Tyet komentáře u knih

Tento příběh české Bridget Jones Evy Benett je přetištěným stejnojmenným blogem. Stárnoucí žena hledá a nenachází vhodného partnera, což přináší legrační situace, ale i smutek a beznaděj. Na rozdíl od Bridget Jonesové ale neočekávejme happyend. Autorka se od začátku až do konce utápí v sebelítosti za vydatné pomoci Stilnoxu a Lexaurinu, kterým familiérně říká lexáč a stilnáč. Ale umí si ze sebe udělat srandu a to je moc fajn, díky tomu jsem knížku dočetla a párkrát jsem se opravdu od srdce zasmála. Shodou okolností jsem zrovna dnes dočetla i knihu esejí Stanislava Komárka Zápisky z pozdní doby. Jde samozřejmě o jiné osobnosti s odlišným backgroundem, ale obě jsou to knihy esejů, ve kterých se autor/ka zamýšlí nad různými tématy. Nejvíc do očí bijící rozdíl spočívá v tom, že Evu Benett zajímá sotva co jiného než ona sama, vše, o čem píše, vztahuje k sobě samé, ona je středobodem vlastního vesmíru. Stanislav Komárek naproti tomu sám sebe zmíní v pouze v ojedinělých případech, a to vlastně pouze ve spojení: „jeden z mých přátel říká...“. Šíře a hloubka věcí, o které se zajímá, a nad kterými přemýšlí, je ohromující. Jak píšu, jde o pozoruhodné a neplánované srovnání.
Líbí se mi autorčina upřímnost, to je vlastnost, kterou na lidech extrémně oceňuji a nerada bych, aby moje recenze vyzněla převážně negativně. Ono je pravdou, že když má člověk nějaké velké trápení, není v jeho mysli místo na nic jiného a stále dokola jenom rozemílá své bolístky. A trápením Evy Benett je osamění. Takže jí vespolek popřejme štěstí, radost a pohodu.

2 07.11.2020

Kniha skvělých esejů, rozhovorů a jedné dosud nepublikované povídky (skutečně má mnoho podobných znaků se stylem Jana Křesadla, kterému byla připisována) Stanislava Komárka vyšla v letošním roce a zařadila se právem v naší knihovně spolu s dalšími autorovými díly mezi oblíbené a často listované knížky. Jak jsme u pana profesora zvyklí, dozvíme se spoustu zajímavých informací, pobavíme se, a v mnoha případech nás text přivede k zamyšlení nebo diskuzi. Vybrat citáty je jako obvykle nelehké, přesto se pokusím. Zvolila jsem takové, které mě osobně zasáhly na citlivých místech, vy byste třeba vybrali úplně jiné:

„Jakékoliv silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu-ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky.
-
Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimiliontinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud nejsou vůbec závislé na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je ´občanská společnost´, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí.
-
Zcela příznačný je pak bizarní rozpad člověka v biologickém výzkumu na dva aspekty: pod mikroskopem vědeckého šetření se svíjí chuchvalec biomolekul, manipulovaný výhradně svým genomem a vnějšími vlivy, zatímco za okulárem zasedá vše dokonale reflektující a interpretující bytost v ´godlike position´, vědoucí ´jak to je´ a vlastně nahrazující božstvo samé.
-
Ve skutečnosti nelze z obou vypreparovaných polarit náhoda/nutnost složit smysluplný obraz světa – co se děje, děje se. Máme-li dojem, že jediné tvůrčí centrum ve vesmíru je v nás a v našem duchu, neustále se cítíme ohrožení dotírajícím ´chaosem´ a stáváme se ´policajty světa´. Dualismus čímsi tíží, je to dům v sobě samém rozdělený... I naše těla se stávají předmětem obav a upíráme jim schopnost k regeneraci a seberegulaci – když ne v teorii, v praxi technicistní medicíny určitě.
-
Harari také kráčí v nejlepší tradici izraelských proroků – zatímco dosavadní bozi byli v podstatě nevýznamní a vlastně vůbec nebyli, tento nový, internetový, jehož slávu zvěstuje (jeden z mých přátel pro tuto entitu razí hrozivě znějící pojmenování ´Technob´), je ten opravdový, vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí, pokud se mu poddáme, tak i ´dobrý´ a vedoucí nás k blahobytu, světlým zítřkům, ba životu věčnému a podílů na božství. Je obtížno se na takto líčenou tělesnou i duševní budoucnost netřást...
-
Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme se prosadit, ač, ´objektivně´ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zanícením svá obolavělá a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry?
-
Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o indiviuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako atlanti, naše pýcha byla darmá a teď se nadšeně a bolestně budou nějakou dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva...
-
Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěné skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít ´naplno´ - je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se vzmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního bioobchodu. Naše generace se na tu vyrostlou bez StB a front na zajímavé knihy dívá s podivem a trochou opovržení, jak chodí na neustálé sebepoznávací kurzy a nejsou s to si pomoci v elementárních věcech sami – zcela podobně by se ti, které vezli kdysi na Kolymu, dívali na nás, kteří jsme četli Junga.
-
V Tao-te-ťingu se praví, že k zachování státu je třeba tří věcí: zbraní, jídla a důvěry lidu – v nouzi se lze obejít beze zbraní, v ještě větší bez jídla, na důvěru stát ale nemůže rezignovat nikdy.
-
Další zajímavou zákonitost postřehl už Tolstoj: čím neobvyklejší věc člověk chce, tím snáze ji získá – kolem velkých prachů a jejich dobytí se tlačí tisíce zájemců, kolem biologie pestřenek jen několik málo. O království Boží je tak málo interesentů, že je zdarma a na počkání, a jak praví Jakob Böhme, sotva na stopu od nás...
-
Před časem jsem v německé televizi v souvislosti s ´nežádoucími´ obsahy na internetu zaslechl heslo ´anzeigen statt löschen´ , ´udat namísto smazat´ . To už zní pamětníkům přímo hrozivě, k tomu lze ještě přidat, že ´kdo dělá a myslí, co má, tomu se přece nemůže nic stát´. Dokonce nechci ani plédovat pro absolutní volnost toho, psát na internet napr

