reader.007
komentáře u částí děl
V této povídce Priestley projevil dávku masochismu přímo dvojitou. Když pomineme její závěr, dal v ní totiž vzniknout postavě dnes bychom řekli natolik „sluníčkářské“, že v naivní snaze apelovat na svědomí by krutému, surovému, bohatému a hlavně mocnému alkoholikovi hodlala předvést, jaký úděl by mu chtěla dopřát jeho chudá a bezmocná oběť. Ani mi toho flanďáka tedy vlastně nebylo líto.
Tuhle povídku mám ze souboru asi nejraději. Sice taky vyvolává pořádné mrazení a jsem celkem ráda, že jsem ji jako dítě neznala :-) ale zcela mimořádně končí šťastně (když pomineme nepatrnosti jako jsou doživotní traumata hrdinů), což je v souboru výjimka.
Rozhodně stojí za to přečíst. Když ne kvůli zápletce, tak určitě kvůli závěrečné řeči Horna Fischera. Není sice přímo nadčasová, nicméně momentálně aktuální rozhodně ano.
Podle povídky vznikla i rozhlasová hra s názvem Ďáblův jícen, tam se ale rozjímáním nad stavem společnosti a rolí Anglie v koloniích, kde o ně nikdo nestojí, příliš nezabývali...
Dnes snad ještě aktuálnější než byla v době svého napsání. Než poběžíte někam protestovat, určitě si to přečtěte.
Nejděsivější na téhle povídce nebyla pracující fantazie, ale její stopáž (poslechnuto jako audionahrávka), protože já se nudila přímo ukrutně. Zvlášť, když paní Allisonová obrážela obchodníky a všem líčila, jak zůstanou na chatě i PO svátku práce, jsem měla nutkání začít si prozpěvovat Když jsem já sloužil...
Sice předvídatelné, ale pro každého rodiče ten nejděsivější horor ze všech možných...
Film je proti povídce jen čajíček pro milovníky pohyblivých obrázků. Ale povídka je tak skvěle vygradovaná a uvěřitelná, že už ji nikdy nechci slyšet znova.
Jako u většiny americké literatury mi tam sice vadí takové to amíkovské tahání trika, ale přiznávám, že motiv je opravdu neotřelý a atmosféra povídky působivá.
Přiznávám, že se nad pointami Lovecraftových hororových povídek většinou pohrdlivě ušklíbám, ale TOHLE, to byl opravdu poslech hrůzy. O to děsivější, že si ji dovedu představit rozhodně spíš, než kdejakého upíra, vlkodlaka a podobné bafací žánrové propriety. Navíc je děj povídky vylíčen do takových detailů, že autorovi vůbec nezávidím jeho fantazii a z hloubi duše doufám, že to fantazie opravdu byla.
Já vám něco povím. Kdyby můj manžel měl takového kamaráda, který se neustále vytahuje že nad přátelství nic není a že ani vlastní žena není manželovi víc než důvěrný přítel (nemluvě o tom, že by u nás doma byl pečený vařený), neříkám že bych měla odvahu a fištrón zachovat se jako dáma z povídky, ale každopádně má moje plné sympatie a obdiv.
Houby nějakou Karkulku! Právě tuhle a ne jinou povídku ode mne děti vyžadují každý den před spaním. A když se nechám ukecat, ani nemuknou až do konce.
Klasicky ponuře roztomilý Stevenson, při poslechu krásně mrazí