Janadvorackova přečtené 1707

Sběratel 2004, John Fowles

Zvrácená osobnost hlavního hrdiny tomu dala šťávu. Měl představivost, to se musí nechat. Děvče si ovšem svůj úděl nezasloužilo. Tohle je určitě nejdivnější příběh, který jsem kdy četla, zároveň ale jako sonda do obou hrdinů naprosto dokonalý. Nemohla jsem to odložit a asi na to delší dobu nezapomenu.... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

Všimla jsem si, kolik zdejších čtenářů má "Hanu" mezi přečtenými knihami. A podle námětu jsem věděla, že mě bude zajímat, že mě nemine. Překvapila mě taková smutná otevřenost, citová hloubka a zákoutí Haniny mysli. Události jsou poskládané tak dobře, že nikde nic nevyčnívá a všechno do sebe zapadne. A i když je vám jasné, proč se Hana chová tak, jak se chová, protože jinak nemůže, stejně je vám z toho smutno. Nedokážu si představit pohled na svět lidí, kteří "se vrátili." Čekal na ně stejný svět, nebo byl zcela jiný? Lišili se oni tím, jak cize vypadali v očích druhých? Nebo se změnilo vše kolem a oni se jen nedokázali přizpůsobit? A šlo to vůbec? Už třeba jen ten rituál s krajíčky chleba... Z takových věcí čišel chlad a minulost, která se netáhla daleko za těmi, kdo ji prostě prožili, ale šla s nimi bok po boku až do smrti.... celý text

Bouřková sezóna 2014, Andrzej Sapkowski

Autor umí používat jazyk, některé hlášky nutí člověka se rozchechtat. Příběh nemá nouzi o akci, i nějaká ta lechtivá scéna se objeví. Objeví se i hromada různých bestií. Všecko tak nějak funguje, ale příběh už nemá šťávu jako ty předešlé. A to jsem slyšela audio knihu, která je načtená naprosto skvostně.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

"Mrtvoly jsou sinalé a zelené a krev mají černou a sraženou." "Všimnu si motýla, jak sedí na čelisti nějaké lebky." Detaily. Umírající koně, zvuk jejich utrpení horší než křik člověka. Klopýtání ve tmě, za tmy, do tmy - opatrně a tiše. Krýt se za náhrobky, třeba zalézt do hrobu, z rakve vyhodit nebožtíka a dřevo použít na ochranu. Zahrabat se do hlíny a nevystrčit nos. Plynové útoky a spousta zelenáčů, kteří jednoduše nevědí... nic. Nepoznají nebezpečí, když se na ně řítí, protože nebezpečí má v zákopech hromadu tváří a rozezná jen ten, kdo se to naučí. A naučí se to za cenu, kterou by nikdo neměl zaplatit. Dovolená neznamená odpočinek, když lidé kolem poučují o tom, co sami nezažili. Nejde jim ani vynadat, protože to nemá cenu. Míra utrpení jedné matky nepůsobí tak silně, jak by měla, když o život přišly tisíce něčích synů. Ve škole jsem to nečetla. Kdysi nám učitelka sama určovala, ze které knihy přinést referát a já dostala příšernost, která mě nebavila. Nic dobrodružného, nic o životě a ze života, ale nevím, jestli bych tehdy tuhle knihu ocenila. Na druhou stranu nebyla jsem o nic starší, než ti kluci v příběhu. Jenomže na rozdíl od nich jsem nezažila nic. Audio knihu načetl Jaroslav Plesl a udělal to tak sugestivně, že jsem včera večer při poslechu ani zhasnout nemohla.... celý text

Vypravěčka 2014, Jodi Picoult

Příběh je skvělý. I přes to, co popisuje, není v něm snad jediné slovo navíc. Audio knihu načetla paní Bohdana Majerová. Bohužel ale nemůžu říct, že dobře. Její projev pro mě byl nestravitelný, u poslechu mě držel pouze příběh. Pokud jde o paní, kterou jsem našla, a která je rozhlasovou moderátorkou, pokud je to ona, podivuji se velmi nad způsobem, jakým knihu četla - chaoticky a bez důrazu. Ne, že by se nesnažila, ale vyjadřovala se tak, jako by jen četla text, který před ni někdo položil. Moderátoři v rozhlase možná něco takového přesně potřebují. Pokud ale někomu nahlas čtete knihu, která navíc obsahuje velmi silný příběh, je potřeba vnímat víc, než jen písmenka, slova, věty, odstavce, stránky. Dočetla jsem se, že knihy předčítá jako službu nevidomým. Nic proti snaze, jakákoli dobrovolná pomoc se cení, ale všechno má své meze, a pokud čtu příběh o utrpení, nechci trpět i u jeho poslechu.... celý text

