Muž jako evoluční inovace?
Stanislav Komárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/148769/bmid_muz-jako-evolucni-inovace-Ix9-148769.jpg
5
48
48
Eseje o maskulinitě, její etologii, životních strategiích a proměnách Jaké jsou etologie a životní strategie příslušníků mužského pohlaví u lidí i v živočišné říši? Jak vlastně fungují mužské society a co je jejich emocionálním tmelem? Nadchází v západní společnosti soumrak tradiční maskulinity a kam se vlastně stáhla či v co se proměnila? Jak se změnil stát, kdysi drsný a k obětem vyzývající Vaterland, ve všeobjímavě pečující Mutterland? Nejeví se islámský svět jako ohrožující hlavně proto, že v něm tato proměna neproběhla? Směřuje západní svět k pozvolnému „vyvanutí“ a „ublahobytnění“, souvisejícímu se stále nižší produkcí potomstva? Jak moc jsou rozdíly mezi pohlavími dané dědičně a v jakém rozsahu kulturně, nedochází vlastně paralelně s „krizí maskulinity“ i ke „krizi femininity“?... celý text
Přidat komentář
Zajímavá kniha, která mě donutila k zamyšlení o nás mužích a naší roli ve společnosti. Rozhodně nejde o kritiku maskulinity ani její oslavu, naopak se mi zdálo, že se autor snaží na problematiku dívat z více úhlů. Poslední kapitola skončila na trošku pesimistické vlně, ale upřímně s ní souhlasím. Budoucnost nebude lehká.
Upozornění: ortodoxním feministkám popírajícím jakýkoliv rozdíly mezi pohlavími je vstup zakázán.
Rozdíly mezi pohlavími byly, jsou a budou. Některé jsou zajímavé tak průměrně, některé zase více.
Autor se zaobírá mužskými společenstvími, homosexualitou, maskulinitou obecněji a jejími proměnami; nebo již zmiňovanými rozdíly mezi pohlavími (např. agresivita). Autor taky umí docela čtivě zařadit do různých faktů a souvislostí zařadit i více historicky zaměřené informace (to jsou právě ty chvíle, kdy si uvědomíte, jaká je v některých věcech variabilita).
Kniha mě bavila, je to taková vědecko-popularizační forma evoluční psychologie/biologie. Jsou tu zajímavé kapitoly, ke konci teda z mého pohledu už o něco méně zajímavé - ale jsem ráda, že jsem knihu přečetla. Pro milovníky evolučně zaměřených oborů je to ideální volba na knížku.
Když se university kvůli pandemii zavřely, pan profesor Komárek nám prorocky doporučil jako literaturu k domácímu studiu Vernovy „Dva roky prázdnin“. Ty už mám přečtené, takže se mi nejrozumnějším řešením jeví pustit se do knih pana profesora samotného. Při čtení ho beztak v duchu slyším. :)
„Muž jako evoluční inovace“ (ten otazník se tam, myslím, ocitl jen z důvodů provokativních) je soubor interdisciplinárních esejů. Autor čerpá ze zoologie a etologie, antropologie, medicíny, psychologie, sexuologie, etnologie, folkloristiky, sociologie, filosofie, lingvistiky a historie – jak si mnohoslibné téma „muž“ žádá. Do knížky vplétá i svoje cestovatelské zážitky a dojmy z literatury. Některé eseje vyznívají spíše popisně, jiné spíše úvahově; zkrátka typický Komárek.
Když pominu všechny rysy, které jsem chválila už na předchozích jeho knihách (neskrupulóznost, bezpředsudečnost, hravou schopnost převracet paradigmata na hlavu, formulační mistrovství, jazykovou virtuozitu a smysl pro humor), musím vyzdvihnout právě zmíněnou interdiciplinárnost, na jakou si dnes málokterý vědec troufne. Jedna z příjemných stránek jeho „Muže“ tkví v tom, že prohlubuje informace, které člověk okrajově registruje v médiích a které se více či méně týkají každého příslušníka lidského druhu (např. proč muži dožívají nižšího věku, co má vliv na utváření mužského/ženského modelu chování nebo kde se berou některé deviace). Trošku mě dráždil jen důraz na Junga a (kritický) na Freuda. Závěr, že tmelem mužských societ jsou homoerotické - byť ne homosexuální - vztahy (to je ta evoluční inovace), ve mně tak docela důvěru nevzbouzí. Emoce by nestačily?
