HanaNov přečtené 240

Žízeň 2017, Jo Nesbø

Wau, to byla zase jízda!! Užila jsem si to, tak jako všechny holleovky od Pentagramu dál. Pamatuji si, jak "divně" skončila předchozí kniha (svého času údajně poslední). To byl ale mistrný kousek, který parádně nachystal půdu pro velké pokračování. A já si půlku Žízně říkala, kdy už konečně do toho zapadne ta Aurora! Líbí se mi, jak se všechny známé postavy vyvíjí, hlavně Harry, Ráchel a Oleg, ale i Truls a Kattrine, a tím se mění i můj náhled na ně. Harryho jsem fakt spíše trpěla, ale tady začíná být snad i sympatickou postavou, a velkého záporáka Trulse jsem nakonec skoro litovala. Trochu mě mátla postava hematologa, ale možná tam byl právě proto, aby se na něj čtenář zaměřil jako na podezřelého, a pak bum - vedle jak ta jedle. Každopádně ale co ten konec?! Jedeme dál?....... celý text

Pokoj smrti 2013, Jeffery Deaver

Tak jako vždycky parádně překombinované, ale to mě na "rhymovkách" právě baví! Je to čtivé, má to spád, nastane hned několik zvratů, které otočí příběh o 360°, ale pro mě to celé bylo už hodně neuvěřitelné. A vadí mi, když se do námětů příliš začíná zamotávat politika, proto o jednu hvězdu méně.... celý text

Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá 2016, Jack Thorne

Tohle je tak obrovská škoda!! Příběh totiž není vůbec špatný, nicméně veškerý potenciál nápadu doslova zazdila forma divadelního scénáře. Je to totiž podle mě právě a jenom forma, která nám nedovolí dostatečně prožít děj a pochopit jednání postav. Proto se nám příběh zdá plochý a "hloupý", stejně jako postavy jsou jaksi beztvaré, odcizené a nevěrohodné a jejich jednání a myšlení prostě nechápeme. Divadelní scénář prostě funguje na principu zkratky, nenajdeme v něm žádné popisy, vykreslení charakterů, vztahů, žádné myšlenkové pochody, pocity, nic. Nula. Tohle všechno vznikne až na jevišti a je úkolem herců, aby vytvořili živé postavy, kterým se dá jejich jednání věřit. Když už musela být tato kniha vydána, pak nechápu, proč si někdo nedal tu práci a nevytvořil tento příběh formou románu, protože to by pak bylo úplně jiné kafe! Popisem míst a charakterů, rozvinutím osobností a jejich osobních příběhů, vztahů, pocitů a myšlenkových pochodů bychom získali opět výborné počtení, které by se obsahově sice nevyrovnalo celé sérii, ale bylo by to moc příjemné setkání se známými postavami. Vykreslením postav bychom jistě pochopili nejen samotného Albuse, který se jeví jako nějaká nereálná postava vystřižená z kartonu, která nemá vlastní myšlení a jedná zcela nelogicky, ale i všech ostatních, jejich motivů a snah. Příběh by byl barevný, živý, více zamotaný a komplikovanější, ale komplexní a uvěřitelný. Jenže bohužel, je nám předložen pouze jakýsi náčrtek a můžeme si jenom domýšlet, co by z toho mohlo být. Co se týče děje, tak pro mě je celá sérii uzavřená Relikviemi smrti a na toto pohlížím jako na zcela nový příběh ze světa, který známe a který se mohl odehrát někdy poté. Nápad, na kterém celá kniha stojí, totiž že návratem do minulosti změníme současnost, není nijak originální, nicméně funguje a mě prostě baví. V tomto ohledu i Belatrix a Voldemort, ehm, proč ne? Sice to časově a logicky úplně nezapadá, ale no a co? Ve spoustě knih a filmů závěrečné vysvětlení při bližším zkoumání logicky není možné, ale to vesměs nikomu nevadí. Možná, že prostě na jasně definovaný svět s jasnými pravidly, ve kterém už jsme leccos zažili a kde to dosud všechno vždycky do sebe perfektně zapadlo, máme prostě přísnější měřítka.... celý text

