Skallarix
komentáře u částí děl
Návaznost s předešlou povídkou "Ranní rozvážky (Mlékař #1)" je zde nepřímá, ale ke konci jsou tu jisté části, které vlastně pokračují ve vyprávění.
Jak zde již padlo, jsou to obě povídky z něčeho" většího", co není kompletní, ani hotové. Takže povídky sami o sobě působí dosti jinak, když nejsou v rámci uceleného příběhu.
Takový úvod něčeho většího. Ale nevím, jestli by mě takový příběh bavil, otázka by byla, jak by vypadalo pokračování.
Děsivé akorát je ono uvědomení si, že takových psychopatů po světě běhá... spousta.
King a opět jeho oživlé věci, v tomto případě opět auta, která mají potřebu lidi terorizovat, pojídat, nebo jen vraždit.
Tahle povídka mě nijak moc nezaujala...
Pochopil jsem, že se asi jedná o nějaký literární útvar, který napsal svému synovi, když byl ještě malý, ale ve sbírce povídek to trochu působí, jako dětský obrázek voskovkou - zapomenutá záložka, která velmi kontrastuje s knihou samotnou. Jinak, samozřejmě většině čtenářům, či možná naprosto všem asi uniká přesný smysl tohoto díla, který je možná jako šifra, které rozumí jen King a jeho kdysi malý synek.
Už to tu v komentářích zaznělo, ale ano, i mě přesně napadlo totéž po dočtení této povídky! Je to vlastně jak dílko z devadesátkového pořadu "Věřte nevěřte" (Beyond Belief: Fact or Fiction). Jen mi tady strašně chyběl Jonathan Frakes.
Na jednu stranu zvláštní, při tom svým způsobem i zajímavá krátká sci-fi povídka. Ano, samozřejmě s Kingovskými charakteristikami - "něco naprosto a vždy bez života ožije a chce je to sežrat".
Samotný konec mi přišel trochu zbytečně ustřižený.
Taková upovídaná, lehce táhlá povídka o proklatci. Trochu mi přišlo nelogické vyvrcholení z pár důvodů...
Jinak, v této povídce celý příběh vypráví jeden stařec, který vzpomíná na své mládí a události z něj - a je horší než Arnold J. Rimmer. Pamatujete, jak Rimmer vyprávěl Listerovi a Kocourovi o tom, jak to nandal v kostkách svýmu učiteli na kadetce? Tak tady George Gregson (onen stařec) má předlouhý a nudný monolog o partičce pokeru, který vedl se svými přáteli a prokletým mužem, který nepodával pravici. Rimmer byl bourák a byl vtipný. To Gregson rozhodně ne.
Už jsem četl několik podobných povídek a příběhů, které pracovaly s podobným motivem. Kouzelná tužka, sešit, psací stroj, tady v tomto případě se jednalo o textový procesor. Dokonce jsem viděl i minimálně dvě filmové, či televizní adaptace podobných příběhů. Není to možná nic originálního, tato povídka. Ale jako v mnoha jiných případech z dílny Stephena Kinga tady jde o umění podat a prodat svůj příběh.
Prostý námět, přitom brutální, děsivý - a když přidáte trochu sarkasmu a Kingův osobitý styl... Vyjde z toho jedna z těch opravdu dobrých prací.
Mnohdy mě v takovýchto příbězích více fascinuje chování a myšlenkový pochod lidí ve (někdy až velmi) vypjatých situacích, než ono zlé, co se je snaží, jako třeba v tomto případě, sníst. (Například, z povídkové sbírky Mlha to bylo asi nejzajímavější ve stejnojmenné povídce.)
Vcelku zdařilá a čtivá sci-fi povídka o teleportaci a jejích nástrahách. Jako vcelku velký fanoušek sci-fi bych měl dosti co vytknout autorovi, co se týká jistých nesrovnalostí, ale když pominu tyto "závady", bylo to poutavé počtení.
Tohle mělo, nebo se snažilo mít, onu atmosféru klasické gangsterky, jak mnozí zde popisují. Kulisy tu byly a vyprávění z pohledu první osoby bylo plné řečiček, co měly navozovat pocit, že se jedná o jednu z oněch "mafiánských historek", ale... Vlastně to byl průměrný, čtivý příběh bez nějaké velké zápletky a rozuzlení, ovoněný prostředím divokých let prohibice ve 20.století v Americe.
Zvláštní povídání. Paranoiu jako takovou možná spíše jen nastiňuje.
Jsou to takové útržkovité výkřiky ve formě dopisového psaní.
