Podmínky nemožnosti VII–VII – Psychopatologie planety podobné

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446825/bmid_podminky-nemoznosti-vii-vii-psychop-v7E-446825.jpg 0 0 0

Výstava Psychopatologie planety je poslední částí cyklu sedmi tematických přehlídek se zastřešujícím názvem Podmínky nemožnosti. Jsme-li u konce projektu, možná není od věci si připomenout celkový záměr, jak byl stanoven při jeho zrodu. Podle kurátorského textu k první výstavě cyklu mělo jít o „komplexní kritickou reflexi předpokladů a rámců, které dnes vymezují (ne)možnosti poznání, jednání a estetického prožívání“. Text pokračuje následujícím upřesněním: „Jestliže se v posledních pár letech hodně mluvilo o obratu k objektu, zde se středem pozornosti opět stává subjekt. Je to ovšem subjekt porušený, ztrácející půdu pod nohama.“ Před půldruhým rokem, kdy byla tato slova napsána, se subjekt ještě schovával za objekty a z úkrytu hulákal: „Já tu nejsem!“ – tak hlasitě, až z toho bolely bubínky. Dnes se znova tlačí do popředí, čistý a nevinný jako právě narozené miminko, a vystavuje na odiv autentičnost prožitku své prchavé identity. Jenže jeho mládí je vetché a nově nalezená upřímnost skrz naskrz ironická. Jak trefně ukazují poslední události na lokální umělecké scéně, základní rámce zkušenosti tohoto subjektu tvoří institucionalizovaná úzkost a #utrpení plynoucí z environmentálních a sociálních dopadů konzumního způsobu života. Výstavy z cyklu Podmínky nemožnosti postupně zformulovaly řadů aspektů, které charakterizují dnešní typický subjekt coby komplikovanou a rozpolcenou bytost. Zůstává vězet v trvalé přítomnosti, protože už nedokáže prožívat čas jako kontinuum, uvnitř kterého by mohl zúročit dosavadní zkušenosti a vytvářet projekty možných budoucností (Ztráta času). Neustále přechází mezi rozdílnými prostředími, jejichž komfort zakrývá vykořeněnost, a ztrácí z dohledu horizont jednotného světa, za nějž by měl společně s ostatními živými tvory nést a sdílet odpovědnost (Bezprostředí). V nikdy nekončícím procesu práce, kterou vnímá jako seberealizaci, zažívá nejhlubší odcizení celé své osobnosti, zatímco v boji za právo na zahálku a osvobození od práce padá únavou (Práce zahálky). Pod palbou neutichající komunikace už není s to rozlišit smysl promluvy, a tím víc tak podléhá její performativní moci, jíž nezvládá vzdorovat, protože se sám raději vzdává slova, než aby se jím nechtěně někoho dotknul (Alogorrhea). Neví, co si má počít se svým lidstvím ve chvíli, kdy je nucen současně čelit jak ničivým vrtochům přírody, jež se stala příliš lidskou, tak i strojové inteligenci, jež se člověku vymkla z kontroly, a přitom se vyrovnat s temnou skvrnou nelidského původu, která se objevila na světle jeho vlastního rozumu (Nelidské zdroje). Upíná se na dílčí praktické otázky, aby si uchoval drobné radosti svobodného rozhodování, když už nemá co říct k cílům a hodnotám, v souladu s nimiž technika poznává a ovládá svět, a to včetně subjektu samotného (Technický detail). Není třeba zdůrazňovat, že v průběhu realizace tohoto výstavního cyklu zažívali ti, kdo se na ní podíleli, popsané fenomény na vlastní kůži. A jako téměř u každé dlouho trvající a náročné činnosti, která vyžaduje vysoké nasazení našich kreativních schopností, muselo na konci přijít vyhoření. K dobrému vkusu v dnešních produkčních podmínkách patří únavu ani skepsi najevo nedávat a svůj produkt nadále prezentovat s přehrávaným nadšením a urputnou lehkostí. Zkusme si ale namísto toho vyhoření přiznat a položme si otázku, co lze z tohoto stavu pro reflexi podmínek našeho počínání vytěžit. Vyhoření bývá