Co když je lepší nechat minulost spát...
novinky
PR článek, 21.08.2023
Stacy Willingham: VŠE TEMNÉ A NEBEZPEČNÉ
Dnes je to 364 dní.
364 dní od mého posledního nočního spánku.
364 dní od noci, kdy můj syn Mason zmizel ze své postýlky.
Policie zastavila pátrání.
Můj muž chce, abych se přes to už přenesla.
Ale já musím udržet Masonův příběh při životě.
Někdo ví, co se stalo mému synovi.
A já ho najdu...
Před rokem se Isabellin život navždy změnil: jejího synka Masona kdosi vzal z postýlky, zatímco ona a její muž spali ve vedlejším pokoji. Policie našla jen málo stop, a tak případ odložila.
Isabelle však nedokáže najít klid, kromě občasného zdřímnutí či upadnutí do zvláštního stavu, kdy ztratí pojem o čase, nespala už rok. Celé její bytí se točí kolem hledání syna, ale ví, že takhle nelze žít.
V naději, že se objeví nový svědek či stopa, souhlasí s rozhovorem do true-crimi podcastu, ale moderátorův podivný zájem o Isabellinu minulost ji zneklidňuje. Jeho neustálé vyptávání spolu s její těžkou nespavostí v ní probouzí nepříjemné vzpomínky na dětství, až začíná pochybovat o tom, co si pamatuje z noci, kdy Mason zmizel. Začíná pochybovat i o tom, komu vůbec věřit, včetně sebe samé. Je však odhodlaná zjistit pravdu za každou cenu.
Ukázka z knihy:
„Pět minut, Isabelle.“
Mé zorničky se zavrtávají do koberce. Do místečka, které se ničím konkrétním neodlišuje od zbytku, kromě skutečnosti, že se tam mým očím z jakéhosi důvodu zalíbilo. Okolní prostředí je tím rozplizlejší, oč to místečko – moje místečko – nabývá na ostrosti a zřetelnosti. Takové tunelové vidění.
„Isabelle.“
Přála bych si mít tunelové vidění neustále: být schopná se v daném okamžiku selektivně soustředit vždy jen na jedinou věc. Všechno ostatní aby se proměnilo v pouhé praskání statické elektřiny. V bílý šum.
„Isabelle.“
Lusk, lusk. Před mým obličejem se objeví ruka a zamává. Prsty párkrát lusknou. Zamrkám.
„Země volá Isabelle.“
„Omlouvám se.“ Potřesu hlavou, jako by ten pohyb mohl zapudit mlhu uvnitř, podoben stěračům rozhánějícím dešťové kapky. Ještě párkrát zamrkám a pak se pokusím znovu najít ono místečko, které se ale mezitím ztratilo. Vím, že je pryč nadobro. Rozpustilo se zpátky do koberce, do zapomnění, stejně jako bych si to přála i já. „Jasně, omlouvám se. Pět minut.“
Zvednu ruku s polystyrenovým kelímkem a napiju se kávy – je silná, černá a kelímek lehce zavrže, když přitisknu popraskané rty k jeho okraji. Dřív jsem si každé ráno kafe vychutnávala. Žila jsem pro tu vůni, která se rozlila mou kuchyní, pro teplo hrnku tisknoucího se mi na prsty, prochladlé a zkřehlé z toho, jak jsem stála na verandě za domem a pozorovala východ slunce, zatímco se mi na kůži perlila rosa.
Jenže tím, co jsem skutečně potřebovala, nebyla káva, to už teď vím. Byla to rutina, něco povědomého. Drobná instantní radost, jako ty dehydrované nudle, co zalijete vodou z kohoutku, pak je vrazíte do mikrovlnky a říkáte tomu jídlo. Jenže tohle všechno, radost, rutina, už mě nezajímá. Radost je luxus, který si nemůžu dovolit, no a rutina… Od té jsem dávno upustila.
Teď potřebuju hlavně kofein. Potřebuju se udržet vzhůru.
„Dvě minuty.“
Vzhlédnu k muži stojícímu přede mnou s psací podložkou zapřenou o bok. Přikývnu, hodím do sebe zbytek kávy a poválím hořkou pachuť na jazyku. Je to hnusné, ale na tom nezáleží. Účel splněn. Zalovím rukou v kabelce, vytáhnu lahvičku s očními kapkami – zmírňují zarudnutí – a s precizností odborníka si vymáčknu tři do každého oka. Nejspíš tohle je teď moje rutina. Pak se postavím, uhladím rukama přední díl kalhot a plácnu se dlaněmi o stehna, abych dala najevo, že jsem připravená.
„Kdybyste mě mohla laskavě následovat.“
Pokynem ruky muži naznačím, aby mi ukazoval cestu, a vykročím za ním. Vyjdeme dveřmi do tlumeně osvětlené chodby. Vrčení zářivek ve mně budí představu mručivě ožívajícího elektrického křesla. Pokračujeme k dalším dveřím, a jakmile je otevře, rozezní se lehký potlesk. Protáhnu se kolem muže k okraji pódia a zůstanu stát za černou oponou, která jen částečně zastírá výhled na publikum.
Je jich spousta. Ještě nikdy jsem nevystupovala před takovým množstvím lidí.
Stacy Willingham vystudovala žurnalistiku, a než se rozhodla živit pouze psaním, pracovala jako copywriterka a také vymýšlela marketingové strategie různým značkám. Její literární prvotinou byl psychothriller Záblesk ve tmě (Kalibr - 2022). Žije s manželem Brittem a labradoodlem Makem v Charlestonu v Jižní Karolíně, kde již píše svou další knihu.
Více se o autorce dozvíte na https://www.stacywillingham.com/
Stacy Willingham: Vše temné a nebezpečné, přeložila Naděžda Funioková, vydává nakladatelství Kalibr, 344 stran, doporučená cena 449 Kč - Koupit knihu můžete zde
Vše temné a nebezpečné
Stacy Willingham
Před rokem se Isabellin život navždy změnil: jejího synka Masona kdosi vzal z postýlky, zatímco ona a její muž spali ve vedlejším pokoji. Policie našla jen málo stop, a tak případ odložila. Isabelle však nedokáže najít klid, kromě... více