Geniální odpověď! Důležité je přijmout sebe sama. Když mi má současná situace působí bolest, znamená to, že ji odmítám. Tudíž se, více či méně vědomě, snažím být jiný, než jaký jsem, a tedy: já nejsem já. Pokud naopak plně akceptuji svůj momentální stav, jsem v míru. Nelamentuji kvůli tomu, že bych měl být svatější, krásnější nebo čistší, než jsem tady a teď. Když jsem bílý, jsem bílý. Když jsem černý, jsem černý. To mi samozřejmě nebrání v tom, abych na sobě pracoval, abych se snažil být lepším nástrojem. Toto přijetí sebe sama neomezuje aspirace, ale živí je. Protože postupovat můžeme jedině z místa, na kterém skutečně jsme.
Člověk s vyšší úrovní vědomí si nepřeje nic jiného než se dozvědět, kde jsou jeho meze, aby je mohl přemoct, a je za to hluboce vděčný, protože mu to umožní se zlepšit. Lidé s nízkou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by jim potvrdil jejich hodnoty, zatímco lidé s vysokou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by označil jejich nedostatky, aby je mohli překonat.
Ať ti o tvém pomíjivém těle vyprávějí, co chtějí, pokud se dokážeš začlenit do božského vědomí, jsi nesmrtelný. Nicméně k dosažení toho je nutná pokora, vymazání své osoby, přijetí toho, že sloužíš jenom jako komunikační kanál. Zatímco když ze sebe děláš všemocnou bytost, která všechno ví, jsi podvodník. I kdybych se pokoušel být něčím víc, než jsem, nejsem ničím víc, než čím jsem. Musíme si být vědomi toho, čím jsme. Největší mocí tvého života je moc pomáhat, a největší dobrodiní, které člověk má, je život v míru.
Z náboženství se stávají léčky v tu chvíli, kdy kladou hranice. Božství nemá jméno ani národnost a je pro všechny. Náboženství však rozkouskovává mystickou skutečnost na parcely, takže nakonec u každého náboženství pociťuješ hranice, a tak se z nich stávají léčky.
Když lidé hledají svého gurua, hledají něco, čím si mohou docela dobře posloužit sami. Chceš, aby za tebe někdo udělal věci, které bys měl zvládnout sám, jenže si myslíš, že to nezvládneš. Ale ani guru nedostal svůj dar z nebe, i on ho vytvořil kreativní cestou. Pracoval proto, aby ho získal. I ty ho získej!"

4 30.12.2020

Víceméně pitomý, ale sakra napínavý. Neočekávala jsem od toho nic jinýho než jsem nakonec dostala, takže spokojenost. Přečetla jsem to za jedinej den.

1 09.12.2020

Pěkně, s jistou citlivostí a erudicí napsaná populárně vědecká knížka bioložky Sy Montgomeryové se odehrává ve dvou prostředích - umělém akváriu New England a volné vodě, především v oceánu. Čtenářům předkládá mnoho překvapivých faktů a zajímavých informací, o spoustě z nich jsem doteď neměla tušení. Ve zmíněném akváriu pracují nadšenci a nejspíš opravdoví milovníci zvířat, kteří se o ně starají s péčí a láskou a snaží se jim zajistit co nejlepší podmínky ve frustrujícím zajetí. Ačkoliv mě scény z potápění poměrně nudily, a scény z akvária většinou bavily, i tak v člověku zůstává smutek nad všemi těmi životy a osudy tvorů vytržených ze svého prostředí a trávících čas v umělém prostředí s plastovými korály a prefabrikovanými kameny. Nad popisovanou scénou z pravidelného valentýnského "rande na slepo", kdy se samci a samici chobotnice pravidelně každoročně v tento "slavný den" umožní páření před zraky kamer, v blýskání fotoaparátů, ječení tisícovek přítomných diváků, roztleskávaček, za doprovodu sladké písně Barryho Whitea a k tomu s kýčovitými proprietami ve formě umělých kytic a světýlek ve tvaru srdíček, jsem notně skřípala zuby.
Autorka dochází k závěru, že pokud má duši ona, má ji rozhodně i chobotnice, a nejen to, všechny ostatní živé bytosti rovněž duší disponují. Ale zároveň popisuje, jak živému krabovi obdařenému duší a emocemi ustřihli klepeta, aby si na něm mohla chobotnice pochutnat bez nebezpečí, že ji klepeta poraní.
V knize je pár míst, nad kterými člověk kroutí hlavou, ale zajímavé informace to myslím vyváží.

