Mateřská láska je nejstrašnější ze všech citů...
novinky
PR článek, 04.05.2023
Klára Vlasáková: TĚLA
V těle matky se ještě dlouhé roky po porodu nacházejí buňky dítěte a platí to i naopak. Mateřství dělá z žen nestvůry – spojuje částečky několika stvoření do jednoho prapodivného organismu...
Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla.
Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně.
Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět.
Ukázka z knihy:
Když se Marie pokouší dopnout si šaty na zádech, omylem si při tom skřípne kus suché svraštělé kůže. To ji zabolí – a vyleká. Jak dlouho už asi její záda vypadají takhle? V jakém roce se začala normální vláčná kůže měnit na suchý povlak, který se zvolna rozlézá po těle jako nelítostná vyrážka? Proč si toho nevšimla dřív? Proč tomu nějakým způsobem nezabránila? Bezradně spustí ruce podél těla. Když si na šaty vezme sako, nikdo si toho nevšimne, a pokud si ho rozhodne sundat, nebude snad nikdo těch pár nedopnutých centimetrů komentovat. Nikdo k ní přece nepřijde a neřekne: Proboha, jak jste se sem mohla vetřít takhle oblečená! Seberte se prosím a běžte pryč, ale radši zadem, ať vás nikdo nevidí. Rozálii se to nicméně líbit nebude, s největší pravděpodobností jí to i vyčte, nasadí ten svůj nesnesitelný tichý syčivý tón a natlačí se k ní tak blízko, aby Marie nepřišla ani o slabiku její kritiky. Na druhou stranu Marie nepochybuje o tom, že se na ni Róza oboří tak jako tak; vždycky se najde něco, co ji rozladí a za co bude moct její matka. Mami, prosím tě… – Mami, proč jsi to udělala? – Mami, co sis myslela? – Mami, jak tě to napadlo?
Na mami se přece vejde všechno, je dost široká a bytelná, unese veškeré myslitelné stížnosti.
Šaty nechá nedopnuté. Z toho suchého, zmrtvělého místa na zádech se jí dělá zle a chce na něj co nejrychleji zapomenout, odložit ho jako kus starého harampádí, které už dávno dosloužilo a nikdo ho nepotřebuje, jenže něco takového není možné, musí nosit svou kůži, musí nosit svůj trest...
Klára Vlasáková (*1990) je dramaturgyně, publicistka a scenáristka spolupracující dlouhodobě s Českou televizí nebo Českým rozhlasem, pro který píše rozhlasové hry a povídky (Český rozhlas Dvojka, Vltava, Rádio Junior) a komentáře (Český rozhlas Plus).
Za svůj filmový scénář Běžná selhání obdržela ocenění Filmové nadace Hvězda zítřka a nominaci na Cenu české filmové kritiky. Snímek měl světovou premiéru na filmovém festivalu v Benátkách loni v září.
Hraný podcast Neklid pro Radio Wave natočený podle jejího scénáře zvítězil v roce 2022 na mezinárodním festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, získal třetí místo na festivalu Grand Prix Nova v Bukurešti a byl nominovaný na Prix Europe.
Její povídky můžete najít ve sbornících Povídky na doma (Novela bohemica, 2022), Dotek zvířete (Artmap, 2021), Divočina (Novela bohemika 2019) nebo Budoucnost (Idea, 2020).
S ilustrátorkou Juliánou Chomovou připravila grafickou novelu Spiritistky, která vyšla v nakladatelství Lipnik. Jedná se o jejich třetí společný komiksový projekt; za předchozí byly oceněny v soutěži Nejkrásnější kniha a nominovány na Zlatou stuhu.
Její románový debut Praskliny vyšel v roce 2020, Těla jsou její druhou knihou.
Koupit knihu můžete zde.
Těla
Klára Vlasáková
Matky a dcery. Jejich těla, jejich pouto, jejich rozepře, jejich strachy. Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně ště... více
Praskliny
Klára Vlasáková
Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení,... více