AsiUrčitě přečtené 39

Meč osudu 2000, Andrzej Sapkowski

Velmi podobná kniha jako Poslední přání. Opět soubor povídek, opět zde jsou různé úvahy (jako v celé sáze o zaklínači) a opět zde narážíme na jiné vysvětlení pohádek a to, jak pro lepší příběh dokážeme překroutit pravdu. Tentokrát je to ale díky Yennefer více o vztazích. Bohužel ubírám hvězdičku za konec a epilog. Z toho jsem byla hodně zmatená – co byl sen, co skutečnost, jak to teda dopadlo a jak se k tomu konci dospělo?... celý text

Poslední přání 2007, Andrzej Sapkowski

Sbírka povídek seřazených, aby šly logicky za sebou, doplněných jednou hlavní, která se prolíná celou knihou. Čte se to celkem dobře, některé povídky mě bavily víc, některé míň, ale celkově to šlo. Povídky se strigou a s Calanthé, Pavettou a Dunym mne asi bavily nejvíc, protože měly napínavý příběh, nejmíň ta s "čertem“. Kniha obsahuje i úvahy – že svět se mění a my se musíme přizpůsobit, co je vlastně zlo, atd. – a to mě moc nebavilo. I když čekám, že z příběhů se dozvím nějaké ponaučení, mělo by to vyplynout samo, nepotřebuji o tom číst ještě dialogy, ale tolik to zase nerušilo. Moc se mi ale líbilo to přepracování pohádek – že to vlastně mohlo být úplně jinak, ale lidé si to překroutili, aby tomu dodali víc romantický nádech.... celý text

Cinder 2012, Marissa Meyer

Jedná se o přepracování pohádky o Popelce. A to velmi originálně. Ačkoliv se jedná o sci-fi a děj je zasazen do budoucnosti, vůbec mi to nevadilo, protože to dalo autorce možnost pojmout příběh vskutku kreativně. A nejen příběh Popelky, částečně je zde zpracována i Sněhurka. Kniha se čte dobře a děj má rychlý spád, neboť kromě Popelky a Sněhurky jsou zde i jiné dějové linky. A i když kolikrát jsem tušila, co se stane, stejně mě to bavilo. Za mě prostě super oddychovka. Lehký, ačkoliv logicky předvídatelný spoiler: Opravdu tleskám, jak originálně autorka zpracovala Popelku na plese, včetně jejího příchodu a odchodu :)... celý text

Jádro 2018, Peter V. Brett

Všechno se celkem táhlo a jak se děj motal i okolo dalších postav, kromě těch hlavních (Arlen, Leesha, Jardir, Inevera, Rena), tak mne to tolik nebavilo. V podstatě to bylo jen loučení a rozhřešení před cestou, dlouhá cesta do jádra, mezitím mocenské boje a sem tam boje s jadrnci a pak závěrečná bitka. A i ta byla celkem rychlá, když uvážím, jak dlouhá byla kniha. Na to, jak jsem byla nadšená z prvního dílu, tak u posledního dílu vůbec. Škoda, celá ta myšlenka s jadrnci a chranami byla velmi zajímavá a originální. A možná trochu škoda, že se víc nerozvinulo, co se stalo, že minulá civilizace, která měla útočné chrany a další vynálezy, zmizela.... celý text

