Psychomagie
Alejandro Jodorowsky
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258918/mid_psychomagie-258918.jpg
4
44
44
Jsme nemocní. I když navenek můžeme překypovat zdravím, každý si v sobě nese nějaké trauma – nejčastěji z útlého dětství – které mu brání plně se realizovat a vést šťastný a plnohodnotný život. Alejandru Jodorowskymu během bouřlivého a plodného života pod rukama vykrystalizovala svérázná terapeutická metoda, kterou nazývá „psychomagie“. S traumaty a psychickými poruchami se nesnaží bojovat represivními postupy medicíny, ale prostřednictvím imaginace, umění, tvůrčího přístupu a kontaktu s nevědomím. Jodorowsky nechce být guru ani postmoderní šaman s iPhonem a obrázkem Panenky Marie. Je znalcem náboženských a hermetických tradic, ale neváže se na ně. Snaží se být „civilním světcem“, který si za svou terapeutickou praxi nenechává platit ničím jiným než dopisy klientů. Některé z nich obsahuje i tato kniha.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Zdraví
Vydáno: 2015 , MalvernOriginální název:
Psicomagía, 1995
více info...
Přidat komentář
Trochu slabší odvar Tance reality. Na to, že velká část myšlenek včetně celých frází o konkrétních tématech vykradl od Osho, je zarážející jak ho tvrdě kritizuje. Nazývá ho egoistickým směšným šaškem a uchyluje se k nepodloženým pomluvám. Čímž se rozhodně těžce odkopává. Kde je jeho vyšší vědomí plné lásky a úcty k druhým, když sebevědomí ztroskotává na mindrácích z oblíbenějšího mistra? Po další knize určitě nesáhnu..
Kniha je to bezesporu zajímavá, mnozí na ni přísahají.
První část mi přijde vyloženě odpudivá. AJ zdůrazňuje, že není dobré se stydět, protože všichni chybují, ale aspoň pomlčet by mohl.
Autor, který propaguje určitý typ skromnosti - "mlčení", má tak obrovské ego, že na knize, kterou dávali dohromady dva další lidé, je jediné jméno: Jodorowsky.
Jsem toho názoru, že v jeho psychomagii žádný systém není, i když se ho tam AJ snaží hledat. Spíš se to jeví jako náhodné inspirace z jeho podvědomí, které jsou ale podpořené jeho docela pěkným náhledem na psychiku lidí a snahou pochopit každého člověka jednotlivě; a samozřejmě znalostí symboliky různých psychologický, náboženských i filosofických směrů.
Jeho přesvědčení o sobě samém a reálnosti svých představ jde dle mého názoru za hranu normality. Ale díky tomu, že on sám sobě tak hodně věří, a lidé, co za ním přijdou, mu věří taky, podnikají "akty", které jsou namáhavé, odpudivé .... to už musí zabrat. To je celá záhada. Nápady typu "čtyři jako tarotová karta" apod. jsou jen součást hry zvané hlavologie. Ale musím přiznat, že hra je to opravdu efektní.
Dlužno ještě zmínit, že AJ sice zjevně má informace o poměru ne/úspěchu své práce, ale decentně o nich mlčí.
Imaginaci jako prostředek k terapeutickým účelům a tvůrčímu přístupu v práci s vlastními limity určitě využívá mnoho terapeutů, a je to cesta přinejmenším hravá a obohacující, aspoň pokud je s respektem zaměřena pozitivním směrem (o čemž jsem v první části knihy o bizarním panickém divadle také měla své pochybnosti).
Zajímavý je pohled AJ na smysl rituálů a metafor jako jazyka obrazů, kterému tak umožníme promlouvat přímo k nevědomí; jeho zkušenosti s minulými praktikami, jako byl šamanismus a léčitelství v "primitivních" kulturách, spojení jeho západního racionalistického přístupu s jejich fungujícím symbolismem, jeho osobitá syntéza a experimentální propojení posouvající je směrem k naší současnosti. Koho tyto imaginativní techniky zajímají, určitě si v knize své najde.
Alejandro, můj milovaný experimentátore s lidskými (své vlastní nevyjímaje) emocemi, děkuji ti za tvé umění! Dá se číst z tolika perspektiv :D
Tato kniha od Alejandra Jodorowského je spíš knihou o tomto excentrickém režisérovi, spisovateli a mágovi. Skládá se ze dvou rozsáhlých rozhovorů s Gillesem Farcetem a Javierem Estebanem a rovněž z takzvaného rychlokurzu kreativity.
