e(l)a oblíbené citáty

„ "Existuje jeden krátký příběh o stařečkovi, který vnukovi vysvětloval vnitřní boj každého člověka," pověděla jsem jí jednou. "Říkal mu, že v každém z nás jsou dva vlci. Jeden se jmenuje Neštěstí. Je nositelem strachu, obavy, hněvu, žárlivosti, smutku, odporu, sebelítosti, hněvu, závisti a méněcennosti. Ten druhý se jmenuje Štěstí. Je to radost, láska, naděje, vyrovnanost, velkorysost, soucit, pravda a laskovost. Když stařec zmlkl, vnuk se zamyslel a potom se zeptal - ´A který vlk zvítězí?´ A stařec odpověděl - ´Ten, kterého krmíš.´" (Měj mě rád)“
— Eva Urbaníková

„ "Jsem dříč. Velmi rychle jsem vzteklá, smutná, přetažená a hlučná. Taky to zní zpočátku velmi sympaticky: Ach, Karo, ta je prostě tak strašně emocilnální. V dobách, kdy mladí bez hnutí brvou sledují se sklenkou koly na internetu videa, kde se sekají hlavy, to je přece skvělé, když ještě někdo něco jaksepatří cítí! Nicméně jedno můžu tvrdit: je to úsilí. Je to dřina pro mé okolí, a především pro mě. Pocity jsou stres. Samozřejmě se můžeme shodnout, že smutek, bolest a zklamání jsou hodně, hodně špatné. To ví každý. Ale taky štěstí je dřina. Nic mě nefrustruje víc než ležet vedle vyvolené osoby a mít potřebu jí být co možná nejblíž. Můžete se objímat a proplétat, až zčernáte, a stejně máte pořád pocit, že chcete být ještě blíž. Takzvaná touha schoulit se do partnera. Jenže odhlédneme-li od jistých sexuálních praktik, do partnera se prostě schoulit nedá. Nikdy nemůžete být dost blízko. Nebo toužení. Koikrát se dokola romantizuje ono postrádání jednoho druhým. Toužení je strašné. Když někoho postrádáte, to nezažene ani kino, protože v takovém filmu nakonec mají každý jeden druhého. A jistě ne: těšit se není největší potěšení. Těšení je dvojče toužení, stejné svinstvo." (Vadná)“
— Sarah Kuttner

„ "Co by bylo ráno?" "Ráno bychom se milovali." "To myslís opravdu? Už ráno?" "Jak bychom se mohli nemilovat, kdybychom leželi vedle sebe?" (Milostné rozhovory)“
— Ivan Klíma

„ 'Neodcházej ode mě, miláčku, můj mroži, zůstaň ještě u mne, já tě chci mít u sebe, dneska už jsem ti musela zavolat. Dokud jsi ještě tady. Zůstaň u mne. Koho teď budu volat, když zůstanu v noci sama? Kdo mi hodí do schránky orchidej? Kdo mě poveze v noci autem? Víš, kdy jsem tě začala milovat? Tu první noc v autě, když jsi tam sedel vedle mne a funěl jsi jako tuleň a nepolíbil jsi mě. Každý by mě zkusil líbat, ale ty ses bál. Odvez mě! Já chci s tebou zítra jet autem a jíst. Tys mě vždycky krmil a ríkal mi takové věci.' 'Holčičko, vždyť já se k tobě zase vrátím.' 'Nechci, aby ses vracel. Zůstaň tu se mnou. chci, abys tu se mnou zůstal pořád. Och, miláčku, obejmi me pevněji. Teď cítím, jak mě objímáš. Chci, abys mě pořád takhle objímal. Když jsem u tebe, vím, že jsem v bezpečí. Vím, že mě miluješ, u tebe mi je dobře. Ty mi děláš samé hezké věci a já tě za to miluju, já budu za to tvá, já u tebe zůstanu, budu se s tebou milovat, budeme se milovat, až zešílíme. Budeš za mnou chodit v noci anebo za tebou budu chodit já, přijdu, když budeš chtít, protože te mám ráda, přijedu, kam mě zavoláš. Zůstaň tady, neodjížděj miláčku, zůstaň u mne, nenechávej mě tu, přece víš, že jsem tvá, nikdy jsem nikoho nebyla tak moc jako tvoje. Vždyť jsem ti zavolala, sama jsem tě zavolala, ačkoli jsme se u rozloučili.' 'Dobře. Ale co bude, když zůstanu, jak budeme žít? Copak můžeme žít tak, jako jsme žili doteď?' 'Já nevím, já nevím nic. Já chci, abys zůstal. Abys na mě byl hodný. Já potřebuju, abys na mě byl hodný.' Za oknem svítá. Nemám sílu odejít a vím, že nemůžu zůstat. Všechno, co učiním, bude špatně. 'Och, máláčku, zůstaneš, zůstáváš, vím to, cítím to, pojď ke mně blíž, já tě chci, jsem tvoje, já se z toho zblázním, jak je mi s tebou dobře, jsem úplně tvoje, nikdy jsem nebyla tak moc tvoje.' A cítím znovu tu rozkoš, které jsem obětoval všechno, pro kterou obetuji všechno, miluju ji, miluju tě, maličká, zůstanu u tebe. (Milostné léto)“
— Ivan Klíma