07.11.2020

Autor Ferdinand Šmikmátor se podílel na nedávno vyšlé knize Ruka noci podaná a tématu se věnuje i v knize Potom. Rozdíl oproti výše zmiňované knize je především v tom, že Potom je zkrátka skrznaskrz praktickou příručkou se vším všudy. Je přehledně rozčleněná do kapitol, a najdeme v ní opravdu všechno, co by nám v době akutní i chronické nouze přišlo vhod. Jak se připravit psychicky na dobu, kdy nám poteče do bot, jaké shromáždit zásoby, jak zabezpečit dostatek pitné vody, jak a z čeho vařit, čím se kurýrovat v době nemoci, jak se bránit při napadení, jaké přístroje, nástroje, technologie a další vybavení se jeví jako užitečné. Prakticky založený člověk zde najde vše, co potřebuje, je to dobře zpracovaná příručka pro přežití vsazená do českých reálií s mnoha odkazy na literaturu i weby.
Knihu doporučuji všem předvídavým a praktickým lidem a prepperům.

Velmi netypická kniha pana Václava Cílka z roku 2007, sám o ní píše toto: „Tato kniha náleží noci a svátečnímu času, ve dne a za každodenní doby se zabývám jinými záležitostmi.“ Působí velmi pokorně, skromně a mile. Je to knížka poznámek, zamyšlení a postřehů, dílem velmi promyšlených, dílem spontánních, které čtenáře seznamují s milovanými knihami a autory podle vzoru Jorge Luise Borgese. Sama se řadím mezi čtenářský proletariát, některé knihy zde uvedené jsem vůbec neznala a většinu nečetla. Přesto jsem si čtení užila a pár zmiňovaných knih rovnou koupila. Pokud čtete rádi, knížku vám doporučím, ať tak či onak je rozhodně obohacující.

Cituji:
„Ibn Arabí vypráví, jak v Tunisu složil báseň, o níž se nikomu nezmínil. Po návratu do Sevilly, což jsou tři měsíce cesty, za ním přišel neznámý muž a báseň mu zarecitoval. Ibn Arabí se ho zeptal, kdo tyto verše složil. On odpověděl, že Muhammad ibn Arabí a uvedl ten den, kdy báseň vznikla. Možná, že některé básně, po té, co byly složeny, jsou trvale přítomny a vykonávají svůj vliv na chod světa. A možná, že tyto důležité básně se připomínají mužům či ženám ve vzdálených krajích v okamžiku, kdy jsou v domácím prostředí zapomínány. Možná nějaký Anděl Slov se stará o to, aby se některé knihy ze světa neztratily. Snad sedával v křesle za krbem ve FitzGeraldově pracovně za jeho umanutých a osamělých nocí. A možná se stalo ještě něco horšího – oslepil Borgese, aby viděl lépe.

Představuji si, že podobně jako se vesmírem potulují planetky, narážejí na sebe a vytvářejí jiné planetky, tak i některé závažné knihy jsou sestaveny z putujících metafor starých pár tisíciletí a z pocitů sesbírávaných nejméně od pozdní doby kamenné před dvěma sty staletími. Umím si představit, že v sobě nevědomky nosíme fragment Plotina nebo kohokoliv jiného, kameny paměti tíhnoucí k jiným dobám a lidem, kusy jakoby cizích duší a neznámých světel zastřených mlhou každodennosti, jež se při nečekaném setkání rozplyne, jako by nikdy neexistovala.

Vždy se najde pár lidí, kteří se po LSD nebo při holotropním dýchání téměř zblázní, protože brány bytosti byly otevřeny příliš náhle. A pak tu jsou ty milé, pracné a pomalé techniky, kterými daimon přichází k sobě. Je to malba, studium starých jazyků, práce s hlínou a četba melancholických a poetických knih. Angličané to mají jednodušší. Jejich literatura je pevně spjatá s krajinou a obojí se vzájemně posiluje. Daimon člověka je vždy nějak spjatý s daimonem praotců. Nejlépe si jej uvědomujeme na starých místech a na významných bodech krajiny, a to pokud možno v souvislosti s četbou starých knih.
Předci či praotcové – Hermann Hesse k tomuto druhu nekromancie říká: „A jak jsem nad mraky vysoko po hřebeni v řídnoucím vzduchu stoupal, svět mrtvých otevřel se přede mnou. Rozlehlé mračno dávno mrtvých předků a zablesknutí duchů nesčetných. Podivné poznání mnou projelo, že moje duše, pohled vlastních očí, má ústa, sluch i dopad lehkých kroků jsou víc než současné, že nepatří mi, ani má vůle, paní zdánlivá.“

V jisté čínské encyklopedii, která se jmenuje Nebeské emporium prospívajících znalostí je podána tato zoologická klasifikace zvířat:
Zvířata se dělí na:
Zvířata, která patří císaři
Nabalzamovaná zvířata
Ta, jež jsou vycvičena
Kojící prasata
Mořské panny
Vymyšlená zvířata
Slaměné psy
Ta, jež jsou uvedena v této klasifikaci
Ta, jež se třesou, jakoby se zbláznila
Nespočetná zvířata
Zvířata nakreslená velmi jemným štětcem z velbloudích chlupů
Etcetera
Ta, jež právě rozbila vázu s květinami
Ta, jež na dálku připomínají mouchu

Mé nejmilejší knihy jsou ty, které jsem poznal, když mi bylo kolem dvaceti. Borges to také říkal. Měli bychom dětem bez ohledu na náklady nabízet knihy mezi 15-25 rokem, protože tehdy je mohou ovlivnit na celý život. Budou mít stejně nejradši to, co zažili v mládí. To jsou zřejmé věci.