Šepot vzdálených chvil 2015, Kate Morton

Pro mě to byla opět skvělá jízda! To, co tu některé komentáře kritizují, mi právě přišlo skvělé a originální. Kate Morton miluju, líbí se mi její vypravěčský styl, netradiční výstavba příběhu, specifické budování napětí a způsob, jakým pracuje se čtenářem. Konkrétně u této knihy mi trochu vadilo vyprávění v první osobě, zpočátku mě to úplně bilo do očí a nedokázala jsem se s tím ztotožnit, nicméně po několika kapitolách jsem si zvykla. S hlavní hrdinkou jsem neměla problém se ztotožnit a spolu s ní jsem prožívala postupné odhalování pravdy až k závěrečnému finále, které mě opět dostalo do kolen. Je pravda, že Šepot vzdálených chvil byl oproti ostatním autorčiným knihám v některých pasážích hodně popisný, ale dokonalé popisy úžasně dokreslily příběh a vlastně byly i přímo jeho významnou součástí. Spojení příběhu s literárním dílem mi přišlo geniální a všechny tři sestry se mi doslova dostaly pod kůži. Jak jsem se prokousávala stránkami, lačnila jsem pořád víc po tom, abych se o Percy, Saffy a Juniper dozvěděla další a další podrobnosti. Jejich osudy mě zasáhly především kvůli jakési bezvýchodnosti a neutěšenosti, v jejímž středu zůstala pouze sesterská láska. Ani jedna z nich díky souhře mnoha náhod a důsledkem špatných rozhodnutí nedosáhla na své štěstí. Doporučuji překonat pro mnohé možná nudný začátek, potom už knihu nedáte z ruky.... celý text

Ztracený slib 2017, Kate Morton

Tahle autorka mě vždycky dostane. Nesmírně mě baví to postupné skládání příběhu v několika časových rovinách, tím spíš když jsou jednotlivé střípky předkládané z pohledu různých postav. Kompletní obrázek se čtenáři vyjeví až na posledních stranách, přičemž právě na konci vždycky čeká překvapení, protože nic není tak, jak se může zdát. Mně osobně závěr všech knih této autorky zatím vždycky vyrazil dech. Pokaždé jsem seděla s otevřenou pusou a myšlenky se mi v hlavě neskutečně vířily ve snaze nějak se srovnat s vyřčeným. U Ztraceného slibu jsem nicméně právě z konečného rozuzlení byla trochu (dost) zklamaná, a proto ubírám jednu hvězdičku v konečném hodnocení. To, že se závěr opřel o obrovskou náhodu (vlastně sérii náhod) a tím se vlastně všechno vyřešilo, je pro mě trošku klišé. Působilo to na mě jakoby nedotaženě, i když navenek bylo všechno právě až moc vyřešené. Tenhle konec byl pro mě opravdu slabý, a to především kvůli tomu, jak je nereálný. Říkala jsem si: "Aha, když už nevím, jak naložit se závěrem, tak použiji největší možnou nepravděpodobnost, a to že jsme vlastně čirou náhodou všichni příbuzní. A navíc příběh ukončím tak trochu ve stylu "a žili šťastně až do smrti"." To pro mě není závěr hodný Kate Morton.... celý text

Stalker 2015, Lars Kepler

Tahle série je opravdu dobrá, ale Stalker mě oproti předchozím dílům tolik do kolen nedostal. Možná je to proto, že jsem Stalkera četla bezprostředně po Nesbově Policii, u které jsem se nemohla ani nadechnout a proti které je Stalker slaboučký čajíček:-) Kniha mi přišla hodně psaná na efekt takovým tím stylem "aby to byla bomba", za každou cenu být akční, tajuplný, překvapivý, nicméně postavy na mě působily schematicky a křečovitě, stejně jako dialogy postav. Nedokázala jsem se sžít s dějem, věřit mu a užít si ho. Stalker je kniha plná klišé, nicméně musím ocenit téma stalkingu jako takového a skvělé popisy vražedných scén. Ty byly opravdu geniálně nadávkované! Btw. žlutá pláštěnka? To už tady taky několikrát bylo:)... celý text

