uzivatel4972 komentáře u knih

,, Nemají tušení, co se děje. Netuší, že se moje ruka nachází mezi stehny Panny." klábosil si pro dobro duše Hawke, zatímco chudáci traumatizovaní strážci trapně zírali na noční oblohu a zkoušeli naslouchat možnému nebezpečí v tom sakra nebezpečným tichým lese plným stvůr. Nemyslím, že se jim to extra dařilo....

Ach bože, ta kniha mi teda dala zabrat. Ale bohové netuším, jestli v dobrém směru.
Asi jako všichni tady jsem si tu knihu přečetla díky obrovskému úspěchu v zahraničí. Byla jsem dokonce tak hrr, že jsem váhala před půl rokem nad originální verzí.
Avšak moje úroveň angličtiny se mi vysmála a moje motice zabalila kufry, když jsem se snažila přelouskávat první strany.
No, tak si dovedete představit, že jsem po českém překladu, no řekněme..skočila.
A jak zbitě skončila.
První rána bylo od Poppy, která mně svou slepotou, nezodpovědností a, ach bože, neustálou nadržeností, opakovaně kopala do holeně a dávala pěstí.
Neustále ji ale střídal Hawke, který, fajn, byl vcelku fajn, avšak v okamžiku, kdy kompletně změnil svou povahu, která očividně jen závislela na jméně, mi vrazil dýku do srdce.
Možná jsem moc dramatická, ale já opravdu čekala od této knihy víc.
Abych vás uvedla do děje, Panna, Poppy, a to další její sakra hodně dlouhý jméno, je dívka, která je předurčena k velkým věcem. Samozřejmě, jako pomalu nejdůležitější člověk v jejich společnosti, má osobní strážce strážce. UPS, strážce je mrtvý. Poppy smutná. Přijde nový. Hezký, vtipný, a dokonce s Poppy mluví neslušně, což Poppy, řekněme, fascinuje. Ještě nikdo s ní takto nemluvil, no a tak mu začne říkat věci, které nikdy nikomu neřekla. Kdoví sakra proč, asi naoplátku. Avšak začne i cítít věci, které by jako Panna neměla.
Musím přiznat, že i já se někdy uchechtla jeho vtipům, hlavně ten deníček sprosťáren mě dostal, ale takhle se rozplývát pro jeho ďolíček a cítit při tom takové zajímavé věci.... Holka, to už je úchylka.
No, přeskočim tu sice zábavnou, ale nijak důležitou, polovinu knihy, a konečně, zvrat. Hawke, ten chlapík, jehož zná, já nevím, měsíc, ji zradí. Ji to zklame. Začne ho nenávidět. A pak zase ho chce. Ach jo, nemějte mi to za zlý, tady jsem se kompletně ztratila, ale myslím, že i hlavní hrdinka.
Abych Vám to nevyspoilerovala moc, zasalutuji a radši zmizím, avšak je tu ještě jedna věc, která mě snad naštvala nejvíc.
Ta scéna v tom sněhu. Ano, v tom lese to bylo komický, ale ten sníh? V tu chvíli jsem měla chuť knihu prostě odložit a fakt hlasitě zakřičet frustrací.
To je scéna tu knihu prostě definuje.
A moje poslední připomínka, kterou jsem už naznačila. Přišlo mi, a taky mě to neuvěřitelně zklamalo, že Hawke se změnil. Samozřejmě, říkal, že všechno hrál, ale ta jeho opakovaně ztuhlé čelist má prostě něco symbolizovat, ne? Jeho povaha se kompletně změnila, přesně v tom okamžiku, kdy ho bodla do srdce. To něco symbolizuje, že?
Závěrem bych řekla ne. Prostě ne. Hawkeho, nebo jak se to píše, jsem měla prostě ráda. Byl trošku nereálný a připadalo mi, že není dostatečně od autorky vykreslený, ale byl to sympaťák. Ale posledních 100 stran knihy jsem u jeho částí umírala zlostí.
Ale abych nevytahovala jen ty nepitomější scény, musím uznat, že kniha se četla s lehkostí. Nenadchne Vás, nevěřím, že to tak u někoho bylo, protože existují věští skvosty, ale ani Vás nijak extra nenaštve.. Buďme rády za kompromis.

4 05.12.2021