Četba je stejně jako hudba útočištěm či pevností. Sem chodíme pro útěchu, krásu, uspokojení i pro ochranu duše. Příroda pak je volnost, zkušenost a prostředek k tomu, abychom poznali, kolik hloupostí je v knihách. Literatura ale prohlubuje vztah k přírodě a tak se obojí doplňuje.“

3 16.10.2020

Kultovní kniha Japonce Masanobu Fukuoky, zemědělce, filozofa a propagátora přírodního zemědělství. Sám o sobě říkal, že je pouhým starým rolníkem, ale jeho myšlenky, praktické rady a poselství ovlivnily a stále ovlivňují tisíce lidí na celém světě. Na svém hospodářství „na hoře“ učil všechny, kteří měli zájem. Knihu doporučuji všem zvídavým lidem nakloněným přirozenému vztahu k půdě i přírodě jako celku. Opsala jsem několik citátů, které mě zaujaly a které podle mě dobře vystihují podstatu Fukuokových myšlenek; ty první dva citáty jsou z předmluvy:

„To, čeho se Fukuoka v moderní aplikované vědě obává, je její opovrhování tajemstvím, její ochota zredukovat život na to, co o něm ví, a jednat s domněnkou, že to, co neví, je možné zcela ignorovat. ´Příroda, která byla uchopena vědeckým poznáním,´říká, ´je příroda, která byla zničena. Je to duch, který vlastní kostru, ale nemá duši´.

Pan Fukuoka věří, že přírodní hospodaření vychází z duševního zdraví jedince. Uzdravení země a očišťování lidského ducha považuje za jeden proces a nabízí způsob života a způsob hospodaření, v němž se tento proces může odehrávat.

Člověkem vylepšené techniky vypadají jako nezbytné, protože jimi byla závažně porušena přirozená rovnováha oněmi stejnými technikami, na kterých se půda stala závislá.

Lidské bytosti svými úpravami něco pokazí, škody nechají neopravené, a když se nahromadí nepříznivé následky, usilovně začnou pracovat na tom, aby je napravili. Když se nápravné činnosti zdají být úspěšné, začnou tato opatření chápat jako úžasné výsledky. Lidé to dělají stále dokola. Je to, jako by si měl blázen rozdupat a rozbít střešní tašky. Když pak začne pršet a strom začne uhnívat, honem vyleze nahoru, aby škodu opravil, a nakonec se raduje, že provedl zázračné řešení.

Než se výzkumní pracovníci stanou výzkumníky, měli by se stát filozofy. Měli by zvážit, co je cílem lidské činnosti, co je tím, co by lidstvo mělo vytvořit. Lékaři by měli nejprve určit základy toho, na čem je náš život závislý.

Komerční zemědělství je nestabilní záležitost. Zemědělec by udělal mnohem lépe, kdyby pěstoval potravinu, kterou potřebuje, aniž by myslel na peníze. Když zasadíte jedno zrnko rýže, stane se z něho víc než tisíc zrnek. Jedna řada vodnic postačí na výrobu nakládané zeleniny na celou zimu. Když vezmete za své tento způsob myšlení, budete mít k jídlu dostatek a bez námahy. Když se ale místo toho rozhodnete místo toho vydělávat peníze, naskočíte na vlak jedoucí za ziskem a už se v tom vezete.

Pokud si myslíte, že komerční zelenina má něco společného s přírodou, budete velice překvapeni. Tato zelenina je vodnatá chemická směs dusíku, fosforu a uhličitanu draselného s malou porcí semínka. A přesně tak i chutná. Komerční vajíčka od slepic (můžete jim říkat vajíčka, pokud chcete) nejsou ničím jiným než směsí syntetického krmiva, chemikálií a hormonů. Není to produkt přírody, ale umělá syntetická látka ve tvaru vajíčka. Zemědělci, který vyrábí zeleninu a vajíčka tohoto druhu, říkám továrník.

Bez ohledu na to, jak moc se lidé snaží, nemohou vylepšit přirozeně vypěstované ovoce a zeleninu. Produkce vypěstovaná nepřirozeným způsobem uspokojuje pomíjivé touhy lidí, ale oslabuje lidské tělo a mění chemii organismu, takže je na takových potravinách závislý. Když k takové situaci dojde, nezbytnými se stanou vitamínové doplňky a léky. Tato situace jen vytváří těžkosti pro zemědělce a utrpení pro spotřebitele.

Jestliže se 590 kilogramů rýže a stejné množství ozim sklidí z pole o tisíci metrech čtverečních, jako je toto, pak pole uživí pět až deset lidí, kteří všichni průměrně investují méně než hodinu práce denně. Pokud se však pole přemění v pastvinu nebo se obilím krmí dobytek, tisíc metrů čtverečních uživí pouze jednu osobu. Maso se stává luxusním zbožím, když jeho produkce vyžaduje půdu, která by člověku mohla poskytnout potravinu k přímé konzumaci. Toto se zcela jasně prokázalo. Každý člověk by se měl vážně zamyslet nad tím, jak velké těžkosti způsobuje, když holduje jídlu, které je produkováno tak nákladným způsobem.

