Tyet komentáře u knih

Nádherná knížka příběhů metropolity Tichona Ševkunovova odehrávajících se v pravoslavných chrámech Pskovskopečerském, Divějevském, Sretěnském, a rovněž v dalších klášterech, také v maličkých i velkých farnostech, v Moskvě a dalších městech, městečkách i ulicích Ruska. Nejsympatičtější ze všech postav v knize mi byl otec Rafael, jehož dojemné a veselé příběhy čteme až v samém závěru knihy, a o němž autor, jeho blízký přítel, píše:
“V naší malé společnosti byl otec Rafael rozhodně vůdčí osobností. A to ani ne proto, že byl v té době už sedm let knězem, což se nám tehdy zdálo jako dlouhá doba. Nejdůležitější bylo, že jsme v něm viděli podivuhodný příklad živé víry. Tuto duchovní energii si nelze splést s ničím jiným bez ohledu na to, jakými výstřednostmi nebo slabostmi je občas zatížen člověk, který takovou víru získal.
Proč jsme všichni otce Rafaela tak milovali? Byl to uličník, nedokázal pronést pořádné kázání a o své auto se často staral víc než o nás. Ale když najednou není, jak nám po něm teskní duše! Od jeho smrti uplynulo už víc než dvacet let.”
Z knížky jsem vybrala ještě dva citáty, které mě oslovily:
“Všechno na naší zemi – jednoduché i složité, malé lidské problémy i nalezení velké cesty k Bohu, tajemství nynějšího i budoucího věku – to vše se dá vyřešit jen záhadnou, nepochopitelně krásnou a mocnou pokorou. A i tehdy, když nechápeme pravdivost a význam této tajemné a všemocné pokory a staneme se pro ni neschopnými, ona sama se nám pokorně poodhaluje prostřednictvím takových podivuhodných lidí, kteří ji můžou přijmout.
...
Při těchto úvahách jsem si vzpomněl, že ruské slovo poslušnost je odvozeno od slovesa slyšet. A postupně jsem se začal domýšlet, že skrze tuto pokornou poslušnost se vladyka naučil citlivě vnímat a chápat Boží vůli. Díky tomu se celý jeho život stal víceméně neustálým poznáváním Boží prozřetelnosti skrze tajemný, ale velmi reálný rozhovor se Spasitelem, který mluví k člověku ne slovy, ale prostřednictvím životních okolností, a dává svému společníkovi tu největší odměnu – možnost být jeho nástrojem v našem světě.”

