Tyet komentáře u knih

Ve své poslední knize se Michel Houellebecq už ani nesnaží předstírat cynismus a i kdyby to zkusil, sotvakdo mu na to ještě skočí. Já mám autora velmi ráda a vždycky mě dojímal, jeho knihy ve mně pokaždé zanechají hluboký dojem a ani u tohoto příběhu zlomeného muže před padesátkou tomu není jinak. Knížku jsem dočetla večer a dlouho jsem nemohla usnout. Houellebecq je podle všeho posedlý sexem, ale místo aby to působilo eroticky, je to vždycky v důsledku jenom velice, velice smutné. Hlavní hrdina nakonec netouží po ničem jiném než po lásce, trpí pocity viny, opuštěností, doslova umírá smutkem. Vlastně je to takový ňouma, lepší slovo mě nenapadá. Kniha zachycuje poslední rok jeho života a čtenáře naplní tak silným soucitem, že to až bolí.

10 08.03.2020

Knížka Melissy Caughey není o zneužívání zvířat pro lidské účely, tedy nedozvíte se nic, co by vám zajistilo větší produkci vajec a masa. Tahle útlá milá knížka je o lásce ke slepicím, nic víc a nic méně. Dozvíte se mnoho podivuhodných detailů a informací ze života těchto báječných ptáků. Uvidíte, že nejsou ani hloupé, ani netečné a že mají svou vlastní zvídavost, tvořivost, vztahy i emoce. Prožívají radost i smutek stejně jako ostatní ptáci i zvířata a též jako my, zvířata ze všech nejděsivější.
Knížku doporučuji především dětem, ale i dospělým se vztahem ke zvířatům.

2 04.03.2020

Mistrovsky napsaný špionážní thriller Terry Hayese je bezpochyby v první lize žánru. Vše, co očekáváte od toho typu románu, se vám dostane, 760 stran je nadupaných akcí, děj je skvěle promyšlený, zápletka víceméně uvěřitelná. Jako obvykle zjistíte, že pro jednotlivce na obou stranách mezinárodních konfliktů není vítěze. Ráda bych ještě vyzdvihla mistrovský překlad Pavla Medka, promluvy tureckého manažera hotelu jsou tak dokonalé, že už jen kvůli nim stojí kniha za přečtení.

8 01.03.2020

Předesílám, že jsem velký, opravdu VELKÝ fanoušek pana Storla a na knihu jsem se velmi těšila. Sjednocujícím prvkem a hlavním tématem knihy je púdža, děkovný, oslavný a ochranný rituál pro člověka, rodinu, krajinu, dům a okolní prostor obecně. Prostřednictvím púdži se máme spojit s dobrými duchy a bytostmi běžně neviděnými a získat si jejich důvěru a pomoc. Tento rituál včetně pomůcek, manter a jednotlivých kroků je v knize dobře popsán, ale kniha jako celek působí chaoticky a neuspořádaně. Jakoby autor odbíhal od tématu k tématu, od vlastní historky k historickému příběhu, od popisu nějaké bylinky k historickým a bizarním léčebným metodám. Knížka je k tomu všemu velmi nedbale editorsky připravená, obsahuje velké množství chyb a překlepů, což jí tedy na čtivosti rozhodně nepřidává. Pro mě osobně je to nejslabší z knih Wolfa Storla, je mi líto.