popisováno jako jeden z určujících rysů dnešní společnosti, jež se orientuje primárně na výkon (Byung-Chul Han). Tento výkon je zprostředkován informačními a komunikačními technologiemi, s jejichž rychlostí se lidská psychická výbava nikdy nedokáže vyrovnat (Franco Berardi). Na nával podnětů reagujeme panikou, jež se následně transformuje do deprese z vlastní neschopnosti dostát požadavkům, které jsou na nás kladeny. Situace je frustrující o to víc, že nároky, vůči nimž selháváme, jsou naše vlastní: vzhledem k tomu, že náš výkon je motivován v prvé řadě ideálem seberealizace, nepodléháme při něm vnějšímu donucení, nýbrž tlaku, který na sebe sami vyvíjíme. Na rozdíl od melancholie, spočívá v neschopnosti vyrovnat se se ztrátou objektu touhy, je deprese, do níž upadá dnešní subjekt, způsobena přemírou objektů slastí a potěšení, za nimiž se ustavičně honí. Cílem našeho výkonu má být štěstí, ale vzhledem k tomu, že snaha o jeho dosažení okupuje veškerý náš čas a pohlcuje všechny naše síly, toto štěstí se nikdy nedostaví. Neustálé navyšování produktivity a soutěživost naopak prohlubují pocity únavy, zklamání, smutku a zášti. Zrádná je však i snadná dosažitelnost tisíců drobných požitků, jež nám nabízí konzumní ekonomika: pojem „depresivní hedonie“ (Mark Fisher) charakterizuje subjekt, který není schopen vydržet ani chvíli bez toho, aby si užíval, ať už jde o poslech hudby, sledování videí, hraní her, nakupování nebo mlsání. Jakmile se proud požitků přeruší, propadáme nervozitě a nejistotě, nevíme, co si se sebou počít, nevíme, kým vlastně jsme. Stavy úzkosti, paniky, vyhoření či deprese, stejně jako nejrůznější další psychické potíže se dnes šíří v míře, která dovoluje hovořit o epidemii duševních poruch. Nejedná se přitom o projevy individuálního selhání nebo životní smůly, ale o způsob, jak na psychiku jednotlivce dopadají komplexní ekonomické, technologické, společenské či environmentální procesy (toto propojení patrně nejnázorněji vyjadřuje termín „environmentální žal“). To znamená, že pokud nechceme zůstat pouze u léčby symptomů, ale udělat také něco s příčinou těchto dysfunkcí, je potřeba duševní poruchu „politizovat“. A jak ukázala práce řady myslitelek a myslitelů, kteří se snaží skrze rozbor vyhoření, paniky či deprese dobrat k celkové reflexi dnes vládnoucí ideologie (někoho z nich to stálo život), tyto stavy nám mohou poskytnout jistý paradoxní užitek: právě díky tomu, že se je nesnažíme ihned utlumit, ale setrváváme v nich, abychom je mohli pozorovat a lépe pochopit, můžeme se o podmínkách života dnešních společností a o tom, jakým směrem bude třeba je změnit, dozvědět leccos podstatného. Možná má tak pravdu Berardi, když tvrdí, že deprese jako „pozastavení sdílení času, jako probuzení do světa beze smyslu […] se nejvíc blíží pravdě“. Je-li deprese pocitem hluboké bezvýznamnosti našeho života, pak je to stav, ve kterém se dostáváme nejblíže k tomu, co Eugene Thacker nazývá „světem-bez-nás“ neboli Planetou. Jestliže slovem Svět označíme subjektivně prožívaný „svět-pro-nás“ a slovem Země „svět-o-sobě“ jako předmět objektivního vědeckého popisu, pak „svět-bez-nás“ je podle tohoto autora pouze jednou z nesčetného množství planet ve vesmíru. Mluvíme-li o Planetě, posouváme se tedy na kosmické měřítko, jež je k lidským hodnotám a cílům zcela lhostejné. Planeta jakožto „svět-bez-nás“ je tím, co získáme, když ze světa odebereme člověka a jakýkoli lidský smysl – a právě to se s námi děje ve stavu deprese. „Psychopatologie planety“ by tedy byla paradoxní snahou popsat možnosti duševní nemoci i duševního zdraví ve světě beze smyslu.... celý text