Pokud bychom opravdu měli potravinovou krizi, nebude způsobena nedostatkem přírodních produktivních sil, ale rozmařilostí lidské touhy.

Raději rychle než pomalu, raději více než méně – tento okázalý ´rozvoj´ má přímou souvislost s hrozícím kolapsem společnosti. Posloužil jen k oddělení člověka od přírody. Lidé si musejí přestat libovat v touze po materiálním vlastnictví a osobním zisku a místo toho se posunout k duchovnímu vědomí.
Zemědělství se musí změnit z velkých mechanických podniků na malá hospodářství přidružená pouze k samotnému životu. Materialistickému životu a stravě by se mělo dát jednoduché místo. Pokud se tak stane, práce bude příjemná a budeme mít dostatek duchovního prostoru k dýchání.

Předvedl jsem na svých polích, že přírodní zemědělství produkuje sklizeň srovnatelnou se sklizní pocházející z moderního vědeckého zemědělství. Jestliže výsledky neaktivního zemědělství jsou srovnatelné s výsledky vědy, a to za zlomek investice do práce a zdrojů, kde je pak přínos vědecké technologie?

Odmítám prázdný obraz přírody, který byl vytvořen lidským intelektem, a jasně ho odlišuji od samotné přírody prožívané ne-rozlišujícím pochopením. Myslím si, že když vymýtíme špatnou koncepci přírody, příčina poruchy světa zmizí.
Na Západě se přírodní věda rozvinula z rozlišujícího poznání. Na Východě se filozofie jin a jang a filozofie z I-ťingu vyvinula ze stejného zdroje. Jenomže vědecká pravda nemůže na absolutní pravdu nikdy dosáhnout a filozofie není koneckonců nic jiného než interpretace světa. Příroda tak, jak je pojímána vědeckým poznáním, je příroda, která byla ničena. Je to přízrak, který má kostru, ale jemuž chybí duše. Příroda tak, jak ji pojímá filozofické poznání, je teorie vytvořená lidskou spekulací, přízrak s duší, ale bez struktury."

4 04.10.2020

Transcendentní, iniciační, transformační a „semenný“ román filozofa, skladatele a astrologa Dane Rudhyara jsem si koupila na Rudhyarovském symposiu, které proběhlo v létě v Praze. Autora neznám, pouze mám povšechnou povědomost o tom, o koho jde z textů astroložky Martiny Lukáškové, která ve své práci čerpá právě z jeho astrologického díla.
Zjevně nejsem cílová skupina, nedokážu rozpoznat silné poselství románu, jeho symboliku a skryté významy. Rozuměla jsem tomu, že jde o proces proměny individua a směřování k cíli sebeobětování vyššímu smyslu, které se v ději několikrát opakuje. Sloh i děj samotný je ale pro mě přespříliš exaltovaný, přepjatý, a sebestředný, na každé stránce najdeme slovo „jáství“ minimálně jednou; dobře se mi to nečetlo. Vadily mi podivné až praštěné popisy přírody, které ovšem přičítám době a filozofické atmosféře, ve které vznikly. V knize je jen nemnoho míst, které mě zaujaly, ale jen v krátkosti zmíněné životní osudy Raniina partnera Borise bych si přečetla mnohem raději, to mě zaujalo. Protože tato kniha má jednoznačně pozitivní recenze a za hodnotnou ji považují lidé mnohem moudřejší a rozumnější než já, beru všechnu vinu na sebe a uznávám, že moje negativní hodnocení vychází z mé natvrdlosti.

Přidávám několik úryvků, abyste si udělali sami obrázek:
„Venku, ve večerním chladu kvílely vodní sirény a sténal umírající obzor, naříkaje pro ztracené skály a pahorky, zbavené svého jáství příšeřím.
...
Potřeboval být sám, a pokud možno nikdy nepromluvit. Je podivné, jak člověku uniká duše vyřčenými slovy, její vyzařování se rozptyluje v prázdnotě nechápajících a nepozorných myslí, bez užitku se ztrácí nebo znečišťuje.
...
Uvědomila si, že na této rovině skutečnosti byla zapotřebí jediná věc: aktivita. Bytost musí naplnit svou funkci aktivitou, neosobní a nesobeckou aktivitou; to je všechno. Nebýt připoután k ovoci činů. Nenechat se připoutat a také nespoutávat druhé.
...
Gigantické hlubiny se stále dmuly. Jejich bláznovství nemělo konce; světlo, výsměch, jenž má okouzlit Zemi, aby ze svého dychtivého těla vydala šťávu, aby si dala záležet na ovoci a semenech; a potom? Strašná hnědá smrt léta bez deště, která by nechala ležet zemi ladem, nebýt slitování mlhy.
...
Na vzdálenějších skalách, ponořených do zpěněných vln, se pohybovali tuleni. Ti obří mořští červi vypadali jako groteskní pokusy života vyklouznout z vody. První zrození ke světlu; tragická, předem prohraná bitva. Mořské bytosti omráčené sluncem a větrem. Vydávali zvuky; smáli se nestvůrně. Naříkali nad bezmocí svého bytí pod bláznivými mořskými racky, kteří pokřikovali v démonickém výsměchu neohrabanosti těch živočichů dole.“

1 30.08.2020

Rozpustilá, bizarní „detektivka“ líčí v rychlém dějovém spádu vyšetřování série morbidních vražd poštovních doručovatelů v Praze v období Prusko-rakouské války. Hlavní hrdina komisař Durman je poživačným milovníkem ani ne tak jídla jako spíš žrádla a miliskování, a tyto dvě libůstky zabírají v knize značnou část děje :)
Čte se hezky, svižně, je to zábavná nenáročná kniha.

