Michaela Klevisová: Ze všeho nejraději vnímám jen přítomnost
novinky
22.06.2021 / Dan
Vítejte u rozhovoru s Michaelou Klevisovou, dvojnásobnou držitelkou Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku; Michaela je v současné době jedna z nejprodávanějších autorek detektivní literatury u nás. Právě dokončila svůj nový román Prokletý kraj, který bude v prodeji již v srpnu...
Kde berete inspiraci na zápletky, které zkušený čtenář detektivek neodhadne hned na začátku?
Zápletky vznikají v mé fantazii. Záměrně se neinspiruju čímkoli skutečným, protože mám pocit, že by mě to pak při psaní svazovalo. Nejprve si vždy stanovím prostředí, kde se příběh bude odehrávat. Pak vymýšlím, jaké postavy by tam mohly žít a co by se tam mohlo stát. Vymyslet zápletku trvá obvykle déle, než příběh napsat. Jsou to hodiny a hodiny, kdy třeba chodím někde venku a v myšlenkách se soustředím jen na knížku. Občas mě ten proces vymýšlení i štve, protože mě vytrhává z reality. A to pro mě není ideální. Já totiž ze všeho nejraději vnímám jen přítomnost. Mindfulness je můj přirozený způsob života :-).
Konzultujete témata, o kterých píšete, s odborníky? (např. ochrana přírody)
Obvykle si spíš hledám informace na internetu nebo v různých odborných textech a knihách. Ale je pravda, že zrovna co se týče ochrany přírody, asi bych v budoucnu raději měla žádat konkrétní odborníky o konzultaci, abych měla všechno správně.
Máte bližší vztah k místům a státům, do nichž jste situovala děj svých knih?
Ano, píšu jedině z míst, která dobře znám. Asi bych vůbec nedokázala zasadit příběh do prostředí, kde jsem třeba byla jen jednou, anebo jsem si ho jen někde nastudovala. Do norského Laponska, odkud je moje detektivka Zmizela v mlze, jsme se s přítelem opakovaně vraceli, protože on je rybář a jezdil tam chytat ryby. Na ostrovy v holandském Frísku jezdíme už jednadvacet let skoro každý rok, zamilovali jsme si to tam.
Kdo byl vzorem pro inspektora Josefa Bergmana?
Inspektor Barnaby ze seriálu Vraždy v Midsomeru. Ten jsem naprosto zbožňovala – atmosféra stylizovaného anglického venkova mě uklidňuje. Když jsem se pustila do psaní detektivek, chtěla jsem, aby měly podobnou atmosféru a aby můj detektiv byl taková česká obdoba Barnabyho. Nikdy jsem neměla ambici psát drsné, kruté detektivky ve stylu severské školy. Dokonce i moje krimi z Norska má poklidný nádech ve stylu Vražd v Midsomeru. To byl takový můj experiment – zajímalo mě, jestli je vůbec možné napsat detektivku britského střihu ze skandinávského prostředí.
Zvažujete časem napsat i nějaký detektivní standalone román? (kniha, která nemá pokračování - pozn. aut.)
To mě zatím nikdy nenapadlo, ale vlastně proč ne? Teď si ovšem dávám od detektivek pauzu. Nechci psát jednu za druhou jako na běžícím pásu, aby se z toho nestala rutina a neklesala kvalita. A taky aby mě to pořád bavilo. Právě jsem dopsala napínavý román bez detektivní zápletky Prokletý kraj – sice v něm k jednomu podezřelému úmrtí dojde, ale rozhodně to není krimi. Spíš společenský román. Nedá se to číst jako detektivka, kde hledáte stopy a tipujete pachatele. Napětí ale v příběhu je – moji testovací čtenáři mi dokonce řekli, že příběh je ještě čtivější než moje detektivky :-) Hlavní hrdinka se vydá do malé vesničky na Šumavě pátrat po minulosti svých prarodičů a odhalí události, o kterých se nikdo neměl dozvědět.