Policie 2015, Jo Nesbø

Syn 2014, Jo Nesbø

Přízrak 2014, Jo Nesbø

Parádní Nesbovka! Akce, promyšlenost až rafinovanost, nečekané zvraty, zběsilé tempo, překvapivá odhalení, o to všechno opět není nouze. Někdo tu psal, že je příběh překombinovaný, já myslím že NAOPAK! Příběh je zamotaný, to ano (to je ale také to, co nás na Nesbovkách mimo jiné tak přitahuje), ale není překombinovaný. Vlastně je to geniálně jednoduché... Nesbo vytvořil v Přízraku jakýsi kruh, který obkrouží kolem dokola, takže na konci se de facto vrátí na samý začátek, respektive k prvotní myšlence. Skvělé! Příběh je tedy vystavěn tak, že ona téměř primitivní zápletka na sebe jako sněhová koule nabaluje neočekávané a směřuje k odkrytí nemyslitelného.... Za mě 4 hvězdy. Proč ubírám jednu hvězdu? Z několika důvodů: 1. V některých scénách jsem místo Harryho viděla Arnolda Schwarzenegera, jak obtěžkaný granáty a samopaly sám běží proti celé armádě, aby vyváznul jen s několika nepodstatnými šrámy. 2. Hodně se mi zprotivil Oleg, naopak víc než předtím jsem začala fandit Harrymu a Rachel (přistihla jsem se, jak jim tajně držím pěsti a přeji si, aby jim to vyšlo), takže mě naštvalo, jak to nakonec dopadlo. 3. Zcela překvapivě jsem správně identifikovala, kdo je Dubajec. A to už přibližně v polovině knihy. 4. CO TEN KONEC???? -------------------- Nicméně je mi jasné, že Přízrak je nejspíš jakýsi prolog k Policii, proto ten konec. Takže směle do toho, ať se kruh uzavře:) POZN.: Přízrak jsem poslouchala jako audioknihu v podání Hynka Čermáka. Oproti klasické knize jsem musela být víc trpělivá, žádné nedočkavé listování stránkami a úprk po řádcích a větách. Ale vyplatilo se. Pro mě úplně nový a skvělý zážitek!!... celý text

Neználkovy příhody 1972, Nikolaj Nikolajevič Nosov

Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství, milovala jsem malenky i malíčky! Je tak netuctová. Už se těším, jak ji budu číst synkovi:)

Den co den 2013, David Levithan

Tak tohle je velmi zajímavá kniha, už svým ústředním motivem! Zaujala mě obálkou a nevěděla jsem, co čekat, a bylo to hodně milé překvapení. Rozhodně se nepodobá ničemu, co jsem kdy četla. Už na prvních stránkách mě děj pohltil, velmi mě bavilo střídání charakterů a osudů osob, v nichž hlavní hrdina postupně existoval. Na druhou stranu na mě ze stránek a z postupného rozvíjení příběhu dýchala jakási beznaděj a neřešitelnost situace. Vzepření se hlavního hrdiny svému osudu, které ale reálně nemělo (a nemohlo mít) řešení ani logické vyústění mi přišlo malicherné v kolotoči všech osudů, které se v knize objevily, tudíž i některé hrdinovy myšlenkové pochody mi nebyly sympatické. Ale jinak knihu hodnotím jako moc dobré čtení! Vadil mi otevřený konec, mám ráda úplné dovysvětlení a uzavření příběhu. Ale to je čistě můj problém:-)... celý text

Krevní test 2008, Jonathan Kellerman

Taková detektivní klasika, čte se dobře, ale nic objevného čtenář v téhle knížce nenajde. Je tam pár zajímavých a nápaditě vyřešených míst, i rozuzlení není úplně fádní, ale chybí mi tam takové to něco navíc, co by mi utkvělo v hlavě.... celý text

Sběratel kůží 2014, Jeffery Deaver

Klasická deaverovka-rhymovka, která příznivce dobrých detektivek opět velmi potěší:-) Ačkoli musím uznat, že čím víc rhymovek má člověk za sebou, tím víc je děj tak trochu předvídatelný. Ne že bychom my, prostí čtenáři, dokázali odhadnout, kam se příběh bude ubírat, nebo snad uhodli vraha, to v žádném případě! Tedy alespoň můj mozek na tohle prostě nemá:-)) Nicméně obeznámený čtenář se už nenechá jen tak zmást spletitostí děje, postavami a jejich rádoby motivy a předkládanými verzemi! Po zkušenostech z předchozích knih tak trochu očekáváme, že každá další zápletka, každý další naservírovaný detail nebo potencionální podezřelý, není definitivní až do poslední věty. A co víc, můžete se vsadit, že sebemenší drobnost zmíněná jakoby mimochodem, bude ve výsledku ta podstatná:) Sběratel kůží je navíc co se týče souvislostí hodně svázán ani ne tak se Sběratelem kostí, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíš s Hodinářem, tudíž rozhodně doporučuji obeznámit se předem právě s touto knihou. Takže co z toho všeho plyne? Přiznávám, že mě prostě Deaver baví. Ráda sleduji jeho myšlenkové skoky, propojování na první pohled nespojitelného a sledování hned několika linek, které do sebe na poslední straně jednoduše zapadnou. Ano, Deaverův styl se opakuje, ale na druhou stranu - kdo dokáže vytvořit takhle čtivý příběh s tolika odbočkami, který navíc působí uvěřitelně?....... celý text

