YangJie
komentáře u knih
Skály
Alois Jirásek
Právě letos jsem strávil během léta pár dnů ve Skalách. Rozhodně je tam cítit genius loci časů minulých a Jirásek plně vystihl zvláštní odlehlost tohoto místa, které ve skutečnosti zase tak odlehlé není. Příběh a popis těsně pobělohorského období je opět úžasný. A jak už jsem si u Jiráska zvykl, nenadržuje žádné straně a nechává plně vyniknout všechny rozpory té doby i spornost jednání jednotlivých postav. Prostě úžasné.
Takže mne pouze mrzí, že jsem román nepřečetl před návštěvou tohoto místa. Pokud má někdo tu šanci, vřele doporučuji.
Konec velkých prázdnin
Pavel Kohout
Tuto knihu jsem četl jako poslední v mém “Kohoutovském roce”, kdy jsem zvládl většinu jeho beletrie. A byl jsem překvapen. Pavel Kohout ukázal, že se vypracoval v excelentního romanopisce. Nejsem si tím zcela jist, ale mám pocit, že možná rozptýlil až příliš velkou část svého potenciálu v autobiografických dílech. (Která jsou ovšem rovněž skvělá.)
Každopádně jsem se v tomto roce změnil z “Kohoutovského” skeptika a pochybovače na velikého Kohoutova příznivce a šířím jeho jméno jak to jen jde.
U nás IV. - Zeměžluč
Alois Jirásek
Hrozně rád bych věděl, zda i naši potomci si v době svého zrání najdou cestu k této nádherné literatuře. Já jsem se poprvé pokusil číst kroniku “U nás” asi tak v 36 letech a potupně jsem ztroskotal. Nyní (58), jsem si na konci tohoto úžasného díla začal připadat stejně opuštěný, jako “Pádolští”. Co teď, do jaké knihy se mám pustit....
Pane Jirásku! Děkuji.
Oppermannové
Lion Feuchtwanger
Další z románů, na který jsem si 40 let počkal. Kromě trilogie “Čekárna” jsem přečetl Feuchtwangera celého a již na střední škole v hodinách literatury jsem tím vyučující deptal. Ovšem tato kniha mého oblíbence mi vzala dech. Tíživé téma, které autor vlastně popisoval v přímém přenosu je sepsáno s takovou bravurou, že výsledkem je neuvěřitelně čtivý román, který se čte jedním dechem. Myslím si, že každý komu připadá nepochopitelné, co se Němcům ve třicátých letech stalo (a to je většina dnešní populace), by si měl přečíst toto dílo. A pak už není třeba vůbec nic dodávat….
Temno
Alois Jirásek
Asi si Alois Jirásek nemyslil, že se “Temno” může vrátit v takřka identické podobě i po jeho smrti. Stejně jako jeden z diskutujících kolegů musím říci, že jsem přešťastný, že si Jiráska vychutnávám ve zralém věku. Než jsem ke knize přistoupil, byl jsem částečně nejistý ohledně ideologičnosti popisu té doby Jiráskem. Nyní jsem přesvědčen, že popis je tak věrný, jak toho byl Jirásek ve své době schopen a velice se blíží realitě. Ve skutečnosti málokdo Jiráska četl, ale mnohý nesmyslně komentuje, ale spíše dokola opakuje “profláklé” teze o Jiráskově přepjatém vlastenectví. Lidé čtěte!!!
Srpnovští páni
Vladimír Neff
Tak samozřejmě vidíme, jak se do románu propsala doba, kdy román vznikal. Přestože to chvílemi bylo až úmorně rozvleklé, cítil jsem stále větší puzení číst a číst. Vladimír Neff byl jazykově brilantní spisovatel a bylo by pro mne zajímavé vidět, jak by dílo vypadalo, kdyby je napsal před rokem 1948. Na kdyby se ovšem nehraje a i tak jsem si to čtenářsky užil.
Ecce homo!
Karel Klostermann
Jedna z méně známých knih Karla Klostermanna mne opět překvapila svoji aktuálností. Vztahy mezi mužem a ženou byly a jsou stejně složité. Možná se dnes liší jen rychlostí řešení těchto rodinných vztahových lapálií.
Pokud by autora neprozradil více jak 100 let starý jazyk, měl bych pocit, že to mohl napsat někdo před 30 lety. Ale ten jazyk je opravdu překrásný. Chtěl bych pana Klostermanna potkat a slyšet.
To byl můj život??
Pavel Kohout
Musel jsem se dožít téměř 60 let, než jsem dostal chuť se do díla Pavla Kohouta pustit. Jakožto syn z rodiny silně postižené rokem 1968 a následnými prověrkami, jsem na spisovatele vždy pohlížel se značným despektem. Po přečtení několika jeho románů, jsem usoudil, že bude užitečné se seznámit s jeho pohledem na sebe sama. Sáhl jsem tedy po jeho vzpomínkách. Je to tedy nálož. Prokousat se téměř 900 stranami není úplně jednoduché, ale dotáhl jsem to. Text je sem tam rozvláčný a nudný, ale převážně čtivý a poučný. Sám pro sebe jsem si ze vzpomínek Pavla Kohouta směrem k jeho osobě vyvodil následující:
“Vždy byl nesmírně pracovitý, houževnatý a cílevědomý. Toto ho vedlo od začátku do konce. Od komunistů k chartě. Rozumím jeho způsobu omluvy za padesátá léta. Tím, že se narozdíl od jiných podobně potrefených hus ( hlavně Dubček) po r. 1989 nikam necpal nalezl v mých očích rozhřešení.
Souhlasím s jeho mnohokrát zmiňovaným argumentem, že si 50. léta odpracoval, to penzum práce je fascinující”
Rád si nyní v klidu přečtu jeho zbylé romány.
Suplent - IV. díl
Karel Klostermann
Byť se tento román úžasného vypravěče může zdát zbytečně rozsáhlý a jeho děj by se jistě pohodlně vešel do jedné knihy, je to prostě úžasné počtení. Znova a znova žasnu s jakou bravurou a lehkostí popisuje Klosterman realitu života druhé poloviny 19. století. Smekám a nechápu, jak je možné, že tento vpravdě geniální vypravěč je takřka zapomenut. Veliká škoda.
Poslední rodu Sedmerova
Jindřich Šimon Baar
Tak smutné a tak poučné!
Sedmerova pouť životem je naplněním známého pořekadla: “ Doma není nikdo prorokem” Musím říct, že úžasný vypravěč Baar mne opět nezklamal. Znova a znova jsem měl pocit jako bych byl u toho, jako bych tam byl s nimi. Trpěl jsem s hlavním hrdinou a sdílel jsem s ním jeho pocit bezmoci a marnosti. V závěru vyjadřuje hrdina perem spisovatelovým určitou naději, že ruku v ruce se vzděláním, osvětou bude stoupat i mravnost obyvatelstva jakož i pocit sounáležitosti s obcí a národem.
Bohužel pane Baare. Mám pocit, že toto se nenaplnilo. Sobectví, krátkozrakost, nezodpovědnost obyvatelstva bují měrou nebývalou.