Občas jsem byla nucena vybojovat o „Muže“ zápas s otcem, který ho četl zároveň se mnou a závodil s mojí záložkou. U večeře jsme se pak smáli autorovým vtipům („Othello, Afroital benátský“). Každý, kdo se ocitl v mém okolí, se navíc musel smířit s tím, že uslyší řadu nesmírně vzrušujících faktů o všeličem. Třeba že epolety, zejm. na ruských uniformách, jsou atavismem zježení chlupů na ramenou šimpanzích samců; že eunuchové mají spíše dětské spektrum emocí, chovají „dětskou“ oddanost vůči pánovi a mají rádi laskání a něžnosti (jak praktická věc pro politiku!); nebo že než moudří staří Hellénové objevili na hostinách filosofii, bavili se hrou, při níž se snažili sestřelit talířek vyplivnutým douškem vína. :D
Je skvělé, že pan profesor napsal knihu s úmyslem „říkat to, co se neříká“, alespoň tedy na akademické půdě. Člověk by si ovšem představoval, že autorovi hrozí nabodnutí na kůl kombinované s upálením, a on přitom píše v rámci grantu. No, tak chvála Prozřetelnosti, že to zatím jde (šlo?).
Vynikající kniha přicházející s výkladem krize západní společnosti. Chlapi, jsme v prdeli, bohužel to platí i pro ženy. To ale v podstatě vidíme, když se podíváme na pražské bezdětné rodinky (?) vytrénovaných čtyřicátníků přemýšlejících o svém prvním in vitro experimentu. Komárek si krásně hraje s jazykem (z-babě-lost aj.), bohužel tato převážně deskriptivní kniha v sobě nenese ani špetku naděje, trochu jako Houellebecquovo "Podvolení".
Toto je mé první čtení Komárkových knih ale dozajista nezaspím dobu a sáhnu i po něčem dalším. Proč? Protože kniha Vás přesvědčí, že i muži se inovují. Že to už nejsou ti samí muži, jako bývali. Že vlivem mnoha antropologických studií bylo zjištěno, že se společnost prý někam posunula. Autor se chytá biologické (zahrnující i druhovou rozmanitost - porovnává člověka se zvířaty), historické, společenské, psychologické (vliv Freuda a jiných těchto osob) roviny civilizace se dozvíte, že je to jeden velký mišung. Můžete se například dozvědět, že zřejmě v minulosti to v některých částech Ukrajiny měli nastaveno tak, že pokud si dívka do určitého věku nevybrala žádného muže, stala se z ní jednoduše obecní lehkoživka pro všechny muže.
Dále se dozvíte z mnoha slov, ke kterým měl autor chuŤ se vyjádřit, co je jimi myšleno a například i to, že sahat mužům na vousy je barbarství a v jiných společnost či v minulosti byste za to byli ukamenovány jako ženy.
Kniha je z mého pohledu jakýmsi projevem moderního flusnutí si do rybničku těchto džendristických témat, která se však snaží nejen vkládat do mužského principu to krásné a sluníčkové ale umí si dělat i krásným způsobem humor, které je snadno vstřebatelný a který nakrásně ukazuje tu rozmanitost a zároveň zajetí v instiktech, pudech. Jedinou jednoznačně zmíněnou inovací má být schopnost kooperace meži muži (která se vyvinula společně s tím, kdy se ze sběračů stali lovci). Což se v dnešní době zřejmě neprosazuje, protože kooperativní jednání za účelem dosažení zisku není in. Dnes si každý hrabe za sebe. I v partnerství. Víc už nenaspoileruji. Amen mužské přirozenosti.
Je to nesmírně vtipně a chytře napsaná knížka, co věta to skvost. Takže ji upřímně doporučuju!
"Když muž podvádí svou ženu, je to proto, že muž je sobecké prase, naproti tomu když žena podvádí svého muže, je to proto, že její muž je sobecké prase." ha ha
Nejsem čtenářem psychologických děl a po tomto kousku jsem sáhl v knihovně víceméně náhodou, tlačen časem. A byl jsem velice příjemně překvapen. Kniha mě do sebe vtáhla, což u naučné literatury není u mě běžné. Její obsah je brán velmi do šířky a přesto vysvětluje vše, co je potřeba, z (ne)objektivního pohledu znalce.