4 08.12.2020

Výtečně napsaná druhá kniha Harariho, kterou jsem četla. Líbila se mi stejně jako ta předchozí. Velmi na autorovi oceňuji nestrannost, se kterou předkládá pravděpodobné vize budoucnosti, informace i svoje úvahy. Čtenář doopravdy váhá, na jakou stranu se vlastně Harari přiklání a jasno dostane až v úplném závěru - v Poděkování.
Tímto i já děkuji autorovi za mimořádný čtenářský zážitek a spoustu podnětů k přemýšlení a ujasnění si vlastních hodnot.

5 06.12.2020

Velmi slušný soubor hororových povídek od Lairda Barrona mi udělal radost. Kvalita byla jen mírně kolísavá a to je neobvyklé a potěšitelné.
Blackwoodův synek je klasický horor s pěkně vykresleným prostředím, nevěřícími Tomáši, ďáblovými posluhovači a krvežíznivými monstry. Řekla bych, že tahle úvodní povídka nasazuje laťku průměru.
Redfieldská děvčata byla pro mě poměrně nudnou povídkou o strašidle z jezera, připomněla mi Kinga, za mě podprůměr.
Magická ruka je za mě nejlepší povídkou, výtečně popsaná atmosféra, postavy (dvě čarodějnice byly znamenité), okultní téma podané s nadsázkou, vtipem a lehkostí. Výborný kousek.
Mrchožravá božstva na výšinách svých mi opět v mnohém evokovala dílo Stephena Kinga. Lykantropický námět je zajímavý, nicméně zasloužil by si asi hlubšího propracování.
Jizva je parádní a hrůzný obraz lidí jako pouhých jednohubek, se kterými si pohrává krutá a potměšilá prastará mocnost.
Saturnův chřtán je psán v podobném duchu, naprostá bezmocnost a bezvýznamnost lidí je převládajícím pocitem téhle děsivé vize.
Povídku Vastace jsem nedočetla, nedokázala jsem se zorientovat a vyvinout dostatečné úsilí k pochopení.
Muži z Perlocku mi připomněli Irvingovu Poslední noc na Klikaté řece, zápletka s pijavicemi, démonem v podzemí a dětskými oběťmi mě popravdě nudila, žravých nestvůr je je konci knihy už nějak nadbytek. Ale popis reálií - krajiny a dřevorubců, byl skvělý.
Poslední povídka Více tmy s autobiografickými prvky je zakončena silně melancholicky a působí na mě jako autorovo terapeutické psaní.
Sbírka jako celek mě bavila a doporučuju ji k přečtení.

6 06.12.2020

Po přečtení Rudého úsvitu, který byl mimochodem výtečný, jsem sáhla po dalším sci-fi s podobnou tématikou, tentokrát od Orsona Scotta Carda. I když jsem fanoušek žánru, tahle knížka mě moc nebavila. Ale je pravděpodobné, že jenom nejsem cílová skupina, kdybych byla patnáctiletý hoch, asi bych se bavila víc. Možná čtyři pětiny knihy zabírají detailní popisy bitev – ať už počítačových na bojovém simulátoru nebo tréninkových v takzvaných bitevních místnostech s nulovou gravitací. Číst stránku za stránkou o tom, kam kdo vystřelil, kde se chytil, jak se odrazil, jak pokrčil nohy a jak se kryl mě fakt nebavilo. Charaktery postav jsou enormně ploché, jako by autor emoce pouze popisoval, a nikdy je sám neprožíval, neznal je - to byl pro mě zvláštní a nepříjemný zážitek. Čtenář se musí snažit, aby si vůbec nějakou postavu oblíbil, je to, jako byste měli sympatizovat s robotem (i když pozor! Simmonsovi se zrovna tohle povedlo v jeho brilantním Ílionu dokonale).
Zajímavý a nečekaný závěr knize trochu spravil reputaci a i když je všeobecně chválená a dokonce prý využívaná vojenskými stratégy a psychology jako příručka, mě za srdce nechytla.