Začátek jeho vyprávění o divadle, kde efemérní panika, kterou používá jako sebevyjadřující a osvobozující prostředek, zabrušuje do pro mě nestravitelných podob (týrání a zabíjení zvířat), se mi přímo hnusil a sám o tomto období říká, že bylo nutné tento způsob hledání sebe sama opustit, že cesta násilí nebyla správná. Další části knihy o lucidních snech a léčivých psychomagických aktech jsou násilíprosté a občas opravdu velice inspirující, ačkoliv s autorem v některých ohledech nesouhlasím.
Zde několik citací, které se mnou zarezonovaly:
"Magie funguje jen na základě distance. Hru umožňuje bdělost, se kterou ji pozorujeme; pokud se s něčím identifikujeme, omezujeme tak pole možností. Ve snu vládnou tatáž pravidla jako v denním životě: čím méně se s věcmi identifikuješ, tím více si užíváš samotnou existenci a můžeš ji pojmout jako jedno velké hřiště.
Bůh ví, jak zázračný dovede život být, obzvlášť pokud se trochu otevřeš jeho magii. Platí, že když se otevíráš, pokušení k identifikaci roste, stejně jako nebezpečí pohlcení.
Vždycky se chovám podle toho, co ve mně druzí touží spatřit. Když ženy chtějí filmaře, jsem filmař. Když muži chtějí komiksového scénáristu, stávám se komiksovým scénáristou...Přijímám jakoukoliv roli, vevnitř jsem si však jistý tím, že sám sebe neredukuji na to, co ve mně vidí lidé, na to, čím věří, že jsem.
Požádal jsem toho mladíka, aby vyložil svou existenční situaci, jako by to byl sen plný zašifrovaných symbolů. Protože sami svůj život sníme, můžeme ho vykládat a zjistit tak, co nám chce sdělit, jako bychom ho proměnili v lucidní sen. Jakmile dosáhneme vědomí, můžeme začít s realitou volně zacházet. Pokud se ale oddáme pouze ukájení svých egoistických tužeb, pohltí nás to, ztratíme odstup, kontrolu i možnost skutečně jednat. Abychom prožili zábavný a smysluplný život - v nočním snu stejně jako v denním snění, kterému říkáme život - musíme získávat stále větší a větší distanci. K čemu by byl život ve snech a snaha o lucidní vědomí, kdyby našim cílem nebyla moudrost? Realita je sen, který musíme postupně zpracovávat, abychom přešli od nevědomého snu na pomezí noční můry k moudrému snění.
To mě přivádí ke vzpomínce na jednu zenovou historku. Při procházce zasněženou krajinou žák povídá: Mistře, střechy jsou bílé. Kdy bílé být přestanou? Mistr otálel s odpovědí, soustředil se do svého hara, a pak vážným hlasem řekl: Když jsou střechy bílé, jsou bílé. Když nejsou bílé, nejsou bílé. Geniální odpověď! Důležité je přijmout sebe sama. Když mi má současná situace působí bolest, znamená to, že ji odmítám. Tudíž se, více či méně vědomě, snažím být jiný, než jaký jsem, a tedy: já nejsem já. Pokud naopak plně akceptuji svůj momentální stav, jsem v míru. Nelamentuji kvůli tomu, že bych měl být svatější, krásnější nebo čistší, než jsem tady a teď. Když jsem bílý, jsem bílý. Když jsem černý, jsem černý. To mi samozřejmě nebrání v tom, abych na sobě pracoval, abych se snažil být lepším nástrojem. Toto přijetí sebe sama neomezuje aspirace, ale živí je. Protože postupovat můžeme jedině z místa, na kterém skutečně jsme.
Člověk s vyšší úrovní vědomí si nepřeje nic jiného než se dozvědět, kde jsou jeho meze, aby je mohl přemoct, a je za to hluboce vděčný, protože mu to umožní se zlepšit. Lidé s nízkou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by jim potvrdil jejich hodnoty, zatímco lidé s vysokou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by označil jejich nedostatky, aby je mohli překonat.
Ať ti o tvém pomíjivém těle vyprávějí, co chtějí, pokud se dokážeš začlenit do božského vědomí, jsi nesmrtelný. Nicméně k dosažení toho je nutná pokora, vymazání své osoby, přijetí toho, že sloužíš jenom jako komunikační kanál. Zatímco když ze sebe děláš všemocnou bytost, která všechno ví, jsi podvodník. I kdybych se pokoušel být něčím víc, než jsem, nejsem ničím víc, než čím jsem. Musíme si být vědomi toho, čím jsme. Největší mocí tvého života je moc pomáhat, a největší dobrodiní, které člověk má, je život v míru.
Z náboženství se stávají léčky v tu chvíli, kdy kladou hranice. Božství nemá jméno ani národnost a je pro všechny. Náboženství však rozkouskovává mystickou skutečnost na parcely, takže nakonec u každého náboženství pociťuješ hranice, a tak se z nich stávají léčky.