Hostitel 2009, Stephenie Meyer

Moc se mi líbilo, že kniha byla z pohledu Poutnice a nikoliv Melanie. Na začátku se tak logicky domnívá, že lidé se k sobě i k planetě chovají špatně, protože sami jsou špatní. A že všichni lidé si ji pokusí zabít, protože prostě takoví jsou. Postupně ale zjišťuje, že nemůže říci, že lidé jsou jednoznačně zlí, ale že se možná jen brání. A že vlastně to jsou velmi komplexní bytosti, které se ale také velmi často nechávají strhnout svými emocemi. A ty postupně, také díky Melanii, dostanou i ji. Celkově je kniha hodně o druhém úhlu pohledu, vzájemné toleranci a kráse života, a to i bez nějakých zbytečných filosofických řečí. Navíc s celkem solidním nápadem a zápletkou. Pamatuji si, že se mi příběh četl velmi dobře a bylo to místy hodně zajímavé. Ale čekala jsem, že pouť za nalezením Jareda bude o něco delší a kvůli tomu bude Poutnice, díky své touze po něm, více vnitřně rozervanější, a ne že to bude klasický milostný trojúhelník. I tak jsem se ale nenudila. Jinak doporučuji, také zhlédnout film, který byl za mě velmi dobře natočen a Poutnice byla velmi dobře zahrána. Sice tam chybí to, že Poutnice na začátku čekala, že ji lidé každou chvílí zabijí, ale i když je film někdy přímočařejší, než kniha, tak obsahuje vše podstatné, co by tam mělo být.... celý text

Němý křik 2016, Angela Marsons

Kniha mne moc nenadchla. Měla jsem pocit, jako kdybych četla scénář k béčkovému filmu. Opravdu bylo nutné neustále opakovat „my toho ha**la chytíme“ a další velmi laciné fráze? I pasáže z pohledu vraha byly klasické věty typu „donutila mě k tomu“ či „je to její vina“. Kromě toho hlavní hrdinka pro mě byla nepochopitelná. Silně pochybuju, že by se svým přístupem vydržela u policie déle než půl roku. Vždyť musí vědět, že je potřeba postupovat podle protokolu, aby se nepoškodily důkazy a mohl být vrah usvědčen, protože jinak by ho mohl právník z toho vysekat. Tím, že bude postupovat rychle, jen obětem uškodí. Také její hlavní charakterové vlastnosti mi nepřijdou dost domyšlené. Má mít problém s city, ale přitom jen neumí mluvit se svým týmem. Co se týče napětí, vraha jsem díky vylučovací metodě odhalila již po půlce. Navíc jsem onu kritickou větu, která pomáhá odhalit, kdo je vrah, pochopila správně, takže pak už moc napětí nebylo. Pouze jsem doufala, že moje předtucha je špatná a díky tomu jsem vymyslela jiný konec, který by sice možná byl pro někoho moc, ale já bych ho klidně brala namísto tohoto. No, a poslední scéna byla jen další klišé. Možná někdy zkusím další knihy autorky, abych zjistila, zda třeba později styl psaní nezměnila, ale prozatím moc na pokračování naladěná nejsem.... celý text

Řekni lituji 2015, Michael Robotham

Kniha byla opravdu zajímavá. Děj je vyprávěn v dvou rovinách. První ukazuje příběh psychologa O’Loughlina, jež je požádán policií o pomoc při řešení brutálního případu, ze kterého je obviněn psychicky narušený člověk. Druhá rovina je jakýsi deník z pohledu dívky, která zmizela před několika lety a byla vězněna spolu se svou kamarádkou svým únoscem. Ačkoliv na první pohled zcela nesouvislé zločiny, nakonec mají více společného, než by se zdálo. Možná lehce pomalejší začátek, kdy z popisu knihy bylo patrné, kam děj povede, ale poté příběh nabírá na obrátky a já jsem fandila Piper až do konce. Jednalo se o moji první knihu od tohoto autora (především kvůli nižšímu hodnocení jeho ostatních knih), ale hlavní hrdina mne zaujal natolik, že se podívám i na jeho začátky.... celý text

Švábi 2013, Jo Nesbø

Četla jsem předchozího Netopýra, který mne zcela neoslovil, tak se mi do dalšího Nesbø moc nechtělo, ačkoliv je na každém rohu vychvalován. Nakonec mne překvapila dobrá, svižná detektivka, která mi hezky ubíhala. Zajímavé bylo dozvědět se něco o thajském sexuálním průmyslu a nakonec vrah byl po všech mých konspiračních teoriích překvapivý. Hlavní hrdina mi navíc díky svému tápání v životě a neutuchajícímu smyslu pro spravedlnost připomínal Harryho Bosche, jehož jsem si oblíbila, což bylo další plus.... celý text