Zeď vzpomínek 2016, Anthony Doerr

Depresivní příběhy, přesně moje gusto. Krom "Milujte se a množte se," se mi líbilo vše. Každá povídka svým způsobem popisuje život. A to není nuda, prostě není. Popravdě nechápu některé negativní komentáře. Asi lidé, kteří vnímají jen sami sebe :), dojemné.... celý text

Posedlost 1999, David Shobin

Divné to bylo, i když ze začátku zajímavé. Taková psycho hra. Hrdinka odjede do léčebny, protože má problémy s váhou. Zhubne tam za divných okolností, které se vyjeví až na konci. Mezi tím se živí věcmi, po kterých nikdy nemůže zhubnout a diví se, že tloustne :)... Furt fňuká, s doktorem má takovou praštěnou dohodu, hodně jí hrabe. Popisy úporného zvracení fakt stály zato. Na knihu fakt málo. Jediný vliv, který to na mě mělo byl, že jsem u poslechu sežrala dvě kokosové čokolády. Ne najednou, ale ta první mi padla za oběť ve tři ráno. A po nocích já rozhodně nejím. Ale prsty do krku jsem si nestrčila :).... celý text

Kniha Robinsonů 1944, František Běhounek

Skvělé dobrodrůžo pro kluky a holky všech věkových skupin :). Poslouchala jsem audio, a jakkoli je osud robinsona zajímavý, tyhle touhy už mě přešly. Ale nějaké vzpoury a bitky s piráty bych se účastnila ráda :).... celý text