1 27.02.2020

Záznam z panelové diskuze odborníků napříč obory, která se uskutečnila v Praze roku 2013 nám dá dobrou představu o tom, kterak si moudří muži a ženy představují budoucnost našeho kousku země v roce 2113. Názory a vhledy filozofů, biologů, sociologů, ekonomů, historiků a dalších specialistů se dobře doplňují. Uprostřed brožury mi chybí asi 20 stran, těžko říct, jestli je to pouze u mého výtisku nebo je to chyba u všech, škoda. Některé promluvy by si zasloužily trochu učesat, je poznat, že třeba výtvarný umělec Vladimír Kokolia není zvyklý řečnit a jeho zajímavá slova by zasloužila trochu té korektury.
Jako citáty pro představu jsem vybrala slova Václava Cílka, který konferenci připravil:
"Civilizace dojde svého konce jen v tom případě, že není schopná další tvořivosti a neumí si nalézt novou podobu. Úplný rozpad není možný ani proto, že společnost nikdy nebyla jednotná a zejména v Evropě existovala v řadě forem od trapistických klášterů až po kluby playboyů. Hlavní část establishmentu, která je provázaná se senzitivním základem smyslové kultury, odejde s ní, ale mnohé alternativní směry zůstanou změnami jen málo dotčené, anebo se dokonce nestíněny silovým vlivem centra dál rozvinou. To, co nepatří k potápějící se lodi, se s ní neutopí. Je nám dopřáno to zvláštní privilegium žít, myslet a konat v jednom z nejzvláštnějších období posledního tisíciletí. Nemůžeme je zastavit, ale můžeme pochopit a tím zmírnit či rozložit tragické události přechodných období.
...
Co nás tedy čeká? Sorokin je nečekaně optimistický. Po obtížném přechodném období se opět obnoví hodnotový systém založený na lásce a soucitu a evropská kultura vstoupí do další fáze svého vývoje. V žádném případě se nebude jednat o konec, úplný kolaps či smrt civilizace.
Nevím, zda se smím k této stručně podané analýze kriticky vyjádřit, ale zkusím to. Především nepochybuji o tom, že stojíme v jednom z několika mála zásadních bodů obratu této civilizace. O důvodech pro toto hodnocení hovořím už dvacet let. Jsou založeny na tom, že se paralelně proměňuje základní rámec našich životů, a to v oblasti klimatických změn, proměn životního prostředí, stárnutí populace, růstu moci asijských národů, v cenách a dostupnosti potravinových a ekonomických komodit a v dalších aspektech. Jinými slovy paralelně se mění naše přírodní, sociální, ekonomické, politické a národnostní podmínky. V pohybu je celý svět bývalých jistot. Současné změny nejsou vlnou na hladině nehybného oceánu, ale tsunami vyvolané pohybem samotného mořského dna.
...
Zpráva Královské společnosti uvádí, že proces, který nazývá dematerializcí, tedy takovým životním stylem, který spotřebovává stále méně materiálů i energetických surovin, je prostě nevyhnutelný. A tečka. Je nás moc a dál se na konečné planetě budeme muset rozvíjet spíš nemateriálně, třeba zpěvem, sportem nebo dlouhými vycházkami podél šumících řek."

2 26.02.2020

Nic komplikovaného, svižně psaná oddechovka, dala mi, co jsem čekala, takže cajk.

21.02.2020

Tomu se říká bájná lhavost. Nedočetla jsem. Zkusila jsem si vzít kalkulačku a spočítat, kolik vteřin měl autor na každého z 5,5 milionu pacientů, které údajně léčil. Ehm..

4 19.02.2020

Tuhle knížku a asi celého Kerouaca by měl člověk číst mladý, však se to taky všude píše. Já si ji přečetla na doporučení kamarádky až teď, protože v ní vystupuje můj oblíbený básník Gary Snyder jako Kerouacův přítel. Byl to on, kdo Jackovi ukázal sílu divoké přírody a snažil se ho odlákat od chlastu a drog směrem k něčemu lepšímu. Bohužel se to nepovedlo.
Dneska mám asi už srdce okoralé všemi těmi lety, takže se mi knížka zdála zhusta jako pusté plácání a mudrování o ničem, které jsme taky jako mladí s chutí provozovali. Nějak se ta krásná, vznosná a velká slova nestřetávala s Jackovým životem a jednáním, alespoň tedy s tím, co o něm víme. Zmítal se mezi chtěním a realitou a nedařilo se mu nalézt klidné místo na zemi, kde by mu bylo dobře. V žádném případě ale ani v nejmenším nesnižuji jeho význam a spisovatelský kumšt, vždyť byl součástí krásné a důležité doby, ze které vzešla všechna ta láska, svoboda a radost, a ze které dosud čerpáme.