„Komisař v tom náhlém záblesku pochopil, že věk lidí právě končí a místo něj nadchází věk strojů, kdy nás tyto nahradí nejprve v práci a posléze i ve všem ostatním, včetně existence.
Přelom mezi oběma érami bude neostrý a většina současníků si jej vůbec nevšimne, protože veliké změny jsou patrné až z odstupu.
A možná se něco podobného už stalo kdysi dávno, když bohové stvořili lidi a lidé v ně časem přestali věřit.
Snad se cyklus stvoření a vzpoury stvořeného opakuje neustále, v kosmicky pomalém rytmu, proti němuž člověk jen zajiskří.

Durmanovým nitrem se rozlil smutek z poznání, ale on se mu vůbec nebránil. Naopak ho stupňoval, dokud se na svém vrcholu neproměnil ve slast, a tu si pak zvolna vychutnával koňakovými doušky.“

2 24.08.2020

Gary Snyder je americký spisovatel, básník a aktivní environmentalista. Narodil se v roce 1930 v San Francisku. Přátelil se s Jackem Kerouacem, kterého svého času inspiroval k buddhismu (Kerouac o tomto přátelství napsal knihu Dharmoví tuláci).
Díky svému umění propojit zenovou spiritualitu a živou přírodu je právem nazýván prvním básníkem hlubinné ekologie. Gary Snyder píše nádhernou poezii, velmi uvolněnou, velmi upřímnou a velmi lidskou. Jeho obyčejně neobyčejné verše se dotýkají člověka v nejhlubším nitru, jak to dobrá poezie umí. K mnoha svým básním píše takové milé vysvětlivky, proč napsal, co napsal, a to mi připadá nesmírně pokorné a krásně lidsky prosté. Jeho verše jsem si četla každý den v posteli před spaním a moje mysl se tak naladila na poezii a klidně odplula do spánku. Zkuste to taky :)
Jak je mým zvykem, přiblížím vám obsah několika citáty:
...
Lovecká sezóna:
Jednou za rok Jeleni loví lidské bytosti. Dělají různé věci, které člověka neodolatelně přitahují, každý si pak nějakého vybere. Jelen člověka zastřelí, a ten je pak nucen stáhnout ho, donést domů a sníst. Tak se Jelen dostane dovnitř Člověka. Čeká v něm a skrývá se, ale člověk o tom neví. Až se hodně Jelenů dostane do hodně lidí, náhle zaútočí. Lidé, kteří v sobě Jelena nemají, budou také překvapeni a všechno se trochu změní. Tomu se říká „převrat zevnitř“.
...
Noc
Všude ty černé hodinky napravují
a ozdravují srdce & jazyky lidí
a přinášejí radostné ráno –

bezpečné místo v pelíšku pod dekou
syčení v uších a kousání do vlhkých rtů
hlazení obočí a lechtání pod kolenem
olizování šíje a lechtání vypjatých
prsů, mrkajících víček, letmé dotyky
prstů na jemné kůži hrudi
vnímání spleti tepen v hladových slabinách
prohnutí zad, obrácení na bok
náklon dopředu, kývání se na všech čtyřech.

prokousnutý jazyk a roztřesený kotník
spojené dlaně a propletené nohy
svěšená brada a náhlý sten
nachýlená ramena a záchvěv v břiše
zuby hlazené neposednými jazyky
zkroucené prsty u nohou
křečovitě zavřené oči, zrychlený dech
vzájemně propletené vlasy

rádio, které se nikdy nevypíná
deska, která se točí naprázdno
pootevřené dveře kývající se ve veřejích
vyhaslá cigareta
na podlahu vyplivnutá melounová jadérka
smíchané šťávy usychající na těle
nezhasnuté světlo ve vedlejším pokoji
pokrývky shozené na podlahu a na východě
pípající ptáci.
ústa plná hroznů a těla jako spadané listí
zklidnělá srdce, pasivní mazlení, výměna
pohledů a opět zavřené oči
první sluneční paprsek útočí na stíny.
...
Stračí píseň
...Divoké husy vylíhlé na Sibiři
míří na jih přes pánve Chiang, Ho
kterým my říkáme „Čína“
po trasách starých milion let.
Ach, Číno, kde jsou tygři, divoká prasata
opice
jak loňské sněhy
zmizely v mlze, jako blesk, a vyschlá tvrdá země
je parkovištěm pro padesát tisíc náklaďáků
JE člověk skutečně nejvzácnějším tvorem?
- v tom případě nám dovolte milovat ho i s jeho bratry, všemi
těmi vymírajícími živými tvory –

Severní Amerika, Želví ostrov, zabraná dobyvateli
kteří vedou válku s celým světem.
Mravenci, ušni, vydry, vlci i los
mohou povstat! A přestat se rozdávat
národům robotů.
...
Proniknutí do podstaty reality znamená pochopit smysl přímé politiky a historie, stát se pánem vlastního času; pánem čtyřiadvaceti hodin. Snaž se, neměj se sebou slitování. Je stejně těžké dostat tlupu dětí na korbu auta a dovézt je k silnici na autobus jako deklamovat za chladného rána sútry pod sochou Buddhy. Jeden postup není lepší než druhý, oba mohou být docela nudné a přitom oba mají mistrovskou vlastnost opakování. Opakování a rituál, a dobré výsledky se dostaví v mnoha formách. Výměna filtrů, utírání nosů, cesta na mítinky, úklid kolem domu, mytí nádobí, měření oleje v nádrži – nemyslete si, že vás to odvádí od důležitější činnosti. Okruh drobných úkonů není řadou překážek, kterým se snad můžeme vyhnout tím, že si budeme hledět naší „praxe“, jež nás udržuje „na cestě“ – to je naše cesta. Může být také svým vlastním naplněním toho, kdo by chtěl postavit osvícení proti neosvícení, kdy jedno je zcela naplněnou realitou, druhé pak úplnou klamnou představou. Dógen rád říkával, že „praxe je cesta“. Snáze to pochopíme, když zjistíme, že „dokonalá cesta“ není stezkou, která nás vede někam k nějakému snadno definovanému cíli na konci vývoje. Horolezci slézají vrcholek pro krásný výhled, kvůli spolupráci a kamarádství, vzrušující strázni – ale hlavně proto, že vás to strká tam, kde se děje neznámé, kde se dočkáte překvapení.“

