Rup
komentáře u částí děl
Vždy to tak bylo a vždy tomu tak bude. Muži kolonizují, zabírají prostor, připravují půdu - divoký západ, bezbřehý východ, nekonečný vesmír. A ženy je vždy následují i přes bázeň z nejistoty, z neznáma.
Alegorie, zmenšená v povídku, na svět, zmenšený v jediný dům. Ale také kritika duše trýzněné láskou, láskou sebestřednou, sobeckou, dusící.
Studna v prachové poušti Marsu. Život bez života, život zaslíbený Smrti. Jak mučivá musí být nesmrtelnost. Smrt čeká.
Projevy dětské závisti a zloby jsou nevypočitatelné, zvlašťě vůči vrstevníkům, jež se jakkoli odlišují. V daném případě vůči někomu, kdo měl možnost zažít i něco jiného, než věčný déšť, a jenž má naději se vrátit z Venuše zpět na Zemi a užívat si pak slunce do sytosti.
Společnost vlastnící stroj času nabízí movitým zájemcům vzrušující lov dinosaurů. Lov je povolen jen za velice přísných podmínek: Je dovoleno pohybovat se výhradně po speciálně vybudovaných stezkách a lovit jen vybrané živočichy. Porušením pravidel by mohl nastat stav zvaný „paradox motýlích křídel“.
Jak udělat za pár chvil z dětí odhodlanou armádu, ví jen generál. On a po této noci i bubeník.
Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo čeká na štěstí v hadrech, ten se načeká… Nicméně i ten nejluxusnější oblek, zaručující každému z kamarádů, jež se na něj složili, jeho pět minut slávy, není nic proti síle prostého přátelství.
Rozum nám byl jednou dán, ať už kýmkoli, měli bychom jej tedy „rozumně“ používat. Každé dogma se před ním nakonec musí sklonit. I konzervativní stoupenci kléru. V opačném případě se můžeme těšit jen z násilí, krve a slz.
Pustina vůkol, pustina stáří, pustina duše, pustina spalujícího slunce, pustina jednotvárnosti. A čekání. Víra. Čekání na jeden, jediný den deště, jenž všechny ty pustiny alespoň na chvíli rozbije. Víra jednoduchá, prostá, že ten den skutečně nadchází. Co dokáže pustinu zaplnit, zklamanou víru nahradit? Jen hudba. Hudba a žena.
Dobrodružná romantika z období bojů za svobodu v Latinské Americe, ale velmi dobře napsaná. Doporučuji.
Láska, ba i výčitky svědomí mohou nabývat mnoha podob. Leč ani loutka z lásky stvořená, nedokáže věčně snášet zlo svého stvořitele, zvlášť je‑li zajat a zcela pohlcen jejím světem.
Jak by se zachovali lidé „rozvojového světa“ ke zbytkům bílé rasy? Jak moc jsou nenáviděni pro své bohatství, domýšlivost, aroganci?
Autor předvádí čtenářům, jak udělat z husy novinářskou kachnu pomocí nejmodernějších vědeckých metod. V době různých rafinovaných hoaxů až přímo lží, je nanejvýš důležité pochopit celý kontext povídky, pokud možno si vzít ponaučení a nevěřit kdejakému, byť seriózně se tvářícímu, blábolu.
Opravdu hodně slabé, bez nápadu. Noticky Černé kroniky jsou duchaplnější.
Nepotrestaná vina dokáže rozežrat duši všem. Uvedená anotace je vůči čtenáři lumpárna.
