Valach50 komentáře u knih

Opsaná poezie

Haiku, jakkoliv mezi čtenáři poezie není jako literární forma neznámé, přece jen, aby bylo přijato, vyžaduje jisté poučení. Má svá specifika, která mu dopřávají kouzlo, ale tam, kde schází povědomost o jeho formě, může narazit na zdrženlivost či nepochopení.

Dvojsbírka Sýkorník má však i pro méně obeznámeného čtenáře přitažlivost. Už formát knížečky a její až komorně vytónované četné ilustrace s ní činí přitažlivý artefakt a ilustrátorka se stává oprávněnou, třebaže neoficiální, třetí spoluautorkou díla. Obrázky korespondují s obsahem, ale nesnaží se o dominanci, přirovnal bych je k tichému koutu s květinami, ve kterém se můžete naplno odevzdat působení jednotlivých textů.

Další málo obvyklou skutečností je, že se zde potkávají dva autoři, žena a muž, a čeština se slovenštinou. Nejenže lze vnímat různé akcenty v samotné tvorbě, ale přítomná dvojjazyčnost, demonstrovaná právě na poezii, připomíná střední a starší generaci kdysi samozřejmou kulturní vzájemnost, a té mladší přináší příležitost vnímat naše jazyky v té nejušlechtilejší podobě.

Katka Soustružníková je etablovanou autorkou haiku, knížečka Sýkorník není jejím prvním počinem. Její haiku se vyznačuje věrností tradiční formě, byť ne úplně dogmaticky, ale pečlivě dbá, aby její texty, jakkoliv niterné, nacházely cestu ke čtenáři. Děje se tak, aniž by potřebovala cokoliv "dokreslit", sama uchvácená ani ne tolik pozorováním jako vnímáním spoléhá na zkušenost čtenáře, Např. ...Na peróně / po koleji se blíží paprsek slunce... Některé, pokud bychom je četli samostatně mimo sbírku, vyžadují cílenější zahloubání, a nelze vyloučit, že zůstanou nepochopeny. V kontextu sbírky, kdy čtenář kráčí od jednoho minipříběhu k dalšímu, však nabízí příležitost k vlastním asociacím čtenáře, který se tak stává spoluúčastníkem.

Peter Kovalik se rovněž drží tradiční formy haiku, která na rozdíl od poetických miniatur se musí mimo jiné i vzdát metaforických zvýraznění, přesto při četbě jeho textů máte pocit lyrické splývavostí. Vyznačují se často překvapivým vyústěním, např. ...strnádka spieva / na vyschnutej jabloni / míňam kvitnúce... Předností jeho textů je myšlenkový přesah, kdy na setkávání se s naprosto všedními, drobnými událostmi demonstruje nejen jejich půvab, ale i naši slepotu. Jeho haiku se vyznačují nenásilným propojením ozvěn přírody a našeho myšlení. A také vám neunikne, že ačkoliv inspirace přírodou je téměř samozřejmým, přirozeným podkladem pro verše, tak tam, kde nahlíží do vztahů mezi lidmi a třeba zvířaty, do banální atmosféry, kde žijí, vás obejme stejná blízkost.

Knížečka Sýkorník, artefakt, která téměř splyne s vašimi dlaněmi, jako by tam odjakživa patřila a také patří. Oba autoři nic nevynalézávají, jen poctivě zaznamenávají, co by nám nemělo unikat. Mají podobný přístup, podobné preference ve čtení svého okolí. Oba se vyznačují svědomitou snahou o zprostředkování svých zážitků, aniž by z vás dělali jen nezúčastněné čtenáře. Jestliže jsem recenzi nadepsal "Opsaná poezie", pak proto, že opisování, vnímání drobných všedností nabízí úplnější perspektivu. Snad jen, že knížečka, zdánlivě útlá, by se neměla číst v jednom zátahu, jakkoliv kratičké texty k tomu vybízí. Dokonce si myslím, že kdyby na obou stranách bylo textů méně, byla by ještě přítulnější, třeba proto, že by nás tolik neusvědčovala s vlastní slepoty.

4 24.05.2024

Výtečná kniha po všech stránkách. Příjemným formátem do ruky, korespondujícím s vizuálním rozsahem haiku počínaje, přes srozumitelné úvodní slovo Pavla Martince, umožňující porozumět (a následně o to víc ocenit) formě i nezasvěceným čtenářům, přes líbezné ilustrace, které pro svou četnost v knize by se jen mohly ztěží odpoutávat a svým tak trochu mlžným provedením vědomě vytváří pozadí, až po vlastní obsah.

19 autorů, včetně dvou slovenských nabízí tvorbu, která, ač se musela vyrovnat se specifickými a svým způsobem omezujícími pravidly haiku, nabízí texty, které navzdory pravidlům a dost možná právě proto, přináší ucelené mikrobásně, nenásilně vtahující čtenáře nejen do obsahu, ale i do vlastního doznění. Stávají se tak spontánně spoluautory a mohou prožít svátek slova. Napadá mne parafráze rčení "Tak mnoho povyku pro nic". Tak málo a tak mnoho.

1 19.11.2020

Velmi sympatická knížečka už jen svou výpravou (formát, řada fotografií nejen rámující jednotlivé verše, ale současně vtahující, jako bychom byli jejich součástí. A to platí i o verších. Nemyslím si, že by šlo o smutnou nebo depresivní poezii, spíše jde o básně, které s laskavým odstupem mapují četná zákoutí běžného života. Nepláčou, nekřičí, jen nenásilně, vkusně a hutně akcentují situace, v jejichž většině jsme se již ocili sami nebo nám někdo blízký, a které v naprosté většině přijímáme za své. A co víc, mezi řádky zaznívá porozumění. Jen mezi řádky, protože poezie autora je sama o sobě natolik zdravě sebevědomá, že věří v čtenářovu empatii.

29.06.2019

Četl jsem s krátkým časovým odstupem 3x. Autorka se vyznačuje nejen věrností tradičnímu poslání, tedy i formě - haiku, ačkoliv na několika málo místech v zájmu vyznění na formě nelpěla, ale především, na rozdíl od řady jiných autorů, kteří lpí spíše na obsahové stránce a poněkud stírají hranice mezi haiku a miniaturou, vyniká na mnoha místech této sympatické knížečky lyrickým vyjádřením a propojuje tak haiku s poezií, jak ji většina z nás vnímá. Za zmínku také stojí zamyšlení Pavla Martince na konci knihy, ve kterém laickému čtenáři fenomén haiku přibližuje.

3 29.06.2019