Demimortuus
přečtené 513
Tramvaj č. 1852
2019,
Edward Lee
Už nějakou dobu se mi nestalo, abych nějakou knížku přečetl na jeden zátah během jediného dne. Jasně. „Tramvaj č. 1852“ není žádný tlouštík, ale to nic nemění na tom, že jsem do ní naskočil ráno v práci a na konečnou jsem, zaneřáděný od všech tělních tekutin, dorazil večer ve vaně. Láska k Lovecraftovi, porno, vypsaná ruka klasika hard core hororového žánru. Mohlo tohle dopadnout špatně? Dámy a pánové, já jsem nadšen. Edward Lee píše horory už přes dvacet let. Během svojí nelítostné kariéry se logicky otřel o spoustu zajímavých témat a námětů a mezi jinými došlo hned na několik příběhů, které inspiroval podivný pán z Providence. Právě mezi nimi zalovilo nakladatelství Carcosa a volba padla na „Tramvaj č. 1852“. Pro seznámení českého čtenáře s autorem to možná nebude nejtypičtější vzorek, ale rozumím důvodům, proč byl jako první vzorek vybrán román (nejen) inspirovaný Lovecraftem i faktu, že po úspěchu Mellickových čuňačinek není knize na škodu ani perverzně humorná krustička. Ale nic proti tomu, protože z mého pohledu to byla nakonec volba tuze šťastná. Edward Lee vás vezme časem zpátky do minulosti a nechá vás nahlédnout přes rameno samotnému HPL. Už to je samo o sobě vzrušující. Pan Lovecraft si však tehdy o nějaké slávě mohl nechat zdát a počítal každý drobák. Ve fiktivní realitě ho Lee poškádlí nabídkou, která se neodmítá a autor, který se ve svých dílech jinak vyhýbá ženským postavám (natož nějakým milostným avantýrám) jako čert kříži, je okolnostmi donucen usednout za psací stroj a napsat povídku do lechtivého časopisu Erotesque. Lee se použitým jazykem snaží vystihnout, kterak by sám Lovecraft příběh napsal a překlad Milana Žáčka mu zdatně sekunduje a neváhá tasit i jazykové drahokamy, které jsem snad v životě neslyšel. Vše se však čte příjemně a nebojte se přílišné šroubovanosti. I když je jasné, že pokud někdo nemá tvorbu HPL v lásce, tímhle dílkem těžko prohlédne. Nešť, těmhle chudákům asi nepomůže nikdo. A my ostatní můžeme nastoupit do tramvaje číslo 1852 spolu s Morganem Phillipsem a vyrazit po stopách hrdinovy sestry. Proč jsem tak nadšen? Text je neskutečně vtipný a několikrát jsem se nahlas chechtal jako blázen. A nejedná se tu o humor pro humor, většina humorných situací totiž vzniká jednak onou archaickou mluvou v kombinaci s pornoscénkami i charakterem hlavního hrdiny. Třeba ve chvíli, kdy si náš jouda znuděný sexem s náruživou konkubínou prohlíží vybavení pokoje, táflování a tapety zlaté a rumělkové barvy se vzorkem rybí kosti, nemůžete ho nemilovat. Sexuální scénky jsou výživné, šťavnaté a mají šmrnc. Pokud neradi polykáte všelicos nechutného, může se vám dokonce udělat nevolno. Ale veškeré nechutnosti sem patři a mají mysticko-kosmický prazáklad. Ostatně jak se na Lovecrafta sluší a patří. A navíc, co si budeme povídat, jeho hlavonožčí monstra či božstva přímo vybízejí k netradičním explicitním hrátkám. A pak je tu horor! Člověk by si po předchozích řádcích mohl myslet, že půjde o směs legrace, prasáren a popkulturních odkazů na jednoho jmenovaného oblíbeného spisovatele. Jenže on se příběh postupně nenápadně překlápí v nefalšovaný horor a světe div se – ono to funguje! Člověk jako by opravdu četl dávno ztracený příběh HPL a také proto jsem tak nadšený. I tady se spolu s hrdinou choulíte za klíčovou dírkou a postupně propadáte šílenství okolních hrůz, aby se později ukázalo, že pozemský strach je nicotným zrnkem v hrůzném víru jiných dimenzí i galaxií. Jedna věc je říct si „ok, napíšu něco ve stylu Lovecrafta, jen tam nacpu porno, víc hnusu a nadhledu“, ono se to bude prodávat samo. Tohle ještě dokáže každý. Jenže druhá věc potom je, něco takového napsat a udělat tím radost konzervativním fandům, jejich (a nejspíš i svou vlastní) modlu při tom nepošlapat, dát do díla něco ze sebe a udělat to všechno dobře. A hlavně pobavit čtenáře. Edward Lee to všechno zvládl s přehledem a já doufám, že se dočkáme překladů jeho dalších románů. U Pegāny – tohle se opravdu povedlo! Já chci číst další Edwardy Lee i další Lovecrafty Edwarda Lee. Milane?... celý text
Mízožravci
2019,
Petr Boček