Vzestup člověka 1985, Jacob Bronowski

Naprostá informační bomba. Poslouchám teprve od rána a už mi z toho jde hlava kolem :). Kniha popisuje důvody a detaily vzniku člověka, společnosti, věd, průmyslu a architektury. Způsob podání je hutný, chce to věnovat pozornost každé větě, ale odměna stojí za to. Máte totiž dojem, jako byste sledovali vznik života na Zemi na nějakém časosběrném videu. A rozuměli každému okénku filmu. Tohle je jen takový instatní koment, časem, pokud budu ještě příčetná, ho upravím :). O pár dní později: nevím, kolikátého je, kde jsem, kdo jsem a co se stalo... Zavřu oči a vidím KNIHU. Dobře, tak jinak. Začínáme v Africe, někde v blízkosti "Rudolfova jezera," kde se našly nejstarší ostatky hnedle několika "druhů" člověka. Je jasné, že někde tam se náš předek postavil na zadní, rozhlédl se a řekl si, že by se mohl trochu projít. Takže došel do míst, která dneska označujeme jako "Blízký východ." Tam někde zapustil kořeny, rozvinul první společnost a začal zemědělčit. Zajímavý je v téhle fázi též vývoj pšenice, (při poslechu jsem si nedělala poznámky, takže můj výklad bude trochu divočina). Holt prostě pšenice snad dvakrát zmutovala, aby se dostala do fáze vývoje, v níž semínka neodnese vítr, což umožnilo lidem začít zasévat a s pšenicí pracovat. Změnila se její genetická struktura, takže byla ve všech směrech vhodnější, prostě, což umožnilo lidem přežít. V těch samých místech časem vznikly základy „sbírky povídek,“ které říkáme „Bible.“ Starý zákon pojednával o tvrdosti života v krajině jen těžko odolávající lidské snaze si ji podmanit. Ale stalo se a další část téhle sbírky stála pak v pozdějších staletích životy hromady učenců, takže „Vzestup člověka“ se odehrával poněkud pomaleji, než by mohl. (poslední věta odráží můj osobní názor, nikoli názor autora, jenom se toho dojmu nemůžu zbavit – vis v knize zmiňovaný Galileo Galilei a proces s ním). Do „nebe“ volající demence inkvizitorů a představitelů zákona byla zvláštní, obzvláště když autor uvádí, že ve Vatikánu existuje důkaz, že u procesu s Galileem použili, prevíti jedni, podvržený dokument k usvědčení ze lži, kterou potřebovali přetransformovat v pravdu. Galilei sice svoje tvrzení odvolal, ale soudili ho skoro v sedmdesáti letech, zbabělci jedni, přestával vidět a potřeboval dopsat text. Nepřestal věřit tomu, co hlásal, jenom soudu ukázal prostředníček :). A v roce, kdy umřel, se narodil Isac Newton - hezká návaznost. Přes Blízký východ (kdysi dávno) se přesouváme hezky do Asie, odkud pocházejí prapředci dnešních amerických indiánů. Poznávacím znamením těchto lidí je fakt, že v jejich populaci chyběla krevní skupina B. Díky tomu pak vědci vyšmejdili, že Indiáni nejenže pocházejí z Asijské populace, ale odhalili též dobu příchodu na Americký kontinent. Uvádí se někdy mezi léty 40 000-11 000 př.n.l. A to vždy, když jim to doba ledová umožnila. Holt doba ledová je doba ledová – mohli přejít suchou nohou a začít rozvíjet své civilizace. Staré Jihoamerické civilizace byly vůbec zajímavé. Neznaly kolo, ve vývoji, vzhledem k tomu, jak pokračoval v Evropě, hlavně v Asii, na staletí ustrnuly, přesto dokázaly vytvořit odkaz, jaký obdivujeme doteď. Matematiku indiáni znali, zaznamenávali na důmyslném provázkovém systému naprosto vše - uzlíky a místo mezi nimi. Ale díky tomu, že neznali kolo, nebyli z nich mořeplavci, neuměli navigovat (a na jižní polokouli nebyla Polárka). Netušila jsem, že to byl takový problém, ale bez Polárky ani ránu, fakt to nešlo. Navíc zatímco Evropané - starý svět se zajímal o ten nový a vydal se tam po moři. Lidi v Novém světě to ani nenapadlo (opět díky neznalosti kola), způsobu jiného smýšlení o podobě světa kolem, navíc i díky vlivu ustrnutí ve vývoji. Pak je ale zpacifikovali Španělé a bylo. Mezitím v Asii rozvinuli raný průmysl. Zpracovávali kovy. Přišli na to, jak jeden kov obohatit druhým, aby byl výsledek pevnější a použitelnější (výroba bronzu: měď a cín v šikovně vykoumaném poměru). A tak vznikly nástroje a meče, hlavně, jejichž výroba spočívala na genialitě překládání vrstev kovů. Hlava mi nebrala, jak na to mohli přijít před tisíci lety. Zpevňovali molekulární strukturu, aniž by tušili, co je to molekula... Nejprve se ovšem pracovalo s meteority, víte. Lidem došlo, že to, co se opražilo průchodem atmosférou, se dá využít, tvarovat, zpracovat – že to není jenom šutr. Potom vzali kameny, z nichž se po zahřátí "lila" měď. Jásali a vyráběli ozdoby... experimentovali. Vlastně mi přijde, že lidé, když něco objevili, dokázali to mistrně využívat, aniž by chápali potenciál toho, co mají před očima. Jako že doba si sama přizpůsobila objev a ten se pak zdokonaloval, jak šel kupředu i vývoj společnosti. Nic násilného, prostě dokonalost. Stejně zajímavě se vyvíjela astronomie, z ní pramenící všechny možné objevy. Nejednou se věda prolínala s uměním, to když se malíři snažili zachytit trojrozměrnost, čehož se pak chytili další, aby zase z představy vykutali pár šikovných rovnic pro to a ono. Prostě mazec, všechno do sebe zapadá. A co takhle biologie – kapitola sama pro sebe. Paracelsus - lékař z patnáctého století - se vyprdnul na všechny ty pověry, sledoval přírodu, mluvil s lidmi, všímal si zdánlivě nesouvisejících detailů a stal se z něj sice proutník a morous, ale údajně super diagnostik. Optika, astronomie, pojednání o původu druhů? Zkoumání z čeho jsme. Vztah mezi podobou atomu a chování těles ve Sluneční soustavě? Pohled do mikrosvěta. Počátek atomového věku… Děláte si srandu, to je jenom povrch toho všeho. No, fakt doporučuji knihu přečíst, je to jízda. Jo jízda? Na koni třeba? Stáří pět tisíc let, ale první zvíře, které za člověkem šlo, bylo psisko. A víte, že člověčí samice je jediná ze všech, která dokáže dosáhnou orgasmu? To se pak nedivím, že u toho kočky tak řvou... Ne, to už krapet přeháním, nijak takhle nic v knize popsáno není, to jenom já jsem hroznej hulvát :).... celý text

