Muž jako evoluční inovace? přehled

13.12.2024

Jedna z nejzajímavějších Komárkových knih. Dost materiálu k zamyšlení nad naším každodenním světem - infantilizace společnosti, feminizace atd.
Na méně pozitivní notu - komentář od uživatele Subjektiv je velmi trefný.

06.09.2024

Řekněme si to po montypythonovsku: "I have a terrible feeling of déjà vu..." Čtu šestou Komárkovu knihu v řadě a začínám mít pocit, že jeho tvůrčí přístup spočívá v tom, že nejdříve ze svých předchozích knih vytrhá pasáže, které zrovna náhodou zapadají do tématu, o němž se rozhodl psát. Vybrané pasáže seřadí podle nově vymyšleného klíče a pospojuje určitým množstvím nového textu, načež vše ještě opepří oblíbenými metaforami, historkami, postřehy, citáty apod., taktéž v minulosti použitými. Voilà, nová kniha.
Čtenáři Komárkem nepoznamenaní nicméně seznají, že autorovi není cizí postřeh, široký rozhled, smysl pro humor a u biologa nečekané literární nadání. V knize přináší řadu fascinujících poznatků etologie, antropologie, historie, biologie atp., které se dotýkají "mužství" a jeho obrazu. Jenže ona fakta prokládá svými úvahami, hypotézami i čirými spekulacemi, které mnohdy prodává také jako zaručené či alespoň s vysokou pravděpodobností platné. Čím méně se řídí radou dávanou ševcům o kopytě, tím hůř to dopadá. V případě jeho vývodů, které spadají do oblasti společenských věd a psychologie doporučuji značný skepticismus (ten je stejně super vždycky).
Též se dopouští nenápadného, ale o to manipulativnějšího hodnocení různých popisovaných jevů. Nejvíc v paměti mi utkvělo, jak rozvíjí myšlenku tvrdící, že lidé vykazují i v dospělosti rysy, které u jiných primátů vidíme pouze u mláďat. Tento relevantní biologický poznatek pak uplatňuje při popisu naší společnosti. Některé společenské jevy, lidské činnosti a vlastnosti se pak v jeho pohledu jeví jako dospělácké a jiné zoufale juvenilní. Hádáte správně, nejinfantilnější je naše civilizace, zvláště v podobě osob mladších než autor. Že by děti měly dospělé poslouchat, to sice Komárek neříká, ale to přeci ví i to malé dítě. Trochu to připomíná Klausovo dělení jídel či sportů dle pravicovosti/levicovosti. Řízek měl být pravicový a salát levicový. Pobavilo mě, když se tím pak spíše z legrace zabýval Daniel Prokop ve Slepých skvrnách (doufám, že on a právě tam) a konstatoval, že to vychází spíše naopak.
Nemám teď sílu vyjmenovávat všechny jednotlivé prohřešky, které mě iritovaly, tedy alespoň ty dva, které mě nakonec dovyprovokovaly k sepsání komentáře. Na str. 117 o větších chlapcích píše, že by nevyprodukovali "veleříši", ale cosi ve stylu Pána much. Žel pro Komárka existuje zdokumentovaný případ 6 chlapců ve věku 13-19 let (možná by se ale hádal, že tihle už jsou staří moc), kteří ztroskotali na pustém ostrově a přes rok na něm přežívali. V šesti lidech asi veleříši nevytvoříte, ale jinak bylo jejich společenství i přes hmotnou nouzi, zvláště počáteční, relativně idylické a Pána much, který má původ pouze v hlavě Goldinga, rozhodně nepřipomínalo.
Na str. 121 pak předkládá jako fakt k uvěření, že dnešní doba předstírá, že nemá žádný život citový. Žijeme v té samé společnosti? Jistě by se dalo říci, že on to vlastně myslel tak a tak a já jsem to nepochopil a tudíž... jenže... to by znamenalo, že to myslel tak, jak to ani zdaleka neřekl. Neměl by tohle umět?

Dodatek: Řadu dalších výtek, pod nichž bych se ve většině podepsal, uvádí Jan Lukavec v recenzi na iliteratura.cz .