V knize, ve která vystupuje jako Ray Smith, je několik moc pěkných momentů, například tahle báseň, kterou napsal:
„Kluci si dřepli pod stromy do trávy a Buddy jim o klíčích vypráví: Takže hoši, vykládá, Dharma, to je brána... jak bych to... ty klíče, prostě, k těm sice spoustu cest známe, ale jenom jednu bránu, jeden úl máme. Tak poslouchejte, tohleto všecko není ze mě, ale slyšel jsem to kdysi v Síni čistý země. Pro vás, dobráci, co máte pěkně v hlavě, že byste to nepobrali, rozvalený v trávě, to podám lehce, jako láhev vína otevřenou u ohně pod oblohou božsky ohvězděnou. Tak poslouchejte, a až pochopíte dharmu dávných Buddhů a zatoužíte s pravdou pod osamělej strom usednout, v arizonský Yomě nabo kam vás zanese proud, neděkujte mi za to, co jsem sám jen slyšel. Je to kolo, se kterým točím, důvod, proč jsem na svět přišel: To Mysl je tvůrce, důvod to nemá, jen aby zanikla, je každá věc stvořena.“
...
Gary Snyder (v knize jako Japhy Ryder) překládá čínského politika-mudrce Chan Šana: „ Ledová hora je domovem bez trámů a zdí, šest dveří nalevo i napravo je otevřeno, síní je modré nebe, pokoje jsou neobydlené a prázdné, východní stěna se stýká se západní a uprostřed není vůbec nic. Dlužníci mě netrápí, v chladu zažehnu si ohýnek, a když mám hlad, uvařím si trochu zeleniny, nechápu kulaka s jeho velkou stodolou a pastvinami... staví si vězení, a jakmile je v něm, nemůže už ven, rozmysli si to, taky se ti to může stát.“
...
Kerouacovy básně o Buddym jsou půvabné: „Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“
...
Některá vystřízlivění po bujarých večírcích byla obdivuhodně jasná a zřetelná: „A pak jsem najednou s úděsem vnímal ubohost lidských bytostí, ať už jsou kdekoliv, ty jejich obličeje, ústa stažený bolestí, osobnosti, pokusy bejt veselí a rozmařilí, malicherný, nedůtkliví, pocity prohry a ztráty něčeho, ty jejich blbý a prázdný duchaplnosti, na který se rychle zapomene: Ach, a kvůli čemu?“
...
Gary Jacka nalákal, aby strávil dvouměsíční letní brigádu sám v hlídačské chatě na Kráterové hoře v divokých horách a lesích státu Washington, kde on sám strážil lesy několikrát předtím. Vlastně jsem si uvědomila, že to, co se mi na knížce líbilo nejvíc, byla vlastně slova Gary Snydera a tímto děkuju Kerouacovi, že mi je zprostředkoval, měl totiž prý geniální paměť: „...Rayi, ta skagitská oblast, kam pojedeš, je úplně to nejskvělejší místo v celý Americe, ta řeka, co se vine jako had, žene se zase znova roklema a do svýho vlastního neobydlenýho povodí (myšlena Skagit River), vlhký zasněžený hory přecházející neznatelně do suchejch borovicovejch hor a hlubokejch údolí, jako třeba Velkej bobr a Malej bobr, kde jsou nejkrásnější nedotčený cedrový porosty, co na světě zbyly. Pořád myslím na ten svůj opuštěnej hlídačskej domeček na Kráterový hoře, jak si tam sedí, a nikdo tam není, jenom králíci ve vyjících vichrech, stárnou, králíci zalezlý v těch svých měkkých peleších hluboko pod balvany, je jim teplo a krměj se semenama nebo co to tam vlastně žerou. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je, chlapče, svět duchovnější. Všichni tyhle lidi, co jsou přesvědčený, že jsou naprosto střízlivý, praktický, materialistický a realistický typy, vědí o podstatě naprostý hovno a hlavy maj plný mlhavejch myšlenek a představ.“
...
Gary také pronese na jednom výletě do hor krásnou řeč, ve které shrnuje všechno, co je na beatnicích a později hippies to podstatné a důležité: „Ani já, ani ty nelítáme po venku, abychom někomu rozmlátili palici a nebo mu šli kvůli zisku po krku, zasvětili jsme se tomu, že se budem modlit za všechny vnímající bytosti, a když budem dost silný, tak to skutečně můžeme dokázat, stejně jako staří svatí. Kdoví, svět se možná probudí a rozvine v překrásnou květinu dharmy, která bude všude.“
...
Ray (Jack) do strážní chaty nakonec opravdu dorazí, může tam meditovat, učit se něco o sobě, ale nestačilo to, ke skutečnému a trvalému probuzení, jak možná Gary plánoval, nedošlo. Po dvou měsících se Jack loučí s hlubokými údolími, s horami a chatou: „Teď nadchází smutek návratu do měst, zestárnul jsem o dva měsíce, tam je všechna ta člověčina barů, groteskních spektáklů a zaťatý lásky, všechno v prázdnu a vzhůru nohama, Bůh jim žehnej. Dole na jezeře se objevily růžový odrazy nebeskýho oparu a já dodal ´Bože, já tě miluju´a zvednul jsem hlavu k nebi a opravdu jsem to tak myslel. ´Zamiloval jsem se do tebe, Bože´. Všechny nás opatruj, tak nebo onak.“

5 17.02.2020

Komiks od Guye Delisle jsem si přečetla moc ráda, do této chvíle jsem autora neznala. A ani jsem se ke své hanbě příliš nezajímala o palestinsko-izraelský konflikt v rozděleném Jeruzalémě. Proto jsem vděčná za nestranné a střízlivé informace a dojmy nezúčastněného pozorovatele Guye, který doprovází svou manželku pracující pro Lékaře bez hranic v Gaze. Vyhovuje mi autorův suchý humor a neokázalá lidskost. Mnoho informací mě zaskočilo až šokovalo a z mnohých mi bylo prostě smutno. Pokud byl kdysi dávno Ježíš znechucen zkažeností Jeruzaléma, co by asi řekl dnes?

