honolulu1317
přečtené 256
Potkat básníka
1989,
Jan Zábrana
Jsem rád, že dálnice nejen literárních kariér nebývají lemovány vždy jen havarovanými outsidery, kteří přecenili svůj talent a originalitu svého vidění světa. Často totiž ve škarpách nacházím hlasy přeslechnuté záměrně, protože říkaly nepopulární věci. Tito autoři v rozporu se vžitými, ze všech stran bodře halekanými a papouškovanými hesly nastavují zrcadlo jiné tváři světa, než je ta oficiální. Vadí mi když nikdo nepřemosťuje zdárně vybagrované propasti mezi přepychem a bídou, když se lidé snaží jeden druhého co nejrafinovaněji okrást či degradovat na prostředek k dosažení vlastních cílů a kritici toho všeho jsou buď vysmíváni, nebo vražděni zprvu sametovým nožem a když to nejde jinak, likvidováni s brutalitou, jakou předchozí desetiletí neznala.Vnímám zproblematizovanou smysluplnost lidského života žitého ve zdeformovaných a dehumanizovaných podmínkách, a nutně proto končícího vleklým zplaněním či instantní tragédií pro ty, kdo nehodlají přistoupit na kompromis a degradující ponížení falešné hry s kartami, které rozdávají jiní –hry, kterou pro ně vymýšlejí šavlozubí dravci přestrojení za lidumilné ovečky. Možná nic moc, ale přinejmenším v tomto umění zaznívá skřípavě neharmonický tón do osmělujících se fanfár společnosti, která si namlouvá, že se právě začíná zotavovat z kolapsu totalitních let. Taková díla jsou nejotřesnější v tom, že své likvidaci (fyzické morální) hrdinové (a často sami autoři) sami nahrávají, že jsou zarytí maximalisté, kteří se nechtějí spokojit s málem a nedají se odbýt náhražkou života. K tragédii je dožene právě to, že odmítají vidět na jedno oko a držet krok s ostatními, že nejsou vlažní kompromisníci, že jednají na základě poznání, k němuž dospěli a jednají důsledně –že nedokážou blaze spočinout ve zbahnělém polovičáctví. Jsou uměním o zdání vydávaném za skutečnost, o zašlapávání veškeré bezprostřednosti, opékání nad pomalým ohněm, o letargických mlýnech korupce, v nichž cynicky proorganizovaná společnost rozmílá lidské duše. „Co ty dveře otevíráš? Mají být zavřený“. Nikdo neuvažuje, proč co jak chodí a jaký to má smysl. Všichni přistoupili na pravidla hry, víc o nich nepřemýšlejí, ale také o nich nepřipouštějí diskusi. Vědí svoje. „Dveře mají být zavřené“. Samí hodní lidé. Viníky jsou korporativně, všichni dohromady, protože si jeden jako druhý zvykli bez protestů žít v kafkovském zámku a podzámčí. Ale vinen je především řád, společnost, která takovému stavu propůjčuje zdání normálnosti, zdání smysluplného počínání...Tvorba je projevem humanismu uz tim, ze je projevem touhy po komunikaci. Tvorbou promlouvaji, vstupuji v dialog ci hledaji ospravedlneni tryznive existence, ti nejryzejsi, ti nejnestastnejsi. Smrtelnici, nikoli olympane. Jejich poselstvi je poselstvim z tohoto sveta a k tomuto svetu, zadnym naseptavanim andelu. Neprepsal jsem se, opravdu nejnestatnejsi. Neverim, ze lide tvori ze stesti. Nebo treba z pretlaku, z nadbytku zivotni energie, jak tvdil Salda. V zaklade snahy realizovat se tvorbou je uraz v nejnescetnejsich variantach , ale vzdy znemoznujici komunikaci a seberealizaci primou, konvencni, tzv. normalni. Tvorba je prekonavanim tohoto zakladniho urazu, je dobyvanim lidske dustojnosti temi, jimz byla z tech ci onech duvodu odeprena. Neni dulezite, pouzije li se slova nenormalita ci uraz (tam kde Sokrates mluvil o silenstvi). Je vsak jiste, ze "normalni" lide nepisi romany, nemaluji obrazy, nesochari, nekomponuji, nenataceji filmy. "Normalni" lide se realizuji jinak. Tvorba neni volni zalezitost, neni nikomu dostupna z jeho vlastniho rozhodniti, nelze pojmout umysl tvorit. Proto v teto sfere "normalni lide" nutne ztroskotavaji. Dobyvani lidske dustojnosti... a naproti tomu neblahe sterilni vyhovovani pozadavkum zvenci... Vira tva te zahubila. Napriste preziji jen ti, kteri zadnou viru v nic mit nebudou, nebo budou ochotni se ji kdykoli odrict, vzdat se ji, obetovat ji. ... celý text
Magorovy labutí písně
2006,
Ivan Martin Jirous
Po ránu mezi ďábly vstávam, pomalu sám se ďáblem stávám.
Podobizna
1972,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Pocta malířům, pocta umění. Zamyšlení nad významem umění, rozdílem mezi uměním a obchodním produktem. K tomu všudypřítomný kritický realismus, ale také dozvuky Puškinova romantismu. Petrohrad, lichváři… náhle dokážete rozlišit Nohavicu od Kluse a těšíte se na Dostojevkého. A pak, že je to miniatura…... celý text