4 20.08.2020

Román pozoruhodné osobnosti Alejandra Jodorowského je obskurním příběhem vedoucím ke zrození jeho samého. Kniha trochu připomíná Márgueze, ale je v ní více humoru a darebáctví. Někoho může možná odradit množství sexuální aberací, které se knihou vinou, ale které, jak příběh spěje ke konci, ztrácejí na razanci a stávají se spíš jeho kořením. Životy protagonistů začínají skutečně temně, příšerně a zvířecky, ale postupně se autor probojovává ke světlu. Velmi důležitým prvkem knihy je kromě sexu i komunistický boj za svobodu utlačovaného lidu. Peripetie rozvětvené autorovy rodiny je třeba vnímat mytologicky, číst je jako velký nádherný mýtus, jak nás vlastně na začátku autor upozorňuje. Vždyť vlastně co je božské, je zároveň i strašlivé, jak se můžeme dočíst ve všech mytologických příbězích lidstva. Závěrečný příběh Jakuba, autorova otce, je nejkrásnější. Aby ale nebyl čtenář přespříliš omámen sentimentem, Jodorowsky mistrně dávkuje humor jako čichací sůl.
Pár citátů na závěr, abyste si udělali představu:
„Jakub dík krvácení poprvé v životě zakusil, co je to mít čistou hlavu, a přišel na základní vlastnost své povahy, kterou byla zvídavost... Nic ho nedojímalo, ale všechno ho zajímalo. Ať už se ubíral kudykoliv, narazil vždycky na nevědomost. Jakákoliv idea se mu zdála být násilím a popis citu byl vždycky jen k smíchu, obsah určitého pojmu vedl vždy k dalšímu pojmu a tak dále do nekonečna, myslet bylo prostě jen věřit a každý význam se měnil s rychlostí oblak na nebi, realita byla zastírána myšlenkovými konstrukty, které s účastí všech kolem byly přijímány za pravdy, nikdo ale nemluvil stejnou řečí. A on chtěl poodhrnout závoj, rozpoznat smysl života, tajemství Vesmíru, strukturu toho, co někteří nazývají Bohem.
...
Cítil, že z něj spadl mnohaletý žal. Jeho organismus oddychoval jako jedna veliká plíce. Každý pór se změnil v maličkatá ústa a pěl ódu na oslavu svobody. Zcela ho opustil strach ze smrti, z nemoci, z opuštěnosti, ze zmrzačení, z prohry, z utrpení, z nudy, z bezvýznamnosti, z toho, že projde nikým nepovšimnut, ze stáří. Poprvé se těšil sám ze sebe a tělesnost pro něj poprvé nebyla vražedným spřísežencem času, který by mu ukrajoval ze života po kouscích každou sekundou, leč rajskou zahradou, v níž jeho duch tančil jako anděl bez forem.“

4 11.08.2020

Vlastně nikdy nečtu takzvanou motivační literaturu, ale autorku Toko-pa Turner sleduji na facebooku a navíc se mi líbila obálka. Takže jsem si knížku koupila a nelituju. Není plná klišé a planého žvanění, jak motivační knihy zhusta bývají, ale obsahuje spoustu postřehů a závěrů, které se mi líbí. Navíc musím vyzdvihnout autorčin dar slova, imaginaci, vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu. Z anglického originálu – Belonging je přeložené Přináležení poněkud krkolomné a v textu je používáno často, ale asi ani nevím, jak lépe je jednoslovně přeložit. Vybrala jsem pro vás několik citací, které se mi líbily a se mnou rezonují. Vy sami byste z knihy vyzdvihli třeba něco úplně jiného.

„V nesouhlasu mladého člověka a jeho ochotě ohradit se proti nespravedlnosti se skrývá a vzkvétá divoká zásobárna kreativní energie. Zatímco ostatní kultury považují tento přechod za nesmírně důležitý, pod našima rukama z něj vzniká katastrofa tragických rozměrů, kdy mládež odsuzujeme jako neukázněné a vzpurné jedince, které je třeba převychovat a naučit poslušnosti. Místo abychom mladým dospělým dali možnost podílet se na vedení společnosti a účastnit se našeho kruhu přináležení a požádali je, aby proměnili zastaralé struktury, je jejich vášeň zahnána do ohrádky studu a represe.

Já sama sice matkou nejsem, ale mám mnoho kamarádek maminek a vidím, jak je trápí, když nemají s dětmi dost trpělivosti nebo se na ně rozzlobí. Důvodem myslím je, že v naší kultuře popíráme stínovou stránku mateřství. Vyzdvihujeme idealizovaný archetyp milující matky ztělesňující bezpodmínečnou lásku, soucit a péči. Problematické na této jednostranné perspektivě je, že jak matku, tak dítě učí, že vše menší, než milující matka je nenormální či nepřirozené.
Při zkoumání evolučních východisek si však můžeme uvědomit, nakolik jsou i znepokojující, ničivé impulsy přirozeným rozměrem mateřství. Pokud se matka cítí být bez podpory, neviditelná a vyčerpaná na hranici zhroucení, velmi lehce ji může ovládnout její vlastní stín. Dokud tedy oslavujeme milující matku a nebereme na vědomí i její temný protiklad, ženy budou odsouzeny přehrávat jej nevědomě.