1 31.12.2019

Bill McKibben píše, přednáší a publikuje o globální změně klimatu už třicet let a za tu dobu se pohříchu přístup vlád a korporací k lepšímu nezměnil. Jeho kniha Konec přírody z roku 1989 představuje jedno z prvních varování a prognóz v tomto ohledu. Protože její závěry byly zpochybňovány a nikdo z mocných vlastně nereagoval, vydal v roce 2010 tuto knihu s originálním názvem Eaarth, ve které shrnuje to, co se stalo, co se děje, co se dít pravděpodobně bude a co my s tím. Pro všechny, kteří se zajímají o globální klimatické změny a zastávají jakékoliv názory, je to důležitá kniha, doporučuji k přečtení. Vzadu je rozsáhlý oddíl odkazů na zdroje.
Pár citátů:
“Nejsme jediný živočišný druh, o který jde. Při přednáškách potkávám lidi, kteří se už přenesli do fáze jakéhosi odevzdaného klidu: ano, říkají, lidstvo se možná samo oddělá, ale planeta přežije. To do jisté míry platí, tedy pokud Slunce nezvýší prudce svou aktivitu. Nebude to však už planeta, kterou známe. Tvrdě pracujeme na tom, abychom ji proměnili – narušili její biologii, omezili její diverzitu, zasáhli každičký projev života, který se na ní zrodil. Spustili jsme proces geneze směřující opačným směrem, odtvořujeme.
...
Po dlouhém období frenetického růstu jsme zničehonic zestárli. Starým lidem záleží méně na tom, získat něco dalšího; důležitější pro ně je udržet si, co mají, nebo o to přicházet co nejpozvolněji. Růst už není podstatný. Bezpečí a stabilita se počítají víc než dynamika.
...
Bezpečnost je jedním z faktorů, jejichž význam se v novém světě začíná posouvat. Když vymyslíme, jak zajistit, aby stále víc potravin a energie pocházelo z míst co nejblíž od našeho domova, najednou ztrácí na významu potřeba vydržovat stálou armádu, odsuzovaná už zakladateli naší země – hlídat osm tisíc kilometrů dlouhou slámku, kterou cucáme uhlovodíky z Perského zálivu, už nebude nutné. Můžeme však potřebovat jiný způsob ochrany. Například když budete moc dlouho dumat nad přelidněnou budoucností, může vás to nakonec dovést k rozhodnutí, že se musíte postavit ke svým zeleninovým záhonům s puškou v ruce a čelit nájezdníkům, kteří mají zálusk na vaši mrkev. Ale jak se ukázalo třeba při zemětřesení v San Francisku nebo při útoku 11. září 2001 v New Yorku, je mnohem víc lidí, kteří ostatním pomáhají, než těch, kteří jich zneužívají. Oficiální obavy z rabování a chaosu jsou vždy dramaticky nadsazené, zatímco lidé přemýšlejí, jak oběti nakrmit, sehnat jim šaty, najít nocleh. Vzájemná výpomoc se stává běžným operačním principem.
...
...
Největší změny však musejí být politické. Ve Spojených státech existují farmy se statisíci prasaty, které produkují denně víc odpadu než velkoměsta. Zvířata tam žijí v ostudných podmínkách, míra znečištění je obrovská a všechno dohromady je naprosto neudržitelné – podle některých odhadů až polovina plynů způsobujících globální oteplování pochází z živočišné výroby, která navíc spotřebuje obrovské množství obilí. Několik velkých společností však bohatne, ceny potravin se drží dole a tento výhodný obchod – upevňovaný jedním federálním zákonem za druhým – trvá už dvě generace. Je nejvyšší čas vzepřít se, a stejně tak si musíme zvyknout, že máme svým sousedům platit za potraviny, které pro nás vyrobili, aby mohli vést dostatečně důstojný život.
...
Nehoruji pro místní potraviny jen proto, že jsou chutné, nebo protože by nám víc prospívaly. (I když to tak je a debatovat o tom nemá smysl.) Jen tvrdím, že nemáme na výběr – nová Zeemě nám poskytuje mnohem méně možností než planeta, na níž jsme vyrostli, a tudíž budeme muset využívat i příležitosti, které jsme dřív nechávali plavat. Ve světě náchylném k suchu i povodním musíme být připraveni odolávat obojímu. Chce to mít třeba třicet různých plodin na jednom poli a nespoléhat se na obrovský lán kukuřice nebo sóji. Ve světě, kde se v důsledku stoupajících teplot snáze šíří plevele a další škůdci, se neobejdeme bez odolných místních odrůd a sort. Jen během minulého století vymizelo na pět tisíc variant domestikovaných živočichů a ptáků a konec každého z nich zvýšil i naše ohrožení.
...
Obraťme teď pozornost ke světlu, teplu a dalším užitečným věcem, které pocházejí z fosilních paliv. Jak to s nimi asi dopadne ve světě, kterému dochází ropa a ubývá atmosféra? Odpověď je stejná jako v případě potravin: ve světě, kde vládne chaos, se lépe daří tomu, co je lokální a rozptýlené, než čemukoliv, co je řízeno centrálně.
...
Kdybych měl ruku na vypínači, nechal bych internetové připojení zapnuté, i kdybych musel obětovat všechno ostatní. Potřebujeme kultury, které se snaží přežít – k čemuž patří, že musíme zase začít myslet na starší lidi, zvažovat pečlivě svá omezení a krotit vlastní výstřelky. Potřebujeme však také kultury, které fungují pro všechny a z žen už nikdy neudělají jen služky nebo druhořadé občany, jak je to zvykem jinde. Internet je jediná cesta k propojení světa, kterou si můžeme dovolit i nadále; létání tryskáčem nás v éře klimatických šoků a ubývající ropy nezachrání, takže ho budou muset nahradit výlety kliknutím myši. Tohle okno do našich komunit, kterým můžou přilétat nové nápady a mizet předsudky, musí zůstat pootevřené. Dřív jste si museli vybrat, jestli zůstat tam, kde jste se narodili, se všemi omezeními, nebo odejít do světa a někým se stát. Naše společnost – neúnavná, pohyblivá, plýtvavá, vzrušující a balancující na okraji propasti – je výtvorem této dynamiky. A třebaže si už nemůžeme podobné impulsy dopřávat jako dřív, neznamená to, že se musíme zavřít doma."