Debutový román Petra Bočka „Mízožravci“ je pro mne velkým a tuze příjemným překvapením. On tedy Petr není žádný začátečník. Naopak. Fortel piloval jednak tandemovým psaním s Miloslavem Zubíkem, jehož plody jsou hororového i humoristického rázu a také sepisováním historických a vlastivědných prací. Pokud navíc bydlíte někde kolem Lanškrouna či Chrudimi, zkrátka jste o něm nemohli neslyšet. Já osobně jsem dosud zaregistroval několik povídek a textů v časopise Howard a jakkoliv mne ze židle nějak výrazněji nezvedly (i když takové vyprávění o Valerii Kaplanové vřele doporučuju), vždy člověka musel zaujmout minimálně sofistikovaný styl a vypsaná ruka. Povídky a teoretické texty jsou jedna věc a román věc druhá. Ne každému se tenhle posun ve vlastní tvorbě podaří. Petr Boček do svého debutu vložil hodně ze sebe a z toho co má rád (či na co rád vzpomíná) a všechno si to sedlo takovým způsobem, že se v mých očích zrodil jeden z nejlepších tuzemských hororů. Spolu s autorem sledujeme Martina Nováka, který se v úvodu románu kodrcá vlakem do rodného Černého Kostelce. Tam na něj mimo smutečních povinností čeká Přemek – kamarád z dětských let, jeho sestra Katka anebo taky tajuplný Háj, který byl odjakživa obestřen děsivým tajemstvím. Martin nemá lehké životní období. Tragicky mu zemřela těhotná manželka a obecně jeho blízcí padají jako mouchy, což si mladý muž klade za vinu. Setkání s parťákem z dětských let jitří vzpomínky. Jak ty dobré, tak ty zlé. A těch zlých je pohříchu mnohem víc. Navíc se ukazuje, že děsivá společnost Ochránců Háje nezmizela v propasti času a donutí oba muže překročit svůj stín a vydolovat ze sebe pozůstatky někdejších neohrožených přátel. Předně musím říct, že mne kniha děsně bavila číst. Můžou za to pevné základy dobrodružné literatury, na které je zručně nahozena černá hororová omítka. Navíc tohle spojení není nijak prvoplánové, takže v první řadě sledujete dětská alotria, noříte se do černějších vzpomínek z dětství a zároveň sledujete, kam se někdejší prckové posunuli jakožto iluzí zbavení dospěláci se svými adult starostmi. Z tohoto náčrtu je patrné, že pokud máte rádi Kingovo „To“ nebo Simmonsovo „Temné léto“, budou vás nejspíš bavit i „Mízožravci“. Ta podobná poetika a nostalgie tam zkrátka je. Stejně jako hodně temné škraloupy, které na nás během dětství někdy ulpí. Další plus má kořeny ve zmíněných vlastivědných a kronikářských aktivitách pana Bočka. Umí zkrátka o městě či vsi vyprávět šikovněji, než většina našich romanopisců a tím pro vás Černý Kostelec (nebo Chrudim?) poměrně brzy ožije i se zlověstným Hájem. Další výhodou je pro mne doba, v níž se příběh odehrává. I já jsem coby škvrně běhal po „smeťáku“ se špuntovkou a tomahawkem v osmdesátých letech a právě vzpomínky na tuhle dobu si Petr vyloženě užívá a jako vrstevníci se většinu času budete zasvěceně a chápavě pochechtávat. Od začátku jsem byl i díky tomu v textu jako doma a nemůžu tenhle fakt neocenit. Vlastně by mě v tomhle směru dost zajímalo, co na tenhle prvek řekne čtenář o dvacet let mladší. Sám Petr prozradil, že v tomhle směru častokrát čerpal z vlastních zážitků, které více či méně poupravil pro účely knihy. Kdybych chtěl za každou cenu hledat nějaké chybky, potom bych možná zmínil jen to, že jak moc se mi líbí jistá lehkost vyprávění celé knihy, tak se pro mne stala menší nevýhodou v závěru. Ten bych ocenil trochu těžší, temnější, vážnější. Nevím, čím to je, ale závěrečná gradace, kdy mi měla zrychlit tepová frekvence ve strachu o Novákovic, se nedostavila. To je sice škoda, ale vzhledem k celkově vysoké úrovni románu je to pouhá drobnost, která možná překáží v dokonalosti, ale celkové nadšení pokazit nemůže. Navíc je v knize jako bonus alternativní konec, který jsem tak trochu očekával na první dobrou. Mám opravdu velkou radost, že i u nás se píšou dobré horory a po „Mainstreamu“ Mirka Pecha znovu jásám a řadím i „Mízožravce“ mezi své velké oblíbence. Až jsem z toho dostal chuť na panáka zelené! Jako bych někde v dálce slyšel: „Čau. Rač vstoupit. Lahve jsou načaty.“... celý text
Bestie
2002,
Peter Benchley
"Bestie" kvalit "Čelistí" nedosahuje, to ani omylem, ale rozhodně se nedá říct, že by nějak výrazně zklamala. Já se bavil i tak a je to dáno hlavně tím, že je na Benchleyho psaní sakramentsky znát, že autor nebyl spisovatelem, který by prožil celý život někde za pecí a cucal si příběhy z prstu. Že naopak procestoval celý svět a na moři byl jako doma. Když čtu jeho díla, mám nehoráznou chuť vyrazit někam na dovolenou, tak sugestivně dokázal Peter popsat výpravy na moře. Člověk málem cítí ve vzduchu tu vůni. Negativem vydání z roku 1992 je překlad. České vydání se tisklo na Slovensku a také překlad je československý. Občas se do textu totiž zamíchá i slovenské slovíčko a není jich málo. Ale i tak je fajn, že u nás kniha vyšla, protože zabijáckých olihní není nikdy dost!... celý text
