Carcaril
přečtené 66
Dvojitý kříž
2013,
Chris Carter
Knihu jsem měl přečtenou za 3 dny. Autor píše velmi čtivě, krátké kapitoly, žádná výplň. Popisy jsou úplně jako bych to viděl ve filmu. Hlavní postava detektiv Hunter i jeho parťák Garcia jsou mi sympatičtí. Jaká to změna oproti Kim Stoneové od Angely Marsons, která mi byla z duše protivná. Je sice pravdou, že popisy vražd jsou až příliš brutální a trochu nerealistické, nicméně autor to kompenzuje skvělým stylem psaní. Je to prostě kniha do které se rychle začtete, děj dobře ubíhá a odpočinete si u toho. Je to prostě knížka na odreagování. A o tom to přece je. Přece není účelem knihy, aby to bylo vysoce realistické, abyste se museli prokousávat zbytečnými deskriptivními pasážemi a aby vám hlavní hrdina šel pořád na nervy tím, jak se chová. Tohle všechno máte třeba u Angely Marsons a její Kim Stoneové. Tady je to však jiná káva. Těším se už na další díly!... celý text
Ďábelské hry
2016,
Angela Marsons
Po přečtení Němého křiku, který mě zaujal spíš tématem, než stylem psaní autorky jsem se pustil do druhého dílu. Bohužel hlavním záporem, kvůli kterému již nebudu pokračovat v dalších dílech této série je postava hlavní vyšetřovatelky Kim Stonové. Ta je nepříjemná, sarkastická a jízlivá na své okolí. Bohužel to není vtipné, ale naopak dost prvoplánové a časem se to dost ohraje. Dále má Kim Stonová sklony k feminismu a určité obecné nevraživosti k mužům, což se projevuje hlavně v jejím vztahu ke staršímu kolegovi Bryantovi, kterého neustále peskuje, jak malého kluka. Bohužel dnešní autoři od sebe dost opisují, a tak je postava ženy kriminalistky poznamenané traumatem z minulosti skoro v každé detektivní sérii. Zatímco však Robert Bryndza skvěle zpracoval postavy Eriky Fosterové a Kate Marchshallové, se kterými se i přes jejich určitou tvrdost a asociální chování čtenář může ztotožnit, s chováním Kim Stonové se ztotožnit nemůžu. Taktéž mi vadí chování Kim Stonové k jejímu kolektivu, kde s lidmi dost zametá, nutí je k přesčasům a hrozí jim vyhazovem. Takového parťáka ani nadřízeného bych tedy mít nechtěl. Jediná věc, u které je možné se vcítit do hlavní vyšetřovatelky je tak její traumatická minulost a to je bohužel v takto dlouhé sérii dost málo. Pokud jde o samotnou knihu, ta je podle mého názoru napsána lépe a čtivěji, než Němý křik, což však může být způsobeno překladem nebo zlepšováním se autorky. Téma myšlení psychopatů je autorkou poměrně dobře zpracováno, ovšem na knize mi vadilo, že bylo od začátku jasné, kdo za vším je. V tomto ohledu se mi líbil spíš Němý křik, kde do poslední chvíle nebylo nic jasné. Podobně jako v Němém křiku se knížkou občas proplétají moudré a pravdivé myšlenky ohledně tématu výchovy dětí a toho jak nedostatek lásky a péče, popř. zneužívání ať už v biologické rodině či institucionální, popř. pěstounské péči na nich zanechává životní vrásky, ze kterých se jen málokteré z nich dokáže vzpamatovat. V tomto ohledu v knize zaznívá spousta životních pravd, které vás v dobrém ohledu zasáhnou. Jako čerstvého rodiče mě tato věc velmi zaujala a v tomto ohledu Angele Marsonové děkuji za přínosné myšlenky vztahující se k tomuto velmi důležitému tématu. Bohužel v dalších pokračování v sérii jinak celkem dobré detektivky mi brání vykreslení hlavní vyšetřovatelky Kim Stonové, která na mě působí velmi nesympaticky. Je to škoda.... celý text
Němý křik
2016,
Angela Marsons
Do knihy jsem se dlouho nemohl začíst a pořád ji odkládal. Nakonec jsem s ní byl poměrně spokojen. Prvně zápory: Pro mě je to jednoznačně postava hlavní vyšetřovatelky Kim Stonové. Ta je nepříjemná, sarkastická a jízlivá na své okolí. Bohužel to není vtipné, ale naopak dost prvoplánové a časem se to dost ohraje. Dále má Kim Stonová sklony k feminismu a určité obecné nevraživosti k mužům, což se projevuje hlavně v jejím vztahu ke staršímu kolegovi Bryantovi, kterého neustále peskuje, jak malého kluka. Bohužel dnešní autoři od sebe dost opisují, a tak je postava ženy kriminalistky poznamenané traumatem z minulosti skoro v každé detektivní sérii. Zatímco však Robert Bryndza skvěle zpracoval postavy Eriky Fosterové a Kate Marchshallové, se kterými se i přes jejich určitou tvrdost a asociální chování čtenář může ztotožnit, s chováním Kim Stonové se ztotožnit nemůžu. Taktéž mi vadí chování Kim Stonové k jejímu kolektivu, kde s lidmi dost zametá, nutí je k přesčasům a hrozí jim vyhazovem. Takového parťáka ani nadřízeného bych tedy mít nechtěl. Jediná věc, u které je možné se vcítit do hlavní vyšetřovatelky je tak její traumatická minulost a to je bohužel v takto dlouhé sérii dost málo. Nyní klady: Celou knihou se jako zlatá nit proplétají moudré a pravdivé myšlenky ohledně tématu výchovy dětí a toho jak nedostatek lásky a péče, popř. zneužívání, ať už v biologické rodině či institucionální, popř. pěstounské péči na nich zanechává životní vrásky, ze kterých se jen málokteré z nich dokáže vzpamatovat. V tomto ohledu v knize zaznívá spousta životních pravd, které vás v dobrém ohledu zasáhnou. Jako čerstvého rodiče mě tato věc velmi zaujala a v tomto ohledu Angele Marsonové děkuji za přínosné myšlenky vztahující se k tomuto velmi důležitému tématu. Bohužel v dalších pokračování v sérii jinak celkem dobré detektivky mi brání vykreslení hlavní vyšetřovatelky Kim Stonové, která na mě působí velmi nesympaticky. Je to škoda.... celý text