4 28.12.2019

Knížka psaná formou rozhovoru mezi Václavem Cílkem a Janem Dražanem má široký rozptyl témat. Václav Cílek odpovídá na otázky týkající se jeho životní cesty, lásky k podzemí, mytologie, kultů a náboženství, počasí, klimatu, geologie, médií a komunikace, moderních technologií, výtvarného umění i hudby, a také kolapsů civilizací. Něco mě bavilo víc, něco méně, ale knížka jako celek je poutavá a čtivá. Zde několik citací, abyste si udělali představu.
„Už před nějakou dobou jsem si uvědomil, že vůbec nemá cenu lidi přesvědčovat, protože často i velmi chytří jedinci používají sofistikované argumenty k popření existence skleníkového jevu nebo člověkem způsobeného globálního oteplování. A doopravdy to hodně závisí na tom, co psal buddhistický učenec Čhögjam Trungpa. My přijímáme informace, ale je zde strážce brány a ten rozhoduje, jaké pustí dovnitř. Moderní psychologie to spíš vysvětluje tak, že se rozhodujeme na základě citových, či spíše hodnotových měřítek. To znamená: lidé, kteří si svět chtějí spíše užívat nebo nebrat ohledy, na existenci globálního oteplování stejně nepřistoupí. Tahle psychologická vazba je v podstatě tak silná, že nejde změnit. Když je někdo komunista, prostě ho nedonutíte, aby najednou volil ODS, a naopak. Existuje něco v nás, co tomu brání. Psychologicky to funguje tak, že si všichni potřebujeme udržet nějakou vnitřní soudržnost, a tak odmítáme informace, které by ji mohly narušit.“
...
„V okamžiku pyšného rozmachu je dobré upozorňovat a ´ukostřovat´lidi, že situace také může dopadnout jinak, než si ve svém rozletu myslí. Ale v okamžiku, kdy je krize na spadnutí nebo se projevují první příznaky, je naopak dobré strategii změnit – protože lidé už jsou nervózní a mají strach. Nemá cenu obavy prohlubovat, je lepší ukazovat pozitivní motivace. Ano, krize jsou, mají tu vlastnost, že se něco zničí, a taky tu, že se něco vytvoří.“
...
„Emoce, které máme, jsou velice staré. Myslím, že návraty nebo sebeopravy jsou skoro vždy možné. Ale psychologové sledují vytváření synapsí čili propojení v mozku a zdá se, že u nových generací – které nemají přirozené zážitky a jsou o ně ochuzené – se mozek propojuje jinak. Po několika generacích se nové způsoby propojení stabilizují. Takže část lidí – určitě ne všichni – už bude prostě jiná. Když teď jdu s americkými studenty do přírody a sednu si do trávy, někteří si nejsou ochotni přisednout, protože v trávě je hmyz. Klidně i dvě třetiny studentů.“
...
„Hudba George Philippa Telemanna je pro mě dobrá hudba. Hudba skoro předvídatelná, ale její harmonie je nějakým způsobem zklidňující. Dobrá hudba k životu. Před delším časem jsme dávali dohromady nějakou encyklopedii pro Oxford, Encyclopedia of life support systems, o systémech podporujících život. A Telmannova hudba nebo impresionismus jsou prostě life support systems. Většinou to ale samo o sobě nestačí, potřebujete mít ještě něco náročného. Mám k tomu doplněk, Georga Grosze, takovou jednoduchou litografii, jak smrt zakusuje člověka na ulici. Nevydržel bych jenom ty klidné a harmonické věci. Ale mám představu, že nejméně dvě třetiny života by měly být obklopené spíš těmi krásnými věcmi.“

