Tyet komentáře u knih

Záznam z panelové diskuze odborníků napříč obory, která se uskutečnila v Praze roku 2013 nám dá dobrou představu o tom, kterak si moudří muži a ženy představují budoucnost našeho kousku země v roce 2113. Názory a vhledy filozofů, biologů, sociologů, ekonomů, historiků a dalších specialistů se dobře doplňují. Uprostřed brožury mi chybí asi 20 stran, těžko říct, jestli je to pouze u mého výtisku nebo je to chyba u všech, škoda. Některé promluvy by si zasloužily trochu učesat, je poznat, že třeba výtvarný umělec Vladimír Kokolia není zvyklý řečnit a jeho zajímavá slova by zasloužila trochu té korektury.
Jako citáty pro představu jsem vybrala slova Václava Cílka, který konferenci připravil:
"Civilizace dojde svého konce jen v tom případě, že není schopná další tvořivosti a neumí si nalézt novou podobu. Úplný rozpad není možný ani proto, že společnost nikdy nebyla jednotná a zejména v Evropě existovala v řadě forem od trapistických klášterů až po kluby playboyů. Hlavní část establishmentu, která je provázaná se senzitivním základem smyslové kultury, odejde s ní, ale mnohé alternativní směry zůstanou změnami jen málo dotčené, anebo se dokonce nestíněny silovým vlivem centra dál rozvinou. To, co nepatří k potápějící se lodi, se s ní neutopí. Je nám dopřáno to zvláštní privilegium žít, myslet a konat v jednom z nejzvláštnějších období posledního tisíciletí. Nemůžeme je zastavit, ale můžeme pochopit a tím zmírnit či rozložit tragické události přechodných období.
...
Co nás tedy čeká? Sorokin je nečekaně optimistický. Po obtížném přechodném období se opět obnoví hodnotový systém založený na lásce a soucitu a evropská kultura vstoupí do další fáze svého vývoje. V žádném případě se nebude jednat o konec, úplný kolaps či smrt civilizace.
Nevím, zda se smím k této stručně podané analýze kriticky vyjádřit, ale zkusím to. Především nepochybuji o tom, že stojíme v jednom z několika mála zásadních bodů obratu této civilizace. O důvodech pro toto hodnocení hovořím už dvacet let. Jsou založeny na tom, že se paralelně proměňuje základní rámec našich životů, a to v oblasti klimatických změn, proměn životního prostředí, stárnutí populace, růstu moci asijských národů, v cenách a dostupnosti potravinových a ekonomických komodit a v dalších aspektech. Jinými slovy paralelně se mění naše přírodní, sociální, ekonomické, politické a národnostní podmínky. V pohybu je celý svět bývalých jistot. Současné změny nejsou vlnou na hladině nehybného oceánu, ale tsunami vyvolané pohybem samotného mořského dna.
...
Zpráva Královské společnosti uvádí, že proces, který nazývá dematerializcí, tedy takovým životním stylem, který spotřebovává stále méně materiálů i energetických surovin, je prostě nevyhnutelný. A tečka. Je nás moc a dál se na konečné planetě budeme muset rozvíjet spíš nemateriálně, třeba zpěvem, sportem nebo dlouhými vycházkami podél šumících řek."

2 26.02.2020

Nic komplikovaného, svižně psaná oddechovka, dala mi, co jsem čekala, takže cajk.

21.02.2020

Tomu se říká bájná lhavost. Nedočetla jsem. Zkusila jsem si vzít kalkulačku a spočítat, kolik vteřin měl autor na každého z 5,5 milionu pacientů, které údajně léčil. Ehm..

4 19.02.2020

Tuhle knížku a asi celého Kerouaca by měl člověk číst mladý, však se to taky všude píše. Já si ji přečetla na doporučení kamarádky až teď, protože v ní vystupuje můj oblíbený básník Gary Snyder jako Kerouacův přítel. Byl to on, kdo Jackovi ukázal sílu divoké přírody a snažil se ho odlákat od chlastu a drog směrem k něčemu lepšímu. Bohužel se to nepovedlo.
Dneska mám asi už srdce okoralé všemi těmi lety, takže se mi knížka zdála zhusta jako pusté plácání a mudrování o ničem, které jsme taky jako mladí s chutí provozovali. Nějak se ta krásná, vznosná a velká slova nestřetávala s Jackovým životem a jednáním, alespoň tedy s tím, co o něm víme. Zmítal se mezi chtěním a realitou a nedařilo se mu nalézt klidné místo na zemi, kde by mu bylo dobře. V žádném případě ale ani v nejmenším nesnižuji jeho význam a spisovatelský kumšt, vždyť byl součástí krásné a důležité doby, ze které vzešla všechna ta láska, svoboda a radost, a ze které dosud čerpáme.