Pohled do tmy 1981, André Brink

Hlavní hrdina je herec černé pleti, který se, v době k tomu vrcholně nevhodné, zamiluje do bělošky. Svůj vztah tají, jak můžou. A on je nakonec odsouzen k smrti za její vraždu. Je jasné, jak to končí. Příběh je syrový a na nic si nehraje. Zobrazuje postoje rasových skupin tak, jak fungovaly. Prostě smíšené vztahy se nepovolovaly a tečka. Černé obyvatelstvo mělo postavení otroků, nižších forem života. Bylo nemyslitelné, aby svého času chodili do škol, natož aby měli na cokoli nějaký rozumný názor. Představa rovnosti byla jako nemoc, kterou se běloši rozhodně nehodlali nakazit. Vyprávění zahrnuje snad deset generací Josefových předků - trochu jako "Kořeny" v kostce. Na minulosti a osudech těch lidí se nejlépe ukáže důvod vývoje smýšlení a budování jakýchsi vzdorných postojů pozdějších generací. Je to prostě příběh o marnosti a vzdoru, který funguje tak trochu jako náplast - jenom chvíli. Nemůžu si pomoci, dnešní doba ukazuje, jak se tyhle postoje krutě mstí na rodinách, kde kulturní vyčůranost přistěhovalců okouzlila bílá děvčata. S jakou vehemencí se hrnou na Starý kontinent za prací a založením smíšených rodin, ovšem s představami o životě zcela na jiné úrovní (osobní zkušenost, ne jenom takový kecy).... celý text

Stín katedrály 2003, Miloš Urban

Doposlechla jsem do poloviny knihy. Ze začátku dobré. Vtipné, srozumitelné. Pak ale divná košatost příběhu, a nemluvím o mluvě Kláry, zabila celý příběh. Bylo mi zkrátka jedno, jak to bude dál. Buť to napsat prostě oprskle, trochu v takovém tom akčně drzém stylu, nebo umírněně, jak to místy působilo. Kombinace mi z toho dělá dort pejska a kočičky, přestože linku příběhu jsem udržela. Jenom už mi bylo silně jedno, kam povede. Navíc audio kniha je čtena hrozně monotónně, jako by i sám předčitatel místy nevěřil, co čte a chtěl to mít rychle za sebou.... celý text

Umrlčí cesta 2016, Peter May

Chlápek se probere na pláži a zjistí, že netuší, kdo je. Má na sobě promočené oblečení, záchrannou vestu, v hlavě prázdno a kolem šmejdí ženská s otravným psiskem. Postupně ho potká a navštíví několik lidí, kteří ho znají a z konverzace s nimi si pár indicií odvodí, (to aby nebyl za blbce), protože oni netuší, že ztratil paměť a on neví, jestli jim to má říct. Ve hře je totiž něco daleko většího - projekt, na kterém kdysi pracovalo několik vědců. A životnost vědce, který vyčenichá něco zásadního, bývá nejasná :). Půl knihy to má super spád. Hrdina řeší, kým vlastně je, hledá a šmejdí. Opatrně sonduje - to mou pozornost spolehlivě drželo. Druhá půlka začne být, co se vztahů a linek týče, o dost jasnější, a i to mě bavilo. Ale nebylo to ani tak temné, tajemné, akční, ani psychologické, jako některé jiné autorovy příběhy. Spíš bych dala o půl hvězdy méně, ale to tady nejde. Styl je ovšem skvělý, postavy jasné a konečný padouch od určité chvíle odhalený, ale nevadilo mi to. Příběh se navíc odehrává v prostředí "Skotské trilogie," ale narozdíl od té mě nenutí si nervozitou a obavami ohryzávat nehty a vyrábět na noc litry erl graye, abych nespala a mohla si doposlechnout ještě kus. A ještě. A ještě. A sakra, tři ráno... Neva, ještě kapitolku... Jo, abych nezapomněla, pan Jiří Dvořák načetl audio knihu opět super skvěle.... celý text

