Vlašimka
komentáře u knih
Tajná kronika Rychlých šípů ...a jiné příběhy
Štěpán Kučera
Mně se opravdu líbilo. Hravé a když člověk vyroste na Rychlých šipech, tak i punkáčsky svatokrádežné. Prostě jednohubka na zimní chatu, když není co dělat a vypadne wifina.
Džínový svět
Radek John
Byla 80.léta a mně se dostala do ruky tahle knížka. A já na střední a wow! Kde je nějaký chytrý kluk s motorkou, který zároveň dokáže přeložit anglické písničky, kde je? No, nebyl. Ale Džínový svět byl a úplně jsem mu propadla. Dnes už knížku do ruky raději nevezmu, uchovám si tu vzpomínku na tuto Johnovu pecku, která mě oslovila daleko více než Memento
Proč vlastně běhám?
Jan Sačík
Knížku mi doporučila jedna známá, která začala rekreačně běhat půlmaratony. Že jí bavila. A musím říct, že mě také. Sačíkův jazyk je fajn, autor je asi trochu nesnesitelný chlap,
ale určitě nezkazí náladu a já nejsem jeho žena, tak proč soudit. Kniha bavila. Doporučuji číst devíti alkoholikům z deseti:). Ale vážně: při léčbě alkoholismu se říká, že mozku je vlastně jedno, na čem si uděláte závislost. A tak není vůbec špatné, když si člověk přehodí závislost z láhve na běh. Jenom si nesmí myslet, že tím na to vyzrál a má nadosmrti klid. Sačík v poslední kapitole ukazuje(a je ni upřímnost sympatická), že k prohře je pořád hodně blízko.
V ráji šumavském
Karel Klostermann
Syrové, a čtivé. Neuvěřitelné, že knížka i jazykově funguje po sto letech. Zaujala mě postava Podhamerského, takový věčný typ namistrovaného oblastní manažera, který má pocit, jak na vše vyzraje a přitom se v podstatě udře ve své nadutosti k smrti. Kolem a kolem mi ho bylo až líto.
Zdroj
Ayn Rand (p)
Takto má vypadat velký román! Nejen rozsahem, ale hlavně myšlenkami. Utkvěla mi v hlavě třeba situace, kdy samolibý kritik Toohey chce od hlavního hrdiny vyzvědět: "Co vy si vlastně mě myslíte?" A dostane zcela neočekávanou odpověď: "Ale já o vás vůbec nepřemýšlím." To je přeci super stěrka pro každého egouše :)
Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
Evropa po první světové válce. Když jsem tuhle knihu četla v mých šestnácti, tak mě zdaleka tak nebavila, jako Tři kamarádi nebo Nebe nezná vyvolených. Holt tam nebyla ta velká láska :-) Myslela jsem si, že se k ní už nevrátím, ale teď ... po letech, ejhle, je to dobrá kniha! Asi je to tím, že člověk do ní musí dozrát. Ale ta bezútěšnost společnosti po válce je dost děsivá.