V knize, ve která vystupuje jako Ray Smith, je několik moc pěkných momentů, například tahle báseň, kterou napsal:
„Kluci si dřepli pod stromy do trávy a Buddy jim o klíčích vypráví: Takže hoši, vykládá, Dharma, to je brána... jak bych to... ty klíče, prostě, k těm sice spoustu cest známe, ale jenom jednu bránu, jeden úl máme. Tak poslouchejte, tohleto všecko není ze mě, ale slyšel jsem to kdysi v Síni čistý země. Pro vás, dobráci, co máte pěkně v hlavě, že byste to nepobrali, rozvalený v trávě, to podám lehce, jako láhev vína otevřenou u ohně pod oblohou božsky ohvězděnou. Tak poslouchejte, a až pochopíte dharmu dávných Buddhů a zatoužíte s pravdou pod osamělej strom usednout, v arizonský Yomě nabo kam vás zanese proud, neděkujte mi za to, co jsem sám jen slyšel. Je to kolo, se kterým točím, důvod, proč jsem na svět přišel: To Mysl je tvůrce, důvod to nemá, jen aby zanikla, je každá věc stvořena.“
...
Gary Snyder (v knize jako Japhy Ryder) překládá čínského politika-mudrce Chan Šana: „ Ledová hora je domovem bez trámů a zdí, šest dveří nalevo i napravo je otevřeno, síní je modré nebe, pokoje jsou neobydlené a prázdné, východní stěna se stýká se západní a uprostřed není vůbec nic. Dlužníci mě netrápí, v chladu zažehnu si ohýnek, a když mám hlad, uvařím si trochu zeleniny, nechápu kulaka s jeho velkou stodolou a pastvinami... staví si vězení, a jakmile je v něm, nemůže už ven, rozmysli si to, taky se ti to může stát.“
...
Kerouacovy básně o Buddym jsou půvabné: „Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“
...
Některá vystřízlivění po bujarých večírcích byla obdivuhodně jasná a zřetelná: „A pak jsem najednou s úděsem vnímal ubohost lidských bytostí, ať už jsou kdekoliv, ty jejich obličeje, ústa stažený bolestí, osobnosti, pokusy bejt veselí a rozmařilí, malicherný, nedůtkliví, pocity prohry a ztráty něčeho, ty jejich blbý a prázdný duchaplnosti, na který se rychle zapomene: Ach, a kvůli čemu?“
...
Gary Jacka nalákal, aby strávil dvouměsíční letní brigádu sám v hlídačské chatě na Kráterové hoře v divokých horách a lesích státu Washington, kde on sám strážil lesy několikrát předtím. Vlastně jsem si uvědomila, že to, co se mi na knížce líbilo nejvíc, byla vlastně slova Gary Snydera a tímto děkuju Kerouacovi, že mi je zprostředkoval, měl totiž prý geniální paměť: „...Rayi, ta skagitská oblast, kam pojedeš, je úplně to nejskvělejší místo v celý Americe, ta řeka, co se vine jako had, žene se zase znova roklema a do svýho vlastního neobydlenýho povodí (myšlena Skagit River), vlhký zasněžený hory přecházející neznatelně do suchejch borovicovejch hor a hlubokejch údolí, jako třeba Velkej bobr a Malej bobr, kde jsou nejkrásnější nedotčený cedrový porosty, co na světě zbyly. Pořád myslím na ten svůj opuštěnej hlídačskej domeček na Kráterový hoře, jak si tam sedí, a nikdo tam není, jenom králíci ve vyjících vichrech, stárnou, králíci zalezlý v těch svých měkkých peleších hluboko pod balvany, je jim teplo a krměj se semenama nebo co to tam vlastně žerou. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je, chlapče, svět duchovnější. Všichni tyhle lidi, co jsou přesvědčený, že jsou naprosto střízlivý, praktický, materialistický a realistický typy, vědí o podstatě naprostý hovno a hlavy maj plný mlhavejch myšlenek a představ.“
...
Gary také pronese na jednom výletě do hor krásnou řeč, ve které shrnuje všechno, co je na beatnicích a později hippies to podstatné a důležité: „Ani já, ani ty nelítáme po venku, abychom někomu rozmlátili palici a nebo mu šli kvůli zisku po krku, zasvětili jsme se tomu, že se budem modlit za všechny vnímající bytosti, a když budem dost silný, tak to skutečně můžeme dokázat, stejně jako staří svatí. Kdoví, svět se možná probudí a rozvine v překrásnou květinu dharmy, která bude všude.“
...
Ray (Jack) do strážní chaty nakonec opravdu dorazí, může tam meditovat, učit se něco o sobě, ale nestačilo to, ke skutečnému a trvalému probuzení, jak možná Gary plánoval, nedošlo. Po dvou měsících se Jack loučí s hlubokými údolími, s horami a chatou: „Teď nadchází smutek návratu do měst, zestárnul jsem o dva měsíce, tam je všechna ta člověčina barů, groteskních spektáklů a zaťatý lásky, všechno v prázdnu a vzhůru nohama, Bůh jim žehnej. Dole na jezeře se objevily růžový odrazy nebeskýho oparu a já dodal ´Bože, já tě miluju´a zvednul jsem hlavu k nebi a opravdu jsem to tak myslel. ´Zamiloval jsem se do tebe, Bože´. Všechny nás opatruj, tak nebo onak.“