3 12.02.2020

Knihu jsem dostala jako dárek, sama bych po ní nesáhla. Autor je zjevně fanoušek komiksů, čemuž odpovídají i stroboskopicky popsané scény a do omrzení se opakující citoslovce ARGH, pouze s různým počtem A na začátku slova. Děj obsahuje nadprůměrné množství nelogičností a nedomyšleností, občas doslova hloupostí. Svět vyšší společenské třídy, jednání a pohnutky bohatých a mocných jsou naivně popsány tak, jak si ho představují teenageři, ale není vlastně divu, jde o knihu pro young adults a též autor je velmi mladý muž. I humor odpovídá této věkové skupině.
Ale abych nebyla jen negativní, námět je zajímavý a kniha velmi čtivá a napínavá. Troufám si říct, že autor s věkem dozraje. A obálka je povedená!
Jo, a pokud tohle čte korektor nebo redaktor, slovo "sýpat" se fakt nepíše s tvrdým.

3 07.02.2020

Nenáročná knížka volného převyprávění příběhů severské mytologie, vlastně k tomu ani není co říct, neurazí, nenadchne.

2 30.01.2020

Oddechovka podle mého gusta, mistrovsky napsaná, svižná, napínavá detektivka. Úchylárny bych si v klidu odpustila, i bez by to bylo bývalo dostatečně čtivé, ale všeobecně otrlé čtenářstvo si to patrně žádá.

1 21.01.2020

Docela pěkná dětská knížka, je to ale celé takové nedotažené, zkratkovité, podle mě by téma klidně sneslo trojnásobný počet stran, ale asi autorovi došla invence.

20.01.2020

Chtěla jsem nějakou napínavou oddechovku, ale je to bezbřehá, hloupá nuda, nedočetla jsem.

19.01.2020

Půvabnou, čtivou, zábavnou knížku Anthony Doerra jsem přečetla za dvě odpoledne. Není to dramatický příběh, je to prosté vyprávění o ročním pracovně-studijním pobytu v Římě, což je mimochodem jediné město na světě, které miluju, a kde bych si uměla představit život, s manželkou a dvěma malými dvojčaty. Bála jsem se, že mě povídání o miminech bude nudit, ale bylo to v mezích, které jsem snesla. Popisy římských reálií jsou více než povedené, nálada města, jeho světlo, obyvatelé, každodenní střípky, to vše je dokonale autentické. Jo, líbilo se mi to.
"Mysl touží po klidu; podporuje smysly k rozpoznání symbolů, ke glosování. Vytváří mapy našich kuchyňských šuplíků a ulic v sousedství; vyrábí nám ze života jakousi algebru... Bez zvyků by nás krása světa přemohla. Omdleli bychom pokaždé, když bychom uviděli - opravdu uviděli - květinu. Představte si, že bychom mohli vidět cumulonimbus nebo souhvězdí Kasiopeji nebo sníh jen jednou za sto let: na ulicích by bylo peklo. Lidé by po tisících leželi na zádech na polích.
Habitualizace, napsal v roce 1917 Viktor Šklovskij, ruský armádní komisař, ze kterého se později stal literární teoretik, zhltne práci, oblečení, nábytek, manželku a strach z války. Tvrdil, že časem přestáváme vnímat známé věci - slova, přátele, byty - tak, jak opravdu jsou.
...
Úpadek republiky, rozklad impéria, neustálý rozpad církve – smrt je řeka tekoucí městem, která se žene pod mosty a víří v peřejích u nemocnice na Tiberském ostrově. Smrt je ve skvrnách na zdech; je to tíha Keatsova náhrobního kamene na travnatém drnu; je to povolení, které Římané podepisují, když dlouhovlasá dívka sedá za přítele na motocykl značky Vespa; když bankéř prudce zabrzdí a vezme knihovnici do náručí. Rozhodl jsem se žít v přítomnosti, žít tak sladce, jak to jen půjde, naplnit šaty větrem a oči světlem, ale přitom si uvědomuji, že jednou přijde konec.
...
Naturalis historia, borovice pinie, Borominiho Sant´Ivo, otázka špačků a otázka otcovství – můj zájem o všechny tyto věci se točí kolem jediné otázky: Jestli jsme my tvorové na zemi jen proto, abychom zajistili přežití druhu, jestli se příroda stará jen o reprodukci, jestli máme vychovávat děti jen do věku, kdy se budou moct samy rozmnožovat, a pak jen chřadnout a zvolna se propadat do smrti, tak proč se svět vůbec obtěžuje být tak neuvěřitelný, komplikovaný a nádherně úžasný? Je to jen pouhá genetická variace? Geologie a počasí? Chemické cuknutí, elektrický impulz, peří a tokání?“