V plamenech 2013, Rosamund Lupton

Za mě docela milé překvapení. Sice to není nic, co by mě ohromilo, nad čím bych se nějakým způsobem pozastavila a řekla si "páni". To vůbec ne. Spíš se jedná o průměrnou rádobydetektivku s mysteriózní linkou, která se ale dobře čte a rozhodně má zajímavou pointu. Mám ráda knihy pevně kotvící v realitě, dějové linie, u nichž si můžu říci, že se skutečně mohly takhle přihodit. Tady to bylo pro mě dost na hraně, nicméně nakonec bylo zajímavé sledovat rozplétání zpočátku banální zápletky, postupné promíchání jednotlivých linek a postav, uvažování, rozvoj a změny jednotlivých charakterů. A konec byl vůbec největším překvapením - nikdy není nic tak, jak by se mohlo zdát!... celý text

Roky pod psa 2014, Markus Zusak

Pro mě teda obrovské zklamání! Kniha od začátku do konce o ničem, bez příběhu, bez pointy, nemastné neslané. Nenašla jsem na stránkách nic, co by mě upoutalo nebo alespoň trochu zaujalo. Všechno plynulo tak nějak fádně a nezajímavě jakoby úplně mimo mě, ale možná jsem se prostě jen netrefila výběrem dané knihy ve vhodný čas. Nebo taky možná vysoko stanovená laťka, po Poslovi a Zlodějce knih jsem čekala přece jen mnohem víc, i když beru v úvahu, že tato knížečka oběma zmíněným titulům předcházela. Tak snad příště to bude lepší:)... celý text

Hříšnice 2006, Tess Gerritsen

Po opravdu hodně dlouhé době návrat k Tess a nezklamala (opět)! Tess a její knížky mě prostě baví. Nejde o žádná veledíla, co si budeme namlouvat. Však autorka nejspíš ani nemá ambice sahat po nějakých velkolepých hodnoceních, jednoduše píše dobré řemeslo. Jsou mi sympatické její postavy, protože jsou živé, vyvíjejí se, prožívají veškeré dění kolem sebe. Ano, někdy je to otravné a říkám autorce: "nezdržuj to zbytečně" (prakticky vždycky ve chvílích, když děj začne nabírat otáčky a já chci, aby prostě ubíhal rychleji!), ale zase na druhou stranu to k tomu prostě patří. Moc oceňuji to, jak Tess umí krásně vést dějovou linku, jak postupně krůček po krůčku odkrývá indicie a jak dokáže v závěru zkombinovat zdánlivě naprosto nesouvisející případy. Za mě prostě ANO:-)... celý text

Starožitník 2010, Julián Sánchez

Ano, je to trochu průhledné, ale mě to bavilo:) Starožitník si podle mě nedělá žádné velké ambice, tím pádem si neklade nesplnitelné cíle a z poctivých základů potom vzniká velmi příjemná detektivka říznutá stylem Dana Browna, i když tomu popravdě nesahá ani po kotníky. Kdo přečetl alespoň několik klasických detektivek nebo kdo zná pravidla pátera Knoxe, uhodne vraha ještě v první třetině knihy. Ale čert to vem! Knížka se čte moc příjemně, je zábavné sledovat vývoj vztahů a dějové zvraty, když už hmatatelně tušíme, kdo je vrah. Postavy jsou zajímavé a opravdové a i když jsem občas nerozuměla jejich jednání, o to pro mě byly životnější. Celkově mě asi víc než pátrání po vrahovi bavila linka hledání "onoho tajemného předmětu". Vložený přepis deníku byl jednoznačně moc dobrý tah. Nebavily mě naopak natahované "přemýšlivé" pasáže, které neposouvaly děj, ale ani nijak významně nepřispěly k pochopení jednotlivých hrdinů a jejich činů. Jednoduše Starožitník představuje poctivě provedené řemeslo, které sice nijak zvlášť neuchvátí a nevyvolá pocity šíleného nadšení, ale určitě připraví příjemné chvilky s dobrou knihou:-)... celý text