6 17.02.2020

Komiks od Guye Delisle jsem si přečetla moc ráda, do této chvíle jsem autora neznala. A ani jsem se ke své hanbě příliš nezajímala o palestinsko-izraelský konflikt v rozděleném Jeruzalémě. Proto jsem vděčná za nestranné a střízlivé informace a dojmy nezúčastněného pozorovatele Guye, který doprovází svou manželku pracující pro Lékaře bez hranic v Gaze. Vyhovuje mi autorův suchý humor a neokázalá lidskost. Mnoho informací mě zaskočilo až šokovalo a z mnohých mi bylo prostě smutno. Pokud byl kdysi dávno Ježíš znechucen zkažeností Jeruzaléma, co by asi řekl dnes?

3 12.02.2020

Knihu jsem dostala jako dárek, sama bych po ní nesáhla. Autor je zjevně fanoušek komiksů, čemuž odpovídají i stroboskopicky popsané scény a do omrzení se opakující citoslovce ARGH, pouze s různým počtem A na začátku slova. Děj obsahuje nadprůměrné množství nelogičností a nedomyšleností, občas doslova hloupostí. Svět vyšší společenské třídy, jednání a pohnutky bohatých a mocných jsou naivně popsány tak, jak si ho představují teenageři, ale není vlastně divu, jde o knihu pro young adults a též autor je velmi mladý muž. I humor odpovídá této věkové skupině.
Ale abych nebyla jen negativní, námět je zajímavý a kniha velmi čtivá a napínavá. Troufám si říct, že autor s věkem dozraje. A obálka je povedená!
Jo, a pokud tohle čte korektor nebo redaktor, slovo "sýpat" se fakt nepíše s tvrdým.

3 07.02.2020

Nenáročná knížka volného převyprávění příběhů severské mytologie, vlastně k tomu ani není co říct, neurazí, nenadchne.

2 30.01.2020

Oddechovka podle mého gusta, mistrovsky napsaná, svižná, napínavá detektivka. Úchylárny bych si v klidu odpustila, i bez by to bylo bývalo dostatečně čtivé, ale všeobecně otrlé čtenářstvo si to patrně žádá.

1 21.01.2020

Docela pěkná dětská knížka, je to ale celé takové nedotažené, zkratkovité, podle mě by téma klidně sneslo trojnásobný počet stran, ale asi autorovi došla invence.