"No jo, mužský princip je ve strašným úpadku, nejvyšší čas, že se tím někdo zabývá, snad si to ten můj přečte..." Tak přečet (i když jsem můj, ale ne její), jen nevím, jestli přečtení této knihy povede k mému polepšení, nebo ještě více zabřednu do … do čeho vlastně? Jenže tak to právě mělo být. S. Komárka totiž ani nenapadlo, že by svou knihou klouzal po dobových módních vlnách kritiky můžů, jak ji prezentují společenské časopisy, či nedělní přílohy veleúspěšných novin, ale pustil se do nás pěkně od podlahy bez skrupulí a bez předsudků. Takže ve velmi čtivě psaných esejích můžeme ne/stříhat své vousy, ale i celé orgány, rozebírat smysluplnost sbírání známek, ale i barvu š... (pardón, dámy omluví, skrota), propírat naše normální i ty ještě normálnější sexuální zvyky, ale hlavně, a to především, trochu nahlédnout do onoho orgánu, o němž naše protějšky prohlašují, že sídlí tam dole, přestože tam sídlí pouze tři čtvrtiny našeho dne, a zbytek dne jej můžeme najít pěkně usazen v dutině lebeční. A alespoň podle S. Komárka to je pohled nadmíru zajímavý, ne moc prozkoumaný, hluboce tabuizovaný a v dobách posledních alespoň v euroamerickém prostoru i značně proměnlivý. Pohled na problémy, a nebo neproblémy, se přitom nesnaží sledovat jen z jednoho kulturního, nebo biologického úhlu pohledu, ale i z krajů a dob nám více vzdálených, nicméně pro pochopení problematiky možná ještě mnohem bližších než si jsme vůbec ochotni připustit. Přitom žádný ze závěrů, které učiní, nejsou natolik kategorické, abychom si vůbec mohli pomyslet, tak to má být, vždyť člověk je tvorem tak učenlivým a přizpůsobivým a „S lidskou přirozeností je zkrátka plno obtíží“. I kdyby měl S. Komárek pravdu jen v 50 procentech svých tvrzení, pak jeho kniha si zaslouží procent minimálně 95. A na závěr mi nezbývá než si společně s Markem Borským zazpívat „Já jsem prostě chlapskej chlap...“ Nevíte, prosím vás, někdo, co to vlastně znamená?
Uživatel Fmash napsal prakticky vše, takže jen stručně. Autora znám z příspěvků do týdeníků a občas i deníků. Píše velmi čtivě, přitom odborně a erudovaně. I nevzdělaný laik je schopen knihu bez větších problémů přečíst a dozvědět se plno zajímavých informací a úvah na téma mužský prvek a význam v průřezu historie. Doplněno i ve srovnání s jinými "muži" ve zvířecí říši a srovnání s člověkem. Kniha mě zaujala a určitě jí lze doporučit pro čtenáře, kteří si chtějí rozšířit obzory v této oblasti.
Po četných zkušenostech s Komárkovými úvahami v různých periodikách a rozhlase je "Muž jako evoluční inovace" mým prvním setkáním s jeho knižní produkcí. Bylo to setkání příjemné, byť nikoli bez výhrad. Kniha je kontinuální soubor úvah na téma samčího fenoménu v dějinách nejen lidských, přičemž šíří záběru se dle mého může směle rovnat třeba s Canettiho Masou a mocí. Pro středně nevzdělaného čtenáře mého typu se jedná o hlubokou studnici zajímavých informací a postřehů, vtipných úvah a podnětů k zamyšlení, podaných čtivě a "srozumitelně". Uvozovky v předchozí větě však nejsou bez důvodu, a zde spočívá jedna ze dvou negativních připomínek, které ke knize mám. Stanislav Komárek je popularizátor známý vytříbeností a hravostí jazyka, který ve svých textech používá. Zde mě však doslova překvapilo nadužívání cizích slov, jimiž se úvahy přímo hemží. Nemluvím o odborných výrazech, bez nichž se leckdy nelze obejít, aniž by utrpěl spád informací atp. – pokud však sourozenci nesoupeří, nýbrž kompetují, vlastností nemáme soubory, ale klastry apod., což jsou jen drobné příklady ze stovek až tisíců, text začíná dle mého zbytečně škobrtat.
Druhou připomínkou je pak sice těžko obhajitelný, leč přítomný dojem, že obrovská erudice autorova hrozí nebezpečím "samospasitelnosti", když na množství podnětných a otevřených otázek někdy až příliš snadno nachází odpovědi sám u sebe. Já se svou v porovnání naopak malou erudicí to těžko mohu posoudit, leč svému čtenářskému deníku tento pocit mohu s klidem svěřit.