Touha po společenství a smyslu života je natolik silná, že nás může přivést do různých ustavených skupin, systémů víry či pracovních a soukromých vztahů, jež našemu umenšenému či rozdělenému Já poskytnou pocit přináležení k něčemu vyššímu. Těmto místům však často vládne jejich vlastní motivace a skryté dohody. Udělí nám podmíněné členství a žádají, abychom se zbavili určitých částí sebe sama, pokud chceme být jejich součástí.

Při zkoumání feminity narazíme na velkou zásobárnu darů, které byly ignorovány, odmítány nebo upadly v nemilost. Snění je považováno za nepřínosné, komunikace těla se tlumí léky, pocity nemají v zasedacích místnostech žádný hlas, rituál byl vyprázdněn a odříznut od přírody a se zemí se se samozřejmostí nakládá jako se zdrojem zisku. Vybudovali jsme propracovanou kulturu založenou na znevažování těchto věcí, které se v průběhu života mnoha generací staly pro naše náboženství a společenské systémy natolik všedními, že by se muselo stát něco nadmíru děsivého, abychom si vůbec povšimli, že nám chybí.

Ve vyhnanství musíme udělat to, co bohyně Inanna, tedy vrstvu po vrstvě odložit brnění a ozdoby až do úplného obnažení. Pak musíme nechat symbolicky zemřít starý život, abychom se mohli znovuzrodit, odolnější a s posvátným posláním. Zasvěcený dospělý se naučil odolávat nejistotě, svou ztrátou a smutkem splatil dluh bohům a rozhodl se svým životem tvořit krásu jako budoucí předek, kterým vskutku je.

ŠLÉPĚJE SEDNY
Velká matko oceánů, volám tě, abys požehnala mým břehům.
Ztiším se jako písek
znalý trpělivosti tisíciletí,
poté co mě rozbili na nejzákladnější kousky mé podstaty.
Čekám, až na mě přijde řada na hraně věcí známých,
až mě milostivě smáčíš svým vzedmutím.
Přeji si pouze, abys mě vyviklala svou silou,
a třeba i odnesla do svých hlubin,
pro možnost letmo spatřit život pod hladinou.
Kéž mě posedneš, byť i jen na chvíli,
abych poznala nepřítomnost své zemské tíže
a mohla být účastna tvého rytmu a rozporuplnosti.
Kéž může mé tělo sloužit tomu, k čemu bylo zamýšleno:
k výrazu tvé milosti.
A všechny pěšinky, které vytvořím touto básní -
všechny písně a přátelství, která vzniknou -
všechny pohyby a vlnky, které ve světě způsobím -
kéž v sobě nesou něco ze tvých stop.
Kéž ta část tebe, která se mě dotkla,
se dále množí svou úžasnou plodností,
dokud nebudeme všichni prodchnuti údivem
nad tvou nesmírností uvnitř sebe."

3 10.07.2020

Výborně zpracovaná kniha historických příběhů pod čarou matematika Mariana Kechlibara by mohla ve studentech podnítit zájem o dějiny, kdyby byla zařazena mezi povinnou četbu.
Jsou příběhy velké, které všichni známe a o kterých se učíme ve školách, a na jejich pozadí se odvíjely příběhy menší nebo úplně zapadlé a nemedializované.
Dozvíme se například, jak to bylo s nafouknutou tulipánovou bublinou v Holandsku, co znamená kaučuk pro průmysl a jak byl ukraden Indiánům, jak probíhala anexe Kanárských ostrovů nebo jak se slavily Vánoce v zákopech za první světové války.
Knížka má ještě dvě pokračování, ke kterým se postupně dostanu a těším se na ně.

5 14.06.2020

Yann Martel pro mě není jako spisovatel neznámý. Před lety jsem četla jeho překrásnou knihu Pí a jeho život, která byla tuším i zfilmovaná. Proto jsem tenhle román brala do rukou s radostným očekáváním. Příběh je rozdělený na tři části – z roku 1904, 1939 a závěrečný příběh odvíjející se po roce 1981. Všechny spojují portugalské velehory a především lidoop, přesněji řečeno šimpanz. V prvním příběhu ukřižovaný na kříži v přítmí kostela, ve druhém se šimpanz objevuje v těle mrtvého venkovana a v tom posledním exceluje jako Odo - přítel politika na odpočinku. Martel, jak je jeho zvykem, mistrně proplétá reálie s magií, s tím, co nás přesahuje a přitom niterně prostupuje. Stejně jako v knize Pí a jeho život je zvíře tajemným, plnohodnotným a vědomým hrdinou příběhu, neméně důležitým než sám člověk. V mnoha ohledech dokonce hodnotnějším. Oproti jiným čtenářům se nedomnívám, že jde o symboliku.
„Někdy mám pocit, že Odo přímo dýchá čas, nadechne se a vydechne. Sedím vedle něj a sleduju, jak splétá přikrývku z minut a hodin. A jak spolu sedíme na balvanu a pozorujeme západ slunce, udělá rukou gesto, jen jakýsi pohyb ve vzduchu, a přísahal bych, že opracovává hranu či vyhlazuje povrch sochy, jejíž obrysy nevidím. To mě ale netrápí. Mně stačí, že můžu být ve společnosti tkalce času a stvořitele prostoru.“
Knížku velmi doporučuji, je to výjimečný čtenářský zážitek. Je to typ knihy, po jejímž přečtení po nějaký čas ani netoužíte vzít do rukou jakoukoliv další.