20.01.2020

Chtěla jsem nějakou napínavou oddechovku, ale je to bezbřehá, hloupá nuda, nedočetla jsem.

19.01.2020

Půvabnou, čtivou, zábavnou knížku Anthony Doerra jsem přečetla za dvě odpoledne. Není to dramatický příběh, je to prosté vyprávění o ročním pracovně-studijním pobytu v Římě, což je mimochodem jediné město na světě, které miluju, a kde bych si uměla představit život, s manželkou a dvěma malými dvojčaty. Bála jsem se, že mě povídání o miminech bude nudit, ale bylo to v mezích, které jsem snesla. Popisy římských reálií jsou více než povedené, nálada města, jeho světlo, obyvatelé, každodenní střípky, to vše je dokonale autentické. Jo, líbilo se mi to.
"Mysl touží po klidu; podporuje smysly k rozpoznání symbolů, ke glosování. Vytváří mapy našich kuchyňských šuplíků a ulic v sousedství; vyrábí nám ze života jakousi algebru... Bez zvyků by nás krása světa přemohla. Omdleli bychom pokaždé, když bychom uviděli - opravdu uviděli - květinu. Představte si, že bychom mohli vidět cumulonimbus nebo souhvězdí Kasiopeji nebo sníh jen jednou za sto let: na ulicích by bylo peklo. Lidé by po tisících leželi na zádech na polích.
Habitualizace, napsal v roce 1917 Viktor Šklovskij, ruský armádní komisař, ze kterého se později stal literární teoretik, zhltne práci, oblečení, nábytek, manželku a strach z války. Tvrdil, že časem přestáváme vnímat známé věci - slova, přátele, byty - tak, jak opravdu jsou.
...
Úpadek republiky, rozklad impéria, neustálý rozpad církve – smrt je řeka tekoucí městem, která se žene pod mosty a víří v peřejích u nemocnice na Tiberském ostrově. Smrt je ve skvrnách na zdech; je to tíha Keatsova náhrobního kamene na travnatém drnu; je to povolení, které Římané podepisují, když dlouhovlasá dívka sedá za přítele na motocykl značky Vespa; když bankéř prudce zabrzdí a vezme knihovnici do náručí. Rozhodl jsem se žít v přítomnosti, žít tak sladce, jak to jen půjde, naplnit šaty větrem a oči světlem, ale přitom si uvědomuji, že jednou přijde konec.
...
Naturalis historia, borovice pinie, Borominiho Sant´Ivo, otázka špačků a otázka otcovství – můj zájem o všechny tyto věci se točí kolem jediné otázky: Jestli jsme my tvorové na zemi jen proto, abychom zajistili přežití druhu, jestli se příroda stará jen o reprodukci, jestli máme vychovávat děti jen do věku, kdy se budou moct samy rozmnožovat, a pak jen chřadnout a zvolna se propadat do smrti, tak proč se svět vůbec obtěžuje být tak neuvěřitelný, komplikovaný a nádherně úžasný? Je to jen pouhá genetická variace? Geologie a počasí? Chemické cuknutí, elektrický impulz, peří a tokání?“

2 18.01.2020

parádní soubor místních pověstí, já jsem nadšená

1 17.01.2020

Nepříliš přehledná knížka, ve které téměř nenajdete to, co hledáte podle obsahu, musíte ji prostě přečíst od začátku do konce a udělat si poznámky, ale je to poklad.

3 17.01.2020

V tomto románu Donny Tartt je vylíčen příběh skupinky znuděných univerzitních studentů řečtiny, věčně zfetovaných a ožralých snobů, které vede charismatický psychopat. Tito mladí lidé se dopustí dvou vražd a zapletou do toho i svého spolužáka, zamindrákovaného slabošského troubu, který se jim chce podobat. Vraždy zcela rozloží jejich malou partičku zevnitř a ani sentimentální závěr nedokáže smazat odpor a pohrdání, jaký jsem ke všem hrdinům cítila. Tento román je totiž pozoruhodný tím, že v něm nenajdete kladnou sympatickou postavu, i hlavní hrdina, vypravěč, je natolik bezpáteřní zbabělec, že se s ním nemůžete ztotožnit.
Knížka je ale skvěle napsaná, výtečně se čte, po dlouhé době jsem se nemohla od knihy odtrhnout, jak byla napínavá, zhasínala jsem lampičku u postele mnohem déle, než jsem zvyklá. Když ji ale nezařadíte do svého čtenářského seznamu, vůbec o nic zásadního nepřijdete.