Když lidé hledají svého gurua, hledají něco, čím si mohou docela dobře posloužit sami. Chceš, aby za tebe někdo udělal věci, které bys měl zvládnout sám, jenže si myslíš, že to nezvládneš. Ale ani guru nedostal svůj dar z nebe, i on ho vytvořil kreativní cestou. Pracoval proto, aby ho získal. I ty ho získej!"
Jedna z nejlepších odborných knih, které jsem v poslední době četl. I když to tak zpočátku nevypadalo. Kniha však graduje a zejména v části "Lekce pro mutanty" je jedna perla za druhou.
Tohle je snad nejrozporuplnější kniha, jakou jsem kdy četla. Autor v ní odpovídá na otázky existenciálního a spirituálního charakteru, snaží se přiblížit a vysvětlit svůj způsob vnímání světa, svůj způsob léčby nemocí, své nahlížení na samotnou podstatu nemocí a zároveň vzpomíná na svůj život a jeho vzpomínky jsou často velmi intimní. Čtenář je vlastně svědkem jeho duchovního vývoje. Musím říct, že mě ukrutně iritovala první část, ve které líčí své mládí a do detailu popisuje happeningy plné naprosto samoúčelného násilí, destrukce a perverzity, mající za cíl pouze šokovat. A na druhou stranu pak o několik desítek let později, když už formoval svou tzv. psychomagii, píše: „Psychomagie závisí na kreativních, velmi prostých řešeních, ve kterých si nekladu žádné hranice. Jsou to věci neagresivní, věci přívětivé a v žádném případě destruktivní.“ Jsme svědky toho, jak se dopracoval k tomu, že věří, „že motorem všeho je dobrota“ a že „nemoc je nedostatkem lásky“. Prostě obrat o 180 stupňů.
Nebylo to lehké čtení. Ze spousty věcí jsem byla znechucená, spoustu věcí jsem chápala jen mlhavě a některé jsem nepochopila vůbec. Ale na druhou stranu musím přiznat, že mě taky spousta myšlenek oslovila. Takže rozhodně to nebyla ztráta času.
„... pocit viny je k ničemu. Chybovat je dovoleno, pokud chyby neopakujeme a dopouštíme se jich během upřímně míněné cesty za poznáním. [...] člověk, který něco hledá je přece chybující bytost. Chyby tvoří neodmyslitelnou část té cesty. [...] kdo chce dělat omeletu, musí rozbít vejce.“
Jodo pro mě znamená především ztělesnění nejvyšších morálních ctností a Psyhomagíja obsahuje veškerý jeho know-how ohledně komiksové scénáristiky, viz mé hodnocení... nicméně su tarotově rozpolcen také na přívržence Alana Moorea, který se na jeho tvorbu údajně obořil hláškou "Bez magie je umění naprosto kničemu" a mě proto nezbývá, než také kolaborovat s pohansko-anarchistickou utopií, techno-teatrální mánii navzdory:) Psychologický žvásty na konec jsou víceméně už jen samoúčelná propaganda, kterou nelze vztahovat na jedince o mentální úrovni metabaron, technokněží nebo snad láma... Nicméně především poznatky o lucidním snění jsou nedocenitelné a Alejandro je halt můj nejmilejší umělec tohoto světa, děkuji!
Jodorowsky dlouhá léta ovládá techniky lucidního snění a astrálního cestování. Tyto techniky mu přinesli osvícení. On poznal boha, jako absolutní praentitu.