Prokletý ostrov 2009, Dennis Lehane

Tato kniha mne moc nenadchla. Přišlo mi, že dlouho trvalo, než se děj rozjede, a potom, co to začalo být zajímavé, přišel konec, který mi přišel prostě vzhledem k tomu všemu takový nelogický a vyvolal ve mně spíš spoustu otázek a říkala jsem si, že celou dobu čtu tenhle příběh, a pak jako přijde zrovna tenhle konec? Jako fakt? (Nechápejte mne špatně, film Šestý smysl mám moc ráda, ale u téhle knihy to prostě celé nesedělo...) Nevím, asi mi unikl daný příběh v celé své šíři, možná jsem něco pochopila jinak a třeba zkusím film (tam je vždy všechno polopaticky podané), nebo se k ní někdy vrátím, ale prozatím se mi opětovně číst příliš nechce, jelikož se nečetla moc lehce a musela jsem se do toho místy nutit. Navíc mi bohužel zážitek z čtení rušily neustálé poznámky pod čarou překladatele. Našla bych tak asi dvě místa, kde bych je ponechala, neboť pro pochopení překladu byly nezbytné, ale zbytek bych odstranila. Působily na mne totiž, jako kdyby mi někdo neustále neodbytně ťukal na rameno a kecal mi do čtení.... celý text

Artemis 2018, Andy Weir

I v této knize je patrný osobitý styl psaní autora, jež je stejný jako u Marťana v tom, jak je svět dobře promyšlený, jak jsou popsané veškeré technické a technologické věci, které tam fungují, včetně popisu fyzikálních zákonitostí a odlišností života na Měsíci, aniž by to začalo čtenáři vadit nebo ho příliš nudit. Stejně tak hlavní hrdina (zde hrdinka) má osobitý a ironický pohled na svět. Tím srovnání s Marťanem končí, neboť Marťan je survival příběh a toto je akční příběh, a proto, dle mého názoru, to nelze tak lehce porovnávat. Hlavní hrdinku Jazz jsem si oblíbila a kolikrát jsem si přála mít takovou hlavu a umět přemýšlet stejně rychle jako ona. A pokud už tedy by někdo chtěl srovnávat, tak tato kniha je stejně poutavá a zajímavá jako Marťan a rozhodně bude čtenáře bavit.... celý text

Nakresli mi vítr 2015, Eva Urbaníková

Velmi dobrá kniha. Předem uvádím, že nemám ráda romány, protože mi přijde, že se hlavní hrdinové většinou chovají strašně nelogicky, jen aby příběh měl nějaký zvrat. Tato kniha však staví na dvou velmi podstatných věcech. První je samozřejmě příběh (žádné „podivné“ chování), opravdu jsem si dokázala představit, jak do toho všeho hlavní hrdinka postupně zabředla. A to, že je to podle pravdy, tomu dodává možná ještě větší váhu. Druhou je však to, jak je to celé napsané. Velice chválím autorku, protože styl psaní opravdu dělá u této knihy velké plus. Kniha je velmi čtivá, ačkoliv příběh nejde chronologicky za sebou, kapitoly plynou jedna za druhou (prostě jako vyprávění) a ani si nevšimnete, že máte čtvrtku knihy přečtenou (jasně, kniha je docela tenká :) ). Zcela určitě se jedná o knihu o ženě a pro ženy. Neumím si moc představit, že by ji docenil chlap, ale třeba se mýlím ;) Myslím, že se v tom může poznat hodně žen, které se kdy zamilovaly do špatné osoby, ale současně to by to mohlo sloužit i jako poučný příběh pro ostatní a klidně bych ji zařadila i mezi romány Lenky Lanczové, ne kvůli kvalitě, aby si ji přečetly i dospívající dívky a zjistily, že ne všechno je růžové jako v červené knihovně ( :) ).... celý text