3 16.01.2020

Tento román ve mně vzbudil velmi podobné pocity jako Chuďásek Boží stejného autora. Dobře do půlky, možná i déle jsem byla podrážděná, lezla mi na nervy Ježíšova exaltovanost, jeho přepjatá slova i chování. Měla jsem s ním chuť zatřást, stejně jako druhdy se svatým Františkem. Dokonce jsem uvažovala o tom, že knihu navždy odložím. Jenže něco v tom je, něco, co člověka nutí číst dál, hltat řádky a rozčileně přemýšlet nad Ježíšovými činy. Není to vskutku jednoduché čtení, rozhodně není filozofické, není napínavé, historické ani sladkobolně melancholické. Nikos Kazantzakis má schopnost protáhnout vás po ostrých kamenech vyprahlé země, vyválet vás v blátě, plivnout vám do obličeje a ještě se vám vysmát. Ale jak to ten člověk dělá, že nakonec přes to přese všechno toho Ježíše milujete?
"Co je pravda? Co je lež? Pravda je to, co dává člověku křídla, z čeho se rodí velká díla a velké duše a co nás pozvedá o stupeň výš - nad zem. Všechno, co přistřihuje člověku křídla, je lež!"

6 09.01.2020

Tato část “Biologické trilogie” Stanislava Komárka se mi líbila ze všech nejméně. Ne snad proto, že by byla horší než Opšlstisova nadace nebo Mandaríni, ale protože jsem ji vzala do ruky ihned poté, co jsem dočetla jeho Města a městečka, kde je vlastně tentýž příběh, jen v beletrii jde o městečko Kropáčova Blatnice - jinak se zde opakují klidně i celé odstavce. Ale Komárek píše tak dobře, že jsem si to klidně zopákla a knížku neodložila. Autor nás provede životem rodiny Františka Vodrážky v Kropáčově Blatnici (jejímž předobrazem je Kardašova Řečice; i jména autorovy rodiny jsou změněna) na jihu Čech, a to už od dob císaře pána až po konec minulého století. Vtipné postřehy nechybí ani zde a knížku, jako ostatně všechna Komárkova díla, vřele doporučuji všem těm, kdo nečetli Města a městečka. Přemýšlím nad názvem, autor sám říká, že domeček, o kterém je řeč, byl ve skutečnosti žlutý. Půjde s největší pravděpodobností o symbol – černý domeček jako temný, skrytý, niterný svět jedné rodiny. Ale to je samozřejmě pouze spekulace :)

1 06.01.2020

Nádherná knížka příběhů metropolity Tichona Ševkunovova odehrávajících se v pravoslavných chrámech Pskovskopečerském, Divějevském, Sretěnském, a rovněž v dalších klášterech, také v maličkých i velkých farnostech, v Moskvě a dalších městech, městečkách i ulicích Ruska. Nejsympatičtější ze všech postav v knize mi byl otec Rafael, jehož dojemné a veselé příběhy čteme až v samém závěru knihy, a o němž autor, jeho blízký přítel, píše:
“V naší malé společnosti byl otec Rafael rozhodně vůdčí osobností. A to ani ne proto, že byl v té době už sedm let knězem, což se nám tehdy zdálo jako dlouhá doba. Nejdůležitější bylo, že jsme v něm viděli podivuhodný příklad živé víry. Tuto duchovní energii si nelze splést s ničím jiným bez ohledu na to, jakými výstřednostmi nebo slabostmi je občas zatížen člověk, který takovou víru získal.
Proč jsme všichni otce Rafaela tak milovali? Byl to uličník, nedokázal pronést pořádné kázání a o své auto se často staral víc než o nás. Ale když najednou není, jak nám po něm teskní duše! Od jeho smrti uplynulo už víc než dvacet let.”
Z knížky jsem vybrala ještě dva citáty, které mě oslovily:
“Všechno na naší zemi – jednoduché i složité, malé lidské problémy i nalezení velké cesty k Bohu, tajemství nynějšího i budoucího věku – to vše se dá vyřešit jen záhadnou, nepochopitelně krásnou a mocnou pokorou. A i tehdy, když nechápeme pravdivost a význam této tajemné a všemocné pokory a staneme se pro ni neschopnými, ona sama se nám pokorně poodhaluje prostřednictvím takových podivuhodných lidí, kteří ji můžou přijmout.
...
Při těchto úvahách jsem si vzpomněl, že ruské slovo poslušnost je odvozeno od slovesa slyšet. A postupně jsem se začal domýšlet, že skrze tuto pokornou poslušnost se vladyka naučil citlivě vnímat a chápat Boží vůli. Díky tomu se celý jeho život stal víceméně neustálým poznáváním Boží prozřetelnosti skrze tajemný, ale velmi reálný rozhovor se Spasitelem, který mluví k člověku ne slovy, ale prostřednictvím životních okolností, a dává svému společníkovi tu největší odměnu – možnost být jeho nástrojem v našem světě.”

