Bůžek a stín
Povídka od:
Lucie Lukačovičová
Z knihy:
Pod kočičími hlavami
Jemný, realisticky vykreslený příběh ze současného Tokia skrývá víc, než by se na první pohled zdálo: pocit osamění uprostřed velkoměsta i připomínku dávné ztráty, která se zas a znovu vrací.
Komentáře (4)
Přidat komentář
Jak už jsem při několika příležitostech zmínila, asijská kultura mě fascinuje, přestože jí úplně nerozumím. Na této povídce ovšem nic nesrozumitelného není (s výjimkou dětské veršovánky v japonštině), má zvláštní tesknou atmosféru osamělosti, k tomu výrazný hororový prvek. Pointa není překvapivá ani špatná, určitě ji však bylo možné podat působivěji. 70%
Hezky napsané. Hra se stíny se mi líbila, ale zrovna ta pointa mi nepřišla nijak překvapivá. Na to jak hezky se příběh vyvíjel, byl utnut během chvilky a raději bych uvítal otevřený konec, než polopatické vysvětlení, které mi do povídky nepasovalo.
Povídka s duchařskou tématikou, která se odehrává v zajímavých japonských kulisách. Má i nečekanou pointu.
Hlavní hrdinka se chová nereálně, jakoby byla duševně méněcenná - neví kam jde ani proč, celá povídka je tak slabá. Zasazení do japonského prostředí působí zpočátku tak, že se chtěla autorka blýsknout znalostmi ze svých studií, teprve se závěrečnou pointou to dá smysl - s tím ale souvisí jiný problém - Japonci za poslední války spáchali neskutečná zvěrstva, za která se - na rozdíl od Němců - dodnes odmítají omluvit. A proto postavit je v této souvislosti do pozice chudáčků je morálně nesprávné. Od odpadu povídku zachraňuje jen příjemná melancholie večerních stínů. (13%)