Tak či tak, je to výborná, poučná i zábavná kniha hodná vícera přečtení, plná zajímavostí a pro Komárka typického otevřeného myšlení a zdravého rozumu. Už teď se těším, až si pořídím nějakou další.
Štítky knihy
homosexualita gender maskulinita Magnesia Litera pohlavní rozdíly lidská přirozenost lidské chování, etologie člověka
Autorovy další knížky
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2020 |  Doba koronavirová |
| 2011 | Hlavou zeď 2011 |
| 2012 | Intelektuál ve veřejném prostoru |
| 2012 | Muž jako evoluční inovace? |
Řekněme si to po montypythonovsku: "I have a terrible feeling of déjà vu..." Čtu šestou Komárkovu knihu v řadě a začínám mít pocit, že jeho tvůrčí přístup spočívá v tom, že nejdříve ze svých předchozích knih vytrhá pasáže, které zrovna náhodou zapadají do tématu, o němž se rozhodl psát. Vybrané pasáže seřadí podle nově vymyšleného klíče a pospojuje určitým množstvím nového textu, načež vše ještě opepří oblíbenými metaforami, historkami, postřehy, citáty apod., taktéž v minulosti použitými. Voilà, nová kniha.
Čtenáři Komárkem nepoznamenaní nicméně seznají, že autorovi není cizí postřeh, široký rozhled, smysl pro humor a u biologa nečekané literární nadání. V knize přináší řadu fascinujících poznatků etologie, antropologie, historie, biologie atp., které se dotýkají "mužství" a jeho obrazu. Jenže ona fakta prokládá svými úvahami, hypotézami i čirými spekulacemi, které mnohdy prodává také jako zaručené či alespoň s vysokou pravděpodobností platné. Čím méně se řídí radou dávanou ševcům o kopytě, tím hůř to dopadá. V případě jeho vývodů, které spadají do oblasti společenských věd a psychologie doporučuji značný skepticismus (ten je stejně super vždycky).
Též se dopouští nenápadného, ale o to manipulativnějšího hodnocení různých popisovaných jevů. Nejvíc v paměti mi utkvělo, jak rozvíjí myšlenku tvrdící, že lidé vykazují i v dospělosti rysy, které u jiných primátů vidíme pouze u mláďat. Tento relevantní biologický poznatek pak uplatňuje při popisu naší společnosti. Některé společenské jevy, lidské činnosti a vlastnosti se pak v jeho pohledu jeví jako dospělácké a jiné zoufale juvenilní. Hádáte správně, nejinfantilnější je naše civilizace, zvláště v podobě osob mladších než autor. Že by děti měly dospělé poslouchat, to sice Komárek neříká, ale to přeci ví i to malé dítě. Trochu to připomíná Klausovo dělení jídel či sportů dle pravicovosti/levicovosti. Řízek měl být pravicový a salát levicový. Pobavilo mě, když se tím pak spíše z legrace zabýval Daniel Prokop ve Slepých skvrnách (doufám, že on a právě tam) a konstatoval, že to vychází spíše naopak.
Nemám teď sílu vyjmenovávat všechny jednotlivé prohřešky, které mě iritovaly, tedy alespoň ty dva, které mě nakonec dovyprovokovaly k sepsání komentáře. Na str. 117 o větších chlapcích píše, že by nevyprodukovali "veleříši", ale cosi ve stylu Pána much. Žel pro Komárka existuje zdokumentovaný případ 6 chlapců ve věku 13-19 let (možná by se ale hádal, že tihle už jsou staří moc), kteří ztroskotali na pustém ostrově a přes rok na něm přežívali. V šesti lidech asi veleříši nevytvoříte, ale jinak bylo jejich společenství i přes hmotnou nouzi, zvláště počáteční, relativně idylické a Pána much, který má původ pouze v hlavě Goldinga, rozhodně nepřipomínalo.
Na str. 121 pak předkládá jako fakt k uvěření, že dnešní doba předstírá, že nemá žádný život citový. Žijeme v té samé společnosti? Jistě by se dalo říci, že on to vlastně myslel tak a tak a já jsem to nepochopil a tudíž... jenže... to by znamenalo, že to myslel tak, jak to ani zdaleka neřekl. Neměl by tohle umět?
Dodatek: Řadu dalších výtek, pod nichž bych se ve většině podepsal, uvádí Jan Lukavec v recenzi na iliteratura.cz .