1 31.12.2019

Bill McKibben píše, přednáší a publikuje o globální změně klimatu už třicet let a za tu dobu se pohříchu přístup vlád a korporací k lepšímu nezměnil. Jeho kniha Konec přírody z roku 1989 představuje jedno z prvních varování a prognóz v tomto ohledu. Protože její závěry byly zpochybňovány a nikdo z mocných vlastně nereagoval, vydal v roce 2010 tuto knihu s originálním názvem Eaarth, ve které shrnuje to, co se stalo, co se děje, co se dít pravděpodobně bude a co my s tím. Pro všechny, kteří se zajímají o globální klimatické změny a zastávají jakékoliv názory, je to důležitá kniha, doporučuji k přečtení. Vzadu je rozsáhlý oddíl odkazů na zdroje.
Pár citátů:
“Nejsme jediný živočišný druh, o který jde. Při přednáškách potkávám lidi, kteří se už přenesli do fáze jakéhosi odevzdaného klidu: ano, říkají, lidstvo se možná samo oddělá, ale planeta přežije. To do jisté míry platí, tedy pokud Slunce nezvýší prudce svou aktivitu. Nebude to však už planeta, kterou známe. Tvrdě pracujeme na tom, abychom ji proměnili – narušili její biologii, omezili její diverzitu, zasáhli každičký projev života, který se na ní zrodil. Spustili jsme proces geneze směřující opačným směrem, odtvořujeme.
...
Po dlouhém období frenetického růstu jsme zničehonic zestárli. Starým lidem záleží méně na tom, získat něco dalšího; důležitější pro ně je udržet si, co mají, nebo o to přicházet co nejpozvolněji. Růst už není podstatný. Bezpečí a stabilita se počítají víc než dynamika.
...
Bezpečnost je jedním z faktorů, jejichž význam se v novém světě začíná posouvat. Když vymyslíme, jak zajistit, aby stále víc potravin a energie pocházelo z míst co nejblíž od našeho domova, najednou ztrácí na významu potřeba vydržovat stálou armádu, odsuzovaná už zakladateli naší země – hlídat osm tisíc kilometrů dlouhou slámku, kterou cucáme uhlovodíky z Perského zálivu, už nebude nutné. Můžeme však potřebovat jiný způsob ochrany. Například když budete moc dlouho dumat nad přelidněnou budoucností, může vás to nakonec dovést k rozhodnutí, že se musíte postavit ke svým zeleninovým záhonům s puškou v ruce a čelit nájezdníkům, kteří mají zálusk na vaši mrkev. Ale jak se ukázalo třeba při zemětřesení v San Francisku nebo při útoku 11. září 2001 v New Yorku, je mnohem víc lidí, kteří ostatním pomáhají, než těch, kteří jich zneužívají. Oficiální obavy z rabování a chaosu jsou vždy dramaticky nadsazené, zatímco lidé přemýšlejí, jak oběti nakrmit, sehnat jim šaty, najít nocleh. Vzájemná výpomoc se stává běžným operačním principem.
...
...
