EvcaSuch
přečtené 34
Kronika ohlášené smrti
2005,
Gabriel García Márquez
d autora jsem předtím četla pouze jeho povídky O lásce a jiných běsech. Nepřekvapily mě tedy naturalistické detaily, které s pečlivostí chirurga používá pro dokreslení situace. Vlastně mě nejvíc zaujal způsob vyprávění, protože samotný příběh je prostý. Mísí se v něm až antická snaha pasivně vzdorovat osudu s jeho odevzdaným přijímáním. Márquez vypráví způsobem, s jakým se setkáte v lidových vrstvách, v hospodě, v místním krámku, u sousedky. Než se děj posune, dozvíte se vše okolo, co s ním souvisí jen okrajově, nebo dokonce jen zdánlivě. Takhle se vypráví třeba v naší rodině. V jedné větě se shrne tehdejší chvíle s děním o dvacet let později a korunuje to překvapivě vtipné konstatování (aspoň mě pobavilo). "Clotilde Armentová by vždycky připomněla, že plukovník Aponte se pro svůj kulaťoučký vzhled dost trápil, ale já si na něj naproti tomu vzpomínal jako na šťastlivce, i když poněkud vyšinutého samotářským provozováním spiritismu, jemuž se naučil poštou." "Mnoho lidí vědělo, že jsem v podroušenosti navrhl při té veselici Mercedes Barchové, aby se za mě provdala, ačkoli teprve nedávno vychodila základní školu, jak mi to sama připomněla, když jsme se čtrnáct let nato brali." Úžasně trefně vystihuje postavy: "S takovou obětavostí se zasvětila péči o manžela a výchově dětí, že člověk někdy zapomínal, že pořád ještě žije." "Pura Vicariová dopila, otřela si rty rukávem a od pultu se na ni s těmi novými brýlemi usmála. V tom úsměvu ji Angela Vicariová poprvé od svého narození spatřila takovou, jaká byla: jako ubohou ženu oddanou kultu svých chyb." Útlounká kniha mi přišla svou náročností na pozornost (právě kvůli mnoha myšlenkovým zákrutám) o něco přístupnější než Paní Dallowayová od V. Woolfové, hloupostí jednajících postav mi evokovala Steinbecka (O myších a lidech). Rozhodně s oběma knihami zajímavě souzněla. Co pak každý vyčte mezi řádky, to už nechám na něm.... celý text
Anna ze Zeleného domu
1982,
Lucy Maud Montgomery
Poprvé jsem ji četla na střední škole a získala pro ni tenkrát i maminku. Přečetla jsem si ji teď znovu po 30 letech a nelituji. V současné na psychiku náročné době mi přinesla tolik potřebné uvolnění. Kniha má několik dílu pokračování a byl podle ní natočen film. Ale nic nedokáže dosáhnout stejné lehkosti, překvapivých i vtipných momentů jako právě tento první díl. Myslím, že je to dáno vyprávěním o dětské hrdince, její nevinností, nezáludností a jejím až idylicky pozitivním naladěním. Spousty Anniných monologů evokují o překot sdělované zážitky, její okouzlení přírodou ve všech ročních obdobích, nevyčerpatelná fantazie i naplno (a ještě o kapku víc) prožívané emoce jsou balzámem pro čtenářovu duši. Doma se po mně ohlíželi, když jsem u knihy vybuchovala smíchy, a sama jsem cítila, jak mi příběh zvedá náladu.... celý text
Přízračný svět Branwella Brontëa
1970,
Daphne du Maurier
Byla jsem zvědavá, zda mě při čtení po 30 letech něco překvapí, ať už mile, či naopak. Musím uznat, že Daphne je vynikající vypravěčka a skvěle využívá nashromážděný biografický materiál o celé Brontëovic rodině. Sice už to nemělo ten "wow" efekt jako při prvním čtení, ale stále mě to bavilo. A jelikož dnes už jsem také rodič dospívajícího dítěte, víc jsem si uvědomovala tu linku otce sourozenců Brontëových. A ano, chápu, že to myslel dobře, že chtěl pro své děti to nejlepší, že tehdy byla epilepsie chápána (a to i lékaři) jako druh duševní poruchy, kterou je třeba před slušnou společností skrývat(!)... Stejně mi přijde, že svým dětem spíš uškodil. Navzdory tomu, že aspoň po Patrickových sestrách zbyly (i díky izolaci všech sourozenců od ostatních dětí) výborné a dodnes čtené romány. Kdoví, jaký skvostný mohl napsat Patrick, kdyby ho nezničili...... celý text
Proměna
2020,
Franz Kafka
Tuhle krátkou povídku jsem slupla, než se můj drahý dodíval na Skleněné peklo. A musím se přiznat, že jsem k ní přistupovala s předsudky. Očekávala jsem těžko srozumitelnou intelektuálštinu, složitý příběh, sofistikovaný jazyk. A dostala jsem jednoduchý příběh s jednou dějovou linkou, postavený na holém faktu, že živitel rodiny se jednou ráno probudí v podobě hmyzu ovšem s uvažováním člověka. A tohle bohatě stačí k tomu, abyste si jako čtenáři začali klást zásadní otázky: co se stane, pokud najednou nebudu moct zabezpečit svoji rodinu či lidi, kteří na mně zavisejí? Co budu dělat, pokud se něco stane s živitelem naší rodiny? Nezneužívá naše rodina svého živitele, ať už je jím kdokoli? Co když na mně a na mojí péči najednou zůstane úplně odkázán můj blízký? Zvládnu to? Jak dlouho? Proměna klade nepříjemné otázky na tělo každému z nás. A pokud si euforicky odpovíte, že přece jasně, musíme se o sebe i o naše potřebné postarat, pak si znovu přečtěte závěr povídky. Není to vůbec samozřejmé a není vůbec snadné dodržet očekávané morální standardy. Líbil se mi překlad Zbyňka Sekala, jazyk není složitý a příběh je čtivý.... celý text
Frankenstein aneb novodobý Prométheus
2021,
Mary Wollstonecraft Shelley
Mám s literaturou 19. století bohaté zkušenosti, proto jsem očekávala dlouhé popisy krajin, postav okolností. Nu, nebylo to tak zlé, vše tam je naštěstí jen do míry sloužící příběhu. Zrovna popisy postav mě velmi zaujaly asi i díky novému překladu, například: "... že světlehnědých očí, ač těkavých jako oči ptačí, vyzařovala půvabná hebkost." Co mě velmi zaujalo, je důmyslná kompozice celého románu. Příběh začínají vyprávět dopisy kapitána lodi (jež zachrání aspoň na čas hlavního hrdinu před umrznutím), poté převezme štafetu vyprávění samotný tvůrce monstra, Viktor Frankenstein, aby se opět skončilo v dopisech kapitána lodi. Příběh tak plyne velmi autenticky a srozumitelně. Moderní překlad Martina Pokorného jsem uvítala, slovní zásoba je příjemně bohatá. Vytkla bych redakci občasné pravopisné chyby a překlepy (např. na stránce vlevo je postava jménem Henri Clerval, aby hned na protější figurovala jako Henri Cheval). Je to škoda, protože jinak se mi tohle vydání od CooBoo moc líbí.... celý text
