hapsi
přečtené 7
Alyin dům
2018,
Leila Meacham
Zatoužila jsem po plnotučné romantice a jelikož "Ryanovu pomoc" mám stále v živé paměti, volba byla jasná. Zápletka mě však nechytla, knihu jsem dokonce odložila a vrátila se k ní až po nějaké době...bohužel to nebylo lepší. Možná za to může tlak vydavatele, který autorka zmiňuje v úvodu...každopádně výsledkem je dosti jalový příběh.... celý text
Valčík stromů a nebe
2017,
Jean-Michel Guenassia
Po Černých leknínech od Bussiho další povedené setkání s impresionismem. Líbí se mi, že se autor zamýšlí nad nejasnostmi konce van Goghova života, rozvíjí svou vlastní verzi a jde proti proudu obecně zažitých „pravd“. Líbí se mi vlastně i postava Marguerite. Je mi sympatická její chuť překročit omezení svého talentu a doby v níž žije. Její neschopnost být „opravdovou“ umělkyní se střetává s autorovým fascinujícím popisem van Goghova způsobu malby krajiny, jeho přístupu k tvorbě. Těžko chtít, aby postava Marguerite doznala výraznější proměny, když hrdinka sama říká, že ustrnula v časech strávených s Vincentem a jeho obrazy, když píše, že zbytek svého života prožila zavřená v rodném domě s tyranským otcem a lstivým bratrem.... celý text
Ryanova pomoc
2017,
Leila Meacham
Je to už týden, co jsem knihu dočetla. A od té doby na ni nemůžu přestat myslet. Za mě dech(a srdce)beroucí romantika. Prostředí, hrdinové, napětí mezi nimi...tak dokonale vyvážené ingredience nepotkáte v žánru často. Už to tu zaznělo...emocionálně zničující.... celý text
Život po tobě
2016,
Jojo Moyes
Po přečtení anotace knihy „Život po tobě“ mi zápletka připadala poněkud přitažená za vlasy. Přesvědčilo mě spisovatelčino vypravěčské umění předešlých knih a také zvědavost, jakým vývojem prošla jedna z mých nejoblíbenějších postav z pera Jojo Moyes. Takže Luisa. Na přání Willa procestovala kus světa. Celou dobu trpěla, ale řídila se sveřepě jeho instrukcemi. Pak si pořídila z Willova odkazu byt v Londýně a opět tam byla nešťastná. Našla si práci v baru, nesnášela image barové tanečnice i šikanu šéfa a stále zůstávala. Chápu její počáteční truchlení, těžké začátky v Londýně, ale to ostatní už je prostě moc. Tak kreativní stvoření a ani se nepokusí přijít na jiné myšlenky zařizováním svého bytu? Jak měla ráda cvrkot kavárny a pyšnila se přípravou čaje a místo toho snáší všechna ponížení šéfa v letištním baru a jediné, co pořád, 18 měsíců po Willově smrti řeší, je co by udělal on a zda ho nezklamala. A co chceš ty, chtěla jsem se jí tolikrát zeptat, a neklameš tak bolestně jen samu sebe? Tahle Luisa mi od té předchozí přišla dost nevěrohodná. Zápletka s Lilly, jakkoliv jsem se jí zkraje bála, mi nakonec přišla pro Luisu nejdůležitější. Konečně dělala něco jen podle sebe. Rozhodla se jí pomoct a dala tomu všechno. „Život po tobě“ hodně ruší zbytečně podrobné scény, kde se líčí vztahové peripetie rodičů Luisy a sezení na skupině. Ze setkání Luisy a Sama, jsem byla nadšená. Konečně muž, který má Luisu rád takovou jaká je, do ničeho ji netlačí, je chápavý. A ona místo, aby s ním pomaličku zkusila vybudovat plnohodnotný, smysluplný vztah pořád blouzní po Willovi, bojí se dalšího možného zklamaní, přitom se sama zklamává životem „podle Willa“. A pak se nakrátko zableskne: Luisa se rozhodne přestat truchlit a vyrazit vstříc novému životu. A bohužel taky stejně rychle zhasne, protože nechá Sama a svůj život, který pořád čeká, až ho rozvine směrem, který sedí její kreativní a svérázné duši a jede dělat společnici staré paní do New Yorku, protože její rodina a účastníci Kruhu nového začátku to mají za kariéru snů. Vše zachraňuje um a nápaditost s jakou Jojo píše. Dokáže být vtipná, citlivá a originální. Skvostné scény, pro které mám Jojo tak ráda, v dvojce bohužel příliš pravidelně střídají ty slabé. U takové spisovatelky to mrzí dvojnásob silněji.... celý text