Největší změny však musejí být politické. Ve Spojených státech existují farmy se statisíci prasaty, které produkují denně víc odpadu než velkoměsta. Zvířata tam žijí v ostudných podmínkách, míra znečištění je obrovská a všechno dohromady je naprosto neudržitelné – podle některých odhadů až polovina plynů způsobujících globální oteplování pochází z živočišné výroby, která navíc spotřebuje obrovské množství obilí. Několik velkých společností však bohatne, ceny potravin se drží dole a tento výhodný obchod – upevňovaný jedním federálním zákonem za druhým – trvá už dvě generace. Je nejvyšší čas vzepřít se, a stejně tak si musíme zvyknout, že máme svým sousedům platit za potraviny, které pro nás vyrobili, aby mohli vést dostatečně důstojný život.
...
Nehoruji pro místní potraviny jen proto, že jsou chutné, nebo protože by nám víc prospívaly. (I když to tak je a debatovat o tom nemá smysl.) Jen tvrdím, že nemáme na výběr – nová Zeemě nám poskytuje mnohem méně možností než planeta, na níž jsme vyrostli, a tudíž budeme muset využívat i příležitosti, které jsme dřív nechávali plavat. Ve světě náchylném k suchu i povodním musíme být připraveni odolávat obojímu. Chce to mít třeba třicet různých plodin na jednom poli a nespoléhat se na obrovský lán kukuřice nebo sóji. Ve světě, kde se v důsledku stoupajících teplot snáze šíří plevele a další škůdci, se neobejdeme bez odolných místních odrůd a sort. Jen během minulého století vymizelo na pět tisíc variant domestikovaných živočichů a ptáků a konec každého z nich zvýšil i naše ohrožení.
...
Obraťme teď pozornost ke světlu, teplu a dalším užitečným věcem, které pocházejí z fosilních paliv. Jak to s nimi asi dopadne ve světě, kterému dochází ropa a ubývá atmosféra? Odpověď je stejná jako v případě potravin: ve světě, kde vládne chaos, se lépe daří tomu, co je lokální a rozptýlené, než čemukoliv, co je řízeno centrálně.
...
Kdybych měl ruku na vypínači, nechal bych internetové připojení zapnuté, i kdybych musel obětovat všechno ostatní. Potřebujeme kultury, které se snaží přežít – k čemuž patří, že musíme zase začít myslet na starší lidi, zvažovat pečlivě svá omezení a krotit vlastní výstřelky. Potřebujeme však také kultury, které fungují pro všechny a z žen už nikdy neudělají jen služky nebo druhořadé občany, jak je to zvykem jinde. Internet je jediná cesta k propojení světa, kterou si můžeme dovolit i nadále; létání tryskáčem nás v éře klimatických šoků a ubývající ropy nezachrání, takže ho budou muset nahradit výlety kliknutím myši. Tohle okno do našich komunit, kterým můžou přilétat nové nápady a mizet předsudky, musí zůstat pootevřené. Dřív jste si museli vybrat, jestli zůstat tam, kde jste se narodili, se všemi omezeními, nebo odejít do světa a někým se stát. Naše společnost – neúnavná, pohyblivá, plýtvavá, vzrušující a balancující na okraji propasti – je výtvorem této dynamiky. A třebaže si už nemůžeme podobné impulsy dopřávat jako dřív, neznamená to, že se musíme zavřít doma."