Krvavá karikatúra 2016, Marko Thelen

Bohužel mi u této knihy přišlo, že se autor snaží poučovat - o historii, náboženství, fanatismu, terorismu atd. Měla jsem pocit, že i při běžné konverzaci si někdo ze zúčastněných vždy „najednou“ vzpomene na tu či onu událost z minulosti - jako třeba válka - takže je pak v knize hned popsána (z pohledu „vzpomínek“ daného člověka a je pak uvedeno proč se stala, co způsobila atp.) nebo se o tom diskutuje (v případě, kdy autor chce problematiku probrat více). A při pohledu na nějakou památku si hned lidé vybaví její historii. Kolikrát jsem tak měla pocit, že čtu cestopis či popis dějin. Oceňuji však, že autor udělal podrobnou rešerši a zná veškerou problematiku dobře. Kdyby však trochu ubral a nesnažil se do knihy vnést všechno, případně se zamyslel nad způsobem, jak to tam vložit méně okatě (především u těch „vzpomínek“), nepůsobilo by to třeba tolik násilně. Taktéž mi vadilo umělé vyvolávání napětí. Hlavní hrdina něco objeví, ale třeba až po 10 stranách se dozvídáme, co to je. Nebo mu někdo zavolá důležitou zprávu a čtenář pak musí „sledovat“, jak hlavní hrdina je ohromen a pohybuje se jakoby v mrákotách, než dojde ke kolegům a tam jim vše řekne. Ano, i v jiných knihách je vyvoláváno napětí přerušením děje nebo odhalením určité skutečnosti, až za delší čas, ale myslím, že se to dá udělat méně okatě, než jako tomu bylo zde. Samotný příběh však není špatný, ale není tolik překvapivý a většina tušení (i hlavního hrdiny) se nakonec vyplňuje. Po přečtení knihy si tedy možná neřeknete páni, ale zase neurazí.... celý text

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Celou dobu jsem si říkala, že kniha je taková nijaká. Hlavní podíl má na tom hlavní hrdina. Charlie dělá pouze to, co mu někdo řekne. Sice má své vlastní názory, ale pokud mu někdo řekne, že by si je měl nechat pro sebe, tak to udělá, ačkoliv by rád dělal opak. Na začátku mu profesor angličtiny řekne, aby se víc zapojil mezi lidi. Tak se seznámí s Patrickem a Sam. A od té doby se řídí navíc i radami, které mu dají Patrik nebo Sam. Nesedl mi ani styl vyprávění. Ačkoliv je to formou dopisů, vše je psáno jakoby s odstupem – např. Patrick se rozběhl, Sam se rozběhla, tak i já se rozběhl a nic nemohlo být lepší. - a ve finále to ve mně nebudilo žádné emoce. Avšak tohle všechno může být dáno i tím, co je odhaleno na konci. I tak mi potom přišlo, že se to nijak nezměnilo. Prostě mu Sam řekla, ať se chová, jak chce, tak to dělá. Stejně tak styl psaní se nezměnil. Ano, konec je překvapivý a některé myšlenky jsou zajímavé, ale bohužel to nevyváží zbytek knihy. Celkově – neurazí ani zvlášť nenadchne. (Spoiler: Nemohla jsem se po přečtení zbavit pocitu, že ať je to jak chce, tak Charlie trpí Stockholským syndromem.)... celý text

Sněží, sněží... 2015, Lauren Myracle

Oddechová knížka s třemi příběhy. Ty jsou zasazeny do stejného prostředí – vlak kvůli sněhové bouři zůstane stát poblíž jednoho městečka. Příběhy jsou tak částečně propojeny. Nejedná se však o sledování jednoho příběhu z různých úhlů, ale o samostatné příběhy, které mají společné nějaké prvky. Například některé postavy jsou zmiňovány ve více příbězích, nebo okrajová postava v jednom příběhu se objeví jako okrajová postava i v druhém. Propojenost příběhů bych přirovnala k flashbackům, ty také nemění již odvyprávěnou linku, ale přinášejí další informace o postavách. Jednotlivé příběhy lze totiž číst nezávisle na sobě, aniž by měl čtenář pocit, že mu uniká něco z toho předešlého, zároveň děj předchozího neovlivňuje nijak zásadně děj následujícího. (Pouze pokud by někdo začal posledním příběhem, tak by si mohl odvodit, jak dopadnou ty předchozí.) Kniha se velmi lehce čte a vzhledem k postavám ji lze doporučit i pro mládež.... celý text

