EvcaSuch
přečtené 34
O myších a lidech
2004,
John Steinbeck
Po dočtení téhle knížky vás buď prodchne smutek, nebo vámi bude lomcovat vztek. Každopádně to s vámi něco udělá. Už od prvních kapitol, v nichž vychází postupně najevo, kdo jsou George Milton a Lennie Small, jsem tušila zradu. Tedy že happyend se konat nebude. Od páté kapitoly nabyla tahle moje předtucha jistoty. Víc neprozradím, přečtěte si to, však to není dlouhé a čtivé je to dost. Celkově se v tom vyprávění snoubí jakási drsná něha s krutou neúprosností. Nejde jen o samotný příběh, ale i o způsob, jakým autor pracuje s tempem vyprávění. Moji pozornost upoutaly i poetické pasáže popisující krajinu Salinas v Kalifornii. Myslím, že se k ní ještě někdy vrátím, ten příběh inteligentního, i když prostého a ze zlomyslnosti, hraničící až se šikanou, vyléčeného George a jemu oddaného hromotluka s rozumem tříletého dítěte Lennieho mi nejde z hlavy. Myslím, že nenechá v klidu ani vás.... celý text
Bajky
1941,
Jean De La Fontaine
Na rovinu říkám, že to není snadné čtení. Veršované příběhy s velkým množstvím archaismů a básnických výrazů, z nichž jsem si musela některé vyhledat, ztěžují pochopení i notoricky známých zvířecích příběhů. I proto je fajn začít jednoduššími z nich, pokud si k tomu dodáte kuráže. Chce to číst pomalu, nelitovat času na ověření nebo zjištění významu nějakého málo známého či úplně neznámého výrazu, věnovat pozornost každému verši. Bajky jsou totiž často vystavěny podle schématu: dlouhý úvod, kde si autor připravuje scénu, popisuje aktéry, a v několika verších v závěru náhlá akce a rozuzlení/poučení. Některé mají dialogickou firmou, evokující divadelní hru. U vybraných známých bajek dochází autor k jinému závěru než jeho předloha. Například u proslulé bajky Lišák a hrozny La Fontaine schvaluje lišákovo hodnocení situace jako dobrý způsob, jak se vypořádat s nedosažitelným cílem. Ezop by žasl. V celém kompletu najdete všech 12(!) knih La Fontainových bajek, což je vážně úctyhodné množství. Nehledejte tady však originalitu příběhů, ty přebíral, jak ostatně sám uvádí, ze starších zdrojů (Ezop, Bidpaj/Pilpay - údajný indický mudrc a další). Jak radí sám překladatel, Bohuslav Reynek, přínos francouzského veršotepce tkví především v geniálním zpracování a kráse veršů. À propos, překlad: díky Reynkově neuvěřitelně rozsáhlé slovní zásobě si milovník češtiny přijde opravdu na své. Tyto vpravdě lukulské jazykové hody si hrají se zvukomalbou slov i rytmem veršů. Od prvních řádků vidíte, že volba slov není náhodná (viz bajka Sezdané zlo). Mimochodem, totálně mě dostal úvod bajky Lev a komár: "Táhni, hmyze tenký, země výkale!" Jó, i nadávat se musí umět. Když to shrnu, není to knížka pro každého. Vyžaduje čtenáře, když ne s rozsáhlou slovní zásobou a velkou čtenářskou zkušeností se staršími texty, pak určitě s velkým odhodláním si ji rozšířit a schopností koncentrace a porozumění textu. Pak teprve se může opájet tou krásou.... celý text
Norské dřevo
2005,
Haruki Murakami
"Je to šílené!" odpověděl mi na otázku, jak by knihu stručně charakterizoval, jeden můj maturant. Z určitého úhlu pohledu se to tak možná může někomu jevit. Nemohu s tímto výrokem s čistým svědomím úplně souhlasit, ale ani úplně nesouhlasit. Podotýkám, že jsem tuto knihu četla znovu asi po sedmi letech od prvního přečtení. A i když ani poprvé jsem neměla s přijetím protagonistů problém, teď se čtení násobilo novými (nejen) čtenářskými zkušenostmi. Ačkoli si kniha zakládá na tom, jak je nejaponská (tedy postrádá tradiční formalismus v jazyce i odkazy na japonský kulturní kontext), za což je mezinárodně ceněna, mně ze všeho nejvíc připomíná typický japonský obrázek: pár velmi umných kontur černou tuší a akvarelově rozpité kolorování, jež dodá jemně melancholickou náladu. Právě tahle imprese dodává románu to "něco navíc", čím uchvátí a co čtenáře smiřuje i s tragickými konci některých postav. Stejně jako v Na západní frontě klid je tu hrdina mezi 17 a 20 lety, který dozrává pod vlivem extrémních událostí. Zatímco se ale Paul potýká s vnější tragédií (válkou), Tóru čelí osobním tragédiím svých nejbližších přátel, kterým se snaží (marně) pomoct. Průvodcem je mu pocit osamění a marnosti kontrastující s jeho schopností být smysluplně sám se sebou. Právě tahle osobní hrdinova rovina mě tentokrát oslovila víc než dějové linky. Také jsem si vypsala nezvyklé množství citátů. Zde jen několik na ukázku: "Samotu nemá nikdo rád. Člověk se ale náramně snadno zklame." "Nějak jsem totiž cítil, že brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně." "Sedával jsem tam, pozoroval paprsky světla, jak se chvějí ve ztichlém prostoru, a pokoušel jsem se pochopit sám sebe. Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí po mně? Na nic jsem nepřicházel."... celý text