2 20.12.2019

Před lety jsem četla Brewerovy knihy o protovi a zcela mě okouzlily, dokonce jsem je zařadila mezi své nejmilejší. Tolik jsem se těšila na pokračování! A teď mě napadá, změnila jsem se já a tento způsob myšlení mi už přijde hloupý nebo je třetí díl opravdu tak velmi slabý?
Příběh mimozemšťana, kterého vyšetřuje psychiatr jako alter ego jednoho z pacientů pokračuje v této závěrečné knize neustálými, dokola omílanými a vyprázdněnými scénami z psychiatrických sezení, nedá se to skoro číst. Pokud jsem v prvních dílech měla snad pocit, že se klidně něco takového mohlo stát, tato kniha mě nevybíravě vyvedla z omylu. Je to tak veskrze americky opatrnicky aktivistické, s mdlým korektním humorem a nasládlými úvahami, že o pozemském, lépe řečeno americkém původu nepochybujete. I když proti některým myšlenkám nelze nic namítat (ochrana živé přírody, návrh vegetariánství, úcta ke zvířatům, zlepšení vztahů mezi lidmi, kritika vzdělávání a církví), na mě působí celá kniha jako hybrid Strážní věže a masového neškodného esoterismu pro ženy v přechodu (což jsem já) :D.
Mám prostě dojem, že Gene Brewer potřeboval peníze, a po úspěchu prvních knih a dokonce filmového zpracování protova příběhu, si může dovolit tak trošku vařit z vody.

2 18.12.2019

Přečetla jsem 107 stran a odložila, zoufale mě to nebavilo. Koho zaujal námět, zkuste Proud času od Crichtona, to je první liga.

Další z podobných publikací na téma Zero Waste a Homemade, kterých vychází v současné době více. Tato byla přeložena z němčiny a proto v ní najdeme odkazy pouze na zahraniční e-shopy a poznámky pod čarou odkazují na německé práce. V knize najdeme množství návodů, jak si vyrobit různá čistidla, kosmetiku, potřeby do domácnosti nebo třeba rostlinný sýr z kešu oříšků, stejně jako v téměř totožných ostatních publikacích. Pro mě tam nebylo nic nového nebo překvapivého, ale pro toho, kdo podobnou knihu dosud nevlastní, může být praktickým rádcem a pomocníkem.

Vtipná krátká knížečka příběhů, nad kterými jsem v úžasu často kroutila hlavou. Skoro 80letí dědkové lezou po horách, sjíždějí ledovcové řeky, jedou na kole tajgou, a autor sám s berlemi (!) ušel 150 km grónskou tundrou.
"Kajakovat na moři se dá na štěstí do vysokého věku na rozdíl od gymnastiky, sprintu a nejrůznějších soutěží na bystrost."
Bude se vám líbit.