Evita 2014, Marcos Aguinis

No, já z toho zase tak na větvi nejsem. Autor knihu napsal z pohledu Evity, a to dokonce i z pohledu doby, kdy už byla po smrti. Několikrát tam zmiňuje cosi ve smyslu "kdybych to bývala věděla. Teď, několik let poté, co jsem po smrti, to vidím jinak." Jo, zkrátka v tomhle duchu. Nelíbí se mi, že se tím omlouvá tolerance nacismu a přísun zločinců do země po druhé válce. Často za ni mluví v tom nejhorším duchu. Zmiňuje kdejakou událost, kdy za role v divadle platila sexem a nestydí se ji vylíčit jako špinavou a nevzdělanou děvku ze dna společnosti, kterou ale svého času fakt byla. Pak ale autor skočí do doby, kdy byla na vrcholu, kdy se mstila svým "bývalým milencům" a různým lidem ze společnosti. Jenomže mně nesedí ten přechod od pouliční vyhladovělé hlupačky k úspěšné ženě, najednou všemu rozumící, zároveň přiznávající, že základka přeci stačí, umění ji nezajímá a vymýšlející si před novináři různé historky o tom, jak hrozně kulturně vzdělaná je. Přiznává lži, které lidem navykládala, směje se tomu, sobě, lidem, že ji to uvěřili? Je to takové hodně kontrastní. Říká tam, že nikdy nezapomněla, odkud přišla, ale zároveň se chová úplně opačně. Po jedné noci s Perónem rozdává rozkazy a peníze bývalé jeho souložnici, provádí změny ve vládě? Jako vážně? No, ale on byl o čtyřiadvacet let starší a dle knihy se mu první noc ani nepostavil... Přijde mi, že jediné, čemu rozuměla, byla společnost, ze které vzešla, ale zaboha mi nejde na rozum, jak ji mohli uznávat lidé daleko vzdělanější, hlavně když svého času dokázali povstáním svrhnout hned dva prezidenty. Prostě sice chápu vliv, jaký měla díky manželovi. Že pak bylo zcela jedno, z jaké vrstvy pochází. Ale autor téhle knihy, jako by psal dva příběhy dvou lidí. Jako by v něm byly dvě Evy.... celý text

Kmen Andromeda 2008, Michael Crichton

Tohle jsem kdysi viděla jako film. Ještě jako docela malé škvrně mě hrozně bavila ta atmosféra. Knihu jsem pak slyšela. Filmový zážitek určitě předčila. A protože jsem si z filmu opravdu nepamatovala konec příběhu, dokázala mě i překvapit.... celý text

Slepý vrah 2001, Margaret Atwood

Je to takové hutné čtení, chce to pozornost. Linky se prolínají a ze začátku se často přeskakuje na časové ose. Celkově spíš smutný příběh, jako všechny ze života. Autorka mě překvapila prací s detaily. Zaměřuje se na maličkosti všedního dne. Říkáte si "no jo, tohle je přeci úplně běžná věc," ale úplně běžně si jí vědomě nevšímáte.... celý text

Komety – Tajemní poslové z hvězd 1998, Carl Sagan

Kosmos 1998, Carl Sagan

Výborná kniha, ke které se sem tam vracím. Mrkněte na ilustrace na stranách 228-229. Představy konce Země mi často způsobovaly divoké sny, inspirovaly mě při psaní jedné povídky, a doteď je vnímám jako obdobu databáze informací pro rozvoj představivosti. Hlavně pokud se na to dívá člověk, jehož představivost obsahuje i zájem o vědu, sci-fi, budoucnost a fňukání nad vlastní mizernou přítomností :). Přitom prostě není tak zle, bude hůř. Pro planetu určitě, což je svým způsobem fascinující.... celý text

Kontakt 1997, Carl Sagan

Žena pro třetího krále 2008, Ludmila Vaňková

Paní Vaňková je fakt formát. Knihu jsem poslouchala a jako dost se mi líbila. Autorka rozebrala hlavně vnitřní život postav tak šikovně, že by to tak detailně nezmákli ani archeologové. Ti z kostiček sestaví leda tak obrys, protože historie holt v téhle fázi nic lepšího neumí. Často se to opře o kronikářské záznamy, ale ani u nich se leckdy nevěří hned prvnímu výkladu. Furt se spekuluje. Co jsem tak trochu šmejdila v historii, probíhala v naší a okolních zemích v době příběhu fakt skutečná "Hra o trůny." Likvidovaly se celé rody jako na běžícím páse. A do tohoto hodili malou holku a provdali ji za muže o nějakých šestnáct let staršího, který navíc nebyl ani moc doma, takže děvčeti zbyly jen romantické představy. A mimčo. Pro mě první kniha autorky, určitě dám další.... celý text

Volání divočiny 1984, Joy Adamson

Výborná.