Paní Dallowayová
2008,
Virginia Woolf
Kdo čeká lineární příběh s od začátku jasně definovanými postavami, jednoduchou zápletku a vyústění, je na špatné adrese. Ne nadarmo se tomuhle stylu říká experimentální próza. Přímé řeči jsou tu vlastně na vedlejší koleji, nestrhávají na sebe čtenářovu pozornost ani text nerozčleňují, jak jsme zvyklí. Popisy prostředí se prolínají s vnitřními monology postav, kdy musíte pozorně sledovat, kdy skončil monolog jedné a začal monolog druhé postavy. Celkově to ale dává člověku velmi plastický obrázek toho, o čem autorka píše. Zachytí to atmosféru, náladu, nejrůznější emoce. Měla jsem z toho takový impresionisticko-kubistický pocit. Imprese těch nálad a kubistické znázornění postav ze všech úhlů i naruby. Mně osobně se knížka moc líbila, oceňuji hloubku tragiky (příběh poválečného traumatu Septima) i lehce skrytý ironický humor (závěrečný večírek paní Dallowayové je takových momentů plný) stejně jako nápaditě poetické popisy a přirovnání. "Zvonění Big Benu ohlašující půl se mezi nimi rozlehlo s neobyčejnou silou, jako by se silný, lhostejný, bezohledný mladík rozháněl činkami sem a tam." "S dvojnásobnou inteligencí, než měl on, se musela dívat na svět jeho očima - což je jedna z tragédií manželského života." "...; jeho rodinný život je určitě bez poskvrnky, až na to, že se zdálo vyloučené, aby bytost s tak nazelenalými rty a oholenými tvářemi kdy udělala tu chybu a měla otravné děti."... celý text
Rendez-vous v Paříži
2014,
Deborah McKinley
Tuhle nenápadnou knížku s lákavou koláží Eiffelovky a rozkvetlých tulipánů jsem slupla za jeden večer (no dobře, posledních 20 stran jsem dočítala ráno, potřebovala jsem se aspoň 5 hodin vyspat). Oč rychleji jsem přečetla, o to déle jsem o ní přemítala. Co to vlastně bylo? Novela v dopisech? Ne tak docela. Lehká romance? Ani omylem! Tak co tenhle nenápadný a lehce se čtoucí text vlastně je? V první řadě se musím přiznat, že jsem se čtením nejakou dobu váhala. Obávala jsem se, jestli to nebude další z tuctových příběhů o ženě neurčitého věku a jejích problémech, či spíše pseudoproblémech, obohacený o podobně závažné problémy jejích kamarádek. Na druhou stranu, podle anotace je tam láska k vaření a jídlu. A možná i nějaký recept! A hlavní hrdinka se jmenuje jako já. To rozhodlo! (Jak bych mohla odolat větě "Jsi zázrak, Evo." Je to podpásovka, ale účinná. ) Celou knihu jsem byla na stráži, zda to nespadne do výše uvedené kategorie. Trošku se k ní blíží dějová linka spisovatele Jacka, s nímž si introvertní a plachá Eva začne dopisovat. Ale mnohem podstatnější je linka Evy. Pod závojem romantického příběhu se řeší náročné téma panické ataky. Jak silně zasahuje nejen toho, kdo jí trpí, ale celé jeho okolí. Jak určuje cestu jeho života a kolik odvahy vyžaduje se jí postavit. Ale to jsem si uvědomila asi až třetí den po dočtení. Pořád přetrvával ten pocit lehkosti, s nímž je kniha psaná. Nejvíc se mi líbily pasáže, v nichž si Eva S Jackem píšou dopisy, pohlednice a e-maily. Vyhovuje mi, jak jimi chvilkami probleskne vtip - nenásilný a jemný. O překvapení není nouze, vyžaduje to však všímavého čtenáře. Vytkla bych snad jen dvě věci: jednu autorce, a to je nerealistická omluva muže (Evina bývalého manžela) - takhle se muži nikdy neomlouvají, i když ženy by si to moc přály. A druhou nakladavateli: tahle kniha neviděla korektora, natož aby korektor viděl ji. Je to velká škoda. A ten recept na arašídové sušenky bábinky Cooperové určitě vyzkouším!... celý text
Na západní frontě klid
1967,
Erich Maria Remarque (p)
Je to nejoblíbenější knížka mého táty, jeho první velká knižní láska. Já osobně válečné příběhy nemusím, přičiněním školní docházky v 80. letech jsem jimi přesycena. Ale musím uznat, že tenhle mezi nimi vyniká. Syrová realita války, jakou svět nikdy předtím nezažil, versus idealistický 18letý mladík, který přerušil studia, aby "hájil svou vlast" - takhle to působí až plakátově prvoplánově. Ovšem hluboký ponor do duše, která stárne po dnech místo po letech, vás rychle vyvede z omylu. Přísně realisticky a detailně popisované důsledky vlastně úplně zbytečných bojů působí strašně autenticky. Máte chuť něco udělat, aby se to zbytečné zabíjení zastavilo. Cítíte tu beznaděj, kterou tehdejší mladí až mladiství rekruti prožívali, dokud je odněkud nezasáhla střela, šrapnel, střepina, plyn... Přesto zde najdete i neuvěřitelně poetické pasáže: "Fronta je klec...", "Ležíme pod mříží granátových oblouků." atd. A to proklamované kamarádství... Hm, na posledních asi dvaceti stránkách ho hlavní hrdina dost trefně vystihuje a zbavuje vší sentimentality. Jsem moc ráda, že jsem to četla. Konečně chápu, jakou hrůzou musel projít můj pradědeček, který v 1. světové bojoval a pak se vrátil do rodné chalupy.... celý text