Jednoduchá a oddychová fantasy. Milá a trochu nezvyklá v porovnání s jinými od S. Kinga.
Ačkoliv se jedná o ranější povídku Kingovy spisovatelské kariéry, je v ní cítit jistý styl, kterého se drží stále. Ale tato kraťoučká povídka sama o sobě není nijak velkolepá, jedinečná... Jde spíše o jistý útržek ze situace, kdy zamindrákovaný jedinec začne střílet z okna koleje náhodné lidi, které má v dosahu.
Osobně bych třeba viděl daleko zajímavější příběh ve skutečné události z roku 1979, který se odehrál v San Diegu (o jedenáct let později, než byla tato povídka publikována), kdy Brenda Ann Spencer, která bydlela naproti své škole, začala střílet na shromážděný dav dětí a učitelů. "...Bezhlavá palba trvala několik minut, během nichž vystřelila třicet kulek, zabila ředitele školy Burtona Wragga a správce Mikea Suchara, zranila osm dětí a policajta. Díky rychlému jednání policejních složek, které před Spenceřin dům zaparkovaly velké popelářské auto, nebylo obětí víc." (https://www.dotyk.cz/magazin/brenda-ann-spencer-30191125.html) Určitě si příběh někde přečtěte, pokud ho neznáte.
Zajímavostí je, že na motivy této události složila irská hudební skupina The Boomtown Rats píseň, která se stala hitem - a to píseň "I Don't Like Mondays"
https://www.youtube.com/watch?v=-Kobdb37Cwc
Klasický strašidelný příběh o prokletém předmětu, který člověku ztrpčuje a ničí život. Jistě, takových je snad tisíce. Povídka nezaujme svou nápaditostí, ale vypravěčským talentem autora, což se v tomto případě vcelku povedlo.
Obvykle se snažím vyhnout srovnávání knihy (či novely, povídky) a filmu, který byl dle ní natočen. V tomto případě udělám malou výjimku a stejně tak, jak jsem si všiml, mnozí to již udělali přede mnou, zde, v komentářích.
Film byl velmi zdařilým zpracováním a jak zde již bylo prozrazeno, jeho konec je jiný než ten, který King nechal v novele poněkud otevřený. Je brutální a beznadějný. Filmové zpracování se mi přeci jen, nehledě na ten konec, zdálo trýznivější a daleko více burcovalo emoce. Oproti tomu novela má kupříkladu, stejně tak jako každé takové literární dílo, prostor pro myšlenky a popis pocitů hlavního hrdiny, které se můžete ve filmovém zpracování mnohdy jen domýšlet. Možná byla v povídce spousta věcí jen nastíněna (původ mlhy a příšer, podivná sebevražda vojáků) a čtenář měl prostor pro vlastní představu a úsudek. Otevřený konec jako takový mi ale vůbec nevadil. Abych se přiznal, nejvíce jsem se bál, že konec by mohl být podobný, či stejný, jako je ve zmíněném filmu.
Tahle novela byla vážně velmi, velmi povedená. Stejně tak jako v jiných hororových povídkách, či knihách samotných člověk někdy zjistí, že ona monstra a děsy v temnotách (či v mlze) nejsou tak děsivé, strašné či "zlé", jak dokáží být někteří lidé samotní.
Možná lehce úsměvná, však ale silně bizarní minipovídka, které nějak schází pointa.
Další díl z dynastie Šatchranů (Xenomorph fan club)... Už jsem se se dvěma příběhy setkal, přičemž druhý, "Netvor", který vyšel v minulé sbírce Mloka 2020, mě nijak zvlášť neoslovil. Zde to bylo lepší, co se děje a postav týče. Mělo to spád, i promyšlenější děj. Ale upřímně, nijak jsem se do této vítězné novely nehrnul, když jsem věděl, že je to další střípek ze světa "mimozemské rasy, která čistě náhodou vypadá téměř úplně přesně jako Vetřelec z filmu Ridleyho Scotta".
Naprostá holčičárna. Neohrožené hrdinky s neuvěřitelnými schopnostmi, kde si před nimi každý sedá na zadek, plné supersil a veleega zachraňují členy sesterstva kdesi v zóně plné všechnomožných příšer. A nakonec - vylévání srdíčka... Nene, tohle není pro mě.
Lehce rozvleklý (a přitom svým způsobem zajímavý) příběh o tom, jak ona "vozítka" na Marsu získala i při své jednodušší konstrukci uvědomění si sami sebe.