4 24.11.2020

Nadprůměrná detektivka z drsného prostředí mafie. Příjemné čtení do vlaku, na dovolenou nebo do špitálu.

1 22.11.2020

Skvěle napsaný první díl sci-fi trilogie Pierce Browna se zatím nedočkal dalších přeložených pokračování. Bohužel se domnívám, že je to nevhodně zvoleným názvem vyvolávajícím v našich podmínkách nepříjemné konotace a nepovedenou nicneříkající obálkou. Vinou těchto marketingových přehmatů se asi kniha dostatečně neprodávala a tak se další pokračování neplánuje. Ale ráda bych se mýlila, protože je to opravdu výtečně napsané dílo, napínavé tak, že se až člověku nechce chodit spát. Děj se odehrává na teramorfovaném Marsu, kde se hlavní hrdina pustil do boje za osvobození své kasty Rudých (odtud název), otroků žijících v podzemí, klamaných a zneužívaných ostatními Barvami, z nich nejvýše stojí Zlatí, téměř polobozi.
Pokud si chcete odpočinout a zapomenout na trable, chcete, aby vás děj pohltil, tak vřele doporučuji. Je to jízda :)

3 19.11.2020

Průměrná česká detektivka, dobře se čte. Autorka by si měla zjistit, jak vypadají květy morušovníku :)

1 12.11.2020

Tento příběh české Bridget Jones Evy Benett je přetištěným stejnojmenným blogem. Stárnoucí žena hledá a nenachází vhodného partnera, což přináší legrační situace, ale i smutek a beznaděj. Na rozdíl od Bridget Jonesové ale neočekávejme happyend. Autorka se od začátku až do konce utápí v sebelítosti za vydatné pomoci Stilnoxu a Lexaurinu, kterým familiérně říká lexáč a stilnáč. Ale umí si ze sebe udělat srandu a to je moc fajn, díky tomu jsem knížku dočetla a párkrát jsem se opravdu od srdce zasmála. Shodou okolností jsem zrovna dnes dočetla i knihu esejí Stanislava Komárka Zápisky z pozdní doby. Jde samozřejmě o jiné osobnosti s odlišným backgroundem, ale obě jsou to knihy esejů, ve kterých se autor/ka zamýšlí nad různými tématy. Nejvíc do očí bijící rozdíl spočívá v tom, že Evu Benett zajímá sotva co jiného než ona sama, vše, o čem píše, vztahuje k sobě samé, ona je středobodem vlastního vesmíru. Stanislav Komárek naproti tomu sám sebe zmíní v pouze v ojedinělých případech, a to vlastně pouze ve spojení: „jeden z mých přátel říká...“. Šíře a hloubka věcí, o které se zajímá, a nad kterými přemýšlí, je ohromující. Jak píšu, jde o pozoruhodné a neplánované srovnání.
Líbí se mi autorčina upřímnost, to je vlastnost, kterou na lidech extrémně oceňuji a nerada bych, aby moje recenze vyzněla převážně negativně. Ono je pravdou, že když má člověk nějaké velké trápení, není v jeho mysli místo na nic jiného a stále dokola jenom rozemílá své bolístky. A trápením Evy Benett je osamění. Takže jí vespolek popřejme štěstí, radost a pohodu.

2 07.11.2020

Kniha skvělých esejů, rozhovorů a jedné dosud nepublikované povídky (skutečně má mnoho podobných znaků se stylem Jana Křesadla, kterému byla připisována) Stanislava Komárka vyšla v letošním roce a zařadila se právem v naší knihovně spolu s dalšími autorovými díly mezi oblíbené a často listované knížky. Jak jsme u pana profesora zvyklí, dozvíme se spoustu zajímavých informací, pobavíme se, a v mnoha případech nás text přivede k zamyšlení nebo diskuzi. Vybrat citáty je jako obvykle nelehké, přesto se pokusím. Zvolila jsem takové, které mě osobně zasáhly na citlivých místech, vy byste třeba vybrali úplně jiné:

