dianaxn
přečtené 118
Křišťálový meč
2016,
Victoria Aveyard
Rudou královnu jsem absolutně a bezvýhradně nenáviděla, i když jsem ji dokázala dočíst ve zdraví. U tohohle shitu jsem doslova cítila, jak mi protéká život mezi prsty. Proto si nikdy nepřečtu sequel – dostala bych se na pokraj smrti, a já mám v plánu prožít nádherný a bezbolestný život. Well, připravte si popcorn. Tohle bude na dlouho. Žádná slova nedokážou ani z poloviny vystihnout, jak moc je tahle kniha příšerná, ale pokusím se o to. Styl psaní je mizerný a uspávací. Autorka buď a) napíše 3x tu samou věc v jednom řádku b) zkopíruje cringe fráze, které se tu vyskytují 100x “Musela jsem ho najít. Musela jsem.” “Musela jsem ho přesvědčit. Musela jsem.” Jediné, co Mare opravdu musí, je přestat všechno opakovat. “Musela jsem se kousnout do rtu, abych zůstala zticha. Musela jsem se kousnout do rtu, abych hlasitě nevyhrkla.” Jak vidíte, moc dlouho být zticha nevydržela. “Ty je zachráníš. Zachráníš. Zachráním, zachráním, zachráním.” Mě před těmihle muky už nikdo a nic nezachrání. “Ona žije. Žije. Žije.” To je sice milé, jenže jestli to takhle půjde dál, tak já brzo umřu. Umřu. Umřu. “Co to je, co to je, co se to se mnou děje?” … Ach, ano. Tohle byl ten zlomový moment, kdy bych tu knihu vyhodila z okna, pokud bych ji neměla staženou na mobile. Můj mobil musí projít kontrolou virusů, aby se zbavil všech vzpomínek na nejhorší dny mé existence. Mare je ta neotravnější a nejhloupější hrdinka v historii všech otravných a hloupých hrdinek, která musí všechno 10x zopakovat. Takovou debilitu jsem ještě jaktěživ nezažila. Wait, edit: taková debilita by měla být nelegální. “Blýskající holčička. Tak mi říkala, tak mi říkali oni. Ne, ne, to tedy nejsem. Já už nejsem malá. Jsem bohyně blesku.” Tady jsem dostala záchvat smíchu. Mare je spíš bohyně otravnosti. Ale řekla bych, že označení “porouchaný robot” se hodí víc. Kdykoli zmínila “blýskající holčička” (což bylo 44x), cítila jsem nutkání teleportovat se do té knihy a praštit robota Mare lopatou k smrti. “A já si připadala jako nějaká výjimečně hloupá ryba, která se neustále chytala z háčku na háček, ne a ne se poučit.” To, že o sobě Mare prohlásila, že je hloupá, je jediná chytrá věc, která z ní vypadla. Pak tady máme děj (nebo spíš jeho absenci), který byl o opakování slov. Jediné, co se opravdu dělo, bylo rozpitvávání myšlenek Mare, která byla rozpolcená mezi svou životní láskou a láskou k psychopatovi, který se ji pokusil zabít. No dokážete si představit, jak těžký výběr to musí být? Já totiž ne. Mare měla 3 střídající se nálady: • Maven je zlý. Maven je špatný. • Cal tohle… Cal tamto… Cal, Cal, Cal. • Proč mě Maven nemá rád? Ironií je, že jsou oba dva stejní. Kdybyste jim přehodili jména, nepoznali byste žádný rozdíl. Všechny postavy jsou nudné, ploché, bezcharakterní, otravné a stejné. Jak vám teda nejlépe popsat postavy? Všechny budu porovnávat s Mare: Mare original – litující se, nesnesitelný robotic garbage. Evangeline – jaká by byla Mare, kdyby byla starší a nenáviděla sama sebe. Kilorn – jaká by byla Mare, kdyby byla ještě neschopnější než je. Cal – jaká by byla Mare, kdyby byla princ. Maven – jaká by byla Mare, kdyby byla šílený a zlý princ. Tahle kniha mě připravila o všechny zbývající mozkové buňky, které přežily střet s prvním dílem. Utíkejte pryč a daleko od tohoto whatever to má být, a zachraňte si lidskost nebo aspoň zdravý rozum. Až do konce svých posledních dnů budu brečet za každý strom, který na tohle padl a už nikdy nebudu v duševní rovnováze. Okamžitě bych zakázala prodej a spálila všechny výtisky.... celý text
Rudá královna
2015,
Victoria Aveyard
Představuju vám new level of trash, aneb moje osobní peklo a zdroj veškerého mého utrpení a bolesti. Mare – idiotská naivní hrdinka s myšlením porouchaného robota, který se zasekl na jedné myšlence. Každá věta se opakovala minimálně 3x, že jsem se rozhodla udělat screen, kdykoli se objevila stejná fráze: “Ne. Nesmím prohrát. Nesmím prohrát.” “To není možné. Není možné. To není možné.” “Byly to noční můry. Moje nejhorší noční můry. V mých nočních můrách. Byla to noční můra.” “Co se to se mnou děje? Co jsem zač? Co jsem zač?” Celkem brzo mě to ale omrzelo, protože jsem musela screenovat každou stranu. Nakonec vzniklo album se 172 fotkami “fault in the history of literature” momentů. “Ona na tebe zapomíná. Proto chce, abys zůstala. Aby na tebe nezapomněla.” každý si zaslouží vědět předem, do čeho s touto knihou jde, takže trigger warnings: “Tato kniha působí bolest, bolest, strašně moc bolesti. Proto byste ji neměli číst. Aby vás nic nebolelo.” ‘“Ty jsi jiná, Mare.” Jsem jiná. Nikdo není jako já.’ Nemohu nesouhlasit. Nikdo jiný totiž není natolik tupý, aby v hlavě omílal pořád dokola to samé. “Tebe si vybere vždycky. Tebe si vybere vždycky. Tebe si vybere vždycky. Ten by si mě nikdy nevybral.” A Mare nejen že má syndrom každou věc opakovat stále dokola, ale navíc je zmítána hormony tak moc, až neví, na co vlastně myslet. Možná jsem alergická na věty kurzívou, ale když se něco pořád dokola opakuje a navíc je to zvýrazněné, tak mě z toho bolí hlava. A tady se něco zdůrazňovalo kurzívou na úplně každé straně, až jsem z toho měla migrény. Cal byl tak nudný love interest, že bych o tom mohla napsat báseň, a pak je tady Maven. Jestliže byl Cal nudný, tak pro Mavena ani neexistuje označení. Když se totiž Maven objevil na scéně, tak jsem to nepostřehla a musela se pak vrátit o 10 stran zpět. Celý děj vypadá, jako by se srazila všechna klišé s nejhorší částí Hunger Games a vzniklo z toho… tohle. Navíc zvraty nedávaly nejmenší smysl, protože se vše skládalo z náhod, aby se Mare dostala tam, kde je. Uznávám, že nápad s rozdělením krve na rudou a stříbrnou zněl zajímavě, jenže autorka to zpracovala tak, že se mi chtělo prolít si oči kyselinou. Chatrný děj nezachránil ani styl psaní, který mi připadal taky hrozný. Tahle kniha je naprostá katastrofa, pohroma a tragické utrpení, ale přesto je lepší než druhý díl, což je velmi depresivní.... celý text