„ Potom se zeptala: 'Ještě pořád jsme v Německu?' 'Pořád.' 'A jak dlouho ještě budeme v Německu?' 'Hodinu. Nebo už jenom 40 minut.' 'Tak zastav, už zastav a hledej nocleh.' 'Už se ti chce spát?' 'Ne. Ale ještě jsem se nikdy nemilovala v Německu.' (Milostné léto)“
— Ivan Klíma

„ 'Holčičko, nemohu za to, že musím odjet. Chtěl bych tu radši zůstat s tebou. Chtěl bych být pořád s tebou, protože tě miluju.' Pokusil se ji pohladit po vlasech. 'Nesahej na mě,' odstrčila mu ruku. 'Takový kecy - nemůžu za to a chtěl bych být pořád s tebou, protože tě miluju. Ze samé lásky už spěcháš na vlak. Nechci si ty svoje řeči. Nestojím ti o pitomý řeči o lásce a že se vrátíš.' (Milostné léto)“
— Ivan Klíma

„ Moje milovaná holčičko, jsou čtyři hodiny ráno a já nemůžu spát, když vím, že dneska se k Tobě vrátí on. Vím, že se jen přivádím k šílenství, ale ležím tu a představuji si ho vedle Tebe, uvědomuji si, že to on má právo Tě objímat, dotýkat se Tě, a já bych dal cokoli za to, abych tuhle svobodu měl já. (...) Kvůli Tobě se chci stát lepší verzí sebe sama. Celé hodiny jsem tu seděl a zítral na láhev whisky a pak, ani ne před pěti minutami, jsem konečně vstal a všechno to zatracené pití vylil do dřezu. Pro Tebe budu lepším člověkem, lásko. Chci žít dobře, abys na mě mohla být pyšná. Jestli nám spolu mají být dopřány jen hodiny, jen minuty, chci si umět každou z nich vrýt do paměti s tak dokonalou přesností, abych si je mohl vybavovat právě v takových chvilích, kdy mám pocit, že mi zčernala celá duše. Dej mu své tělo, jestli musíš, má lásko, ale nedávej mu své srdce. Prosím, nemiluj ho. (Poslední dopis od Tvé lásky)“
— Jojo Moyes

„ Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit.“
— Antoine de Saint-Exupéry

„ Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
— Antoine de Saint-Exupéry

„ Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné.“
— Antoine de Saint-Exupéry

„ Všechny ty pocity byly uz tehdá v srdci dítěte tytéž, jaké zůstávaly napořád: pochyby o vlastní hodnotě, kolísání mezi sebevědomím a skleslostí, mezi idealismem dívajícím se na svět s pohrdáním a obyčejnou rozkoší smyslů – a jako tenkrát, tak jsem i později stokrát v těch rysech své povahy spatřoval hned opovrženíhodnou chorobu, hned zas vyznamenání, a občas věřím, že mě Bůh touto mučivou cestou chce dovést k obzvláštní osamělosti a hlubinnosti, a jindy zas v tom všem nevidím nic než znaky ničemné slabosti charakteru, neurózy, s jakou se namáhavě vlečou životem tisíce. (Klingsor)“
— Hermann Hesse

„ ...byl jsem mnohem určitější ve svých negativních než ve svých pozitivních přáních. Proto mi mnohem více záleželo na tom, abych nezakoušel bolest, než na tom, abych dosáhl štěstí. Někdy jsem byl velmi pohoršen faktem, že jsem byl stvořen bez vlastního svolení. Pro takového zbabělce má materialistův vesmír jednu obrovskou výhodu: nabízí vám jen omezené ručeni. Nemohlo vás v něm potkat neštěstí nekonečných rozměru. Smrtí vše končí. A pokud by časná neštěstí byla horší, než by si člověk přál snášet, je zde vždy možnost sebevraždy. Na křesťanském vesmíru bylo strašné, že nikde nebyly dveře s nápisem Východ...“
— Clive Staples Lewis

„ Čekat znamená těšit se. Dokud se máš na koho těšit, život má smysl.“
— Ivan Klíma