4 28.12.2019

Knížka psaná formou rozhovoru mezi Václavem Cílkem a Janem Dražanem má široký rozptyl témat. Václav Cílek odpovídá na otázky týkající se jeho životní cesty, lásky k podzemí, mytologie, kultů a náboženství, počasí, klimatu, geologie, médií a komunikace, moderních technologií, výtvarného umění i hudby, a také kolapsů civilizací. Něco mě bavilo víc, něco méně, ale knížka jako celek je poutavá a čtivá. Zde několik citací, abyste si udělali představu.
„Už před nějakou dobou jsem si uvědomil, že vůbec nemá cenu lidi přesvědčovat, protože často i velmi chytří jedinci používají sofistikované argumenty k popření existence skleníkového jevu nebo člověkem způsobeného globálního oteplování. A doopravdy to hodně závisí na tom, co psal buddhistický učenec Čhögjam Trungpa. My přijímáme informace, ale je zde strážce brány a ten rozhoduje, jaké pustí dovnitř. Moderní psychologie to spíš vysvětluje tak, že se rozhodujeme na základě citových, či spíše hodnotových měřítek. To znamená: lidé, kteří si svět chtějí spíše užívat nebo nebrat ohledy, na existenci globálního oteplování stejně nepřistoupí. Tahle psychologická vazba je v podstatě tak silná, že nejde změnit. Když je někdo komunista, prostě ho nedonutíte, aby najednou volil ODS, a naopak. Existuje něco v nás, co tomu brání. Psychologicky to funguje tak, že si všichni potřebujeme udržet nějakou vnitřní soudržnost, a tak odmítáme informace, které by ji mohly narušit.“
...
„V okamžiku pyšného rozmachu je dobré upozorňovat a ´ukostřovat´lidi, že situace také může dopadnout jinak, než si ve svém rozletu myslí. Ale v okamžiku, kdy je krize na spadnutí nebo se projevují první příznaky, je naopak dobré strategii změnit – protože lidé už jsou nervózní a mají strach. Nemá cenu obavy prohlubovat, je lepší ukazovat pozitivní motivace. Ano, krize jsou, mají tu vlastnost, že se něco zničí, a taky tu, že se něco vytvoří.“
...
„Emoce, které máme, jsou velice staré. Myslím, že návraty nebo sebeopravy jsou skoro vždy možné. Ale psychologové sledují vytváření synapsí čili propojení v mozku a zdá se, že u nových generací – které nemají přirozené zážitky a jsou o ně ochuzené – se mozek propojuje jinak. Po několika generacích se nové způsoby propojení stabilizují. Takže část lidí – určitě ne všichni – už bude prostě jiná. Když teď jdu s americkými studenty do přírody a sednu si do trávy, někteří si nejsou ochotni přisednout, protože v trávě je hmyz. Klidně i dvě třetiny studentů.“
...
„Hudba George Philippa Telemanna je pro mě dobrá hudba. Hudba skoro předvídatelná, ale její harmonie je nějakým způsobem zklidňující. Dobrá hudba k životu. Před delším časem jsme dávali dohromady nějakou encyklopedii pro Oxford, Encyclopedia of life support systems, o systémech podporujících život. A Telmannova hudba nebo impresionismus jsou prostě life support systems. Většinou to ale samo o sobě nestačí, potřebujete mít ještě něco náročného. Mám k tomu doplněk, Georga Grosze, takovou jednoduchou litografii, jak smrt zakusuje člověka na ulici. Nevydržel bych jenom ty klidné a harmonické věci. Ale mám představu, že nejméně dvě třetiny života by měly být obklopené spíš těmi krásnými věcmi.“

2 20.12.2019

Před lety jsem četla Brewerovy knihy o protovi a zcela mě okouzlily, dokonce jsem je zařadila mezi své nejmilejší. Tolik jsem se těšila na pokračování! A teď mě napadá, změnila jsem se já a tento způsob myšlení mi už přijde hloupý nebo je třetí díl opravdu tak velmi slabý?
Příběh mimozemšťana, kterého vyšetřuje psychiatr jako alter ego jednoho z pacientů pokračuje v této závěrečné knize neustálými, dokola omílanými a vyprázdněnými scénami z psychiatrických sezení, nedá se to skoro číst. Pokud jsem v prvních dílech měla snad pocit, že se klidně něco takového mohlo stát, tato kniha mě nevybíravě vyvedla z omylu. Je to tak veskrze americky opatrnicky aktivistické, s mdlým korektním humorem a nasládlými úvahami, že o pozemském, lépe řečeno americkém původu nepochybujete. I když proti některým myšlenkám nelze nic namítat (ochrana živé přírody, návrh vegetariánství, úcta ke zvířatům, zlepšení vztahů mezi lidmi, kritika vzdělávání a církví), na mě působí celá kniha jako hybrid Strážní věže a masového neškodného esoterismu pro ženy v přechodu (což jsem já) :D.
Mám prostě dojem, že Gene Brewer potřeboval peníze, a po úspěchu prvních knih a dokonce filmového zpracování protova příběhu, si může dovolit tak trošku vařit z vody.

2 18.12.2019