1 07.12.2019

Mám velmi ráda knihy Stanislava Komárka a jejich prostřednictvím téměř nekriticky oblibuji i jejich autora jako osobnost. Jeho smysl pro humor je mi natolik blízký, že mám někdy pocit, jak „pěkně bychom si spolu pokecali“, což je dojem samozřejmě matoucí a naivní.
Tahle dvoudílná autobiografie je psaná tak lehce, čtivě, s vtipem a zároveň s moudrým nadhledem, že ji čtenář hltá jak napínavý dobrodružný příběh. Jako obvykle moc doporučuji k přečtení. Citovat se dá, jak je u Komárka typické, skoro z každé stránky, tak pouze drobná ochutnávka:
„Je tragické, že myšlenkový schematismus nás vždycky nutí nějakou kulturu buď ´žrát i s chlupama´, nebo ji celou paušálně odmítnout. Děsivé i krásné věci se dají najít ve všech společnostech, u těch malých, jako je naše, je snad výhoda, že nejsou jen málo děsivé i jen málo krásné.
...
Proč se vlastně cítí skoro každý za mlada tak osamělý, nepochopený, a vlastně si tak málo rozumí? - jako by mu nepřiložili návod k použití sebe samého... V tomto věku má dojem, že krom malé skupinky blízkých přátel je obklopen mořem blbů a protivů – teprve mnohem později pozná, že minimálně s šesti z deseti lidí, které potká v tramvaji, by klidně mohl být kamarád, kdyby na to přišlo. Proč jen mají pubescenti takovou přilnavost k smrti, zániku a morbidním tématům a chytají život za ten nejponuřejší konec?“
...
Pražské sémantické pole je od nepaměti víc rozvlněné a stín magistra Kellyho nedovolí josefinismu, aby zapustil kořen. Skutečnost přechází plynule v sen, někdy zlý. Málokteré jiné město likvidovalo tolikrát vlastní elitu s takovou úporností a zlobou. Styl jednání je, podobně jako v Mnichově, oproti Vídni vždy o poznání drsnější, při dlouhém úpadku mezilidské komunikace za minulého režimu to vyniklo s brutální důrazností. Praha neplatí v německé literatuře darmo za město melancholie a nešťastných lásek. Neveselými osudy ostatně není zvykem se tajit – obecně vybičovaná závistivost potřebuje něco, čím by se uklidnila. Udržování dokonalé fasády není nutností - obecná podezíravost v ní tuší jakousi čertovinu. Nedůvěřivost, praktická i intelektuální, patří od nepaměti k obrazu města, kde se zdají krom tajných nauk odedávna prosperovat zejména hereze všeho druhu, též poezie. Kde má Vídeň mírně kašírovaný rozverný úsměv, nabízí Praha pitvorně malebný škleb. Extrémy byly tehdy přímo vedle sebe, světová úroveň i nejapná neomalenost se stýkaly bez jakékoliv střední polohy.
Jinak je atmosféra Prahy nesrovnatelně okcidentálnější než ta vídeňská, však městské splašky neplynou darmo do Hamburku. Od třicetileté války pak Praha a její české zázemí byly nepoměrně k jiným územím střední Evropy ušetřeny bezprostředních válečných zkáz a vysokých ztrát na životech. Stará česká přežívací strategie minimalizuje rizika a udeří teprve tehdy, když tak lze učinit bez nebezpečí. Nejtypičtější českou vlastností je asi schopnost anticipace. Schopnost doběhnout jiné, zejména cizí a vládnoucí, je fatálně spjata se schopností být doběhnut sám a nezištný národní buditel plynule přechází v denuncianta v jedné osobě.“

Zábavné, čtivé, poučné a moudré memoáry pan profesor Komárek moc hezky zakončuje slovy:
„Jistě bych chtěl na světě podle možností ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo.
Díky! Díky!! Díky!!!“

1 01.12.2019

Tahle krásná, něžná a vtipná dětská knížka od Romi Grey vznikla podle skutečných událostí, přečtete si v ní o životě jedné zachráněné slepičky. Navíc má půvabné ilustrace, které mi připomínají Milneho Medvídka Pú. Myslím si, že je to ten pravý vánoční dárek pro děti, kterým připomene, co se děje venku, jak vzniká jídlo a možná i soucit, který je malým dětem většinou vrozený.
„Cítila jsem, že mám domov a k němu patřím. Tak, jako se v životě doplňují motýl a kytka, tak i naše spojení slepice a kocour bylo ozdravné jako kapky vody v poušti. Stejně jako se říká, že slovo dělá charakter, došli jsme s našimi kamarády k názoru, že slovo dělá i hezká těla a naše osobní štěstí dělá šťastné i naše blízké. Já slepičí naháč, co jsem dostala jméno Orel, vím, že si málokdo všiml, že vystoupit ze škatulky ´hospodářské zvíře´ nám s husami, kachnami, ovcemi, kozami, králíky, kravami a prasátky půjde těžko. Přichází nový čas a já sním o životě, kdy lidský hlas řekl: ´Nemůžem ti, Orlíku, ublížit, ublížili bychom i sobě.´ A tak jsme toho dne uzavřeli spojenectví a dotekem navždy stvrdili přátelství mezi slepicí a člověkem.“

5 27.11.2019

Tři autorky Jana, Míša a Helča nám v této knížce vysvětlí, jak minimalizovat odpad, který produkujeme. Dozvíte se vše o recyklaci, kompostování, třídění, sdílení, ale i třeba o zavařování a náhradách kosmetiky, drogerie a hygienických pomůcek. Jak vařit, vést domácnost, jak pečovat o miminko, jak bydlet ve studentském bytě, jak si poradit v nemocnici, při svatbě a cestování, aby vznikalo co nejméně odpadu. Knížka je z pochopitelných důvodů (autorky jsou mladé ženy, krátce po studiích a žijící ve městě) zaměřena především na mladé rodiny ve městech a studenty. Spousta rad a doporučení jsou notoricky známá, ale je hezké mít je všechny pěkně pokupě.