Podivná, ale výborná kniha, která poředstavuje něco, v co jsem sám dříve už věřil. Jodorowsky tady vlastně nastiňuje, že nejlepší terapie je skrze kreativitu a umění. A bez těchto věcí se nám pak do mysli vkládá zlo, které ústí v násilí, války, osobní spory... Osobně jsem velmi uvítal, že je to vlastně kniha psaná formou rozhovorů, protože se jednak dozvíme i něco o autorově minulosti, jeho vývoji, jak k samotné technice došel, ale i jeho postoje a názory, které jsou už z principu prostě zajímavé. Třeba ohledně tarotu, který není prostý předpovědník budoucnosti kartářek. Krásný a pravdivý názor! Je úžasné, čím vším si prošel a z čeho všeho čerpal. Objevuje se tu jak šamanismus, tak i Jung v rámci kolektivního nevědomí. Kapitoly ohledně léčitelky Pachity jsou naprosto neuvěřitelné a i sám Jodorowsky o tom doteď pochybuje. Výborná byla i kapitola o jeho divadelních aktech a jednoho velmi surrealistického představení. Samotná psychomagie je velice zajímavá a moc mě bavily její nástiny v rámci zadávání aktů a odpovědních dopisů vyléčených klientů. Fracet je dobrý zpovědník, bo nenahrává otázkami přímo na tělo. Druhá část už není tak dobrá, ale pořád je zajímavá. Jodorowsky nenechá skoro nikoho na pochybách. Ví o čem mluví a je schopen i smysluplně rozcupovat takového Kafku, přeceňovaného Castanedu se kterým se sám i setkal, principy náboženství a církví, románu jménem Bible, egoistického pseudoguru Osho, princip samsáry v buddhismu nebo braní halucinogenů za účelem zábavy. Třetí část představuje rychlokurz kreativity. To už bylo na mě moc ezo. Zavánělo to vesmírem, přáními a jinýma kravinama. Dovětek v podobě Apendixu pak knihu uzavírá a představuje samotné využití psychomagie v rámci terapeutické praxe pro psychotické pacienty namísto elektrošoků a psychofarmak. Osobně si myslím, že ve mně tahle kniha bude doznívat ještě dlouho. A podobně jako ta od Pirsiga, mě svým způsobem změnila, protože Jodorowsky tvrdí, že jeden člověk neléčí druhého, ale jen pomáhá, aby se vyléčil. V tom je poselství knihy, jež byla napsána, aby byla k užitku všem lidem.
Na závěr si dovolím ještě malý citát ze strany 322:
Nemusíme se rochnit v pocitu, že nejsme milováni. Jakmile na mě dolehne takový pocit, musím ho uchopit, proměnit a začít se cítit milovaný. Jak na to? Pro začátek se přestaňte doprošovat. Jakmile od druhého přestanu cokoli chtít, dostávám se do pozice dárce a mohu říct: "Ty mě nechceš, ale já tě zbožňuji." A namísto toho, abychom svůj život žili neustále nahněvaní a otrávení, řekneme si "dost" a bude po problému. Miluji tě. Nestrávím celý svůj život v roli oběti. Miluji tě a to stačí. Když mě nemiluješ, je to tvůj problém, ne můj. V tom je uzdravení.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Kasta metabaronů |
| 2011 | Incal |
| 2013 | Borgia |
| 2015 | Psychomagie |
| 2018 |  Šílená ze Sacré-Coeur |
Alejandro Jodorowsky patrí k fenoménom ktorý si získal moju pozornosť vo viacerých disciplínach. Umenie, ktoré tvorí a je jeho súčasťou ma začala fascinovať po tom, ako som si obľúbil experimentálny film. Surrealizmus, avantgarda, totemizmus, sakrálne výjavy v snovom opare neidealizovanej spoločnosti ma svoho času takmer fanaticky stiahli k sebe. Jodorowsky sa stal pre mňa ako keby modlou undergroundu. Trvalo trocha dlhšie kým som sa dostal k jeho literatúre a v skutočnosti som si nevedel predstaviť čo od tejto knihy môžem očakávať. Nakoniec som dostal, z každej disciplíny o ktorú sa Jodorowsky oprel, niečo. Nachádza sa tu z časti životopis, začiatky kariéry, jeho inšpirácia, akou formou sa vzdelával, čo ho inšpirovalo, podáva rady ako sa v istej forme sebazdokonaľovať (kapitola o snoch ma fascinovala natoľko, že sám som začal využívať niektoré cvičenia) až ma nakoniec šokoval jeho terapeutickou technikou psychomágie. Čo sa týka ezoterickej stránky psychoanalízy a liečiteľstva: Som veľmi skeptický. Takže pri častiach, kedy sa pohrával s myšlienkou sugescie, liečením a zázrakmi, som bol nesmierne opatrný. Avšak som bral pozitívne fakt, že sám Jodorowsky bez relativizovania podotkol, že môže ísť pokojne aj o placebo efekt, ale keď to funguje prečo nie. Z môjho neodborného pohľadu som schopný akceptovať takúto liečbu pri chorobách, ktoré majú psychický charakter alebo priamo korelujú z psychickým stavom pacienta. Ináč nie. Čo sa týka kritiky tejto knihy: zjednodušene, že "ide o zbierku rôznych myšlienok, ktorého autorom je niekto iný". Áno pokiaľ to tak je, tak aj Marcus Aurelius za svoje Myšlienky k sebe samému by mal byť zavrhnutý, že predkaldá prevzaté interpretácie stoickej filozofie. Psychomágia nie je marketingová motivačná literatúra, ktorá interpretuje pokrytecky myšlienky s cieľom čo najväčšieho zisku. Preto si myslím, že si netreba pliesť tieto rozdielne kategórie. Pokiaľ si však niekto myslí, že to práve taká motivačná literatúra pre avantgardistov je, rád si vypočujem jeho argumentáciu, lebo ja som to tam necítil.