Boss Babiš 2017, Jaroslav Kmenta

Kniha, které změnila můj pohled na pana Babiše, ale i na vydavatelství Mafra. V době, kdy jsem ji četla, nepatřila jsem mezi jeho skalní odpůrce, ale ani mezi bezmezné příznivce. Snažila jsem se ke knize stavět s odstupem a neutrálně. Autor začíná tím, jak Babiš převzal Mafru a co to vyvolalo v novinářské branži. Následně se již věnuje Babišovi – jak a proč se začal o něho zajímat, rozebírá jeho vazby na vlivné lidi a společnosti a Babišovo podnikání. Kniha je napsaná publicistickým stylem. Je zde mnoha faktů a údajů poskládaných za sebou, ze kterých pak vyplývají různé pochybnosti o tom, jak se to všechno tehdy událo. Jelikož jsem člověk, který má problém se jmény i fakty, když jich je hodně, bylo pro mě obtížnější číst knihu a musela jsem často listovat tam a zpátky, abych si připomněla, v jaké souvislosti bylo to či ono zmíněno. Nicméně zase tolik mi nevadilo, že kniha není čistě chronologická, neboť vše je uspořádáno do různých tematických celků. Myslím, že kdyby to bylo psáno chronologicky, tak by čtenář mohl mít problém s tím, že v některém roce či období se událo více věcí, a pak by ztrácel přehled, co kam patří. Kniha každopádně obsahuje spoustu zajímavých faktů. Co na mě například nejvíce zapůsobilo, bylo převzetí Kosteleckých uzenin společností Agrofert, kdy jsem kroutila hlavou nad odkoupením a následným vykoupením akcií tohoto podniku. Zajímavý byl i pohled na novinářskou práci v rámci jím vlastněných novinových titulů (včetně jednoho z nejčtenějších webů v ČR – iDnes.cz). Objektivně vzato z knihy jednoznačně vyplývá, že pan Babiš je podnikatel, který má spoustu vlivných kontaktů, který není ve světě politiky nováček a který umí obratně využívat média a PR.... celý text

Jak drahá je nepoctivost? 2012, Dan Ariely

I když je tato kniha napsána stejně jako „Jak drahé je zdarma“ a „Jak drahá je intuice“, tak mě bavila nejméně. Možná to je tím, že v knize se autor zaměřuje čistě na nepoctivost ze všech různých úhlů, zatímco v předchozích byly experimenty z různých oblastí. Navíc, v knize je více příběhů o nepoctivosti nebo rad, jak s ní bojovat, které mi připadají, že jsou si podobné, a také některé experimenty již byly popsány i v předchozích knihách. Opět se ale jedná o zajímavou knihu napsanou čtivým stylem, ve které je nejprve nastíněna domněnka a jak se k ní došlo, jež je následně ověřována pomocí experimentu, přičemž některé úkoly, které účastníci museli splnit, si lze zkusit na vlastní kůži, neboť jejich zadání je i v knize. A stejně jako v předchozích dvou knihách, tak i v této je mnoho zajímavých informací.... celý text

Jak drahá je intuice? 2011, Dan Ariely

Jako první jsem od Dana Arielyho četla knihu „Jak drahé je zdarma“ a tato je napsána podobným stylem, proto na mě možná neudělala takový dojem jako ta první. Název „Jak drahá je intuice“ může být trochu zavádějící, ale kniha v podstatě vyvrací předpoklady o tom, jak se lidé zachovají, které sice znějí na první pohled logicky, avšak skutečnost není až tolik racionální, a tudíž předvídatelná. Autor nejprve nastiňuje, jak si on a jeho spolupracovníci si všimli iracionálního chování lidí, a poté popisuje, jakým způsobem ho zkoumali. Navíc některé úkoly z experimentů si lze zkusit na vlastní kůži, jelikož jsou uvedeny i v knize. Na konci každé kapitoly je pak doporučení, jak s iracionálním chováním bojovat. Celkově se jedná o velmi zajímavou knihu, která je čtivě napsaná a již je dobré si přečíst.... celý text