Překládáte romantické knihy; je to pro vás únik od napětí a násilí, které řešíte ve svých knihách?
Absolutně. Překládání z angličtiny mě baví – nemusím vymýšlet zápletku, jen si hraju s jazykem. Ale nechtěla bych překládat detektivky nebo thrillery. To bych jela pořád ve stejných kolejích, neoddechla bych si. Obávám se taky, že by to mohlo uškodit mému autorskému psaní – třeba bych se bezděky nechala jiným autorem ovlivnit, a to nechci. U romantických příběhů si odpočinu. Měsíce, kdy překládám, jsou pro mě takové relaxační období. Vždycky se na to těším!
Takže od vás nějakou tu romantiku z českého prostředí časem čekat nemůžeme?
To asi ne – právě proto, že chci překládat něco jiného, než sama píšu. K romantice si ráda odskočím jako překladatelka, ale autorsky se chci věnovat jiným věcem. I když je pravda, že několik romantických povídek jsem napsala pro různé časopisy a bavilo mě to. Takže bych asi spíš měla odpovědět ,nikdy neříkej nikdy‘ :-)
Pracujete aktuálně na nějaké knize?
Teď jsem právě odevzdala ten román Prokletý kraj. Nejméně měsíc si dopřeju úplné volno, protože teď jsem několik měsíců psala nonstop i přes víkendy, neměla jsem čas ani setkat se s kamarádkami. A cítím se dost unavená. Tak to musím vyvážit a odpočívat. Pak mě čekají „překládací“ měsíce, na které se opět moc těším. Prokletý kraj vyjde v srpnu, tak jsem moc zvědavá, jak ode mě čtenáři můj první román bez kriminální zápletky přijmou. Také mám rozepsanou takovou rodinnou ságu o babičce, matce a dceři. Do té se ale znovu pustím zase až v zimě.
Které knihy jsou Vaše oblíbené, a doporučila byste je i čtenářům Databáze knih?
V poslední době mě nejvíc nadchla knížka Kde zpívají raci, nádherný román z amerického Jihu v 50. letech, o dívce z rodiny na okraji společnosti, kterou všichni příbuzní opustí a ona od svých 10 let vyrůstá sama v chatrči uprostřed pobřežních močálů. V knize je nádherně popsaná příroda civilizací nedotčeného mořského pobřeží – je znát, že ji napsala zooložka. Doporučuju ji všem milovníkům přírody. Jinak mám ráda třeba všechny knížky francouzské spisovatelky Delphine de Vigan nebo dánské autorky Helle Helle.
Drak spí
Michaela Klevisová
"Některá tajemství je lepší zapomenout" V zapadlé jihočeské vesničce se před čtrnácti lety odehrálo něco, o čem Eliščina matka už nikdy nechtěla mluvit. Dospělá Eliška se teď vrací, aby dávné události pochopila. Po jejím příjezdu... více
Kde zpívají raci
Delia Owens
Celá dlouhá léta kolují v poklidném městečku Barkley Cove na pobřeží Severní Karolíny fámy o vlčím dítěti, „holce z bažiny“. Když je roku 1969 objeveno tělo místního krasavce Chase Andrewse, obyvatelé města začnou z jeho vraždy po... více
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, právě vstupuje do metra. Dnes má podle kartářky najít osudového muže svého života. Thibault, pohotovostní lékař, zrovna parkuje před domem svého prvního pacienta. Udělal to, našel sílu, opus... více
Tohle jsem měla napsat v přítomném čase
Helle Helle (p)
Mladá Dorte bydlí sama v domku naproti malému nádraží. Před rodiči předstírá, že studuje literaturu na univerzitě v Kodani, jenže to není pravda. Často je jí zatěžko vůbec vstát z postele, nechává plynout čas a čeká, co jí přivede... více