Zápisky z pozdní doby

07.11.2020

Kniha skvělých esejů, rozhovorů a jedné dosud nepublikované povídky (skutečně má mnoho podobných znaků se stylem Jana Křesadla, kterému byla připisována) Stanislava Komárka vyšla v letošním roce a zařadila se právem v naší knihovně spolu s dalšími autorovými díly mezi oblíbené a často listované knížky. Jak jsme u pana profesora zvyklí, dozvíme se spoustu zajímavých informací, pobavíme se, a v mnoha případech nás text přivede k zamyšlení nebo diskuzi. Vybrat citáty je jako obvykle nelehké, přesto se pokusím. Zvolila jsem takové, které mě osobně zasáhly na citlivých místech, vy byste třeba vybrali úplně jiné:

„Jakékoliv silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu-ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky.
-
Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimiliontinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud nejsou vůbec závislé na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je ´občanská společnost´, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí.
-
Zcela příznačný je pak bizarní rozpad člověka v biologickém výzkumu na dva aspekty: pod mikroskopem vědeckého šetření se svíjí chuchvalec biomolekul, manipulovaný výhradně svým genomem a vnějšími vlivy, zatímco za okulárem zasedá vše dokonale reflektující a interpretující bytost v ´godlike position´, vědoucí ´jak to je´ a vlastně nahrazující božstvo samé.
-
Ve skutečnosti nelze z obou vypreparovaných polarit náhoda/nutnost složit smysluplný obraz světa – co se děje, děje se. Máme-li dojem, že jediné tvůrčí centrum ve vesmíru je v nás a v našem duchu, neustále se cítíme ohrožení dotírajícím ´chaosem´ a stáváme se ´policajty světa´. Dualismus čímsi tíží, je to dům v sobě samém rozdělený... I naše těla se stávají předmětem obav a upíráme jim schopnost k regeneraci a seberegulaci – když ne v teorii, v praxi technicistní medicíny určitě.
-
Harari také kráčí v nejlepší tradici izraelských proroků – zatímco dosavadní bozi byli v podstatě nevýznamní a vlastně vůbec nebyli, tento nový, internetový, jehož slávu zvěstuje (jeden z mých přátel pro tuto entitu razí hrozivě znějící pojmenování ´Technob´), je ten opravdový, vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí, pokud se mu poddáme, tak i ´dobrý´ a vedoucí nás k blahobytu, světlým zítřkům, ba životu věčnému a podílů na božství. Je obtížno se na takto líčenou tělesnou i duševní budoucnost netřást...
-
Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme se prosadit, ač, ´objektivně´ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zanícením svá obolavělá a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry?
-
Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o indiviuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako atlanti, naše pýcha byla darmá a teď se nadšeně a bolestně budou nějakou dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva...
-
Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěné skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít ´naplno´ - je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se vzmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního bioobchodu. Naše generace se na tu vyrostlou bez StB a front na zajímavé knihy dívá s podivem a trochou opovržení, jak chodí na neustálé sebepoznávací kurzy a nejsou s to si pomoci v elementárních věcech sami – zcela podobně by se ti, které vezli kdysi na Kolymu, dívali na nás, kteří jsme četli Junga.
-
V Tao-te-ťingu se praví, že k zachování státu je třeba tří věcí: zbraní, jídla a důvěry lidu – v nouzi se lze obejít beze zbraní, v ještě větší bez jídla, na důvěru stát ale nemůže rezignovat nikdy.
-
Další zajímavou zákonitost postřehl už Tolstoj: čím neobvyklejší věc člověk chce, tím snáze ji získá – kolem velkých prachů a jejich dobytí se tlačí tisíce zájemců, kolem biologie pestřenek jen několik málo. O království Boží je tak málo interesentů, že je zdarma a na počkání, a jak praví Jakob Böhme, sotva na stopu od nás...
-
Před časem jsem v německé televizi v souvislosti s ´nežádoucími´ obsahy na internetu zaslechl heslo ´anzeigen statt löschen´ , ´udat namísto smazat´ . To už zní pamětníkům přímo hrozivě, k tomu lze ještě přidat, že ´kdo dělá a myslí, co má, tomu se přece nemůže nic stát´. Dokonce nechci ani plédovat pro absolutní volnost toho, psát na internet napr