2 18.01.2020

parádní soubor místních pověstí, já jsem nadšená

17.01.2020

Nepříliš přehledná knížka, ve které téměř nenajdete to, co hledáte podle obsahu, musíte ji prostě přečíst od začátku do konce a udělat si poznámky, ale je to poklad.

2 17.01.2020

V tomto románu Donny Tartt je vylíčen příběh skupinky znuděných univerzitních studentů řečtiny, věčně zfetovaných a ožralých snobů, které vede charismatický psychopat. Tito mladí lidé se dopustí dvou vražd a zapletou do toho i svého spolužáka, zamindrákovaného slabošského troubu, který se jim chce podobat. Vraždy zcela rozloží jejich malou partičku zevnitř a ani sentimentální závěr nedokáže smazat odpor a pohrdání, jaký jsem ke všem hrdinům cítila. Tento román je totiž pozoruhodný tím, že v něm nenajdete kladnou sympatickou postavu, i hlavní hrdina, vypravěč, je natolik bezpáteřní zbabělec, že se s ním nemůžete ztotožnit.
Knížka je ale skvěle napsaná, výtečně se čte, po dlouhé době jsem se nemohla od knihy odtrhnout, jak byla napínavá, zhasínala jsem lampičku u postele mnohem déle, než jsem zvyklá. Když ji ale nezařadíte do svého čtenářského seznamu, vůbec o nic zásadního nepřijdete.

3 16.01.2020

Tento román ve mně vzbudil velmi podobné pocity jako Chuďásek Boží stejného autora. Dobře do půlky, možná i déle jsem byla podrážděná, lezla mi na nervy Ježíšova exaltovanost, jeho přepjatá slova i chování. Měla jsem s ním chuť zatřást, stejně jako druhdy se svatým Františkem. Dokonce jsem uvažovala o tom, že knihu navždy odložím. Jenže něco v tom je, něco, co člověka nutí číst dál, hltat řádky a rozčileně přemýšlet nad Ježíšovými činy. Není to vskutku jednoduché čtení, rozhodně není filozofické, není napínavé, historické ani sladkobolně melancholické. Nikos Kazantzakis má schopnost protáhnout vás po ostrých kamenech vyprahlé země, vyválet vás v blátě, plivnout vám do obličeje a ještě se vám vysmát. Ale jak to ten člověk dělá, že nakonec přes to přese všechno toho Ježíše milujete?
"Co je pravda? Co je lež? Pravda je to, co dává člověku křídla, z čeho se rodí velká díla a velké duše a co nás pozvedá o stupeň výš - nad zem. Všechno, co přistřihuje člověku křídla, je lež!"

6 09.01.2020

Tato část “Biologické trilogie” Stanislava Komárka se mi líbila ze všech nejméně. Ne snad proto, že by byla horší než Opšlstisova nadace nebo Mandaríni, ale protože jsem ji vzala do ruky ihned poté, co jsem dočetla jeho Města a městečka, kde je vlastně tentýž příběh, jen v beletrii jde o městečko Kropáčova Blatnice - jinak se zde opakují klidně i celé odstavce. Ale Komárek píše tak dobře, že jsem si to klidně zopákla a knížku neodložila. Autor nás provede životem rodiny Františka Vodrážky v Kropáčově Blatnici (jejímž předobrazem je Kardašova Řečice; i jména autorovy rodiny jsou změněna) na jihu Čech, a to už od dob císaře pána až po konec minulého století. Vtipné postřehy nechybí ani zde a knížku, jako ostatně všechna Komárkova díla, vřele doporučuji všem těm, kdo nečetli Města a městečka. Přemýšlím nad názvem, autor sám říká, že domeček, o kterém je řeč, byl ve skutečnosti žlutý. Půjde s největší pravděpodobností o symbol – černý domeček jako temný, skrytý, niterný svět jedné rodiny. Ale to je samozřejmě pouze spekulace :)

1 06.01.2020