Strašidelné povídky z 19. století jsou skutečně takové, jak se dá očekávat. Přepjaté, nepravděpodobné, nudné a velmi málo strašidelné. Za mě ztráta času.

07.11.2019

Knížečka zajímavých povídek, které oscilují mezi bizárem (Džagannáth) a morbiditou (Tety), občas jsou obojí (Augusta Prima). Ale všechny jsou zábavné! Většinu z nich spojuje fenomén cykličnosti, což mě zaujalo, protože to téma mě velmi baví. Nejvíc se mi asi líbila povídka Moruškový džem o jakémsi švédském Otesánkovi, který se vymanil z maminčiny péče, zavrtal se pod zem a prostě začal zapouštět kořínky a růst. Kouzelné!

6 06.11.2019

Smutný válečný příběh psaný s citem pro detail a napětí. Slepá francouzská dívka, chytrý, citlivý německý chlapec s dobrým srdcem. Nepřekročit hranici vkusu nebylo jistě lehké, ale podařilo se. Kapitoly jsou extrémně krátké, zřídka přesahují tři strany, i to je důvod, pro který knihu přečtete za chviličku. Válka je vůl a my si žijeme jak prasata v žitě - to je poselství každého dobrého válečného románu, tento nevyjímaje.

12 05.11.2019

Málokterý spisovatel dokáže vzbudit ve čtenáři radost a veselí, aniž by používal humor a taškařici, tak jako Richard Brautigan. Jeho vyprávění je tak půvabné, čisté a jaksi esenciální, že se snad srdce každého čtenáře musí při čtení tetelit blahem. A nejinak je tomu u téhle knížečky, kterou přečtete za jediný večer.
"Jedné chemikálii se podařilo naprosto se oddělit od zbytku sloučeniny. Tato chemikálie byla velice nešťastná z vývoje událostí v poslední době i ze zmizení profesora Hawklina, protože nesmírně toužila pomoci lidstvu a způsobit, aby se každý člověk usmíval.
Chemikálie nyní často plakala a zdržovala se u dna nádoby."

3 27.10.2019

Ke knížce jsem přistupovala zcela bez jakéhokoliv očekávání, četla jsem pochvalné i kritické recenze a manželovi se knížka zdála pitomá a o ničem. První půlka byla čirá nuda a chvíli to dokonce vypadalo, že to vzdám. Ale vydržela jsem a odměnou mi byl napínavý a důvtipný závěr téhle zajímavé sci-fi (nebo fantasy?). Líbil se mi efektní popis lidské stádnosti, toho, jak vlastně nepotřebujeme policajty, aby nás hlídali v našich klecích, sami sobě jsme těmi nesvědomitějšími žalářníky. Mně se to líbilo!
Jednu hvězdičku musím ale strhnout za často nejasné, nesrozumitelné a zmatené dialogy a popisy některých scén. Nevím ovšem, do jaké míry to je špatná práce překladatele nebo to jde na vrub autorovi.

3 26.10.2019

na stránce 91 jsem knížku zaklapla, bezbřehá, plytká nuda, je to bohužel červená knihovna, na to nemám čas :)

Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá a nezklamala mě. Je psaná střízlivě, věcně a především prakticky. Pomůže v době krize nebo i ve svízelné životní situaci mimo ni. Bavila mě především první, obecná část, praktické rady ohledně filtrů na vodu i vzduch, improvizovaných kamen, nožů a alternativních zdrojů energie jsem pročítala spíše zběžně. Recepty ani léčebné rady mě příliš nenadchly, knížka je určená opravdu spíše mužům. Rovněž s určitými bylinářskými radami jsem měla potíže. Celkově ale je to kniha potřebná, užitečná a záslužná. Pro mě je nejdůležitější toto poselství: Klíčová je psychická připravenost, pokud není, ani sebedokonalejší vybavení nám k přežití nepomůže.