3 15.05.2020

hororové povídky vesměs bez nápadu, všechno jsem to už kdysi někde četla, mě to nudilo

1 06.05.2020

Skvěle napsané, napínavé a nezaměnitelně ruské. Od autora jsem zatím četla brilantní Tajemství zlatého tolobasu a moc se těším na další Fandorinovy případy.

2 25.04.2020

Od autora jsem už četla knihu Metro 2033, která nebyla špatná. Tenhle příběh moskevského překladatele a "spasitele světa", po kterém jsem sáhla v touze po napínavém rozptýlení, se čte dobře, lehce, téma je docela zajímavé. I přes množství mrtvol, démonů a příšer autor nedokáže ve čtenáři (tedy ve mně) probudit odpovídající emoce strachu a napětí. Všechny ty krvavé mordy jsem přešla naprosto nevzrušeně, a tak by to asi být úplně nemělo.
Jednu hvězdu navíc ale přidávám za závěr, hlavně moc pěkný popis života, stárnutí a smrti a vůbec celé rozuzlení a zakončení, to se povedlo moc.

4 17.04.2020

S chutí a zvědavostí jsem se pustila do téhle knížky. Asi po čtvrtině jsem ji zklamaně odložila. Autorka stále dokola omílá, jak pracovala na tom, aby dobytek chodil na porážku bez odporu. O tom se mi fakt číst nechce, čekala jsem něco zcela jinýho.

2 17.04.2020

Tohle je moc pěkná knížka! Jde o čtivý příběh (bohužel moc krátký!) o životě keltského chlapce, barda, z kmene Bójů, jenž na přelomu letopočtu žije na našem území a čelí zničujícím nájezdům germánského kmene Markomanů v rohatých přilbách, který časem naše území zcela ovládne. V příběhu vystupuje bójský druid Maro - archetyp moudrého starce a to je u mě téměř vždy záruka úspěchu :D Tento dobrý bělovousý muž v knize říká:
„Buď tě ve stáří budou ve snech navštěvovat ti, kterým jsi ublížil, nebo ti, kterým jsi pomohl. Dnes vím, že bych radši zemřel, než bych řekl ne, když si myslím ano. Nejhorší ze všeho je odcházet jako sobělhář.
...
Plýtváš slovy! Dívej se a mlč, to je náš zákon. Ten, kdo neumí udržet tajemství, mezi námi nemá co dělat. Se slepým člověkem také nebudeš mluvit o barvách, je to hloupé, hrubé a hlavně zbytečné. K poznání dojde každý, komu je to dáno, a mnohým může naopak ublížit. Mluv jen s těmi, kteří ti mohou rozumět, jinak jen ztrácíš čas.“
Druidové nebyli žádní změkčilí obřadníci, ale tvrdí válečníci. Tento svět i náš život jsou důležité a my na ně nesmíme rezignovat. Ale není nejdůležitější a především ne jediný ze světů. Hraje se o duše, o nic jiného.

4 25.03.2020

Tuhle knihu skutečně napsal Dan Simmons? Autor brilantního Terroru, nezapomenutelného Ílionu a promyšleného Hyperionu? Po přečtení téhle slátaniny jsem uvažovala, že si ho snad odeberu z oblíbených autorů. Je to zoufalá směsice americké limonádovité love story, brutálního thrilleru s nechutnými scénami a populárně naučného dílka o kvantové fyzice. Ne, fakt to nečtěte, já to zvládla pouze z úcty k autorovi.

5 18.03.2020

Child ztrácí šťávu a to jsem ho měla tak ráda. Furt stejný schéma, akorát že bez nápadu, bez napětí. Dočetla jsem, ale bez zaujetí, nedoporučuju.

2 13.03.2020

Olga Tokarczuková převyprávěla jeden z nejstarších (ne-li dokonce skutečně nejstarší) mýtus lidské historie. Sumerská bohyně Inanna se vydá do podsvětí z nejasných důvodů navštívit svou temnou sestru. Zemře a vstane z mrtvých.
Tento prostý, ale nesmírně silný mýtus, který v té či oné podobě doprovází lidstvo odnepaměti, dokázala autorka interpretovat tak, abychom ho pochopili my, dnešní lidé bez špetky mýtického myšlení a zkušeností. A zároveň v něm zachovala silné kouzlo, téměř okouzlení, a hluboké tajemství. Možná při čtení nezapojujte tolik logickou mysl, ale nechte se unášet slovy, dojmy a emocemi. Nakonec by nás měly dovést k pravdě.
Sama autorka k tomu ve skvělém doslovu v knize píše:
„Současné přepsání mýtu nemůže být pouhým zpřítomněním a přenesením toho, co je paradoxní, nepochopitelné, do toho, co je známé a obecné. Podstatou mýtu je předtucha, že viditelný, zakoušený svět společnosti, kultury je pouhým chaotickým projevem hlubšího řádu (biologického, archetypálního, mytologického) ležícího ´vespod´... Kdysi lidé nefungovali na tolika úrovních jako my, byli však oproti tomu mnohem více integrovaní, propast mezi intelektem a citovostí, mezi světem a jazykem, se nezdála tak bolestná. Dnes ale stejně jako kdysi potřebujeme staré mýty a potřebujeme jejich nové interpretace – abychom opět scelili svět.“

7 10.03.2020