„Jakékoliv silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu-ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky.
-
Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimiliontinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud nejsou vůbec závislé na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je ´občanská společnost´, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí.
-
Zcela příznačný je pak bizarní rozpad člověka v biologickém výzkumu na dva aspekty: pod mikroskopem vědeckého šetření se svíjí chuchvalec biomolekul, manipulovaný výhradně svým genomem a vnějšími vlivy, zatímco za okulárem zasedá vše dokonale reflektující a interpretující bytost v ´godlike position´, vědoucí ´jak to je´ a vlastně nahrazující božstvo samé.
-
Ve skutečnosti nelze z obou vypreparovaných polarit náhoda/nutnost složit smysluplný obraz světa – co se děje, děje se. Máme-li dojem, že jediné tvůrčí centrum ve vesmíru je v nás a v našem duchu, neustále se cítíme ohrožení dotírajícím ´chaosem´ a stáváme se ´policajty světa´. Dualismus čímsi tíží, je to dům v sobě samém rozdělený... I naše těla se stávají předmětem obav a upíráme jim schopnost k regeneraci a seberegulaci – když ne v teorii, v praxi technicistní medicíny určitě.
-
Harari také kráčí v nejlepší tradici izraelských proroků – zatímco dosavadní bozi byli v podstatě nevýznamní a vlastně vůbec nebyli, tento nový, internetový, jehož slávu zvěstuje (jeden z mých přátel pro tuto entitu razí hrozivě znějící pojmenování ´Technob´), je ten opravdový, vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí, pokud se mu poddáme, tak i ´dobrý´ a vedoucí nás k blahobytu, světlým zítřkům, ba životu věčnému a podílů na božství. Je obtížno se na takto líčenou tělesnou i duševní budoucnost netřást...
-
Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme se prosadit, ač, ´objektivně´ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zanícením svá obolavělá a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry?
-
Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o indiviuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako atlanti, naše pýcha byla darmá a teď se nadšeně a bolestně budou nějakou dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva...
-
Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěné skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít ´naplno´ - je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se vzmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního bioobchodu. Naše generace se na tu vyrostlou bez StB a front na zajímavé knihy dívá s podivem a trochou opovržení, jak chodí na neustálé sebepoznávací kurzy a nejsou s to si pomoci v elementárních věcech sami – zcela podobně by se ti, které vezli kdysi na Kolymu, dívali na nás, kteří jsme četli Junga.
-
V Tao-te-ťingu se praví, že k zachování státu je třeba tří věcí: zbraní, jídla a důvěry lidu – v nouzi se lze obejít beze zbraní, v ještě větší bez jídla, na důvěru stát ale nemůže rezignovat nikdy.
-
Další zajímavou zákonitost postřehl už Tolstoj: čím neobvyklejší věc člověk chce, tím snáze ji získá – kolem velkých prachů a jejich dobytí se tlačí tisíce zájemců, kolem biologie pestřenek jen několik málo. O království Boží je tak málo interesentů, že je zdarma a na počkání, a jak praví Jakob Böhme, sotva na stopu od nás...
-
Před časem jsem v německé televizi v souvislosti s ´nežádoucími´ obsahy na internetu zaslechl heslo ´anzeigen statt löschen´ , ´udat namísto smazat´ . To už zní pamětníkům přímo hrozivě, k tomu lze ještě přidat, že ´kdo dělá a myslí, co má, tomu se přece nemůže nic stát´. Dokonce nechci ani plédovat pro absolutní volnost toho, psát na internet napr

07.11.2020

Autor Ferdinand Šmikmátor se podílel na nedávno vyšlé knize Ruka noci podaná a tématu se věnuje i v knize Potom. Rozdíl oproti výše zmiňované knize je především v tom, že Potom je zkrátka skrznaskrz praktickou příručkou se vším všudy. Je přehledně rozčleněná do kapitol, a najdeme v ní opravdu všechno, co by nám v době akutní i chronické nouze přišlo vhod. Jak se připravit psychicky na dobu, kdy nám poteče do bot, jaké shromáždit zásoby, jak zabezpečit dostatek pitné vody, jak a z čeho vařit, čím se kurýrovat v době nemoci, jak se bránit při napadení, jaké přístroje, nástroje, technologie a další vybavení se jeví jako užitečné. Prakticky založený člověk zde najde vše, co potřebuje, je to dobře zpracovaná příručka pro přežití vsazená do českých reálií s mnoha odkazy na literaturu i weby.
Knihu doporučuji všem předvídavým a praktickým lidem a prepperům.