8 24.10.2019

S touto knížkou poezie jsem prožila - a přežila pubertu. Věřím, že i díky ní mám sklony k melancholii :)

1 18.10.2019

Deníkové záznamy, úvahy a další kratší texty ze druhé poloviny 20. století jsou nádherným průřezem způsobu myšlení ekologa, básníka a filozofa Garyho Snydera. Některé poznámky jsou pro čtenáře nepochopitelné, protože byly psány bez ambice knižního vydání. Setkáme se tedy se záznamy z doby, kdy Gary pracoval jako pozorovatel na hlídkové stanici Horské služby v Marblemountu ve státě Washington: „Prořezáváme velký suchý cedr spadlý přes stezku a potom jej páčíme klíny, Kim se dostává pod něj, Andy řve: ´Vypadni votamtuď do prdele ty zkurvenej magore chceš aby tě to zabilo?´“
Vůbec to na mě nepůsobilo rušivě ani nudně, díky těmto syrovým a zkratkovitým záznamům je celý text autentický a konzistentní. Ale v knížce najdeme obrovské bohatství myšlenek a příběhů, pro které rozhodně stojí za to prokousat se těmito zlomky.
„Klíč k evoluční adaptabilitě: organismus se raději pozmění, než aby pokračoval v neplodném soupeření.
Mozek a nervová soustava jsou zavinutý ektoderm: myšlenka není nic, než jiný druh vnímání doteku.
A nyní je lidských bytostí příliš mnoho. Staňme se místo toho raději zvířaty nebo buddhy.“
A také: „ Nikdo si dnes nemůže dovolit být nevinný nebo se oddávat nevědomosti o podstatě současných vlád, politických systémů a společenských řádů. Národní stát současného světa si udržuje svou existenci záměrně vyvolaným chtěním a strachem: obrovských ochranným vyděračstvím. ´Svobodný svět´se stal ekonomicky závislým na neskutečném systému stimulace chtíče, který nelze uspokojit, sexuální touhy, kterou nelze ukojit, a nenávisti, kterou nelze vybít jinak než na sobě samém, na osobách, které bychom měli milovat, či na revolučních cílech politováníhodných, chudobou trpících okrajových společností. Studená válka proměnila většinu moderních společností – komunistických i kapitalistických – ve zvrácené ničitele pravého lidského potenciálu. Pokoušejí se vytvořit populaci prét – hladových duchů s obrovským apetitem a s hrdly úzkými jako jehly. Tato rakovinná společenstva pak požírají půdu, lesy, a celou živočišnou říši, znečišťují vzduch a vodu této planety.“
Dále: „ Vše bylo živé – stromy, tráva i vítr se mnou tančily, hovořily se mnou. Rozuměl jsem písním ptáků. Tato dávná zkušenost není – navzdory pozdějším komentátorům - ´náboženská´, ale je čistým vnímáním krásy. Svět jevů zakoušený na jistých stupních je zcela živoucí, vzrušující, tajuplný, naplňuje člověka chvějivou bázní a činí jej vděčným a pokorným.“
A na závěr bych ráda ocitovala toto: „Kdo jsou bohové a bódhisattvové, které vidíme v mužích a ženách? Vypadá to, že opravdu existuje nějaký druh převtělování. Je zde něco dlouhodobého, v každém jedinci – někdy za maskou TÉTO pošetilé osoby, TOHOTO pošetilého života – zahlédneme postavu bódhisattvy, který svým jasem a soucitem pomáhá všem bytostem. V každém z nás.“

3 07.10.2019

Gabriel Garcia Márquez patří k mým úplně nejoblíbenějším autorům, ale tahle knížka povídek je z mého pohledu bída. Celou knížkou prostupuje oslizlá makabrozita a opile smrtná tématika. Hnití, rozklad, zmatené představy – jsem mrtvý, ale vnímám, slyším, vidím, dokonce rostu! Opravdu mě to nebavilo. Zcela mi chyběla autorova zvláštní veselost, radost ze života a potřeštěnost, pro které ho mám tak ráda. Za mě propadák.

25.09.2019