Pád 2013, Simon Mawer

Celkem průměrná kniha. Román z prostředí horolezectví, ve kterém je realisticky popsáno lezení, jaké vyvolává pocity, stejně jako bombardování Londýna. Hlavní hrdina, Rob, po smrti svého nejlepšího kamaráda, Jamieho, přijíždí do svého rodného města a vzpomíná na jejich společné zážitky – jak se stali kamarády, jak společně začali lézt, jak potkali osudovou ženu, do které se oba zamilovali, i jak se jejich cesty rozešly. Spolu s tím se prolíná dějová linie Robovy matky, Diany, z období 2. světové války. Lze tak nahlédnout do atmosféry před a během vypuknutí války. Jelikož Diana pracuje jako zdravotní sestra, popisuje bombardování Londýna tzv. z první ruky. Právě díky tomuto pohledu, jak válka ovlivnila život v Londýně, mě kniha během čtení zaujala. A i když nejsem nějaký extra horolezecký nadšenec, poučný byl i pohled na to, jak se změnilo horolezectví v průběhu času. Bohužel samotné vztahové linie se mi nezdály tolik zajímavé. Jsou sice zamotané, ale jakoby žádná postava v knize nedokázala být zcela upřímná ať už sama k sobě, nebo k ostatním, a vlastně díky tomu se tvořily ony „zvraty“. Zdálo se mi, že Rob jen obdivuje a závidí Jamiemu, jaký je, a zajímalo by mě, zda by vůbec začal s lezením nebýt jeho touhy se Jamiemu vyrovnat. Jamie zase chce dokázat otci, že je synem, který si zaslouží, aby s ním trávil čas, Robovi, že je „v pohodě“, a sobě, že si sám sebe může vážit. Ruth je ráda, že se líbí oběma přátelům najednou, ale nedokáže říci, kterého by chtěla, jelikož by tak ztratila možnost manipulovat s oběma muži, protože když to přeci nejde s jedním, vždy může jít za druhým. Naopak Diana je jen taková tichá holka, která ale, pro její charakter nepochopitelným způsobem, v okolí Guye dřív jedná, než myslí, a díky jejich společnému lezení se na chvíli dostane trochu ze své ulity. Meg je jen ráda středem pozornosti, proto žárlí na Dianu, když je v něčem lepší. A Guy, jakoby od problémů utíkal do světa hor. Celkově mi tu ale chyběly hlubší motivy postav – proč konaly, tak jak konaly. U zlomových případů se totiž rozhodovaly způsobem, který jim do budoucna většinou škodil, i když to tušily. Navíc nějaký podobný závěrečný vrcholný zvrat jsem tušila už od okamžiku, kdy byl na začátku knihy naznačen, a tak jediné, co bylo trochu nečekané, bylo to, jak se Rob a Jamie rozešli. Bohužel, tato kniha ve mně nevyvolala takový dojem, jak zřejmě autor zamýšlel.... celý text

Psí poslání 2017, W. Bruce Cameron

Celkově je to pěkná, milá oddechová knížka. Před jejím čtením jsem měla obavy, jak to bude napsané, aby to nebyl klasický popis „psího světa“, jež je ukazován spíše z pohledu člověka a toho, jak si člověk myslí, že se pes cítí, ačkoliv psi jsou úplně odlišní než lidi, takže toto polidšťování mi moc nesedí. Psí svět je ale popsán uvěřitelným způsobem. Pes není „vševěd“, spoustě věcí nerozumí a má odlišný, takový až jednoduchý, způsob vnímání světa. Samotný příběh se skládá z několika částí, přičemž jak je na konci zmíněno, každá část má svůj důvod. Psí poslání je pak odhaleno na konci knihy a pouze potvrdí příjemný dojem z knihy.... celý text