Záskok 2013, David Nicholls

Pro mě opravdu velké zklamání! Ze všech Nicholsových knih jsem byla nadšená, bohužel Záskok k nim nepatří. Jak mě v Jednom dni chytla za srdce nápaditost, skvělý vyprávěcí styl, forma a nádherné podání úžasného příběhu, tak v Otázce za deset lehkost a svěží nevtíravý vtip. Záskok na mě oproti tomu působil veskrze uměle, zbytečně a šroubovaně, a to zejména v pasážích, které měly být cíleně neotřele vtipné. Právě tyto pasáže mi připadaly až spíše trapné, bylo to, jako bych se dívala na nízkorozpočtový film, vytvořený s nálepkou "skvěle se pobavíte". Přitom se v těchto případech vesměs jedná o nízkou zábavu, z níž doslova čiší ona umělá a nepovedená snaha bavit za každou cenu. A přesně takhle na mě působil Záskok. Nedokázala jsem se do příběhu začíst, všechno na mě působilo až strašlivě nereálně, hlavní hrdina mi lezl na nervy a zejména pak jeho sáhodlouhé rádoby vtipné myšlenkové pasáže. Doufám, že Nicholsova příští kniha (pokud nějaká bude) se pokusí alespoň se přiblížit pomyslné vysoko posazené laťce Jednoho dne a nebude se snažit nutně pobavit. Vždyť samotný příběh Záskoku by v jiné optice a jiném podání mohl být velmi dobrý, bohužel ona "zábavná" linka knize více než jen uškodila.... celý text

Zapletení 2011, Zygmunt Miłoszewski

Pro mě běžná nikterak výjimečná detektivka, která se příjemně čte. Námět i samotné rozuzlení je vcelku zajímavé a neotřelé (i když hodně nereálné), ale byly tu jisté drobnosti, které mě při čtení vysloveně rušily. Za prvé - doslova mě naštvala špionážní linka, která navíc pro děj není tak úplně podstatná a funguje spíš jako jakási nucená odbočka. Jakmile se do klasické detektivky začnou motat podivné špionážní praktiky, které mají navíc být jakýmsi racionálním opodstatněním a prapůvodním hybatelem veškerého děje, je to jen na škodu knize. Kdo chce psát špionážní román, ať si ho píše, ale cpát tohle do klasické detektivky, je hanebnost. Copak se nedá pro zločin najít zajímavější východisko? Za druhé - trochu (i když mnohem méně než v předchozím případě) mě rozčilovalo příliš mnoho popisnosti ve vyprávěcím stylu. Mám ráda přímočarost, která mi tu až zoufale chyběla. Obšírné popisy míst nebo fungování rozličných systémů nepořebuji mít před sebou na zlatém podnose, dokážu většinu pochopit z jednání postav a plynoucího děje. V tom tkví krása textu, můžu a taky trochu musím přemýšlet o tom, co čtu. S rozvláčností textu potom souvisí i jakési umělé vkládání jiných případů do hlavní linky. Hlavní hrdina neřeší jeden případ, to je jasné, ale jakmile v dialogu nakousne nějaký další případ, ke kterému se už nevrátí, ruší mě to, tím spíš, že takových nakousnutí je v knize víc než dost. Na druhou stranu musím ocenit, že se jedná o polskou knihu, což je oproti síle amerických, britských nebo severských detektivek, určitě záslužný počin, který stojí za povšimnutí. A jak jsem řekla, velmi příjemně se tato kniha čte.... celý text

Pláč v poušti 2006, Warda Saillo

Pláč v poušti je jedním z mnoha příspěvků patřících do plejády podobně tematicky laděných titulů. Je znepokojivým svědectvím o poměrech v islámských zemích, které jsou pro nás nepochopitelné, takřka nepředstavitelné. Všechny tyhle knihy vyvolávají otázky, na které přicházejí pouze šokující odpovědi... Skutečně mohou v některých koutech současného "civilizovaného" světa existovat takové zrůdnosti, jejichž obětmi jsou ženy? Opravdu fungují státy, kde jsou ženy považovány za něco míň než zvířata a že tyto to skoro slepě přijímají? A co víc - jak může být takové zacházení dokonce nepsaným zákonem? Protože už jsem nahlédla do několika knih s podobným nebo stejným námětem, mohu trochu srovnávat. Pláč v poušti mě oproti mnohým jiným tolik nevzal za srdce. Nemůžu říct, že by se kniha četla špatně nebo že by příběh nebyl zajímavý, bizardní, šokující, to v žádném případě! Pouze mi neseděl styl psaní, který působil trochu víc reportážně než románově, jak bychom mohli čekat. Ze stránek na mě čišel jakýsi odstup, neangažovanost, nezúčastněnost, místy i chlad, třebaže se děj autorky více než osobně dotýká. Z toho důvodu jsem se do příběhu nedokázala tak vcítit, sžít se s hrdinkou a jakkoli její nelehký osud prožívat. Na stránkách se mi tak nezhmotnil dechberoucí životní příběh, který by mě zasáhl, našla jsem tu spíš dlouhý novinový článek o trpkém životě a síle jedné holčičky-slečny-ženy. Podle mě Warda Saillo nevyužila dostatečně potenciál svého příběhu.... celý text